Help me... Love me... (07) - konec?
Postupně jsem přicházel k sobě. Byla noc.
Podíval jsem se na budík a zděsil se…
To jsem spal dva dny?!
A co se stalo, já… nic se nepamatuju… podíval jsem se vedle sebe. Uviděl jsem ji už se zdravější barvou. Vrátily se mi vzpomínky.
Nikdy jsem to jutsu nezkoušel, ale vypadá to, že se povedlo… usmál jsem se a co nejtišeji se zvedl. Šel jsem pro mokrý hadr. Musel jsem ty rány zkontrolovat. Naprosto jsem se soustředil a ani jsem už nerudnul… nepřemýšlel jsem nad jejími křivkami, teď jsem se musel soustředit na rány. Vyhrnul jsem jí tričko. Kdysi ošklivé rány na břiše se už zahojily a po šrámech od biče nebylo ani památky.
„Vypadá to dobře…“ utrousil jsem a Kyuubi už také plný sil přikývl.
Umyl jsem je a trochu ji setřel špínu z obličeje, rukou a tak…
Ale samozřejmě, některé věci jsem nechal na ní, až se probere.
Stáhl jsem tričko zpátky na jeho místo a pomyslel si, že bych měl asi jít sehnat něco, do čeho se bude moct převléknout. Když jsem našel nějaké moje věci, do kterých by se mohla převléci, sedl jsem si ke stěně tak, abych na ní mě pěkný výhled. Ptáš se, proč jsem jí něco nekoupil, nebo proč jsem nešel pro její věci?
Víš, jak by se na mě všichni dívali, kdybych kupoval dámské… oblečení? Ne? Tak to buď rád…
Kyuubi ze mě vylezl a sedl si vedle. Bylo ticho.
Díval jsem se, jak se její hrudník pravidelně nadzvedává… Něžně jsem se usmál. Uvnitř sebe jsem cítil podivnou lehkost, klid…
„Je krásná…“ utrousil Kyuubi tiše.
Přikývl jsem, ale neodtrhl od ní oči… Vypadala tak nevinně…
„Nechápu, kdo jí to mohl udělat…“ zašeptal jsem.
Kyuubi mi odpověděl slabým zamručením a bylo ticho. Oba jsme přemýšleli o jiných věcech.
„N-Naruto-kun?“ ozvalo se najednou sotva slyšitelně.
Že bych měl halucinace?
„Na-ru-to-kun?“
Nebyly to halucinace.
Projel mnou divný pocit. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a šel k ní.
Cítil jsem Kyuubiho pohled ve svých zádech, ale neotočil jsem se. V tu chvíli mi záleželo jen na Hinatě. Popošel jsem směrem k posteli a všiml si démona, jak se tiše plíží pryč z pokoje a přitom mi bezhlasně našeptává, že počká dole.
Mě to ale v té chvíli ani trochu nezajímalo. Zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, jak velký skoro až panický strach o ni mám…
Přisedl jsem si k ní na postel. Vypadala už opravdu dobře.
„Hin, jak ti je?“ zeptal jsem se tiše. Podívala se na mě a nečekaně se mi vrhla kolem krku.
Plakala. Udělal jsem to první, co mě napadalo… objetí jsem jí opětoval.
Cítil jsem, jak mi vlhne triko od jejích slz.
Pohladil jsem ji po vlasech. Líbilo se mi to…
„Pšššš, už je dobře…“ snažil jsem se ji utěšit. Přitiskla se ke mně, jako bych jí měl každou chvilkou zmizet…
Dělalo mi to dobře…to, že jsem jí cítil u sebe, mi dělalo dobře… nechápal jsem proč, ale bylo to tak. Obal jsem ji pevněji. Přestávala plakat.
Maličko jsem se odtáhl.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se přímo.
Uhla pohledem.
„No tak…“ řekl jsem tak něžně, až to mě samotného překvapilo, pohladil ji po tváři hřbety prstů a donutil ji, aby se se mi podívala do očí.
„Hinato… kdo ti to udělal? Co se stalo…“ snažil jsem se, aby mi to řekla, ale ona mlčela. Dlouho.
Nechtěl jsem na ní naléhat a tak jsem si ji k sobě přitiskl a kolébal jí ve svém náručí.
Usmála se. Sice jen maličko, ale přece.
Potěšilo mě to… Měla tak nádherný úsměv. Tak nevinný…
Zabořil jsem bradu do jejích vlasů. Vychutnával jsem si její blízkost…
„Je to sen?“ zeptala se náhle.
Zarazil jsem se. Proč se mě na to ptá a právě teď.
„Ne… tohle není sen…“
„Jsem tedy mrtvá?“
Pranic se mi nelíbilo, kam náš rozhovor, můžu-li tomu tak říkat, směřuje.
Pokusil jsem se změnit téma.
„Prosím, řekni mi, kdo ti to udělal… já jsem se o tebe bál…“ vyskočila z mého klínu. Všiml jsem si malé slzy, která jí stékala po tváři.
Bylo mi smutno…
„Prosím neplač… já-“
Přerušila mě.
„Proč si mě zachránil? Proč?! Sakra, proč?!“ křičela. Stále tohle opakovala a z očí se jí draly slzy. Nebránil jsem jí ani v rozbíjení váz nebo talířů. Jen jsem tam tak seděl a nevěděl, co bych měl odpovědět. Sám jsem neměl ani tušení, proč jsem jí zachránil. Kamarádství? Ne, bylo něco jiného, něco, co jsem nedokázal pojmenovat…
„Proč jsi mě tam nenechal? Proč jen prodlužuješ moje utrpení? Oni tě zabijou!“ křičela, a já jsem jen dál mlčel a potichu sledoval rýhy v podlaze. Ucítil jsem jak si sedla na druhou stranu postele a opřela se zády o zeď.
Vyčkával jsem. Co bude následovat?
„Já… víš, začalo to před měsícem….“ Začala klidně a tiše. Váhavě jsem se na ní podíval. Dívala se jakoby do dálky, jako od vzpomínek.
„Otec tenkrát přišel ke mně do pokoje, to nikdy neudělal… já jsem ho nečekala.
Zeptala jsem se, co po mě chce… pověděl mi, ať se obleču do těch nejlepších šatů, které mám, že čekají návštěvu. Přišlo mi to divné. Nikdy jsem se nesměla účastnit žádných slavností, ale poslechla jsem.
Šla jsem tiše, jak mi bylo zvykem až ke dveřím, ale než jsem stihla zatáhnout za kliku, uslyšela jsem otce, jak si s někým povídá…
„Ano, chápu, moje dcera je pro vás naprosto ideální… Rozumím, potřebujete někoho slabého, kdo se vám nebude plést do vládnutí a bude poslušná ženuška, která rozšíří váš rod… jistě, má dcera je naprosto ideální. Tichá, nerozhodná, slabá a poslušná…“
„Výborně, přesně někoho takového potřebuji… jen doufám, že je ještě panna..“
„Jistěže… je tak tichá, že jí nikdo nechce… myslím, že nevěry se bát nemusíte…“
„Dobrá, takže si řekněte cenu…“
„Hm… co třeba řekněme dvě kila zlata?“
„Hm… tak dobrá… ujednáno…..“
V tu chvíli jsem všechno pochopila. Měla jsem tušit, že mi budou chtít vybrat ženicha… Vřel ve mně vztek, jaký jsem už dlouho neměla…
Prý slabá, poslušná…
Vrátila jsem se k sobě do pokoje a převlékla se do své oblíbené a značně špinavé mikiny, trička a přilehlých kalhot, které byly dost… no, zkrátka nevhodné.
Sedla jsem si do pokoje a čekala. Věděla jsem, že přijdou a opravdu, za chvilku jsem uslyšela kroky a hlasy…
„Uvidíte, budete nadšen…“
„To doufám… jinak dohoda padá…“
„Ó…jen to ne…“
„No, tak se ukažte…“
„Kdepak je má hodná dceruška?“
Takhle mi nikdy neřekl… vždy jsem byla jen ta špína… ta slabá špinící rod… otevřely se dveře…
„Je naprosto…“ zarazil se.
„Ahoj tatínku… chtěl si mi něco?“ zeptala jsem se s přidrzlým tónem.
„H-Hinato! Kde máš svoje šaty….“
No, dohoda padla a s otcem jsem se hrozně pohádala. Vydědil mě a řekl, že nejsem jeho dcera… Najednou se na mě vrhli všichni z klanu… myslím, že jediný Neji nešel, ale musel dělat, jako že na mě útočí… viděla jsem mu to na očích. Bylo mi ho líto a tak jsem ustoupila. Chytili mě a odvlekli do vězení. Tak jsem měla umřít hlady, ale Neji mi nosil jídlo a zpracoval mého otce natolik, že mi stále dával šanci se vrátit pod jedním úkolem, že zabiji tebe… Já jsem odmítla. Mučili mě a drželi v té cele, kde si mě našel… Neměl si mě najít! Neměl si mě vůbec zachraňovat! Já…“ Přerušil jsem jí.
„Hinato… proč si to udělala? Proč si mě nezabila? Bylo by to tak snadné! Řekni mi jenom, proč si tohle dělala? Proč?!“ s každým slovem jsem k ní byl blíž, až nakonec nás dělilo jen deset centimetrů. Seděl jsem těsně vedle ní. Rukami jsem se opíral o postel a bránil jí pohnout se. Dívali jsme si navzájem do očí… nevím, jak dlouho to trvalo, ale připadalo mi to jako věčnost. Něco se ve mně pohnulo… Projel mou divný pocit. Připadal jsem si tak nějak lehce. Ucítil jsem slabé mravenčení v břiše. Byl jsem k ní tak blízko….
„Proč?“ zeptal jsem se znovu. Pocítil jsem, jak se nadechla.
Vypadala nervózní….
Čekal jsem na odpověď.
„Já…“
Polevil jsem v ostražitosti.
Praštila mě do hrudi.
Spadl jsem na postel zatím, co ona se zvedla a utíkala se škodolibým úsměvem na tváři.
„Budeš si mě muset chytit, jestli chceš znát odpověď.“
Okamžitě jsem vystartoval za ní… Běhali jsme po domě a ona mi pořád utíkala, až jsem se rozhodl pro léčku.
„Kage bunshin…“ řekl jsem tiše a poslal klon jí honit, zatím co já jsem se schoval za dveře. Po chvilce jsem uslyšel dupot a zrychlený dech… ale kroky byli příliš lehké na mě nebo můj klon…
Zastavila se uprostřed pokoje.
Vyrazil jsem a strhnul ji na postel.
Unikl jí překvapený výkřik…
Sedl jsem si na ni a ruce jí spoutal těmi svými… snažil jsem jí neublížit, ale zároveň jsem jí držel pevně… na tváři jí hrál rošťácký úsměv.
„Čekám…“ řekl jsem.
„A na co?“ zeptala se nevinně.
„Ty moc dobře víš na co!“
„Ani ne…“ odpověděla.
„Ty mi to vůbec neusnadňuješ!“ prskal jsem jak podrážděná kočka.
„Já ti to nehodlám usnadnit!“ usmívala se.
„Tak řekneš mi, proč si to udělala?“ položil jsem znovu tu samou otázku.
„Ne!“ řekla rozhodně a oči se jí ďábelsky leskly.
„Tak jo, vzdávám to!“ Povzdychl jsem si a maličko povolil stisk…
Hinata si očividně myslela, že opravdu vyhrála, ale ani já jí to nehodlal usnadnit.
Náhle jsem jí znovu povalil na postel a její překvapení se změnilo v nakažlivý smích, když jsem jí začal lechtat.
„D-D-Dob-ře… J-já t-t-ti t-t-to ř-ře-řeknu …“ vykoktala ze sebe mezi nádechy a záchvaty smíchu… povolil jsem, ale stále jsem z ní neslezl…
„Tak bude to?“
Hinatina tvář zvážněla. Měl jsem tušení, že teď už to konečně vyklopí...
Konečně se dozvím, co jí k tomu vedlo.
Dlouho bylo ticho. Až konečně začala…
„Chtěl si vědět, proč jsem to udělala… viď?“
Beze slov jsem přikývl.
„Já… jsem to neudělala, protože…Protože…“
„Protože?“ zeptal jsem se, abych jí popostrčil.
„Protože….“
Přerušila ji siréna. Napjala se. Viděl jsem jí na očích, jak chce pryč, ale, moje tělo, a pevný stisk, který ji poutal k matraci postele jí to nedovoloval.
„Protože?“
„Já… Já… musím pryč!“ Řekla, překvapivě rychle mě ze sebe shodila a udělala krok ke dveřím. Chytil jsem ji za ruku.
„Prosím, nechoď!“ Prosba v mém hlase mě překvapila.
„Přinuť mě!“ řekla, vyvlíkla se mi a šla ke dveřím.
„Mě jsi mě nechat umřít…“ uslyšel jsem tiše. Nepodívala se na mě, ani se neohlédla.
Ta slova se mi zabodávala do srdce jako ledová čepel. Už jsem rozuměl, proč Bílý Tesák spáchal sebevraždu.
„A kam půjdeš?“ zeptal jsem se a doufal, že zůstane.
„Nevím, ale musím jít.“
„Proč?“ uslyšel jsem svůj hlas. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.
„Protože tě miluju…“
Zarazil jsem se, čekal jsem všechno, jen tohle ne.
O-ona mě miluje?
Najednou mi všechno došlo, všechno to její červenání, omdlévání…
Pokračovala dál ke dveřím, to mě probralo.
„Prosím! Zůstaň…“
Zastavila se, ale neotočila.
„Naruto-kun, prosím, já… musím jít!“
„Vždyť nemusíš!“
Smutně se zasmála.
„Máš pravdu…“ řekla a bez jediného pohledu na mě přešla k mojí poličce. Do rukou vzala katanu, kterou jsem zdědil po svých rodičích.
Co s tím chce dělat?
Přešla ke mně a natáhla ruce, na nichž jí ležela ona úžasná vzpomínka na moji rodinu…
„Zabij mě.“
Uslyšel jsem. Vlasy se mi zježily hrůzou, jenom z té představy se mi dělalo špatně.
„Hinato… to po mě nechtěj….“
„Prosím!“
„N-Ne, já, já...já nemůžu!“
„Prosím, nenuť mě, abych to udělala sama…“ řekla zklamaným hlasem. Trhalo mi to srdce. Vzal jsem si tedy katanu a napřáhl se. Ruce se mi třásly, jako kdybych držel něco prokletého, horkého…
„Proč? Proč bych to měl udělat?“
„Ty stejně jako já víš, že nikdy nebudeme spolu… já chci zemřít tvojí rukou. Neji měl pravdu. Nejsme si souzeni….“
„Hinato… osud se může…“
„Ne Naruto-kun, nemůže! Já… chtěla jsem to věřit, ale můj úkol je zemřít, stejně jako tvým úkolem je stát se Hokagem. Byl si k tomu předurčen už před dávnými lety. Moje cesta tady končí…“
„Hinato…“
„Naruto-kun, prosím tě o to. Nic jiného si nepřeju… Ty víš, že mě nemiluješ a nikdy milovat nebudeš. Mrzí mě to, ale chci, abys věděl, že ničeho ve svém životě nelituji. A ani nelituji toho, že tě miluju. Chci, abys to věděl, a teď do toho. Stejně mě zabijí…“
Zavřela oči a s úsměvem čekala na můj úder. Vypadala tak šťastně…
Bál jsem se, něčeho, ani nevím čeho. Bál jsem se představy katany v jejím těle. Nevěděl jsem proč, ale pak mi to došlo.
Najedou, jako blesk z čistého nebe.
Katanu jsem vrátil na místo.
„Ne, já to neudělám,“ řekl jsem rozhodně. Vypadala najednou tak…zklamaně. Sdílel jsem její zklamání.
„Naruto-kun… Já si to přeji, prosím! Můj svět se bortí, už tu dál nechci být…“
„Hinato, já… už vím, proč jsem tě zachránil…“Nahnul jsem se k ní. Od sebe dělilo už ne víc než pár centimetrů. Vycítil jsem nejistotu v jejím pohledu.
„Myslelas to vážně?“ zeptal jsem se šeptem.
„Co?“ zeptala se a snažila se vyhnout mému zkoumavému pohledu. Už jsem si myslel, že neodpoví, ale nakonec souhlasně přikývla. Najednou jsem pocítil touhu. Spalující touhu někde uvnitř.
Její bezchybné rty mě lákaly…
Žár touhy byl větší, než jsem si kdy představoval. Přitáhl jsem si jí blíž a naše rty se setkaly.
Líbal jsem ji jemně, jako by to bylo jen polechtání větříku, ale muselo to skončit, ačkoliv se mi nechtělo, docházel mi vzduch. Odtáhl jsem se a pousmál se. Vypadala tak… bezbranně.
Měl jsem pocit, že jí musím chránit. Musím zabránit, aby jí ostatní ubližovali… jenže, já patřím k těm co jí ublížili.
Mrzelo mě to.
Podívala se mi do očí. Byly nádherné…
„Já… Já už rozumím… proč jsem tě zachránil…“ řekl jsem a ona se na mě jen tázavě dívala.
„Já Tě miluju…“
Její překvapení se změnilo ve šťastný úsměv. Vrhla se mi kolem krku a usmála se.
Konečně ti to došlo…
Uslyšel jsem najednou ženský hlas. Jakoby vzdálený, zatřený podivnou mlhou. Někoho mi připomínal.
Očima jsem pátral všude kolem a otáčel jsem se - samozřejmě tak, aby Hin nic nepostřehla, až jsem zabloudil ke stropu, kde se na mě usmívaly dvě průsvitné tváře. Tváře, které jsem znal.
Jedna měla modrozelené oči a vlasy v barvě okru. Byla to žena a ta druhá tvář patřila muži. Muži mě tak podobném, až to nahánělo hrůzu.
Oba se usmívali.
Děkuji… za všechno.
Pomyslel jsem si a chvíli i připadal jako blázen. Ale jen do té doby, než mi odpověděla.
Nemáš zač Naruto…ale važ si jí. Opravdu tě miluje tak, jako to dokáže jen málo kdo.
Vím…
Měj se můj Naruto a věř, že tě budeme stále s tebou. Jsem na tebe hrdý tak, jak jen otec může být na svého syna…
Zakončil rozhovor a začal stejně jako ona prosvítat, až se úplně vytratili.
Jediné, co po nich zbylo byl malý útržek sněhově bílého papírku, který ve velkých obloucích klesal na zem. Nemusel jsem si ho ani číst, abych věděl, co na něm je.
Byl tam nápis:
Usmál jsem se.
Tati, mami…
„Já… děkuji, že jsi mě zachránil…“ uslyšel jsem šeptem, což mě vrátilo zpět do reality. Tázavě jsem se na Hinatu podíval.
„Jak jsem tě zachránil?“
„Ukázal si mi lásku,“ řekla bez obalu, ale nebyla to tak úplně pravda. Já jí nezachránil. To ona svojí láskou zachránila mě. A jsem jí za to neskonale vděčný….
Tak, je tu konec. Já vím, je to vadné, neskonale trapné a nezáživné, s divnou přímou řečí atd. No, každopádně mám to za sebou a můžu se pustit do dalších Mimochodem si také myslím, že vzhledem k předchozím dílům je to i můj nejnepovedenější, a že za moc nestojí... Ale posuďte sami... Kritika i komenty potěší
PS: klidně to předělám, když to bude opravdu tak otřesné...
Mise H: No po tom, jaké to bylo na začátku, ten konec působil jako strašný slaďák a Hinata v jednu chvíli umírá a v druhou si vesele pobíhá po domě, ale líbilo se mi konečné rozuzlení a vliv Narutových rodičů a ocenila jsem Kuramu, protože kde je Kurama, tam jsem šťastná A hlavně to mělo happy end a ty já ráda
Lekce bez bolesti nemá žádný význam.
Protože nelze něco získat, aniž by člověk něco obětoval.
Ale když vydrží tu bolest a překoná ji,
získá silné srdce, jakému se žádné jiné nevyrovná.
Ocelové srdce
Všechny moje povídky i s popisem najdete tady: Nyssa - povídky
Fanfiction série: Tomoe?!, Pouta, Domov je tam, kde máš kunai
Fanfiction jednorázovky: ...Proč zabíjím..., A to je Ona, Jsou tu všichni?, Ten osudný rok, Ostré nástroje
Na svou omluvu, měla jsem ráda slaďáky, když jsem to psala Yep, Kurama 4ever xD
Ach ten sentiment...
Mise L: Páni, celou dobu jsem si myslela, že to byl Neji, kdo posílal vzkazy, ale tohle mě nenapadlo, že by to mohlo být tak prozaické. Opravdu moc krásná povídka. Jsem ráda, že jsem si mohla přečíst, i když s takovým spožděním. Povídka vše splnila, byly tam všechny emoce, všechny detaily byly dokonalé. Vskutku propracované dílo. Ovšem, těšila jsem jak Naruto zamete s Hiashim...
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Náš největší vzor sice zemřel, o tom se hádat nebudu, ale předtím stihl vyučit pár lidí, kteří se rozutekli do celého světa. Nyní se spojujeme opět dohromady, abychom bojovali proti uctívačům Kiry, našeho i eLova největšího nepřítele.
Žáci, kteří se nám zatím podařilo sehnat:
2. Yuki Kaze-san (ta, která jí s tím pomáhá)
3. Shaman-werewolf-sama
4. ivy
5. Neal-X
6. Eros 3in1
7. Kairi.Ratten
8. Shadow-dono
9. Elys
10. M-san
11. MadYoko
12. Buuublinka
13. akai
14. Liss Ryuzaki
15. Enkidu
16. Barbara_Uchiha
17. Sayge
18. June
19. Vurhor
20. uchiha777
21. limetka
22. adabo
23. Nikirin-chan
24. Otaku-chan
25. SuZuKi_ShiHouiN™
26. lacca
27. luccca
28. Ookami-Kyuu
29. Alexx-sama
30. Neko_Hachi
31. Aryen-nyan
32. SASUKE5478
33. cibo91
34. Ayame-Senpai
35. Blue-misty
pro vlastní bezpečnost uvádíme pouze přezdívky a místo fotografií různé obrázky, ovšem ani ty nevedou k naší identitě…
…pokud patříte k nám žákům a následovníkům a odmítáte vše Kirovské můžete se přihlásit, jistě, že pod svou přezdívkou, aby vás Kira nemohl zabít, u mě, nebo TsuchiKim
A den, kdy se nám podaří sehnat všechny eLovy žáky, se stane i černým dnem pro Kirovi příznivce, protože ten den se uskuteční závěrečná bitva, kterou vyhrajeme.
Mise V:
Ehm... Jestli mám být upřímná, z tohohle dílu nejsem zrovna moudrá. Jo, teď určitě budu působit jako největší rýpal pod sluncem, ale hrozně rychle se jim oběma měnily pocity, chvíli byli smutní, chvíli naprosto bezradní, chvíli šťastní... A jak to, že všechno bylo tak vypjaté a pak najednou, jako kdyby bylo všechno v nejlepším pořádku, jako kdyby se nic nestalo? Ten konec byl tak urychlený... Jak to, že té sirény nic nebylo? A potom, jak je možné, že ty papírky posílali Minato s Kushinou, když byli už dávno mrtví? Nevím, ale od toho dílu jsem prostě čekala víc.
Ale jinak se mi povídka líbila, řadím ji mezi ty nadprůměrné tu na Konoze Některé pasáže vážně neměly chybu, jsem ráda, že jsem se k tvojí povídce dostala a že jsem si ji mohla přečíst
Něco do nudy aneb moje skromná sbírka povídek ^_^
Moje nejnovější FF počiny: Itadakimasu, Otravná manželka
Moc hezké ale na můj vkus celkem dost hororové a depresivní i ten konec byl velmi vypjatý a chyběl mi v něm nějaký čas, co jsou spolu a Naruto vynahrazuje Hinatě tu bolest, co pro něj vytrpěla.
Naruhina Forever
Smrt Sasukemu
Hned po KN a Zn tvoje 2nej.
Skus žít,
Musíš tu být.
Na světě tvém
se všichni radujem.
Když správný jounin ty chceš být,
nesmíš toho zneužít.
Týmu svému budeš velit
strachu svému budeš čelit.
Ty všechny zlý pobiješ někdy je i zabiješ.
Nehodnotiac posledný diel resp. ukončenie série (čakal som trošku rozvitejší koniec - čo sa dialo potom) musím skonštatovať iba jedno: Táto séria bola ku*evsky skvelá!
fAMOOOOZNE KRáSNE A TAKé ROMANTICKé ....
Je to naprosto úžasné! Já bych nikdy nedokázala něco takového napsat
Už se těšim na další super povídky
Děkuju moc všem, co čtou a komentují moje povídky "Lásku smrt nepřekoná" a "Odsouzená". To Vy, mi dáváte sílu psát.
To je taká nádherná poviedka ... jeeej pri čítaní som sa citila ak hinata ..... plných 5 škoda ž esa nedá dať viac
Je to super na Naruhina strašně se opakuju, ale je to skvělé.
Nejhorší je někoho milovat, jen tak letmo se ho dotýkat a vědět, že nikdy nebude tvůj.
Cesta, která nikam nevede, je blbá.
Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
Trpělivost růže přináší.
[URL="http://www.theotaku.com/quizzes/view/1365/what_naruto_guy_are_you%3F"][/URL]
Naozaj pekné, len neviem, prečo to tak podceňuješ, nemyslím si, že to bolo najnepodarenejšie, veď tebe sa podarili všetky A súhlasím, že by to malo mať pokračovanie
Tak po dlouhé době sem se zase dostala ke čtení povídek a musím říct, že tu svojí si zakončila bravurně! Opravdu povedené! ^^
Anime-Planet.com - anime | manga | watch anime online
Stále čekám na tu dvojitou sebevraždu s Dazaiem.
Naruto Online OAS - Bandai
TADY
Prostě úžo, myslím, že nemá cenu se zamýšlet nad tím co pozitivního ti na tvé FF napsat, protože vše co je možné i nemožné jsem již napsala dříve.
Lidičky komu se líbí mé povídky zde je můj blog, na kterém naleznete druhý díl Už dál nechci
http://takemydream.blog.cz/
Lidičky z Prahy a okolí, pokud si chcete pokecat i na fb, tak je tam teď mnou nově vytvořená skupina "Anime Praha", kde, doufám, se sejde super parta a pokud ano, myslím, že by bylo super udělat nějaké srazy v Praze.
je to krásné,doufám že k tomu přiděláš pokračování,tenhle příběh si to opravdu zaslouží
6.9.2016 se narodil můj synoveček je to nejlepší den na světě
Ano, já vím, Měl to být vážně otevřený konec... jinak jsem ráda že se to líbílo, i když... nejradši bych to celé smazala a přepsala jako naprosto nepovedený pokus, právě z důvodu těch dvou nedořešených věcí, ale byla jsem líná a poprvdě? Už mě tahle FF přestala bavit, takže jsem se rozhodla ji co nejrychleji ukončit, abych se mohla vrhnou na další.
Jinak DĚKUJI za komentáře
Ach ten sentiment...
Je to krása, opravdu krása a věřím, že někdy do budoucna se k této povídce vrátíš, protože podle mě je tohle až příliš otevřený konec. Budu se tedy těšit na pokračování
Hinata v Akatsuki
Kyuubi no Naruto
Sasukeho tým 7 - navazuje na Kyuubi no Naruto
Naruto šesti cest - navazuje na Kyuubi no Naruto
Duše Shinigami
Sharingan Hinata
Uzumaki no monogatari - spoluautorská - jenom 1 - 9, zbytek je zcela můj výmysl
Naruto Musume
Duše Shinigami II- pokračování Duše Shinigami
Naruto Bushido
3. cesty
Súhlasím s Lee, tie dve veci mi tam nesedeli... Ale inak super.
Spíš se mi zdá že konec je taky otevřený ale je to pěkný jen tak dál
Souhlasim s Lee, tohle je teprve začátek.
Oculum pro oculo, Dentum pro dente et Malum pro malo.
Me-ni wa me-o, Ha-ni wa ha-o to Aku-ni wa aku-o.
Oko za oko, Zub za zub a Zlo za zlo.
Tak jedna věc mi nedochází. Hyuuga klan Naruta nenáviděl tolik, že pro Hinatu mohlo být osvobozením, kdyby ho zabila? Nebo to měl být psychologický trest pro Hin? A jakto, že z tý sirény nakonec nebylo nic?
Vyjma tohodle se mi to fakt líbilo! Dobrá práce!
Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!
moc pěkné