Život je krutý...nebo ne? 11

„Sachi, už je ráno.“ něžná slova, která mu pošeptala Hin do ucha, zapůsobily na jeho tělo jako letní, osvěžující vánek od moře. Otevřel oči, aby viděl její krásné bílé oči.
„Miláčku, kolik je hodin?“ zeptal se rozespalým hlasem a pohladil ji po tváři.
„Půl šesté, nejvyšší čas na snídani, abys stihl trénink.“ a dlouze ho po těch slovech políbila. Sachio převrátil svojí vílu na postel, ale rty se neoddělily.
„Nějak se mi nechce, radši tu budu s tebou.“ konstatoval s polibky na krku.
„Sachi, nestihneš to, mazej z postele, nebo tě z ní vlastnoručně vyhodím.“ odstrčila se od něj a dala ruce v bok na důkaz toho, že to myslí vážně.
„Jo, už jdu, hned se nečerti.“ zakřenil se Sachio. Hinata mezi tím sešla do kuchyně, aby se Sachio mohl v klidu převlíct a umýt. Když přišel do kuchyně, na stole byla uchystaná snídaně. Podíval se na hodinky, vyvalil oči, protože nemohl uvěřit, že opět nestíhá. Vyklopil do sebe rychle kakao, vzal si jeden toust do ruky a před odchodem ještě stihl políbit svou milou, ještě aby ne, když stála u dveří a smála se tomu, jak je Sachio v časové tísní zbrklý. Sachio měl čtyři minuty na přesun. Naštěstí už měl vesnici v hlavě, tak si cestu zkrátil přes Hokageho budovu. Přeskočil šest domů a prašnou cestou se vydal na louku. Doběhl na místo, kde se měli všichni setkat. Daisuke čekal na stromě a hrál si s kunaiem. Nikoho jiného však neviděl, tak se nechápavě podíval na postavu v červených kalhotech a modročerné mikině.
„Zdravím Daisuke-san, kde jsou ostatní?“ optal se zmateně, protože si myslel, že zase popletl čas, jak se mu stávalo často.
„Nazdar, ještě tu nejsou, už mají trest zaručený, asi si chtěli zkusit, jak jsou tvrdý.“ zasmál se a seskočil dolů, kde se hned posadil. Sachio si jen sedl naproti němu a v hlavě mu zněla jeho oblíbená písnička. Po půl hodině čekání se Daisuke zvedl.
„Pojď, jdeme za Tsunade.“ oznámil chladně.
„Proč, však tu nejsou ještě ti dva.“ nechápal Sachio.
„No právě, však proto tam jdeme.“ poznamenal a už šel v klidu cestou směr Hokage. Sachiovi se zdál Daisuke vcelku vyrovnaný na to, že čerstvý tým nepřišel už druhý den v plném počtu. Během okamžiku byli před dveřmi Tsunade. Daisuke zaťukal a na výzvu vešel. Sachio byl hned za ním a co viděl v místnosti, ho opravdu pobavilo. Naruto s Kaitem tam seděli zády k sobě a byli svázaní. K tomu to vypadalo, že spí.
„Dobré ráno Daisuke, jdeš si pro tyhle dva?“ optala se Hokage aniž by nezvedla hlavu od hromady papírů. Dai přikývl a zakroutil hlavou.
„Že ti dva se s prominutím ožrali...“ řekl spíše oznamovací větou než-li otázkou.
„Správně, o půl třetí mi někdo zaklepala na dveře, otevřu je a tam tihle dva svázání, ale pořád vysmátí. Když mě někdo budí kvůli takové blbosti tak jsem hned naštvaná. Profackovala jsem je, zavřela do kanceláře s domněním, že se vzpamatují a rano bude jako každé jiné. Ale přišla jsem do kanceláře a hádej co...“ rozvyprávěla se Tsunade, podívala se na Daisukeho, aby dokončil větu.
„No byli tu tihle dva ne?“ řekl pobaveně.
„Heh, jo a stihli to všechno vyklopit vedle křesel, naštěstí už to Shizune stihla uklidit. A teď si je už prosím tě vem, dýl to chrápání nevydržím.“ dodala trochu zoufale a upřela pohled na Daisukeho.
„To jsou paka, však já jim dám co proto. Odnesu je radši do nemocnice na kontrolu, zatím se mějte Pátá.“ a zoufale popadl oba chrápající exempláře na záda. Sachio otevřel dveře a vyšli na úzkou uličku lemovanou zeleným kobercem. Celou cestu nepromluvili, Sachio proto, že neuměl navázat moc dobře kontakt s lidmi a Daisuke, protože nesl dva lidi na zádech.

Za černovlasým mužem se nahrnuli čtyři lidé v kapucích. První byla černovlasá žena s copem, hnědýma očima. Druhý člověk byl špinavý blonďák zhruba v jeho věku, výšce i váze. Třetí menší černovlasý kluk kolem třinácti a nakonec baculatá zhruba sedmiletá blondýna s krátkými vlasy. Sachio ani nepozdravil a ihned vyjel na otce.
„Co to má sakra znamenat?“ tvář mu rudla zlostí a zaťaté pěsti mu pomáhaly při zadržení výbuchu emocí.
„Ahoj, no tohle je naše nová rodina, konečně budete mít maminku, která vás bude mít ráda.“ začal nevídaně zdvořile a usmál se.
„Co prosím? Najednou hraješ divadýlko? Tak na tohle pěkně rychle zapomeň, nehodlám se už tak v malém domu tísnit s někým koho vůbec neznám.“ stále oponoval Sachio a začal cítit, že se mu strachem klepali nohy, ale i tak stál s pohledem do jeho očí.
„Hele, zklidni hormony. V tomhle domě se nebude šířit žádná negativní nálada jasné? A pokud se ti to nelíbí, nikdo ti nebrání se sebrat a odejít.“ mluvil stále klidně, ale z jeho očí vyzařovala jistá zlost a agrese.
„Jo to není špatný nápad.“ odsekl a lehkým krokem se vydal do pokoje, sedl na postel a opřel se o zeď. Po pár minutách se otevřeli dveře a v nich stál jeho bratr.
„Musíš dělat problémy?“ spustil hned, co vešel do pokoje.
„Radši řeknu svůj názor hned, než abych si nechal všechno líbit.“ drze odsekl, protože mu bylo jasné, že stojí na straně otce. Poprvé v celém jeho životě nestojí na jeho straně.
„Achjo, zítra si promluvíme, jak jsme se domluvili. V jednu dobře? Teď jdu pryč z tohodle blázince, zatím se měj a prosím tě, neudělej žádnou hloupost.“ Sachio jen přikývl a sledoval, jak jeho bratr odchází. Podíval se z okna a překvapilo ho, že ještě před deseti minutama byla obloha bez mraků. Nyní však nebe pokrývala šedá až černá mračna, doprovazejíc hlučným duněním hromů a kapkami deště rozpleskávajíc se o sklo okna. Z přemýšlení ho vyrušili otvírající se dveře, nevěnoval tomu pozornost, protože si myslel, že si bratr něco zapomněl.
„Na co se díváš?“ ten hlas neznal, nic mu neříkal, bylo mu jasné, že je to jeden z těch nových příživníků.
„Klepat tě doma náhodou neučili?“ odpověděl podrážděně otázkou a ani se na něho neotočil, což byla asi chyba, protože ucítil bolest v noze. Když se otočil, viděl, jak se do jeho nohy zabořila noha blonďatýho vetřelce.
„Neučili mě klepat, ale učili mě jak se vypořádat s plevelem, který přidělává každému jen starosti.“
„Tak to bys měl okamžitě zlikvidovat sám sebe.“ řekl optimisticky Sachio, protože mu došlo, že je to jen nějaký venkovan, který nechodil na ninja akademii, ale na normální školu. Blonďák se napřáhl k úderu. Sachio odskočil od okna a pěst mířící na něj, se zabořila do křehkého skla. Brunet mu vzal hned ruku a zabořil ji do zbytků skla na okraji rámu a ihned vytáhl. „Už chápeš ten rozdíl mezi námi dvěma? Nechtěl jsem ti ublížit, ale donutil si mě k tomu. Prvořadně si dávej pozor, tohle se ti může dít každý den, pokud tu budete bydlet. Nemyslím to tak, že bych to prováděl já, ale spíše buď opatrný u mého otce.“ řekl výstražně a poplácal blonďáka po zádech. Najednou uslyšel dupot na schodech, jakoby se hnalo stádo dobytka. Hned se otočil a rozbitým oknem se vydal k fontáně, kde často pozoroval Takehi. Sedl na lavičku a zahleďel se do okna, kde na sebe vždycky hleďěli. Nyní tam byla však jen tma, do které se občas blýsklo. Déšť mu stékal po tváři a víčka mu začli těžknout. Během chvíle na lavičce v dešti usnul.

Z myšlenek ho vyrušilo těžké povzdechnutí. Když se otočil, viděl, že jsou již v nemocnici a Daisuke si sundal ty dva ze zad. Převzal si oba dva doktor, a nic neřekl. Dai se otočil a pokynul Sachiovi, aby šel za ním. Mířil ven z nemocnice, přímo cestou na louku v lese.
„Sensei, kam jdeme?“ zeptal se nechápavě Sachio.
„Trénovat, přece si nemyslíš, že se budem kvůli těm dvěma flákat.“ usmál se na něj a pohodil vlasama. Sachi jen přikývnul a rozhlížel se po okolí. „Proč si se vydal zrovna do Konohy, vždyť Suna je blíže ne?“
„Když sem mluvil s bratrem, ze začátku říkal, že mám jít do Konohy, protože je tu lepší prostředí. Do Suny bych musel přes pouště a ty nejsou moc přehledné, takže byla menší pravděpodobnost, na úspěšnost cesty.“
„Tvůj bratr evidentně věděl, o čem mluví. Jenže si dávej pozor. Listová nemá vůbec dobrý vztah s Kamennou. Už tak jsme na pokraji války. Uvědomuješ si doufám, že se možná budeš potýkat s tvým bratrem.“
„Myslím, že se tak nestane, bratr je jen podpora, takže předpokládám, že by nebyl v první linii.“
„Jak to myslíš podpora?“
„Kekkei genkai...“ nic víc nemusel říct a Daisukemu to došlo.
„Klan Koe. Sakra neříkej mi, že tvé jméno je Koe Sachio.“ Sachio jen nechápavě přikývl. „Takže tvoje matka je Koe Rin?“
„Jo, ty ji znáš? Víš kde je?“ rozzářil se Sachio a upřel pohled na Daisukeho.
„Byli jsme spolu v týmu, než jsem odešel z Mlžné.“
„Takže chceš říct, že teď žije v Mlžné?“
„Pravděpodobně ano. Neboj je v pořádku, ale chybíte ji. Teď už ale dost kecání a jde se trénovat.“ zaregistroval Daisuke na slunce, které se blížilo pomalu za obzor. Na louce se Sachio postavil do bojové pozice a vytáhl dva shurikeny. „Začnem, ale můžeš používat jen jednu ruku a v tvém případě levačku.“ Stanovil pravidla Daisuke.
„Nechtěl jste říct pravačku? Jsem pravák!“ nechápal Sachio.
„Ne, řekl jsem levačku z toho důvodu, že jsi pravák. Nedokončil si ani akademii, takže předpokládám, že nemáš vyvážený ruce.“ To donutilo Sachia schovat shurikeny a vytasit kunai. Sachio se rozběhl, ale na opačnou stranu než byl Dai. Ten však neotálel a vydal se za ním. Brunet vyběhl na nejbližší strom, z kterého skočil Daisukemu do zad už se připravoval k podkopnutí, když Dai vyskočil a pěstí směřoval k nechráněné páteři. Sachio se stěží vyhnul a kotoulem se dostal do bezpečí, zatasil kunai a rychle vyhodil shurikeny směrem k nepřítelovi. Jeden se zasekl asi pět metrů daleko o kmen stromu a druhýmu se Dai v klidu vyhnul. Toho brunet využil, odrazil se od stromu a mířil kop přímo do tváře. Dai se vykryl, chytil mu nohu a otočil s ní o sto osmdesát stupňů. To však hrálo Sachiovi do karet a začal se otáčet i s nohou. Levou rukou se v rychlosti opřel o zem a druhou nohou mířil na nohy Daie. Ten však s něčím takovým počítal, pustil nohu a uskočil. V letu vytasil dva kunaie s výbušnými lístky a hodil je směrem k Sachimu. Jeden z nich zachytil a vrátil ho hbitě majitelovi. Druhý se zabořil pár centimetrů od něj. Výbuch ho odhodil k stromu, do kterého udělal svým tělem díru. Daisuke mezitím nepočítal s vracením kunaie a výbuch ho odhodil na druhou stranu od Sachia. Brunet se těžko zvedal na nohy, nečekal až tak tvrdý souboj. Stěží vyblokoval kop do břicha. Nestihl však vykrýt pěst do obličeje a zarazil se o kmen po druhé. Vykašlal krev, postavil se a nohy se mu začali klepat, neudržel se dlouho, a tak spadl obličejem do země pokrývající listí. Daisuke si utřel čelo a pomohl Sachiovi sednout.
„Ty jsi pěknej blázen.“ usmál se Dai a sednul si naproti němu.
„Proč?“ povzdychl nechápavě.
„Ani já se neodvážím zachytit kunai s výbušným lístkem. Je to hodně riskantní, co kdyby ti vybouchl v ruce.“ zvážnil.
„Malá šance na to, aby vybouchl tak rychle. I když jsem trochu pochyboval, když jsem ho chytal levačkou.“
„Máš vcelku dobrou obranu a v boji ti to myslí, zapracuj ale ještě na sobě.“ zvedl se Daisuke a pomalu odcházel.
„Počkejte ještě.“
„Zítra v osm tady. Nebudu vás teď rušit.“ křikl z dálky a byl pryč. Sachio nechápal, co tím myslel. Seděl tam sám pod stromem, všude bylo šero a měsíc se začínal objevovat nad nedalekou loukou. Ozářil tím postavu s dlouhými vlasy, které ji vlály do boku. Sachio se zvedl a pomalu se vydal za záhadnou postavou. Čím víc se přibližoval, začínal rozpoznávat jednotlivé rysy, které mu někoho připomínaly.
„Hin, copak tu děláš?“ po těch slovech ji chytil kolem pasu a políbil. Hinata chytla ruku, kterou měla kolem pasu a propletla její prsty s jeho. Rty se stále neoddělily a jejich vášeň vzrůstala. Zářící hvězdy nad nimi a šumění listí okolo dodávalo romantické kouzlo okolo zamilovaných postav stojících uprostřed louky. Po dlouhém polibku se Hin odvrátila na nebe.
„Chyběl jsi mi. Nemohla jsem čekat do zítřka, až se budem moct znova vidět.“ při těch slovech si bruneta přitiskla blíž k tělu. Sachio ji začal hladit po vlasech a druhou rukou se dotýkal hebké tváře modrovlásky.
„Ty mi taky, ale už jsem unavený nepůjdem už domů...“ Sachio se zarazil, když to řekl „Chtěl jsem říct, jestli tě můžu doprovodit domů.“ Hin se usmála a políbila ho.
„Nemůžu zase přespat u tebe?“ Sachiovi se rozzářili oči a polibek ji oplatil.
„Jasně že můžeš. Tak půjdem?“ chytli se za ruce a vydali se směrem k Sachiovi. Tráva pod jejich nohama šuměla do rytmu chůze. Hinata opřela hlavu o rameno své lásky a nechala se vést dál lesem až do vesnice. Procházeli osvětlenou ulicí ve dne velmi rušnou, ale nyní se zde nenacházel nikdo, krom našich dvou zamilovaných. Hinata evidentně usnula na jeho rameni a Sachio odbočil do levé uličky. Myslel si, že to bude další prázdná ulička, která je součástí jejich cesty domů. Uprostřed však stála nějaká osoba. Osoba, kterou potkat opravdu nechtěl. Nahnalo mu to husí kůži a čekal, co se bude dít.