Ty podvazky ti seknou, kámo! 07

Kapitola VII - Rosemary a Poirot

Sabaku Temari patřila k onomu druhu žen, k nimž neodmyslitelně náleží různá pouta, důtky, ocvočkované oblečení, korzety, latex, provazy a podobné nástroje tajných, radostných kratochvílí. Nelze se proto nijak podivovat nad tím, proč ukazovátko v její ruce působilo jako symbol čehosi bolestivého a zároveň příjemného a proč žádná z žaček nikdy nenamítla nic proti jejímu agresivnímu stylu výuky. To ráno se oblékla velice střízlivě, proti halence zapnuté až u krku a sukni do půli lýtek by puritáni nemohli nic namítat, avšak ono kouzlo její osobnosti a především výrazná linie hýždí zapříčinila, že i Sasuke, který ji jinak bytostně nenáviděl, byl ochoten uznat, že je zatracený kus ženské.
Profesorka biologie si pohybem nepostrádajícím jakýsi puntičkářský manýr posunula brýle na nose, aby mohla lépe děsit pohledem třídu. Efekt se dostavil. Tmavovlasá, ramenatá dívka v zadní lavici se přikrčila očekávajíc bouři pohrdlivých poznámek na svou adresu. Kudrnatá zrzka výstředního rázu ji soucitně poplácala po zádech.
„Milé studentky,“ oslovila je Temari hlasem sladkým jako med s příchutí cyankáli. „Je to týden, co jsme se viděly naposledy. Kdopak mě suploval?“
„Sím,“ pípla Ino, „suplovala za vás Shizune-sensei.“
„Díky, Ino. Také by mě zajímalo, jestlipak vám zadala písemku, jak jsem ji žádala, než jsem odjela na dovolenou.“
Třída neochotně přiznala, že jim Shizune opravdu písemku zadala.
„Pamatuji si, že jsem čas uplynulý s vámi zaplnila usilovnou snahou dostat do vašich hlav aspoň základní vědomosti. Mýlím se, Ino?“
„Sím, nemýlíte.“
„Můžete mi tedy vysvětlit, jak se po všech těch hodinách mohlo stát, že patnáct lidí z dvaceti dostalo E?“
Dívky si mezi sebou vyměnily provinilé pohledy. Černovláska vzadu zbledla jako stěna.
„Snad by mě bývalo mohlo potěšit, že F se objevilo jen jedno jediné.“ Temariny šedozelené oči provrtaly černé. „Ovšem zděsil mě fakt, že Setsuko nejenže nezískala jediný bod, ale dokonce se opovážila tvrdit, že tukové buňky jsou schopné fotosyntézy.“
Třída se zahihňala. Víc se děvčata neodvážila.
Temari se vydala k zadním lavicím, pomalu kladla nohu před nohu, hrála si s ukazovátkem jako Mydlář se sekyrkou. Když došla k Setsuko, usmála se. Byl to úsměv, který by zahanbil i Al Caponeho s baseballovou pálkou.
„Milá Setsuko, připadala ti někdy lidská kůže zelená?“
Setsuko, jež se nacházela na pokraji nervového zhroucení, němě zatřásla hlavou.
„Dále by mě zajímalo, proč se domníváš, že vesica urinaria čili močový měchýř pojme 700 litrů kapaliny.“
„Cože?!“ ozvalo se několikero vyjeknutí.
„Vždyť to mám v sešitě!“ zmohla se Setsuko na chabou obranu.
„To ti ráda věřím. Také věřím, že jsi před slovem litr zapomněla napsat mili.“
„Oh…“
„Pokud mi ale chceš dokázat správnost svého tvrzení, požaduji důkaz experimentem.“
Setsuko vyrývala pohledem díru do lavice.
„Za trest,“ zvýšila Temari hlas, „mi do příštího týdne odevzdáš desetistránkovou esej na téma 'Vývojové atavismy v lidském organismu'.“
„Ale Kakashi-sensei nám už zadal...“
„Žádné výmluvy, mladá... dámo,“ umlčela ji bioložka přísně. „Na to jsi měla myslet dřív, než jsi do písemky napsala, že lidé patří mezi dvouvrstvé organismy.“*

* * *

Po chaosu Kakashiho hodiny, který mimochodem způsobil fakt, že se po zmíněném pedagogovi opět slehla zem, následovala hodina domácích dovedností vedená příjemnou slečnou Ayame. Itachiho hodina proběhla víceméně v klidu a míru. Většina dívek dosáhla kýžených osmdesáti procent v testu a vysloužila si tak slíbené alkoholové odměny. Sasuke musel uznat, že plzeňské pivo je motivace jako hrom. Itachi ho za to dobrácky rozcuchal. Setsuko Bando vzápětí probodlo dvacatero závistivých pohledů.
Yahiko Pein se marně pokoušel naučit své malé Japonečky francouzskému r. O něco málo úspěšnější byla angličtinářka Kurenai se znělým a neznělým th. L je nenaučil ani jeden.
„Ihr seid eine dumme Idiotenbande, die sich sogar in ihrer eigenen Küche verloren würde!“ ječel profesor Hidan. „Mariahilfe, ty to vidíš!“ Cholerického profesora se nezbavily, po němčině následovalo náboženství, kdy jim s významným pohledem vykládal o afghánské burce. Gaara měl mlhavý dojem, že se při tom díval učitel na něj.
Chemii s profesorem Kabutem strávili vzrušeným rozhovorem o mutagenech. Danzo jim prozradil tajemství vektorových soustav. Profesorka Chiyo monotónním hlasem vyložila heianské období, čímž vyčerpala poslední zbytky sil, které v sobě třída ještě měla.
Když měli po vyučování, padli chlapci vyčerpáním na postele. Snažili se vykřesat z paměti dobu, kdy ještě chodili na střední školu. Připadala jim vzdálená stejně jako období Heian.
Toho večera Sasuke tiše nadával nad úkolem z biologie. Neji škrábal slohovku. Gaara si česal paruku a snažil se potlačit hloupý úsměv, který se mu rozlil po tváři, kdykoli si vzpomněl na Hinatu. Dnes půjdou spolu do kina! Uvažoval, jestli se to dá pokládat za rande, poněvadž si Hinata myslí, že je dívka. To považoval Gaara za základný kámen úrazu. Vzdychl.
Nemohl tam s ní jít jako nějaký vagabund. Co si asi tak oblékne... Rozhodl se pro hezoučký outfit, který mu onehdy vybral Jiraiya. Krajky a červené a černé kanýrky, sukýnka sotva do půli stehen. Rozhodně nic nezkazí třešňovým parfémem a višňovou rtěnkou. Gaara by to nikdy nahlas nepřiznal, ale opravdu se sám sobě líbil v těch krásných qi-lolita šatičkách. Věděl však, že kdyby se ostatním svěřil se svou tajnou fascinací, měli by ho za úchyla. Gaara si občas zoufale přál, aby měl ke svému současnému stavu stejný odpor jako Neji či Sasuke; znamenalo by to, že si je ve svém mužství skálopevně jistý. Ale tak to mladý Sabaku necítil. Nesmíme se divit, vezmeme-li v úvahu jeho rodinné poměry. Kankuro se od svých čtrnácti let nerozpakoval použít fialovou rtěnku a stíny na oči, ani když šel na nákup housek do samoobsluhy. „Na konvence se vybodni, brácha,“ říkával, kdykoli se chystal na rande s nějakou novou slečnou či mládencem, a Gaara s tichou závistí sledoval bratrovy prsty, jak zkušeně cuchají tmavé kadeře do divokých vln a jak nasazují jednu jedinou náušnici do lalůčku ucha.
Nyní si připadal jako Kankuro. Ta myšlenka mu dodala jakýsi nevysvětlitelný pocit rovnováhy. Když to zvládl brácha, zvládne to i on. Gira-chan či Gaara-kun, prostě půjde s Hinatou do kina. Na ničem dalším nesejde.
Neji pozoroval zrzkův zasněný, melancholický výraz, který se vzápětí vystřídal s odhodlaným.
„Děje se něco?“
„Co?“ Nejimu se přítelova roztržitost nezamlouvala.
„Jsi v pořádku? Máš úplně červené tváře.“
„Nic se neděje!“ ohradil se Gaara, čímž se prakticky přiznal.
„Nemusíš hned vyjíždět.“
„Jdu se osprchovat,“ oznámil Sabaku. Aniž by čekal na odpověď, zmizel za dveřmi koupelny. O chvíli později se ozývalo šumění sprchy.
„Něco se mi na něm nezdá,“ zabručel Neji. „Určitě mi něco tají.“
„A tebe to fakt zajímá?“ broukl Sasuke od stolu.
„Je to Gaara!“ sykl Neji. „Nikdy nevíš, co se Sabaku honí v hlavě.“
„Dávám přednost sladké nevědomosti.“
„Myslíš si, že jsem neviděl, jak očumuje moji sestřenku?“
„Asi ti to ještě nedošlo, ale není tvojí sestřence už šestnáct?“ zeptal se Sasuke. „Hele, co znamená histon?“
„To s tím nemá nic společného!“
„Může se už vdávat.“** Sasuke zapnul notebook. „Nepotřebuje tvoje hysterické záchvaty.“
„Já nejsem hysterický.“
„Vážně?“ Sasuke vytáhl obočí. „Tak proč pěníš pokaždé, když Gaara sotva projde kolem Hinaty?“
„Hinata je tak... tak naivní a nezkušená.“
„Jasně,“ řekl opatrně Sasuke a už se raději nezmiňoval, že nikdo naivní a nezkušený by nechystal představení o Sněhurce v takové podobě... Promnul si oči. Vždycky ho strašně pálily, jen co se chvíli díval na notebook. Už teď je měl úplně rudé.
„Nechci, aby se kolem ní ochomýtali chlápci jako je Gaara!“
„Nejsi její máma,“ řekl Sasuke. Wikipedie to jistí. Zadal histon. „Vychladni.“
„Jak můžu vychladnout?! Bůhví kam ji ten prasák zatáhne a co si k ní dovolí!“ Neji vztekle prásknul sešitem. „Já ho s ní nemůžu nechat jít!“
„A já měl vždycky dojem, že má Gaara z holek respekt,“ ušklíbl se Uchiha. „Možná se chová jako prasák teď, když dělá holku, ale vzpomeň si na normálního Gaaru.“
Neji musel uznat, že se Sasuke nemýlí. Koneckonců, všichni si pamatovali, jak nejmladší Sabaku rudl a koktal, kdykoli ho oslovila nějaká slečna, která se mu líbila, protože on se nikdy nedokázal donutit oslovit ji sám. Ne, od něj Hinatě nebezpečí nehrozilo.
Když se ale z koupelny vynořila Gira sálající živočišným sex-appealem, měl Neji sto chutí zmalovat tomu šaškovi ciferník.
„Do desíti ať jste doma!“ zavrčel, sotva Gira stačila proklouznout dveřmi.
* * *
Čekala na něj na chodbě. Gaarovi poskočilo radostí srdce. Usmála se na něj. Jak krásná mu připadala v těch keckách, džínsech... a ve svetru s jeleny! Vlasy si stáhla do rozčepýřeného uzlu na temeni a jemu se z ní tajil dech. Zvedla se z rudě polstrovaného křesla, když k ní došel.
„Vyrážíme?“
Věděl, že ho zradí hlas, a tak raději mlčky přikývl. Držel se za ní, aby mohl pozorovat, s jakou lehkostí dívka sbíhá schody. Jak světlo pouličních lamp dopadá na její tvář, když se k němu otáčela a pobízela ho, ať přidá, že přijdou pozdě.
Nechali za sebou budovu školy, její zahrady a vydali se do města. Hinata ho vedla křivolakými uličkami dlážděné kočičími hlavami a Gaara jako tolikrát si opět v duchu nadával na svou marnivost. Jeho jehlové podpatky vesele klapaly o zem a on zatím tiše trpěl. Ale stačila jediná Hinatina pochvala, že mu to dnes sluší, a cítil se jako na mráčku.
Dorazili do kina. Sál téměř zel prázdnotou. V rohu zahlédl Gaara zuřivě cicmající se párek. Zabolelo jej u srdce. Posadili se s Hinatou do přední řady.
„Hned jsem zpátky, jenom skočím pro popcorn,“ řekla Hinata. Zmizela. Nechala ho samotného v temném kinosále. Dvojice vzadu se dál líbala za zvuku podivně pokřivené ukolébavky. Lalalala. Na plátně se ze tmy vynořilo panorama Manhattanu zahalené v žlutém oparu filmů šedesátých let. Rosemary's Baby.
Ucítil Hinatino rameno na svém, když se dívka posadila těsně vedle něj a vtiskla mu do rukou kyblík pražené kukuřice a kelímek koly. Snažil se ignorovat motýly v břiše, ale ty malé bestie mu dál poletovaly mezi útrobami a vysmívaly se jeho snaze ovládat se.
Chtěl ji políbit. Sledoval spíš její tvář než děj. Tak bledá, čistá, jemná a sladká! Rty jako šípky, pleť jako plátek růže, smět se jí tak dotknout. Proč jen tu musí sedět jako šašek v sukni? Sebevědomí, které si předtím pracně vybudoval, bylo rázem pryč. Ne, nebyl Kankuro. Nedokáže to. Mohl se jen dívat, jak zaujatě pozorovala příběh. Lehce se usmívala, jako kdyby se na plátně neodehrávaly největší hrůzy. Kdyby se bála, nabídl by jí útěchu. Ale tu možnost nedostal. Kousl se do rtu.
Když se na plátně objevily závěrečné titulky, bylo už kolem desíti. Zvedli se k odchodu. Hinata mu věnovala jeden ze svých plachých úsměvů, z kterých se Gaarovi pokaždé roztřásla kolena. Vydali se spolu ven do studené listopadové noci. Od úst jim šly obláčky páry.
„Brr, to je zima,“ poznamenala Hinata. Vyšvihla se na obrubník. „Nevezmeme to zkratkou?“
„Jakou zkratkou?“ Gaara se v okolí školy ještě moc nevyznal. Skoro vůbec nevycházeli ven.
„Tamtudy,“ ukázala na zapadlou uličku chabě osvětlenou jednou jedinou lampou. „Přes náměstí se jde sice líp, ale to zmrzneme.“
„Fajn, jdem zkratkou,“ souhlasil Gaara, kterému se nechtělo udělat na podpatcích jediný krok navíc. Příšerně ho tlačily nohy. Věděl, že je sexy, ale to se ukázalo být slabou útěchou.
Velice slabou útěchou.
Když nad tím později Gaara uvažoval, uvědomil si konečně, proč táta tolikrát kladl Temari coby šestnáctileté dívce (tehdy aktivní anarchofeministce se svatyní wicca v pokojíčku) na srdce, ať proboha nikdy ale nikdy neleze do opuštěných, zapadlých uliček. „Ale tati, to je hloupé a směšné schéma vnucované ženám patriarchální společností, aby v nich vyvolali iracionální strach a staly se tak obětí deviantů!“ ječela tehdy Temari, až se dům otřásal v základech.
„Pospěš, Gira-chan!“ pobízela ho Hinata vesele. Nebyli tam sami; zpoza rohu se vynořila trojice nepříliš přívětivě vyhlížejících mužů. Jeden z nich zapískal na Gaaru a udělal obscénní gesto. „Ignoruj je,“ sykla Hinata.
„Hej, slečny!“ křikli za nimi. Gaara se obrátil se, aby zjistil, co se děje. Ti chlapi – očividně v etanolové náladičce – je obestoupili kolem dokola.
„Kampak tak večer samy, dámy?“
„Pojďte s náma.“
„Jenom popovídat,“ zachechtal se další.
Gaara znechuceně sundal ze sebe všetečnou pracku opilcovu. Jsou tři, uvažoval zběsile. Když toho vlevo praštíš, překvapíš je. Než se stačí vzpamatovat, může Hinata utéct. Nenápadně se přikrčil k útoku. Neudržím balanc! uvědomil si zděšeně. Znovu proklel svou posedlost botami na podpatku. Nevadí. Zdržím je aspoň na chvilku. Nenechavá ruka ochmelkova tentokrát spočinula na jeho silikonovým gelem vycpaném poprsí.
„Uteč, Hino,“ šeptl směrem k ní, ale ona dál stála jako kamenný sloup v tom legračním svetru s jeleny a se zablácenými keckami.
„Nechte nás jít,“ řekla, ale z nějakého zvláštního důvodu to Gaarovi připadalo jako varování.
„A co když ne?“ opáčil nejdrzejší z chlápků a hmátl po ní.
To, co se odehrálo pak, bylo příliš rychlé, příliš šílené. Gaara si pamatoval jen, že se Hinatě rozzářily očka ve tmě, jako kdyby se před ní zjevil Santa Klaus.
===NÁSLEDUJÍCÍ SCÉNA OBSAHUJE PŘÍLIŠ MNOHO NÁSILÍ. POPIS TAKOVÉHO NÁSILÍ BY VAŠE PŘIPOJENÍ K INTERNETU NEVYDRŽELO A ZHROUTILO BY SE POD NÁVALEM EXTRÉMNÍ BRUTALITY. SPOKOJTE SE POUZE SE SVOU PŘEDSTAVIVOSTÍ A FILMEM VETŘELEC, KTERÝ ASPOŇ ČÁSTEČNĚ VYSTIHUJE TO, JAK SKONČILI TI TŘI POBUDOVÉ=== ***
Když bylo po všem, smetla z ramene neviditelné smítko a protáhla se. Zarazila se a ohlédla se po Gaarovi, který celou dobu konsternovaně civěl na scénu před sebou. „Gira-chan? Stalo se ti něco? Snad ti neublížili.“ Přispěchala k němu a jemně, něžně ho vzala kolem ramen. „Giro?“ Odhrnula mu vlasy z tváře.
„Já jsem v pořádku,“ zamumlal Gaara a znovu vrhl podezřívavý pohled na tři mátohy. „Oni?“
„Jeden se už probral,“ řekla Hinata tónem to máme ale hezké počasí. „Neboj, Gira-chan, tolik jsem jim neublížila.“
„Co to vůbec bylo? To, jak jsi ho popadla za hlavu a praštila jím toho druhého a třetímu podrazila nohy?“
„To byla technika z juukenu, jeřábí tanec.“
„To bylo...“ Gaara polkl. Hledal správné slovo, které by vystihlo všechny jeho pocity. „...Boží!“
Ne, Gaara nepovažoval za urážku svojí hrdosti, když dívka jeho snů zmlátila na krvavou hromadu trojici úchylů, zatímco on stačil sotva mrknout.
Ale opravdu ho zajímalo, který šílenec pojmenoval bojový styl silně evokující běsnícího nosorožce jako Něžná pěst.
* * *
Sasuke měl sto chutí svého spolubydlícího uškrtit. Aspoň dvě hodiny chodil dokolečka po ložnici a vztekle si pro sebe brumlal: „Jestli na ni jenom sáhne...“ a „Kde jsou, co jí udělal?!“ Sasuke už chtěl spát, proto ho Nejiho nervozita doháněla k šílenství. Zrovna zvažoval, jestli dostane podmínku, když ho jenom přidusí polštářem, když se otevřely dveře a dovnitř vplul Gaara s podivně zasněným výrazem.
„Kde jste byli?!“ vyjekl Neji a hned ho popadl za límec a začal jím trást.
„Jeřábí tanec... Proč jsi mi o něm neřekl, Neji? Bylo to tak krásné...“
„Jaký tanec?“ nechápal Neji. Pak náhle zbledl. „Ne...“
„Má tak krásný pravý hák.“
„Kdo?“ nechápal Sasuke.
„Hinata,“ vzdychl Gaara. Sundal ze sebe vzteklého Nejiho a šel si lehnout do postele. „Dobrou.“
Ještě tři a půl měsíce a mám od těch dvou blbečků svatý pokoj, pomyslel si nakvašeně Sasuke a zhasl lampičku.
* * *
Kakashi protentokrát dorazil včas. Vždyť jeho děvčátka měla odevzdat své umělecké skvosty. Tohle si rozhodně nemohl nechat ujít. Vstoupil do třídy. Ani nedutaly. Posadil se za katedru a rozhlédl se po třídě. Slečna Hinata zbledla jako křída a cosi zběsile škrábala na papír. Přistižena při činu, pomyslel si pobaveně pedagog. Nechal ji být, snad to stihne.
„Týden se s týdnem sešel,“ započal svou řeč, „a já se ptám, copak jste mi to měly dát?“
Hyuuga zběsile počítala na prstech. S vítězoslavným úsměvem zabodla pero do papíru před sebou.
„Slohovky!“ zaburácela třída.
„Je tu někdo, kdo by nějakým nešťastným nedopatřením nemohl dnes svou práci odevzdat? Ne? Karin, děvče, buď tak laskavá a seber práce.“
Večer po vyučování zasedl Kakashi k slohovým pracím. Byla to jedna z mála činností, kterou prováděl rád. Jeho dívky dostaly do vínku pořádnou dávku originality a vyřídilky a on s radostí pročítal každou řádku. Mohl by říci, že jim vidí přímo do těch jejich hlaviček plných bublajících zážitků, snů a tužeb. Některé bývaly roztomilé, jiné hloubavé, další naprosto úchvatně zkažené. Žabí poustevník by se od nich mnoho věcí přiučil!
Kakashi si povzdechl. Zapnul lampičku a přitáhl si stoh sešitů. Na vrchu se nacházel Hinatin. Nalistoval poslední popsanou stránku. Neubránil se uchechtnutí.

Haiku přepadené

V zapadlé uličce
tygr ve mně se třese
chtěl by se rvát!

Hezké, velmi hezké. Kakashi jí v duchu připsal deset bodů za duchapřítomnost. Sám zavzpomínal na dobu svých studií, na seminář expresionistické poezie, kdy se před vyloučením zachránil expresivně ušmudlaným papírem s expresivním nápisem Propast. Prázdnota! Áááááá! Žbluňk! Učitel byl nadšen a Kakashi se mohl jít vyspat z kocoviny. Bylo by od něj tudíž vrcholně pokrytecké, kdyby tento výtvor vycucaný z prstu během minuty před odevzdáním neohodnotil hezkým A.
Sáhl po další práci. Á, Tenten!

Den tasemnice

Je tma. Ani mě to neudivuje, vždyť nemám oči. Lebedím si tu v tvém střevě, byt a strava grátis, díky člověče. Pouze si dovolím podotknout, že by ses mohl stravovat zdravěji. Když už ne pro sebe, tak aspoň kvůli mně. Je mi vážně šoufl z těch hnusných přesolených brambůrků...
Tasemnice Kakashiho pobavila. Tenten dostala krásné A.

On je prostě Ú-ŽAS-NÝ! Sotva jsem ho poprvé spatřila, rozletěli se motýlci v mém břiše! A vsadím se, že ti jejich housenky sežraly mozek, pomyslel si Kakashi sarkasticky, když pročítal Sakuřinu práci. Takové krásné téma! Jeho černé, bezedné oči rámované hustými řasami. Vlasy jako havraní křídla. Široká ramena, kterých bych se tak ráda dotkla... Pronásleduje mě ve snech, nedá mi pokoje. Kakashi letmo přelétl očima zbytek textu. Opravdu nerad četl zasněné plky o Itachiho mladším bratrovi. Práci ohodnotil velkým rudým C, k čemuž připsal 'Umělecký záměr nenalezen'. Příště snad nevyplivne na papír první blbost, co jí přijde na mysl.
Po další slohovce sáhl s neblahým pocitem, že se podobný blábol bude opakovat.
Další sešit patřil té roztomilé zrzce Sabaku. Zdalipak je příbuzná Temari, napadlo učitele.

Tanuki

Jsem vyvrhel, nic, ukažte si na mě prstem. Pohlédněte mi do očí a spatřete to, démona, tanukiho, stvůru, nazvěte to jak chcete. Plivněte mi do tváře a já vás za to zardousím. Vypiji vaši krev. Pošlapu hrob.
Proč, ptáte se? Protože pro mé prokletí jsem ztracen. Zbaven lidskosti. Zbaven jí. Jí, mé lásky, mé drahé, milované. Utrhli ji jako růži a odhodili v dál, do prachu...+

Třebaže zprvu patetické, Gira jej svým slohem dojala k slzám. Tragika zpovědi společenského párii se dotkla jeho citu. Nemohl věřit, že šestnáctileté středoškolské tele se dokáže tak vcítit, vyjádřit nešťastnou lásku ústy mladého muže. Oznámkoval krasopisným A.

Hadi

Nevěř, děvče, mladým mužům
Poslouchej mě dobře
Stokrát nic ti naslibuje
A po tom všechno popře

Nevěř, děvče, planým slibům
Od švarného hocha
Třebas líčka zulíbá ti
Zůstaň jako socha

Nevěř, děvče, hbitým rukám
Kterými tě hladí
Chce se ti pod sukni dostat
To hrozné plémě hadí!

Nevěř, děvče, sladkým řečem
Že on bude navždy tvůj
Přijde jiná, on za ní půjde
Na má slova pamatuj!

Kakashi netušil, že s novou Hyuugou mezi ně vstoupil duch Francoise Villona. Sice se ho, jakožto haněnému objektu básně, Ayumi trochu dotkla a také jej rmoutilo to otevřené nepřátelství, ale přeci... Bude si muset promluvit s panem Hyuugou a pochválit mu, jak svá děvčata vede k poezii.
Další práci napsala také jedna z těch nových dívek, Setsuko Bando.

Atavismy
Když Charles Darwin zveřejnil svou knihu O původu člověka, vyvolal tím po celém světě nevídané pobouření. Prý že jsme z opic! chechtali se mužové vědy devatenáctého století a ťukali si na čelo. Myšlenka, že máme cokoli společného se špinavými zvířaty, která žerou mouchy, všude zanechávají své exkrementy a po vyprázdnění si nemyjí tlapy, byla pro tehdejší lidstvo nesnesitelná. Pravda je ale mnohem, mnohem horší.
Dodnes nosíme své živočišné předky, bakteriální praotce a pramatky z říše archea ve svém genomu, které, jak výzkumy ukazují, slouží jako archiv dlouhé historie našeho rodu. Už jenom histony... Musím si vážně promluvit s Temari, napadlo Kakashiho, když se začal ztrácet v přehršli odborných výrazů.

U Inoiny práce se Kakashi zarazil.

Bestie.
Už první věta: „Té noci celý dům tvrdě spal, netuše, co se v té tajemné tmě přihodí“ dávala znát, o jaký žánr se jedná. A Ino, ta slunná, sladká Ino, že mu napsala thriller? Četl dál. „Ráno, když šla komorná lady R. probudit panina synovce, vykřikla ta nebohá žena hrůzou. Ach bože, co to jen leželo bezvládně na zkrvaveném loži? Služce se podlomila kolena. Ostatní obyvatelé domu se v mžiku seběhli, aby zjistili, co se děje. Pán domu si ještě za běhu oblékal župan. 'Proč tu křičíte?' ptal se zmateně. Lady R. Omdlela při pohledu na mrtvého.“ Následovala pasáž podrobně popisující stav zavražděného. Přeci jsou ty kriminálky k něčemu, pomyslel si Kakashi potěšeně. Pamětliva pravidel klasického dramatu, po expozici a kolizi, následovala krize a peripetie. V této chvíli se na scéně objevil mužík. „'Jsem detektiv,' pravil ten chlapík.“ S metodickou přesností Hercula Poirota odhaluje jednu nesrovnalost v alibi za druhou, vytahuje zvrhlosti každého člena domácnosti. Napětí narůstá! Kakashi div nezachrochtal blahem, když dorazil ke konci. „'To vy, lady! Vás načapal zavražděný s milencem, panem S! Vyhrožoval vám prozrazením! Než abyste snesla hanbu, pomýšlela jste na zločin nejstrašnější. Večer se ve vaší ložnici svítilo, služebnictvo vás zahlédlo, jak pochodujete po místnosti. To vaše vnitřní lítá šelma se probouzela a pobízela vás, abyste popadla nůž a tiše se vplížila do ložnice syna vaší sestry...'“
Na papíře se zaskvělo krásné A s dvěma ještě krásnějšími plus.

Dalšími pracemi se probíral ještě dvě hodiny. Většina z nich byla spíš průměrná. V přehršli B se objevilo sem tam nějaké C. Karin přišla na řadu až jako úplně poslední.
V duchu se zahihňal. Prokřupl si prsty, promnul oči. Dal se do čtení.
* * *
Zatím v ředitelně přemýšlely Tsunade s Shizune nad zapeklitou otázkou. Blížil se tradiční vánoční ples. Ples je, jak víte, záležitostí společenského rázu a jejím hlavním rysem je tanec. Tanec, pomineme-li případy scénického a asijského tance, se vyznačuje především rozdělením do párů skládajících se z jedné ženy a jednoho muže. Což o to, o dívky na dívčí akademii nouze nebyla, ale tanečníky by sháněly těžko. Žádný z učitelů nebyl tak šílený, aby se uvolil k tanečním radovánkám se studentkami. Itachi by se možná nechal usmlouvat, ale takové množství alkoholu se na planetě Zemi nenacházelo.
„Napadá vás nějaká chlapecká škola z okolí?“ ptala se Shizune. „Aspoň nějaká?“
„Všechny střední v okolí jsou smíšené,“ povzdychla si Tsunade. „Anebo mají příšernou pověst.“
„Pravda,“ posmutněla Shizune. „A nechat výběr na dívkách, to by nedělalo dobrotu. Pamatujete na předloňský ples? Katastrofa.“
„Chtělo by to nějakou školu, kde je drtivá většina studentů mužského pohlaví, s nějakou intelektuální úrovní, pohybovou průpravou...“ Tsunade se zamyslela. „Myslím, že mám geniální nápad.“
„Jaký?“
„Nech se překvapit. Podej mi telefon.“
* * *
Kakashi odložil Karinin sešit.
Právě zažil nirvánu.
* * *
„Haló? Sarutobi? Tady Tsunade. Jo, mají se dobře, neboj se o ně. Proč volám? Víš, mám na tebe takovou prosbu, když už mám u tebe tamto schované...“
_____________
* Dvouvrství jsou akorát žahavci. Sasuke je opravdu blb na biologii
** Jo, v Japonsku je věková hranice pro vdavky šestnáct let. S ženitbou si hoši musí počkat ještě dva roky. Nefér!
*** Vždycky mě fascinovala technika „Hamlet bez Hamleta“. Díky, Járo!
+ Still better story than Twilight!