Nebylo nám přáno 36

Trvalo ještě dobrých pár hodin, než se konečně vrátil Minato domů a s úsměvem k ní přistoupil, aby ji mohl políbit, jak to udělal včera večer hned několikrát. Kushinin pohled ho však zastavil a mladík se trochu váhavě zeptal: „Je všechno v pořádku?“
„Ano v nejlepším.“ Odpověděla Kushina ne zcela upřímně a postavila se. S nataženou rukou pak vyrazila k Minatovi, aby mu mohla dát jeho klíč.
„Máš čelenku.“ Konstatoval Mladík trochu zmateně a nechal si do ruky vložit klíč.
„Ano, už bylo na čase, abych se zase postavila na vlastní nohy, nemyslíš?“ Zeptala se s nepatrně falešným úsměvem, ale zdálo se, že to Minato ani nepoznal.
„To ano, ale proč mi dáváš tohle?“ Zeptal se s nepříjemnou předtuchou v hlase a zvedl klíč do výše jejích očí.
„Když jsem říkala na vlastní nohy, myslela jsem to doslova.“ Řekla a vyrazila ke dveřím.
Tam ji ale Minato zastavil a zastoupil jí cestu.
Kushina zůstala jen tiše stát a čekala, jestli něco řekne.
„Nemůžeš mi už zase utéct!“ Řekl naléhavě a podíval se jí zpříma do očí.
Kushina byla jeho pohledem chvíli omámená a tak ze sebe bez přemýšlení tiše vypravila: „Už zase?“
„Tehdy před šesti lety jsi mi utekla a já tě přitom hledal jako blázen snad po celém lese.“ Osvětlil jí a dál se upřeně díval do jejích nejistých očí a tiše v nich hledal jakoukoliv nejistotu, pomocí které by jí to mohl rozmluvit.
„Šli jsme tehdy oklikou, aby nás nebylo tak snadné najít.“ Odpověděla na jeho nevyřčenou otázku a sklopila oči k zemi.
„Chápu, že se chceš zase stát kunoichi, ale proč chceš vlastní byt?“ Zeptal se váhavě.
„Protože nejsem připravená na vážný vztah a zůstat tady by byl hodně vážný vztah.“ Řekla zamyšleně aniž by zvedla pohled z bot. Nechtěla vidět jeho tvář, protože by si to zase rozmyslela.
„A znamená to definitivní konec nebo jen, že si budeme muset dohodnout rande, jako všichni ostatní?“ Zeptal se Minato váhavě, jakoby ani nechtěl odpověď a zvednul její tvář v dlaních, aby jí vyděl do očí, až bude odpovídat.
Kushina se na chvíli ztratila v jeho modrých očích a trochu váhavě odpověděla: „To druhé.“
Mladík se s viditelnou úlevou usmál a řekl: „Takže, půjdeme na večeři?“
„Zítra.“ Odpověděla nekompromisně a pevným a rozhodným hlasem dodala: „Musím se zabydlet.“
„Samozřejmě.“ Řekl okamžitě, uhnul jí stranou a ještě se zeptal: „A kde to bude?“
Kushina mu při odchodu řekla adresu a pokusila se zmizet mu z dohledu dřív, než začne litovat.
Minato za ní ještě něco zavolal, ale Kushina už byla pryč a tak se mladík trochu zdrceně posadil.

Dívka vyletěla z budovy jako blesk a teprve na ulici se mohla odvážit smutně ohlédnou a znovu zapochybovat.
„Ahoj, Kushino.“ Pozdravil ji cizí a zároveň známý hlas a dívka se překvapeně otočila.
„Proč tu stojíš?“ Ptal se vysoký blonďatý mladík s obvázanou rukou zavěšenou kolem krku.
„Inoichi?“ Oslovila ho Kushina nejistě.
„Ano a jsem rád, že si pamatuješ staré přátele.“ Odpověděl mladík a obdařil ji spokojeným úsměvem.
„Nebolí to, co?“ Zeptala se jen tak mimochodem, když viděla jeho bezstarostné vystupování.
„Dostal jsem nějaké léky.“ Přiznal jen tak mimochodem, ale jinak se o svou pravou ruku nijak zvlášť nezajímal, skoro jako by se mu to dělo běžně.
„Kam vlastně jdeš?“ Zeptal se zvědavě a jeho pohled na budovu dával tušit, že ví, kdo tam bydlí.
Kushina se ubránila trapnému zrudnutí a vykročila směrem do ulice se slovy: „Domů a ty?“
„A kde to je?“ Ptal se dál a její otázku nejspíš záměrně zazdil.
„Proč?“ Zeptala se podezíravě.
„Popravdě jsem tě přišel pozdravit, Shikaku mi nechal vzkaz, o tom co se stalo.“ Poslední řekl velmi opatrně a nejistě a Kushině náhle došlo, že se jí to skoro ani nedotýká.
„Tak to mě pojď doprovodit.“ Řekla co nejveseleji, aby vyčistila náhle dusnou atmosféru.
„Moc rád.“ Řekl a vyrazil za ní.

„Tváříš se jak kakabus.“ Oznámil mu už celkem napitý Jirayia.
„To kvůli Kushině, sensei.“ Řekl Minato a vypil mu jeho skleničku saké aniž by si toho sennin všiml.
„Co se stalo?“ Zeptal se zvědavě a jeho opilství bylo rázem pryč.
„Odstěhovala se.“ Řekl Minato a gestem objednal další rundu.
„No a? Mělo to být jenom na chvíli.“ Řekl snad až příliš bez zájmu.
Minato si v tu chvíli vzpomněl na Tsunade a vlastní problémy odsunul stranou. „A co vy, zvládáte to?“
„Myslíš Tsunade?“ Otázal se zbytečně Jirayia a snad tím chtěl odsunout zápornou odpověď na později.
„Tohle je děsné.“ Řekl Minato místo odpovědi a ulevil tak sensei.
„Co myslíš?“ Zeptal se Jirayia a rád utekl od předchozího tématu.
„Jsme ve válce, která se nevyvíjí moc dobře, lidé v ní umírají, a naše největší starosti jsou s ženskýma.“ Osvětlil Minato zkroušeně a obrátil do sebe další rundu.
„To tak bývá.“ Řekl Jiraiya jakoby nic.
„To nechápu. Nikdy předtím jsem takové problémy neřešil!“ Bránil se Minato a nalil si další rundu.
„Myslím, že jsou různé typy problémů a když zrovna neřešíš jeden musíš řešit jiný.“ Řekl snad i trochu konejšivě a trochu popuzeně dodal: „A pokud s tím hned nenecháš budeš řešit problém jménem alkoholismus!!!“
Minato se na něj trochu naštvaně podíval a odvětil: „To je přece váš problém.“
„Můj?!?!?! To nikdy!“ Odsekl sensei a uraženě se obrátil zády k Minatovi.
„Když myslíte.“ Pokrčil rameny Minato a než stihl sensei něco odpovědět byl už jeho student dávno pryč.