Nebylo nám přáno 35

Když ráno odcházel Minato na pravidelný týmový trénink, připadala si Kushina vůbec poprvé od návratu do Konohy naprosto zbytečná.
Jen velmi neochotně dovolila vzpomínkám na rozhovor s Yoshino o zbytečnosti a nekonečném čekání, aby se k ní zase vrátily a připomněly jí, že i ona se cítí nepotřebná. Stejně tak si Kushina uvědomovala, že možná už brzy pocítí i strach, že se její milovaný nevrátí a jí po něm zůstanou jen vzpomínky.
Bylo až děsivě pravděpodobné, že nakonec Minata povolá Hokage zpět do první linie. Tsunade byla pryč, což předpovídalo velké ztráty na životech a zatímco Kamenná je prakticky čerstvá, Listová čelila už dvěma národům a spor s Písečnou ještě nebyl ani zdaleka ukončen, i když byli ve fázi vyjednávání. Už teď na tom Konoha nebyla zrovna růžově a Kushina si nebyla jistá, jestli to i tentokrát vesnice zvládne, zvlášť pokud se Minato nevrátí na frontu.
Rudovláska naštvaně zatřásla hlavou a vyhnala z ní všechny chmurné myšlenky. Nebylo jí nic platné polemizovat o podobných věcech, ale sama si nebyla jistá o čem jiném by vlastně měla přemýšlet. Faktem zůstávalo, že jí to Minato, i kdyby si to ani úplně neuvědomoval, řekl jen proto, aby ji připravil, na to, co přijde. Ať už logickou úvahou nebo podvědomě Minato věděl, že se bude muset vrátit na frontu a stejně tak Kushina věděla, že pro ni bude příšerně těžké se s tím vyrovnat, zvlášť jestli se mu něco stane.
Dívka znovu zatřásla hlavou, ale tentokrát se jí v ní objevil nápad řešení místo dalších chmurných zjištění, proto taky vstala a s novou dávkou energie zamířila Kushina k budově kage.

Netrvalo ani moc dlouho, než dorazila na vybrané místo a ke své velké spokojenosti se ani neztratila.
Cesta po schodech se v tu chvíli zdála snad ještě snadnější, ale když konečně zaklepala na dveře kanceláře a nervózně čekala, poprvé se jí zmocnila nejistota.
Hokageho hlas, který ji zval dál, jí ale už nedovolil se vrátit a tak Kushina váhavě otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
„Co potřebuješ?“ Zeptal se Hokage vstřícně a odložil dokumenty stranou.
Kushině v tu chvíli připadal stárnoucí muž velice unavený, ale vyhnala všechny podobné myšlenky z hlavy a váhavě začala: „Přišla jsem vás pořádat, jestli bych se mohla připojit k oficiálním jednotkám Listové.“
„Dobře.“ Řekl Hokage s úsměvem a ze stolu vytáhl čelenku Listové vesnice.
Kushina si ji trochu třesoucí rukou vzala a uvázala si ji na čelo, ještě stále zaražená, že to šlo tak snadno.
„Kdy ti budu moct přiřadit misi?“ Zeptal se Hokage s nemiznoucím úsměvem, který dívce napovídal, že důvod budu v počtu bojeschopných shinobi.
Kushina chtěla nejprve říct hned, ale rozum byl výjimečně rychlejší než pusa a tak si to Kushina nechala nejdřív projít hlavou a tak si uvědomila jednu podstatnou věc. Čím blíž si s Minatem budou tím víc to bude toho druhého bolet, až jeden z nich jednou přehlédne kunai nepřítele.
Kushina nakonec zabodla pohled do země a váhavě ne zcela si jistá, že dělá dobře, když se vzdaluje od mladíka, kterému včera spokojeně usínala na rameni a s úsměvem uvítala každý jeho dotyk i polibek, když ji jednou rukou objímal kolem pasu a druhou tiskl ve své, nakonec požádala Hokageho ještě o jednu věc: „Mohla bych se nejdřív zabydlet ve vlastním bytě?“
Hokage se na ni znovu usmál, a aniž by věděl, že důvod pro to je úplně jiný, řekl: „Jsem rád, že už jsi se postavila na vlastní nohy ve všech ohledech.“
Kushina se na něj trochu falešně usmála a s novou dávkou výčitek, že Minatovi ze strachu z další bolesti utíká, řekla: „Když mi dáte nějaké dva dny, tak jsem si jistá, že budu připravená na misi.“
„Dobře.“ Odpověděl Hokage, podal jí klíče, popsal jí cestu k bytu a při jejím odchodu ještě dodal: „Až se zabydlíš, tak se u mě zastav pro tu misi.“
„Hai, Hokage-sama.“ Odsouhlasila Kushina a se zdvořilou úklonou opustila jeho kancelář.

Když se vracela do Minatova bytu a jak si se zvláštní tíhou na srdci uvědomovala naposledy, opět Kushinu napadlo, že utíká před sebou sama. Copak byl strach ze ztráty silnější, než příjemné mravenčení v žaludku kdykoliv se na ni usmál? Nejspíš ano, uvědomila si nepříjemnou skutečnost. Nejspíš bylo příliš brzy po smrti otce a nejlepšího přítele. Ale Kushina se nedokázala donutit postavit se obavám čelem a připravit se i na nejhorší. Možná to bylo dětinské a nehodné kunoichi, ale Kushina se nedokázala donutit jít zpátky do kanceláře Hokageho a vrátit mu klíč.
Když nakonec dorazila do Minatova bytu a posadila se na postel, nedokázala už jít do ložnice, kde měla všechno z toho mála věcí, které vlastnila, a sbalit si je.
Trvalo dobré dvě hodiny, než se tam nakonec donutila jít a nacpat to všechno do jediného malého batohu. Potom ještě několik hodin zamyšleně seděla na pohovce a s tíživým pocitem v žaludku čekala na Minata, aby mu mohla vrátit klíč a říct mu to nejnutnější.

Minato v tu chvíli pomáhal Obitovi s jedním výpadem a s lehkým úsměvem poslouchal Kakashiho, který Obita velmi důrazně upozorňoval na všechny chyby, kterých se už stihl dopustit.
I když Minato věděl, že by měl Kakashiho trochu usměrnit, zdálo se, že Obito bere Kakashiho dost vážně na to, aby se podle jeho připomínek pokusil řídit, tedy alespoň prozatím.
Jak ale Minato už dávno věděl, tak teorie není všechno a tak se Obitovi snažil pohyb ukázat co nejjasněji.
Chlapec se díval na senseie, jak mu na svém klonu v henge, aby je bylo jednodušší odlišit, ukazuje, jak se nepochopená otočka dělá. Ale Obitovi zřejmě stále nebylo jasné, jak se má vlastně vyhnou, otočit a nakonec chytit protivníka za ruku tak, aby mu ji mohl skroutit za záda a o to víc mu nebylo jasné, jak mají oba skončit na zemi s tím, že protivníka uzemní svou váhou.
A tak Obito už po několikáté skončil pod Kakashiho ránou na zemi.
Minato si znovu povzdechl a snažil se mu to ukázat co nejpomaleji, zatímco Kakashi si něco brblal o ztrátě času.