Super Sestry 20

Meshiki : Konečně ráno, dám si snídani a půjdu za Inoichim. Pomalu jsem se blížila ke krámku s rámenem. Vykoukla jsem zpoza závěsu a pozdravila. Hned na první pohled mě uhodila do očí oranžová kombinéza. Bylo mi jasné, kdo to je, ale nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby mě ta osoba viděla. Jak ho znám, určitě bude mít spoustu otázek a mě se nechce odpovídat. Stejně jsem se rozhodla přisednout. Objednala jsem si a čekala, až mi to stařík přinese. Dotyčný vedle se na mě otočil.
„Eee, neznáme se od někud?“ s úsměvem se drbal za hlavou. U hlavy se mi udělala kapka a tvářila se jako totální idiot.
„Děláš si srandu?“ vzala jsem si jídlo od staříka.
„Itakademasu,“ pronesla jsem tiše.
„Ne, myslel jsem to vážně. Nepotkali jsme se někdy?“
„Ty!“ chytla jsem ho pod krkem.
„Chceš mi říct, že si mě nepamatuješ?......No jo u tebe se člověk nemůže divit,“ vzdychla jsem a pustila se do jídla. Chvíli si mě prohlížel, a potom se na mě podezíravě podíval.
„Meshiki?“ zeptal se opatrně.
„BINGO!“ křikla jsem a on spadl ze židle.
„Ale, ale, já,“
„Promiň, ale já vám nedokážu nic vysvětlit, je toho příliš, jestli chceš něco vědět, jdi za Hokage,“ rychle jsem do sebe kopla misku a směřovala pryč. Naruto ještě vyběhl na ulici, aby mě viděl.
„Jooo a Naruto, ráda jsem tě viděla,“ zvedla jsem mu při cestě ruku na rozloučenou. Jenom stál a nic nechápal. Příjdu si jako nějaké mítické stvoření, které se objevilo po několikero letech. Konečně jsem byla u květinářství. Vevnitř jsem zahlédla Ino. No co, stejně potřebuju za Inoichim.
„Ahoj, je tady Inoichi?“ zetpala jsem se. Byla trochu vyjevená, ale Inoichi jí to určitě už řekl.
„Takže je to fakt pravda, že jsi zpět. Teda promiň ahoj, jsem jen trošku vyvedená z míry,“
„Je mi to jasný, je tady teda?“
„Já nevím, protože je možné, že odešel už brzy ráno, půjdu se po něm podívat,“... Slyšela jsem cinknout zvonek.
„Dobrej,.. Inoo, kde jsi? Máme oba volno, tak jsme spolu chtěli někam jít, pamatuješ? Byl to tvůj nápad, tak dělej,“ volal dotyčný. Ten hlas. Vytřeštila jsem oči a pomalu otočila hlavu na dotyčného. To není pravda.. očima mi přejely slzy, ale snažila jsem se je udržet.
„Ty!“ zaťala jsem ruku. Podíval se na mě a po chvilce ztuhl a také vytřeštil oči.
„Hajzle!“ dala jsem mu pěstí a vyběhla z obchodu.
„Tak tady není,“ vrátila se Ino.
„Meshiki?... Oh Shikamaru, co děláš na tý zemi?....... Aha,“ došlo jí to. Shikamaru neváhal a také vyběhl ven.
„Meshiki! Čekej!“ volala za mnou.
„A proč bych měla?!“
„Protože tě prosím!“... Zastavila jsem se a nechala ho dohnat mě.
„Odkdy jste zpět?“
„Odkdy jsi s Ino?“ sklopila jsem oči.
„Já a Ino to nic neznamená, jsme jen bližší kamarádi,“
„To jsi byl s Tokime dřív taky,“ zamračila jsem se. Škublo v něm.
„A kde je Tokime?“
„Pořád u Akatsuki,“ otočila jsem se.
„Proč neutekla s tebou, chce tam s nima snad zůstat?!“ křikl. Šla jsem od něj pryč.
„Ty nevíš, co se tam děje, nechápu, jak jí můžeš takhle soudit, ohledně jiných otázek jdi za Hokage,“ kráčela jsem si to k budově Hokage. Pořád tam stál, nejspíš si uvědomil svá slova, ale na to už bylo pozdě. Lidé z krámů na mě koukali jak na vraha. Bylo mi jedno, že jsem nezjistila kde je Inoichi, nechtěla jsem tam se Shikamarem být. Vyšla jsem schody a předemnou stála Hinata. Ztuhle mě pozorovala.
„Ahoj Hin,“ pozdravila jsem.
„M..me..shiki,“ koktala.
„Jo to jsem já,“ snažila jsem se o úsměv.
„Jak? Teda promiň, ale jsem zaskočená. Vlastně, určitě teď máš spousty práce, nechci tě obtěžovat, nebo zatěžovat, ale až budeš mít čas, mohla by jsi se za mnou stavit? Dlouho jsme se neviděly,“ červenala se.
„Jasně, příjdu ráda,“ prošla jsem okolo ní a zamávala. Ještě chvíli mě pozorovala, a potom s úsměvem odešla. Zaťukala jsem na dveře a po souhlasu vešla dovnitř. K mému překvapení tam byl i Inoichi.
„Oh, ahoj Meshiki. Právě mi Inoichi dal zprávu o všem co viděli a je to velice zneklidňující,“ koukla na mě.
„Ano, to já už vím nějakou dobu,“
„Neřekla jsi, že si utekla pomocí Itachiho,“
„Ano, neřekla,“
„Ten bastard, co tím zamýšlí?“
„Takhle o něm nemluv!“ zvýšila jsem hlas. Oba dva se na mě zděšeně podívali.
„Ikdyž zabil spousty nevinných lidí, já vím, že k tomu měl důvod, on není tak špatný člověk,“ obhajovala jsem ho.
„Člověk možná není špatný, ale ninja určitě,“... Nijak jsem na to nereagovala, co si myslím já je moje věc, ať si myslí co chtějí.
„Dobrá zpráva je, že neovládli démona v tobě,“ řekla. Inoichi se na mě zaměřil pohledem. Podle jeho výrazu nevěděl, že v sobě mám démona.
„Nevím, proč to tady se mnou řešíš. Stejně už všechno víte a můj názor vás nezajímá, tak bych mohla jít, ne?“
„Vlastně ano, ale určitě si tě sem někdy zavolám,“ řadila si papíry.
„Dobře, Inoichi můžeš na chvilku?“ zeptala jsem se. Podíval se na babču a poté kývl. Vyšli jsme ze dveří.
„Teď mi řekni, od jaké doby jsi viděl moje vzpomínky,“ přitlačila jsem ho ke zdi.
„Kus předtím než vás unesli,“
„Viděl jsi něco, co bys neměl?“ přimhouřila jsem vražedně oči.
„No, možná jednu, nebo dvě,“ zasmál se. Pustila jsem ho a zčervenala.
„Neboj, nikomu nic neřeknu,“
„Sakra a to ti to nebylo blbý?“
„Spoustě lidem se hrabu v paměti, viděl jsem to už nespočetněkrát,“ vypadal naprosto klidně.
„Hmm, takže tvý soukromý péčko,“ zabrblala jsem si.
„Co si řikala?“
„Nic, nic, jenom si tak brblam. No dobře, dík za upřímnost,“ rozhodla jsem se jít podívat po vesnici, když už jsem tady, tak bych mohla alespoň potkat staré tváře. Venku bylo hezky a lidi se smáli, žijou v iluzi, že se o všechno ninjové postarají a oni budou vždy v bezpečí, jak naivní, ale zároveň jim jejich mysl závidím. Podívala jsem se do krámu s grilovaným masem a tam seděla parta lidí. Jdu se na ně podívat, ale co když tam bude Neji, zavádnu to? Radši jsem nad tím nepřemejšlela a vešla dál. Parta byla za rohem, pomalu jsem se k nim blížila. Vyšla jsem zpoza rohu a pozdravila. Choujimu spadlo maso z pusy, Kiba polknul, Shino si poposunul brýle a Shikamaru byl sice smutný, ale v klidu.
„Meshiki!“ vyvalil oči Chouji.
„Ty, jak? Co tady děláš?“ ukazoval na mě. Kiba se zvedl a popadl mě za ramena.
„Tokime! Kde je Tokime?! Je taky v Konoze?!“ cloumal se mnou.
„Ne, není Kibo, zůstala u Akatsuki,“ řekl Shikamaru.
„Už nikdy neřikej, že u nich zůstala, zní to jakoby tam zůstala z vlastní vůle a chtěla tam bejt,“ držela jsem ho za triko. Vzdychl si a nic na to neřekl. Kiba vypadal zdrceně.
„No tak lidi, přece jste ještě nevzdali snahu jí najít?“ snažila jsem se je povzbudit, ikdyž to jsem spíš potřebovala já. Dovnitř přišel Naruto se Saiem.
„Vidíš, vidíš? Říkal jsem, že je tady,“ ukazoval na mě Naruto. Sai si mě přeměřil pohledem a usoudil, že má Naruto pro tentokrát pravdu. Chvíli jsem se s nima bavila a něco semtam vysvětlila, ale jasně jsem jim řekla, že odpovím jen na něco. Rozhodla jsem se jít za Hinatou, ale jestli bude doma Neji, tak k nim nepůjdu. Zazvonila jsem a ve dveřích vykoukla Hanabi.
„Ahoj, ale můj bratránek už tě nechce,“ vřele mě přivítala.
„Ah, ahoj, jak milé přivítání, koukám, že ty nevíš, co se tady v Konoze děje,“ zasmála jsem se.
„Navíc já jdu za Hinatou,“
„Aha, tak pojď dál,“ uhnula mi z cesty. Šla jsem nahoru rovnou k Hinatiným dveřím. Ještě pořád jsem si to pamatovala. Zaťukala jsem a vešla dovnitř. Hin seděla ustolu a něco propracovávala.
„Ahoj Hin, tak jsem přišla, ale nepůjdem spíš ven?“ navrhla jsem.
„Neji doma není, neboj. Je na misi,“ sedla si na postel. S úlevou jsem zavřela dveře a sedla si k ní. Měla jsem jí ráda, sice mi někdy lezla na nervy ta její stydlivost, ale jinak byla moc hodná. Zapovídaly jsme se o všem možným, o technikách, co se děje v Konoze, jak se snaží zlepšovat a různě. Byla jsem ráda, že jsem přišla. Byla jediná, která věděla, že se o Akatsuki a Tokime nechci bavit, a proto udržovala rozhovor v jiných končinách. Čas utíkal rychle a já zjistila, že už je pozdě. Horší bylo, že jsem neměla kde přespat, a tak mi navrhla, abych byla na noc u ní. S radostí jsem souhlasila a mohli jsme se bavit dál. Vypadá to, že se mi zrodila nová kamarádka.