Super Sestry 17

Meshiki : Nesmím se mu dívat do očí, jinak to pro mě celkem rychle končí. Sledovala jsem mu nohy a byla velice ostražitá, ale nic se nedělo. Co je, proč neútočí? Chvíli se ještě nic nedělo, a potom se ke mně vydal pomalým krokem. Vyndala jsem kunaie a čekala, kdy zaútočí. Zastavil se kousek ode mě.
„Uteč,“ zašeptal. Vytřeštila jsem na něj oči.
„C..cco prosím?“ snažila jsem se ho pochopit. Že by to jenom hrál? Ale jaký by k tomu měl důvod?
„Pomůžu ti utéct,“ řekl. To snad ne, proč to říká? Ničí mě tím... Nechci tu být, hroutím se tady, ale.... Co Tokime? To jí nemůžu udělat, jenže já to tu nejspíš nezvládnu. Buď uteču, nebo se sesypu. Ale pořád je tady ta Tokime. Jenom to na mě hraje, aby zjistil, jestli bych je zradila nebo ne.
„Vím o co se pokoušíš,“ vrátila jsem se zpět z myšlenek. Zvláštně se na mě podíval.
„Nic nevíš,“ trochu se ke mně přiblížil. Myslí to snad vážně? Opravdu mi chce pomoct? Ale co by z toho měl on? Nijak jsem to nepostřehla, ale najednou jsem cítila Itachiho rty na mých. Jenom jemně, ale přesto. Hlavu sklonil dolu, vypadal tak smutně, to jsem u něj neznala. Ano měla jsem být naštvaná za ten polibek, ale v tu chvíli jsem to nějak nedokázala.
„Nikdy jsem nic takového k ženě necítil a mučí mě pomyšlení, že by jsi tady měla zůstat a ničit se,“ vzdychl. Je to opravdu on? Je to Itachi, nebo jeho citlivá kopie?
„Itachi..“
„Prosím, uteč odsud,“ podíval se na mě. Ne on lže, tohle prostě není on, Pein ho donutil, aby udělal tuhle zcénu, jinak to nechápu.
„Dokážu tě odsud dostat, tak to udělej. Jinou možnost nemáš,“ tvářil se znovu jako vždy. Trochu mě zamrzelo, že tak zůstal jenom chviličku, ale co jsem mohla čekat. Jenže díky tomu to vypadá, že to myslí opravdu vážně, Pein by ho nedonutil mě políbit, kdyby sám nechtěl. Takže mi chce opravdu pomoct?
„Ale co Tok“
„Můžu dostat ven jen jednu, jinak by se všechno prozradilo,“ otočil se.
„Čekáš, že odejdu bez sestry?“ křikla jsem. Tělo mu ztuhlo a jeho hlava se po chvíli otočila, podívala jsem se mu do očí, byly krásné, ale přesto já pořád něco cítila k Nejimu. Neviděla jsem ho nějakou dobu, ale pořád k němu cítím jakési pouto, to něco znamená. Okolo mě se objevila tma. Ne to snad ne, zapomněla jsem na to, že mě může chytit do genjutsu.
„Itachi, ať jsi kdekoliv, okamžitě mě pusť,!“ volala jsem. Znovu se okolo mě objevilo několik Itachiu. Ale který je ten pravý, vlatně tady není žádný pravý, nebo...... Já ani nevim. Rozběhli se proti mně a já nestihla nijak zareagovat. Všichni mě bodli a já spadla na kolena. To bolí, hrozně to bolí, snažila jsem se najít všechny rány, ale bylo jich moc. Proč mi to udělal? Vždyť mi chtěl pomoct, nebo ne? Zničehonic rány zmizely a celé moje tělo hořelo.
„Co to proboha je!?“ křičela jsem. Přišlo mi to jako věčnost, navíc jsem se nemohla pohnout, chtěla jsem se z jeho genjutsu dostat, ale prostě jsem to nedokázala. Nemohla jsem. Když už jsem byla na pokraji zbláznění a zhroucení, se znovu všechno vrátilo do původního stavu, jenže já nebyla v původním stavu. Zahlédla jsem Itachiho a stratila vědomí.

Tokime : S Hidanem jsme byli zrovna v průběhu bitky. Měl zakázané od Peina použít na mě svou specialitu, protože by mě zabil, takže byl ještě víc agresivní. Máchal tou svou debilní kosou jako pomátlej. Uskakovala jsem a koukala jakej magor to opravdu je.
„Wooohooo, copak, copak? Nevíš co dělat?“ křičel a smál se. Štvalo mě to, ale ten idiot měl pravdu, vůbec mě nenechal přemejšlet. Díky tomu, že jsem ho měla pořád v patách, jsem se vůbec nemohla soustředit a zkusit něco vymyslet. Co to se mnou je? Normálně bych to zvládla, musim se vzchopit. Vyskočila jsem nad něj na vytvořila několik stínových klonů. Rozestavěly jsme se okolo něj a on byl trochu zmatený. Tak jo, tohle by možná šlo. Zaútočila jsem na něj, jenže on každý můj klon rozsekl.
„Woow, tyhle svý klony udělej, až si budu chtít pořádně užít,“ smál se.
„Drž hubu, si myslíš jak nejsi hustej? Jseš jenom úchylnej ubožák!“ smála jsem se pro změnu já. Rozzuřil se a všechny\ mý klony jednou ranou zničil. Sakra.
„Cos to řekla ty děv...ko?“ běžel ke mně samotné. Uhla jsem jeho ráně a on stál u zdi. Zkusim teda blesk.
„Raitoningushotto,“ namířila jsem na něj obě ruce, na nich se udělaly blesky a vytřelily k němu. Tuhle techniku jsem se naučila od jednoho ninji, který s námi jeden čas byl, když jsme byly malé. Je to velice silné, ale velice vyčerpávající. Hidan nečekal takovou ránu, a tak se jí ani nesnažil vyhnout, no prostě idi..ot. Prolítl zdí, až bůhví kam. Šla jsem blíž a viděla obrovskou díru, která končila u někoho v pokoji. Proboha, to je fakt síla. Celkem znavená jsem to celé prošla a nakoukla do pokoje. Stál tam Kakuzu a koukal na Hidana.
„To už je fakt vtip, ne?“ zeptal se.
„Ouu, promiň Kakuzu, to jsem byla já, moc mě to mrzí, nechtěla jsem, abychom se ti probourali do pokoje,“ omluvně jsem se na něj podívala a pokrčila ramena. Ten se na mě jenom podíval. Stačí pohled a jsem vyděšená.
„Co je?“ udělala jsem asi ten nejstupidnější pohled, jakej jsem mohla, možná jako Naruto, když se lekne Sakury. Joo přesně tak. Sakra, Narutovo ksichty byly vždycky nejlepší. Pryč se vzpomínkama a zpět do reality. Kakuzu vrátil svůj pohled k Hidanovi, který se začal hýbat v hromadě trosek.
Ty! Ty! Až se z toho dostanu, tak tě zabiju!“ zkopal ze sebe trosky. Podle toho jak vypadal, měl několik kostí zlomených. Nemohl se ani zvednout, plus pro mě.
„Hej, hej Kakuzu, pomoz mi,“ podíval se na něj.
„Nevim proč,“ otočil se a dělal něco ve skříni.
„Ale no ták, jsme přece parťáci,“ škemral.
„Parťáci? To zní hrozně,“ zabrblal.
„Tak ty, dělej, okamžitě mi pomoz!“ promluvil na mě.
„Děláš si srandu? Já ti mam pomoct, když mě chceš hned potom zabít?“ nechápala jsem ho.
„Jo, jo, přesně tak, ale když budeš hodná, možná tě budu jenom mučit,“ zpříjemnil hlas.
„Ani omylem ty psychopate,“ zkřížila jsem ruce na prsou. Vražedně se na mě podíval.
„Tak fajn, pomůžu si sám,“ začal se pomalu zvedat...
…...O několim minut později.....
Konečně už stál a své zlomené kosti si vracel zpět na své místo. Byly to nepříjemně zvuky, všechno to praskání.....ouu. Už stál v plné své „kráse“ a dost naštvaně si mě měřil pohledem. Pomalu jsem ustupovala z Kakuzova pokoje a modlila se za zázrak. Zastavila jsem se na prostředku trénovací haly a viděla, jak se ke mně Hidan nebezpěčnou rychlostí blíží. Myslela jsem si, že když byl ještě před chvílí na srajdu, tak bude hrozně pomalej a nemotornej, jenže to byl omyl. Ještě před chviličkou stál dva metry předemnou a najedou byl za mnou a s kosou mířil k mému krku. Zbývá jen několik centimetrů od průřezu mého hrdla, nemám šanci uhnout. Čekala jsem už jenom náraz, ale ten nepřišel. Když jsem se podívala co se děje, předemnou stál Kakuzu a držel Hidanovu kosu, tak aby mě nemohla zasáhnout.
„Ty šmej...de, co to děláš? Do tohohle se nemáš co plést!“ řval.
„V tomhle případě jo. Ty ji máš vycvičit, né zabít,“ pustil kosu.
„Chmm, když je slabá, tak tady nemá co dělat,“
„Vážně?“ prohlídl si ho. Jasně tím naznačil, že on je taky slabý.
„Hej!“ Hidan držel ruku v pěst. Vedle nás se objevila Konan.
„Všichni se máme znovu sejít, tak ať jste tam. A okamžitě,“ naštvaně si mě prohlídla a zmizela. Šli jsme tedy znovu do společenský místnosti. Já jsem šla radši svižnějšim krokem, protože Hidan mi byl v patách. Vešli jsme dovnitř a ještě pár jedinců chybělo, včetně Meshiki. Sedla jsem si znovu vedle Kisameho a vedle mě Kakuzu.
„Díky,“ pronesla jsem k němu.
„To nebylo kvůli tobě, prostě máme za úkol vás nezabít,“
„Je mi to jasné, ale stejně dík,“ koukla jsem na dveře, které se začaly otvírat. Vyšel z nich Deidara a Zetsu se objevil ze zdi vedle. Tak počkat, kde je Meshiki. Chtěla jsem se zeptat, ale předběhl mě Pein se svým proslovem.
„Pro ty co to ještě neví, Meshiki není v prostorách úkrytu, což znamená, že utekla a v tom případě nás zradila. Je, ale velmi podivné, jak dokázala sama utéct, samozřejmě se odtud dá jít pryč, jinak by jsme tady byli, jak krysy co nemůžou pryč z pastičky. Ale ona to tady neměla tolik prošlapaný, aby hned věděla kam jít, pokud celou dobu co zde byla volně východ nehledala, stejně si ale myslím, že se na útěku podílel ještě někdo,“ podíval se na mě. Je mi jedno, že si myslí, že jsem jí pomohla utéct, teď mě hlavně zajímá sama Meshiki. Nechala mě tu, ano byla na tom bídně, ale to i já. Prostě na mě úplně zapomněla, nebo to tady už nevydržela, a přesto že jsem tu já tak utekla, jenže.......... vždyť je to ségra. Očima mi prolítly slzy, ale rozdejchala jsem to. Je mi to jedno, ona chtěla pryč celou dobu, takhle bude šťastná, já tu zůstanu, nehctěla jsem pryč, doma mě nic nečeká. Co to povídám domov, domov mám teď tady, ikdyž se mi po některých jedincích z Konohy stejská, stejně tady zůstanu, navíc by mě zabili, kdybych se pokusila utéct. Nechápu jak se to povedlo Meshiki. Podívala jsem se na Itachiho, klterý s ní musel být naposled.
„A jste si opravdu jistý, že tady není?“ zeptal se Kisame, aby mi vehnal alespoň malou naději.
„Opravdu, hledal jsem úplně všude a není po ní stopy,“ řekl Tobi.
„No jestli si jí hledal ty, tak se ani nedivim,“ dodal Itachi.
„Neeee, opravduu. Na sto procent tady není,“ vzdoroval. Tak moment, proč jí on hledal? No nejspíš mu to nařídil Pein. Jestli se Pein opravdu nemýlí a někdo jí pomáhal, tak kdo?
„A ještě něco, několik z vás jí půjde hledat, a až se najde, tak ji zabijeme,“ znovu na mě pohlédl. Chmm pochybuju, že by ji zabili rovnou, chtějí démona, který je uvnitř ní a ikdyby....nikdy nedovolím, aby ji zabili, ikdyby to znamenalo moji smrt, stejně jim v tom zabránim.
„Dobře, zatím se rozejděte, potom některé z vás ještě zavolám“. Všichni se pomalu odebírali k sobě, ale já čekala venku na chodbě na jednu osobu.