Super Sestry 22

Meshiki : Tak je tady ráno. Hezky jsem se protáhla a vykoukla z okna ven. Bylo hezky, svítilo sluníčko a možná to bylo i na opalovačku. Ne opalovat se nebudu, počkám až se vrátí Tokime, potom se půjdeme opalovat spolu. Hinata ještě spala, a tak jsem se šla do koupelny upravit. Vešla jsem dovnitř, a tam stál Neji v ručníku kolem pasu. Vytřeštila jsem oči a on mě ztuhle pozoroval. Rychle jsem zavřela dveře a běžela k Hin do pokoje. Okamžitě jsem si vzala všechno, co jsem u ní měla, což byla pouze výzbroj a vyběhla ze dveří, jenže tam mě chytil už převlečený Neji. Nic jsem neříkala, nevěděla jsem co, už jsem na něj nebyla naštvaná kvůli tamtomu, ale neměla jsem mu co říct. Cítila jsem se u něj tak zvláštně, odcizeně, jakoby tam pro mě stál neznámý člověk. Koukala jsem na zem a snažila se nevnímat jeho pohled. Bylo jasné, že ani jeden z nás neví, co má říct, bylo to více než trapné.
„Meshiki, já.......“ začal.
„Nevíš, co máš říct?“ zeptala jsem se.
„Přesně,“ trochu se usmál.
„Já taky ne,“ zasmála jsem se.
„Možná by jsme neměli mluvit o tom, co se stalo,“ navrhl.
„Možná by jsme tomu měli dát čas,“ řekla jsem. Chytl mě za ruku.
„Meshiki, když jsem byl od tebe, jako bych nebyl, neexistoval. Moje tělo sice fungovalo, ale srdce ne. Lidi mi pomáhali z deprese, a proto už je mi líp, a teď jsi dokonce tady. Meshiki, nech mě všechno napravit. Už ti nikdy neublížím, přísahám,“ objal mě.
„Aha, ty jsi byl v depresi. No já tak trochu taky, ale to neřeš. Všechno napravit? Tak v tom případě mi vrať Tokime, nebo líp. Vrať zpět čas do doby, kdy jsme byli všichni šťastní,“ strčila jsem do něj.
„Za to já ale nemůžu Meshiki. Samozřejmě, že je mi to líto, a také bych tady chtěl Tokime, jenže to nejde tak snadno,“ bránil se. Já vím. Vím, že to není snadné, ale nedám pokoj, dokuď se nezačne něco dít pro záchranu Tokime.
„Neji, já musím jít, ale věřím ti a odpouštím všechno. Jenom mi slib, že se budeš snažit zachránit Tokime,“ hluboce jsem se mu podívala do očí.
„Přísahám,“ kývl. Pousmála jsem se a běžela do budovy Hokage. Věřím Nejimu a doufám, že spolu budeme znovu tak šťastní, ale teď mě čeká jiná práce. Vyběhla jsem ty proklatě dlouhé schody a vlítla do babči kanceláře. Čekala jsem, že tam bude sama, ale čekalo mě překvapení. V místnosti stál starší bělovlasý chlap. Od pohledu vypadal jako silný muž. Podíval se na mě. Cítila jsem z něj takovej respekt.
„Ohohooo, mmmm ty by ses mi hodila, mohl bych se nechat isnspirovat na další knihu,“ slintal mi u poprsí. Fajn, to co jsem řekla, beru zpět. Je to totální magor, co se tady s nim babča vůbec zabejvá?
„Hele Tsunade, co je to za holku? Normálně by člověk, kterej sem takhle vlítne, měl hlavu zabořenou ve zdi,“ šel ke zdi a opřel se.
„Máš pravdu. Tohle je moje vnučka Meshiki,“ představila mě. Chlápek na mě hodil vražednej pohled.
„To je..“ začal.
„Ano,“odpověděla babča. Co to melou? A kdo je ten chlap?
„A co ta druhá?“ zeptal se. Hrklo ve mně. On o mě snad něco ví? Kdo to sakra je?
„Proto jsem tě zavolala, chtěla jsem ti všechno říct, jenže jsem to nestihla,“ koukla na mě.
„Hele, nechtěli by jste mě představit?“
„Jo promiň, tohle je Jiraiya, jeden z legendárních Sanninů,“ ukázala na muže opřeného o zeď. On je legendární Sannin?
„Jó to jsem já, velký žabí mudrc,“ udělal jakou si pózu. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se k původní věci mého příchodu.
„Okamžitě musíš něco udělat pro záchranu Tokime,“ stoupla jsem si ke stolu.
„Á Tokime, ta roztomiloušká holčička, jak pak asi vypadá teď,“ křenil se ten starej chlípník Jiraiya.
„A co mám asi tak dělat?“ vykřikla.
„Složit týmy a posílat je, aby hledali úkryt Akatsuki. Pokud by ho našli, dali by hlášení a ostatní by se připravili na útok,“ vrátila jsem jí.
„Myslíš si, že je to tak lehké, a i kdyby, trvalo by hodně dlouho, než by se sestavily perfektní týmy,“ promluvil Jiraiya.
„Tak to aby jste začali,“
„Eee? Proč já? Přišel jsem jenom na návštěvu, né tady vymejšlet plán proti Akatsuki,“ vzdoroval.
„Tak hele, věřím, že jste s babčou dobří přátelé, tak bys jí měl pomoct!“ vyjela jsem.
„Jasně pomoct, to se řekne snadno, ale nevím o co jde, ale jen tak jít na Akatsuki to ….“
„Hej, drží tam Tokime a já nehodlám jen tak sedět! Nemáte ponětí jaké je tam být! Navíc když jí trénuje Kisame s Hidanem!“ vykřikla jsem. Hodil vážnej pohled na babču.
„Oni tam drží Tokime?“ zvýšil hlas. Proč to? Vždyť ji ani nezná.
„Ano, nechtěla jsem ti to říct takhle na rovinu, ale koukám, že už neni cesty zpět..... Drželi obě. Jenže Meshiki s pomocí Itachiho utekla. Tokime ale tu šanci neměla a pořád musí trénovat a zlepšovat se, aby pro ně později dělala a oni mohli využívat jejího démona,“ podívala se na oblohu, která se připravovala na bouři. Jiraiya vypadal znepokojeně, ale jemu to mohlo být putna.
„Vy vypadáte, že vás to trápí, přitom nás ani jednu neznáte. Proč to?“ nenechala jsem zavrhnout svou myšlenku.
„Pleteš se. Já jsem vás pomáhal vychovávat,“ pozoroval strop. Nevěřícně jsem se na něj podívala.
„Vy? Ale jak? Vždyť.... nerozumím tomu,“ chytla jsem se za hlavu.
„Myslím, že už by se to mohla dozvědět,“ podíval se na babču. Ta jen kývla a naznačila ať pokračuje.
„Tvoje rodiče jsem znal moc dobře, byli jsme přátelé. Znal jsem je ještě hodně přetím, než jste se narodili. Byli tak mladí a talentovaní. Považovali je za jedny z nejsilnějších ninjů Listové. Náš bývalý tým, který se zkládal z Tsunade, mě a Orochimara, je velmi často trénoval a vázal se k nim, jenže později jsme se mi Sanninové rozdělili a po nějaké době tvoje matka otěhotněla. Řekli jsme s Tsunade, že se o dítě budeme také starat, jelikož vaši rodiče neměli tolik času a navíc Tsunade, měla být …...babička,“ řekl dost nejistě.
„Řeklo se, že to bude jedno dítě a s tím se také počítalo, jenže nás čekaly menší potíže. Jelikož byli vaši rodiče tak silní, Orochimaru chtěl to dítě získat a vychovat pro sebe, jako zbraň. Když už tvá matka měla rodit, objevil se Orochimaru a unesl ji. Všichni ninjové z Listové měli příkaz ji najít a okamžitě dostat do bezpečí. My ji taky hledali. Rozdělovaly se týmy, ještě teď si pamatuju dvánactiletýho Kakashiho, který byl odhodlaný položit i svůj život. Nebo patnáctiletej Asuma, kterýmu poprví při téhle misi starší ninja nabídl z nervů cigaretu, jestli si s nim taky nezapálí. Díky tomu co se stalo potom začal kouřit jako fabrika. Já byl v týmu s Kakashim, Asumou a Genmou. To my ji našli a dokázali odnést do bezpečí. Kakashi i Asuma byli poraněni, ale museli být připraveni, že se něco takového může stát. Donesli jsme vaši matku do jedné jeskyně, která byla poblíž a hlídali. Ale vaše matka začala rodit. Volala aťjí jdeme někdo pomoct, já jakožto nejstarší a nejskušenější jsem se toho ujal, Genma byl vystresovanej, tak začal žvatlat stéblo trávy, které si utrhl. Museli jsme tam dostat mediky, a tak jsem vyslal Asumu, aby je dovedl na místo. Mezitím jsem se pokoušel odrodit vaši matku. Křičela, nadávala mi, ikdyž jsem nic nedělal, i na Genmu křičela, že jí vůbec nepomůže, ale nakonec jsme to zvládli. Jenže místo jednoho drobečka se narodili dva. Zrovna v tu chvíli dorazili medici a postarali se o ni, ale já jsem byl hrozně šťastnej, nevěděl jsem proč, ale později mi došlo, že to bylo proto, že jsem byl ten první, kdo vás držel a viděl vaše krásné tvářičky. Staly jste se pro mě anděly a neskutečně jsem si vás zamiloval. Jenže kvůli tomu všemu s Orochimarem vaše matka nepřežila, medici ji nedokázali zachránit. Váš otec byl na pokraji zhroucení, a proto jsme se my všichni z toho záchraného týmu o vás starali, byla to sranda a ostatní na to do dnes rádi vzpomínají. Později se váš otec srovnal a bylo vše v pořádku. A od doby, kdy jsme tam byli s tvojí matkou, Genma začal žvýkat ty ostré ninja jehly a Asuma kouřit. Joo a já miloval ženy ještě víc, než předtím. A když vám byli čtyři, váš otec zemřel na jedné těžké misi. Potom jsem musel jít a Tsunade mířila také jinam, tak si vás vzala a hlídala. Měla vás půl roku, ale vy jste se na ni velice navázaly, jenže Tsunade musela jít dál sama, a tak vás opustila. Žasnu, že jste si ji pamatovaly, ale otce ne,“ usmál se.
„Moc jsme si babču nepamatovaly, ale když znáte její jméno a zeptáte se v jiné vesnici, označení Hokage docela dost napoví, tak jsme prostě šly za Hokage, navíc já i Tokime si otce pamatujeme, jenže matně, ale pamatujeme si, že jsme s ním prožily hezké chvíle,“ stekla mi slza po tváři.
„Děkuji že jsi mi to řekl, ale teď jsem ještě víc zmatená a také to víc bolí, stejně..... díky. Stále doufám, že se Tokime pokusíte zachránit,“ otevřela jsem dveře a šla pryč. Dostala jsem se ven a šla ulicí. Jenže kam mám jít, vlastně tady domov nemám. Začalo kapat, a tak jsem zaběhla do Ichiraka, že si dám rovnou rámen. Pro změnu tam byl znovu Naruto.
„Ahoj,“ pozdravila jsem a kývla na staříka, kterej už věděl, co jím.
„Ahoj. Tak se tady znovu setkáváme. Tak co? Co Tokime?“ zeptal se. Tak teď to na mě všechno spadlo, všechno to co jsem u Hokage v kanceláři zadržovala. Jak se může takhle ptát? Vždyť ví, že je Tokime stále u Akatsuki.. Začaly mi stékat slzy po tvářích. Bylo jich tolik, doufala jsem, že brzy dojdou.
„Bože promiň, promiň, tak jsem to nemyslel. Jsem fakt idiot,“ bouchl se do hlavy.
„Já.. jen jsem myslel..., když jste tam byly, jak se měla, jak … noo vlastně.. jsem takovej kre*én, jak se asi mohla mít! Neboj, jdu se oběsit sám, nemusíš mě mlátit,“ stoupl si a šel pryč.
„Počkej,“ zastavila jsem ho a naznačila, ať si znovu sedne. Poslechl a sedl si.
„Zajímá tě, jaké v sobě měla pocity?“ zeptala jsem se.
„Jo, zajímalo mě to, ale nechci tě takhle trápit,“
„Ne, ne, stejně když o tom nebudu mluvit, tak se to ve mě akorát nahromadí a pozdějš se sesypu, proč na to čekat?... Víš s tím jak se asi cítila, nemáš tak docela pravdu,“ koukla jsem na něj a on se zarazil.
„Sice se tam trápila, to ano, jenže neměla až tak v úmyslu, dostat se zpět,“ sklopila jsem oči. Naruto je za to vytřeštil.
„Ona říkala, že nemá proč se vrátit, že jí tady nikdo nepostrádá. Vy, že se o sebe umíte postarat a Shikamaru ji ublížil, tak proč se vracet? Trpěla tam, ale ani jednou neřekla ,Já chci zpátky domů,.. prostě to tam přežívala a snažila se zvyknout si na fakt, že tam zůstane,“... Jakoby se Naruto zastavil v čase. Nechápal to.
„Kvůli čemu vlastně nechtěla zpět? Myslím, co byl ten hlavní důvod?“ ptal se. Nechtělo se mi to říkat, bylo to velké obvinění, jenže pravdivé.
„Hlavní důvod byl …. Shikamaru,“ zašeptala jsem. Naruto polkl. Kdyby byl Tsunade, řekla bych, že to půjde zapít, ale v jeho případě nad tím spíš bude chvíli přemýšlet a později na to zapomene. Zvedl se a vypadal dost naštvaně. To o tom celkem rychle dopřemýšlel. No chvíli ho to bude žrát a zejtra bude cajk. Beze slova vyšel z Ichiraku a svižnym krokem se vzdaloval.
„Hej Naruto, kam tak spěcháš?!“ volala jsem za ním.
„Jdu zabít Shikamara,“ křikl.