Život je krutý...nebo ne? 10

Naruto vyvalil oči a vykřikl.
„Co je to za hloupost. Jiraiya se nikdy nezmínil o tom, že by Třetí učil někoho jiného než jeho tým.“
„Možná proto, že dokud byl v ANBU tak se o tom nesmělo mluvit. Teď už je to jedno, Daisuke mi dal svolení k tomu, že to můžete vědět, když jste jeho budoucí tým.“ odpověděla trochu s nezájmem Hokage.
„A proč nám to nemohl říct sám?“ provokoval dál Naruto. V tom se mu ozvalo za zády lehké odkašlání. Otočil se a díval se přímo na dotyčného.
„Možná proto, že bys mi nevěřil.“ řekl chladně rudovlasý muž a dodal. „Tsunade-sama jestli je to všechno, rád bych se teď s novým týmem seznámil o samotě, nebude Vám to vadit?“
„Ale jistě. Jsou už jen tví.“ zasmála se škodolibě a mrkla na Daisukeho. Narutovi najednou proběhl mráz po zádech.
„Jste si jistá, že je dobrý nápad?“ zeptal se nejistě Naruto.
„Jsem. A teď běžte, mám ještě hodně práce a na tvoje řeči nemám náladu.“ třískla pěstí do stolu, což způsobilo, že se všichni přítomni vydali rychle na odchod. Vyšli z budovy a Daisuke jen naznačil, aby šli za ním. Sachio šel v klidu a o deset metrů dál se ploužili Kait s Narutem a o něčem diskutovali. Procházeli rušnými ulicemi, ale čím déle šli, tím na rušnosti ubývalo. Všem bylo jasné, že jdou za vesnici. Prošli lesní cestou a ocitli se na louce. Právě na té kde s Hinatou nedávno pozorovali hvězdy a povídali si. Dnes tu však nikdo nebyl. Není divu, v takovém vedru, kdo by chtěl něco dělat. Daisuke se zastavil a sedl si pod strom. Ostatní tam čekali na to, co se bude dít.
„No sedněte si.“ řekl po chvíli nervózně, když se na něho všichni tři dívali. Jak řekl, tak si všichni posedali do stínu. „Takže, co teď s vámi? No, v prvý řadě mi řekněte něco o vás. O mně to podstatné víte. Tak třeba ty blonďáku začni. Vypadáš jako nejukecanější, tak doufám, že se něco dozvím.“
„Jmenuju se Naruto, je mi osmnáct, učil mě zvrhlý poustevník, miluju ramen, mým snem je stát se Hokagem a být nejsilnější ninja ze všech vesnic.“ vykřikl nadšeně blonďák což Daisukeho vcelku pobavilo.
„Pěkné, pěkné koho tu máme dál. Tak třeba ty s těmi brýlemi.“ Sachio sebou cukl a podíval se směrem, odkud zaslechl onoho muže.
„Jmenuji se Sachio, je mi šestnáct, na akademii v Kamenné mě vyhodili, takže nejsem oficiálně ani genin a mým koníčkem je poslech hudby.“
„A taky nevěra.“ potichu dodal Kait tak, aby ho slyšel jen Sachio a Naruto. Blonďák se hned začal válet na zemi smíchy. Sachio si jen povzdychl a narážku ignoroval.
„Naruto, zklidni se, nevidím tady nic směšného. No a teď ten poslední.“ a ukázal prstem na Kaita.
„Jmenuji se Kait, je mi sedmnáct, akademii jsem na rozdíl od jiných v Kamenný dokončil vcelku úspěšně. Mám rád především srandu, bez které by byl život nudný.“ řekl optimisticky Kait a šťouchl do Naruta, aby se už přestal válet po zemi.
„Vypadá, že tu mám tři nadějný ninji.“ Když to Daisuke dořekl, tak se Kait začal smát.
„Tří? Já tu vidím jen dva.“ rýpnul si a na smíchu mu neubíralo. Sachio poznal, že ta narážka byla na něj a než stačil kdokoli jiný něco říct, usmál se a spustil.
„Kaite, máš pravdu, já tu taky vidím jen dva, protože ten třetí, kterého sensei měl na mysli je totálně bez mozku a směje se každé blbosti. To je asi to, co tě na tom životě baví co? Bezmyšlenkové posmívání. Pokud je to všechno, jdu domů.“ zvedl se a už se chystal, že odejde, v tu ránu mu něčí ruka přistála na ramenu.
„Počkej, chci s tebou ještě mluvit.“ věděl, že je to Daisuke, otočil se a co neviděl. Kaitova ruka vysela ve vzduchu, protože ji držel Daisuke. „Nechci, abyste se přede mnou mlátili. To si vyřiďte někdy jindy. Sachio pojď se mnou. Vy dva můžete jít, zítra v šest ráno tady. Kdo dojde poslední, má trest.“
„Jaký trest?“ zeptal se naštvaně Kait.
„Dojdi pozdě a uvidíš.“ šibalsky se usmál sensei a čekal, až se ti dva odeberou pryč. Kait si povzdychl, mávl rukou a vydal se cestou z lesa, protože Naruto už měl menší náskok. Slunce stále pražilo plnou silou a na obloze nebyl jediný mráček. Sachio si na pokyn sedl před Daisukeho.
„Ty se s Kaitem znáš už dřív, než si přišel do Listové že?“ začal hned s otázkama.
„Samozřejmě, bývalý spolužák a perfektní blbec, kdo by mohl zapomenout?“ řekl znechuceně Sachio a lokty se opřel o zem.
„Podívej, asi nebude jednoduché, o co tě teďka požádám, ale jinak to nepůjde. Musíte se naučit spolupracovat, všichni tři. Na zkouškách je v první řadě třeba spolupráce a až potom všechno ostatní.“
„Pro mě to není problém, to byste spíš měl mluvit s Kaitem.“ odpověděl vcelku nechápavě.
„Však s ním si taky promluvím, neboj. Hlavně se nenech vyprovokovat, ať se nestane to, co dnes.“ zvážnil tón hlasu a postavil se. „Tak už můžeš jít, myslím, že na tebe dneska ještě někdo čeká.“ hned po té zmizel. Sachio z toho rozhovoru nechápal. Jak má spolupracovat s někým, kdo ho v jednom kuse ponižuje a nikdy ho nepřijme. Ještě víc se zarazil, když si vzpoměl na poslední větu, kterou mu řekl. Jak mohl vědět, že se u něj někdo zastaví? Myšlenky mu kolovaly hlavou celou cestu až do vesnice. Z přemýšlení ho však vytáhl smích. Smích, který velmi dobře znal. Vydal se tím směrem a došel až ke stánku s ramenem. Potichu nahlédl dovnitř a koho nevidí. Naruto s Ino a Kait...s Takehiki? Sachio začal rudnout zlostí. Už chtěl něco udělat, když si na něco vzpomněl.

Probudil se v nemocnici, pomalu otevřel oči a zamrkal, aby se zbavil rozmazaného obrazu. První koho viděl tehdy v nemocnici, byl obličej jeho babičky.
„Už je to dobrý Sachio, táta to tak nemyslel.“ řekla s úsměvem a pohladila ho po vlasech. Sachio nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Hlavou mu zněla ta věta... “Nemyslel to tak...“
„Jak můžeš říct, že to tak nemyslel? Vždyť mě málem zabil.“
„Člověk by měl umět odpouštět svým bližním.“
„Jenže tohle není po prvé ani na posled, takže mi neříkej, abych mu odpouštěl, takovou hloupost už neudělám.“ vyjel Sachio, prudce se zvedl z lůžka, ale zatočila se mu hlava a spadl zase na polštář.
„Dělej, jak myslíš, ale je tu věc, co ti musím dát, abys věděl, že já jsem to s tebou nikdy nemyslela zle.“ při těch slovech vytáhla z kapsy řetízek s křížkem, dala ho Sachiovi na hruď a přešla ke dveřím. „Doufám, že se brzy uzdravíš.“ dořekla se slzami v očích a zavřela za sebou dveře. Celé dva týdny promarnil v nemocnici. Občas ho navštívil bratr, někdy zase babička nebo děda. Nikdo jiný se o něj nezajímal. Na jednu stranu byl rád, že nemusí vidět otce, ale na druhou byl naštvaný, že se ani není schopný omluvit. Hned jak Sachia pustili z nemocnice, nevěděl, kam má jít. Bratr mu pořád říkal, aby se vrátil domů, že spolu něco vymyslí. Vůbec se mu však nechtělo. Po celodenním chození po vesnici mezi lidmi se rozhodl pro návrat. Nevěděl, co ho doma čeká a doufal, že otec bude zrovna pryč. Měl štěstí, doma byl jen bratr. Vyzul boty a šel si udělat ramen. Za chvíli přišel bratr.
„Konečně tě pustili z nemocnice? To jsem rád.“ a s objetím Sachia přivítal.
„Ano, ale asi tu už moc dlouho zůstat nemůžu.“ sedl smutně ke stolu a přitáhl si misku ramenu k sobě. Najednou uslyšeli rachot klíčů.
„Zatraceně otec se vrací, zítra buď v jednu na rozcestí, víš kde ne?“ zaklel Sachiův bratr a posadil se do čela stolu. Jakmile se dveře otevřeli vstoupil vysoký, černovlasý muž a za ním...

„Zajímavé, no co, kašlu na to.“ řekl si jen tak pro sebe, aby se trochu utěšil a šel co nejkratší cestou domů, proplétal se mezi davy lidí, kteří právě něco oslavovali. Hned co dorazil, začal žaludek dávat znát, že by rád jídlo, což dovedlo Sachia do kuchyně. Z lednice vytáhl něco, co údajně měl být jogurt. S nechutí ho snědl, protože zapomněl nakoupit. Hlavně, že byl aspoň trochu najezený. Unaven dnešním setkáním s novým týmem zapomněl na Hinatu a šel si lehnout. Za necelou minutu usnul.
Večerní vánek ho začal lechtat na nohách, což ho donutilo se vzbudit. Otevřel oči a na něj se dívala...
„Hin...sakra...já usnul, jak dlouho už tu jsi? A vůbec, jak ses sem dostala?“ zmatený Sachio vůbec nevěděl co se děje. Hinata se jen uculila, pohladila ho pomalu po tváří a ukázala na otevřené okno v rohu pokoje.
„Pozoruju tě, no dobrou půl hodinu, jsi strašně roztomilej.“ uchechtla se a když chtěl Sachio něco říct, dala mu prst na rty a políbila ho. Sachio si sedl a přitáhl si Hinatu do klina, aniz by se jejich rty oddělily. Jeji ruka zajela Sachimu do vlasů a druhou mu obmotala kolem krku. Sachio ji jednou rukou hladil po tváři a druhou držel za boky. Modrovláska se na chvíli odtrhla.
„Promiň Sachi, vím, že bychom to neměli dělat a...“ nestihla odpovědět, Sachio se na ní usmál a políbil ji.
„Ale měli, Takehiki si teď v klidu vysedává s Kaitem, tak proč bych si nemohl já vysedávat s tebou?“ zakřenil se škodolibě a projel ji rukou vlasy. Hin se usmála a objala ho vší silou.
„Sachi, ale musí to zůstat jen mezi námi. Nechci Takehi ublížit.“
„Neboj, to nějak půjde.“ usmál se na její krásné oči, které se jí začli klížit. Vzal Hin do náruče a odnesl ji do svého pokoje. Položil krásku na postel a chvíli jen nečinně stál. Pak z modrovlásky sundal mikinu a přikryl její sportovní tělo.
„Dobrou noc Hin.“ dostala polibek na rty a brunet se natáhl na pohovku, vedle postele. Přemýšlel zda-li je dobré to co se stalo. Pořád se mu vybavovaly vzpomínky s Takehi, ale na druhou stranu to byla asi už minulost a bylo na čase začít něco nového. Nebo ne?
Na ty otázky, které si kladl čím dál častěji, nemohl najít odpověď. Otočil se na bok, aby se podíval na spící krásku. Nechápal, proč si nelehl za ní, vždyť ji miluje, nebo aspoň mozek mu to říká, ale srdce ho vedlo jiným směrem. V duchu se zasmál nad sebou. Vždyť jediné co v životě chtěl dokázat bylo mít rodinu, v tenhle okamžik by snad měl poslechnout mozek.
„Jsem naivní.“ řekl hned po tom, co se mu všechny myšlenky prohnaly jak hurikán. Zavřel oči a během chvíle usnul.