Nová Generace 2 – Kapitola 4.

Tým složený ze Sachia, Reie, Leiko a Noriho se ubytoval v malém hotýlku kousek od přístavu. Všichni seděli v jednom pokoji a promýšleli svou strategii.
„Tak co nám můžeš říct o těch lodí Společnosti?“ zeptal se Sachio Noriho.
„Jejich lodě jsou v západní části přístavu, což znamená na druhé straně od nás. Mají asi něco okolo patnácti lodí. Co víme tak pět z nich pojede směrem do Země Větru, dalších pět pak na jih, tři z nich pojedou do Země Vody a poslední dvě do Země Blesku.“ odpověděl Nori.
„Počkat.“ zastavil Rei Noriho v pokračování „Proč do Země Vody a Blesku potřebují lodě? Vždyť po souši to mají kratší a rychlejší.“
„To máš pravdu, ale cesta lodí je bezpečnější a pro šéfy přehlednější.“ řekl Nori.
„Budeme vůbec schopní bojovat proti takové přesile?“ zeptala se Leiko „Ty lodě přece jen nebudou prázdné.“
„Pokud zaútočíme potají, tak by to nemělo vadit.“ odpověděl Nori „Už mám plán. První lodě odplouvají asi v sedm ráno. Tou dobou už by tam měly být všechny lodě naložené. Dostaneme se co nejblíž k ním a dáme na ně výbušné lístky, pak je všechny odpálíme.“
„Jak si rozdělíme lodě?“ zeptal se Rei.
„Jsme čtyři, takže Rei a Leiko si vezmou tři lodě. Sachio-san si vezme čtyři a já pět.“ počítal Nori.
„Nebylo by lepší, kdybych si já vzal těch pět lodí?“ zeptal se Sachio.
„Nepodceňujte mě Sachio-san. Existuje důvod proč mě přijali k ANBU už ve třinácti, i když sloužím pod Nikkem-senpai. Já to zvládnu.“ ujistil Nori Sachia.
Sachio se jen pousmál. Nori dal před sebe svůj batoh a začal se v něm přehrabovat. Po chvilce vytáhl patnáct srolovaných papírů.
„Tohle,“ ukázal Nori na papíry „jsou speciální výbušné lístky. Jeden by měl v pohodě stačit na zničení celé lodě, ale musí být umístěny uprostřed lodi. Pokud ovšem víte, že se dovnitř nedokážete dostat, můžete ho dát doprostřed lodi pod vodou. I to by mělo stačit, lístky jsou voděodolné, takže se není čeho bát.“
Nori dal každému určitý počet lístků a pak se zeptal: „Máte ještě nějaké otázky?“
„Už jen jednu jedinou.“ řekl Rei „V kolik vyrážíme?“
„Nejlepší bude, když tam budeme ještě před šestou, to už by mělo být světlo.“ odpověděl Nori „Ještě někdo něco?“
Nikdo nic neřekl.
„V tom případě...hodně štěstí.“ řekl Nori, vstal každému položil na okamžik ruku na rameno a odešel.

DRUHÝ DEN

Slunce už vyšlo nad obzor a celý tým doběhl na jednu ze střech kousek od doků, kde stálo vedle sebe několik velkých lodí.
„Tak, jste připraveni?“ zeptal se Nori.
„Už vypluli.“ ozvala se Leiko a ukázala na dvě lodě, které už byly no moři.
„Cože?!“ podíval se Nori na lodě „Sakra! Vyrazili dříve! Soustřeďte se na své lodě.“
Nori na nic nečekal. Seskočil ze střechy, vytvořil několik pečetí a řekl: „Fukashi no Jutsu.“ (Technika zmizení)
Během okamžiku zmizel. Než někdo něco řekl, loď která byla nejdál v moři se rozpadla na půl a začala se pomalu potápět. V přístavu zavládla panika.
„To udělal on?“ zeptal se Rei překvapeně „Ale jak by tam doběhl tak rychle?“
„Pochybuji.“ řekl Sachio a ukázal na druhou loď „Podívejte se tam.“
Ta jako by se začala vtahovat sama do sebe. Když tam byla asi z poloviny explodovala a rozpadla se na malé kousíčky. Rei na nic nečekal a seskočil na zem a rozběhl se k lodím.
„Katon: Housenka no Jutsu.“ ozvalo se kus před ním.
Jeden z námořníků vytvořil několik pečetí a z pusy mu vyletěli ohnivé koule, které mířili na Reie.
„Chuuva no Jutsu.“ řekl Sachio, který předběhl Reie a ohnivé koule zmizeli.
Rychle vytáhl kunai a jedním úderem rozřízl námořníkovi hrdlo.
„NINJOVÉ Z KONOHY.“ zařval někdo zplna hrdla.
„RYCHLE, VYPLOUVÁME!“ zařvala většina kapitánů a jejich lodě se dali líně do pohybu.
„Reii dostaň je!“ přikázal Sachio.
Rei rychle vytvořil několik pečetí a pak položil ruce na zem: „Doton: Hyuaku kyouu.“
Z moře vyletělo sto velký bodáků a skrz naskrz se jim povedlo probodnout dvě lodě, které se okamžitě rozpadly, stejně tak bodáky.
„Suiton: Suiryuudan no Jutsu.“ ozvalo se mnohohlasně z moře.
Z moře se zvedlo několik vodních proudů ve tvaru draka a rozletěli se na Reie a Sachia. Sachio rychle vytvořil několik pečetí.
„Chuuva no Jutsu.“ řekl a několik proudů se rozpadlo, další ale pokračovali dál
„Kanishīrudo.“ ozvala se za nimi Leiko a oba zmizeli pod tvrdým krunýřem.
Zbytek proudů do něj narazil, ale nepoškodil ho. Štít se na rozkaz rozpadl. Leiko rychle seskočila do moře a rozběhla se na místo, odkud techniky vyrazili. Na tom místě stálo asi deset námořníků. Leiko vytáhla kunaie a hodila je po nich. Námořníci se ale vyhli. Sachio seskočil za Leiko a vytvořil několik pečetí.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu.“ řekl a z pusy vystřelil velkou ohnivou kouli.
„Suiton: Mizu kabe!“ (Živel Voda: Vodní stěna) vykřikl jeden z námořníků.
Před ním a zbytkem se zvedla stěna z vody a pohltila do sebe Sachiovu techniku. Stěna spadla a Leiko se Sachiem mohli vidět další loď, jak se rozpadá na půl a potápí se. Rei, který zůstal na zemi vytáhl dalekohled a rychle se rozhlédl po okolí. V dálce si všiml malé loďky a na ní dvou lidí. Reiovi přišlo jakoby jeden z nich měl na obličeji masku.
Víc se dívat nemohl, protože z pravé strany se ozvalo pět ohromných výbuchů, které ho smetli stranou. V moři výbuchy začali vytvářet velké vlny. Sachio a námořníci se na vodě v pohodě drželi, ale Leiko měla co dělat. Rychle se kousla do prstu, vytvořila několik pečetí a zraněnou ruku na hladinu.
„Kuchiyose no Jutsu.“ řekla a v tu chvíli stála na velkém oranžovém krabovi, vedle kterého byli další dva „Vy dva se postarejte o ty námořníky. Já vyrazím k lodím.“ řekla a podívala se na Sachia „Sachio-sensei vyrazím k těm lodím, ale nechám vám tu pomoc.“
Sachio přikývl na srozuměnou a Leiko vyrazila rychle k dalším lodím. Sachio opět vytáhl svůj kunai a rozběhl se k námořníkům následován kraby. Okamžitě se s nimi dal do boje. Vyhýbal se jejich silným úderům a snažil se je okamžitě zranit, ale námořníci byli dost odolní. Dokonce i kraby s nimi měli problémy.
Leiko zatím mířila ke třem nejblížším lodím a postupně si do krve prokousla každý z prstů na pravé ruce. Když dorazila k první mírně se o ní rukou otřela.
„Popěš si k další.“ přikázala Leiko.
„Ano.“ zabublal krab na srozuměnou a vyrazil k další lodi.
„Suiton: Dokuji no mizu.“ (Živel voda: Vodní pěst) řekl jeden z námořníků po složení pečetí.
Zpod vody vyletěli tři vodní proudy ve tvaru pěsti a praštili oba kraby a Sachia. Kraby okamžitě zmizeli a Sachio vyletěl do vzduchu.
„Tohle je tvůj konec.“ řekl stejný námořník a začal vytvářet pečetě.
„Umi Jutsu: Shio no misairu!“ (Mořská technika: Solné střely) zvolal někdo.
Z moře vylětlo několik koulí vytvořených ze soli a všechny se rozletěli na námořníky a zneškodnili je. Voda v moři se začala mísit s jejich krví. Sachio dopadl do vody a měl co dělat, aby se udržel na nohou.
Leiko už potřela svou krví tři lodě. Přikázala krabovi zastavit a začala vytvářet pečetě. Trvalo to skoro minutu.
„Kyūshū no kani.“ (Pohlcení krabem) řekla Leiko a všechny tři lodě, které potřela krví byly staženy pod hladinu a rozdrceny obrovskými klepety.
Leiko si vyčerpaně sedla na krunýř a nechala se zavést do přístavu.
„Sachio-san, jste v pořádku?“ zeptal se Nori.
„Ano.“ odpověděl Sachio „To byla tvoje technika?“
Nori jenom přikývl. Oba vystoupili na břeh. Na zemi kousek dál uviděli Reie jak zrovna vstává. V rameni měl zabodnutý kousek dřeva. Nori k němu doběhl a opatrně dřevo vytáhl. Rei jenom zadržoval bolest.
„Nezabodlo se to moc hluboko.“ řekl Nori a vytáhl obvaz.
„Co ostatní lodě?“ zeptal se Rei.
Nori a Sachio se podívali na poslední dvě lodě. Během krátké chvilky se snimi stalo to co s těmi prvními.
„Myslím, že už je o ně postaráno.“ odpověděl Nori a obvázal Reiovi zranění.
Leiko mezitím připlula ke břehu, poděkovala krabovy a vydala se k ostatním.
„Leiko musím říct, že ti tví kraby nejsou moc silní.“ řekl Sachio.
„Omlouvám se, přivolala jsem úplně ty první, na které jsem si vzpoměla.“ vysvětlila Leiko „Víte už někdo, kdo zničil ty první dvě lodě?“
„Někoho jsem viděl dalekohledem.“ odpověděl Rei „Měli malinkou loď. Neviděl jsem jak vypadají, ale vím že jeden z nich měl dlouhé fialové vlasy a masku.“
„No nic, tak sepíšeme hlášení o úspěchu a vrátíme se zpět do Konohy. Ty lidi vynecháme.“ řekl Nori a už chtěl odejít.
„Proč? Je tu snad něco o čem nevíme?“ rozčílil se Rei, ale odpovědi se nedočkal „Jestli jo, tak nám to řekni!“
„Můj plán byl úplně perfektní. I přes to, že dvě lodě odjeli dřív, tak byl dokonalý. Kdybych chtěl nějakou další jednotku, tak si o ní zažádám a řeknu vám o ní.“ řekl Nori a viděl, že Rei chce něco namítnout „A nehodlám se s tebou o tom hádat. A už pojďte ať můžeme vyrazit.“
„Ani náhodou!“ zařval na ně někdo.
Ke všem čtyřem kulhal starý muž a podpíral se holí.
„Nikam nepůjdete, dokud to tu neuklidíte!“ řekl rozčileně stařík.
„Ale my jsme...“ nedořekla Leiko a starý muž už jí mířil holí na krk.
„I kdybyste byli feudální pánové! Mně je to jedno!“ řekl muž „Uklídiťe si tu bordel, který jste tu natropili!“
Celý tým si povzdechl a až na Noriho všichni seskočili do moře uklízet trosky lodí a mrtvá těla. Posádky lodí nechali plavat, byli jen malé ryby. Nori si ale všiml hubeného muže se stříbrnými vlasy jak po kamenné cestě běží na druhou stranu přístavu.
„Ty.“ procedil skrze zuby Nori a rozběhl se za ním.
Muž se rychle potácel podél doků a občas se podíval za sebe jestli ho někdo nesleduje. Zabočil do jedné z malých uliček a do někoho narazil. Podíval se do koho vrazil. Byl to Nori. Ten ho chytil pod krkem a praštil s ním o nejbližší zeď.
„Dlouho jsme se neviděli, Morio.“ řekl hrubým hlasem Nori.
„T-to jste zase vy?“ zeptal se vyděšeně muž.
„Můžeš mi říct, jaktože jsi tady, když jsme jasně se senpaiem řekli, abys ses tu už neukazoval?“ zeptal se Nori.
„J-já jsem musel. S-společnost by mě z-zabila, kdyby se to dozvěděla.“ klepal se Mori.
„Myslíš, že já bych toho snad nebyl schopný?“ položil Nori další otázku.
„J-jste ANBU, nin-ninjové z Konohy, nemůžete přece jen tak někoho zabít.“ bránil se Mori.
Nori si sundal masku a Morio měl co dělat, aby zadržel řev. Nori si zase masku nandal.
„K-kdo b-by m-mohl?“ koktal vyděšeně.
„Život, Morio, život.“ řekl klidnějším hlasem Nori „A teď mi řekni, proč lodě vyjeli dřív?“
„J-jednoho z vyšších chytili nějací ninjové a mluvili s ním, stejně jako vy se mnou, jenže on to nahlásil a tak se rozhodlo o dřívějším vyplutí.“ odpověděl Morio „Přísahám, že jsem jim nic o vás neřekl, ale musel jsem tam být, jinak by mě podezírali jako toho co vás udal.“
„Budu ti věřit.“ řekl Nori a Moria pustil „Ale přísahám, Saisoku Morio, že jestli tě ještě někdy potkám, zabiju tě a na nic se ptát nebudu.“
Nori mlčky odešel a Morio se sypal na zem. Nori se zatím vrátil k ostatním z týmu. Leiko se na něj podezřívavě podívala.
„Kde jsi byl?“ zeptala se.
„Musel jsem na záchod.“ zalhal Nori.
„Tak se pusťte do úklidu.“ řekl stařík a ukázal na trosky plovoucí v moři.

***

Daiji vesloval dál od přistavu. Natsumi se dívala jak přístav pomalu mizí a občas si odsunula masku, aby mohla vyplivnout krev.
„Druhý břeh je jeden den cesty odsud. Vystoupíme tam a pak se, co nejrychleji to půjde vrátíme do úkrytu a podáme zprávu Yasuovi-sensei.“ řekl Daiji.
„Nevíš, kdo zničil ty ostatní lodě? Nebyli to ninjové z Konohy?“ zeptala se ztěžka Natsumi.
„Možná, i když by to bylo trochu divné.“ odpověděl.
Natsumi se uchechtla a řekla: „Trochu divné? To by bylo hodně divné. Yasuo-san by nás nikdy neposlal na misi, na které by riskoval střetnutí mezi námi a ninji z Konohy.“
Daiji mlčel a Natsumi si dala ruku na masku.
„Tohle bude dlouhá jízda. Už teď mě strašně bolí hlava.“ řekla si pro sebe.
„Říkal jsem ti ať zbytečně neriskuješ.“ řekl Daiji.
„Víš, že když něco řekneš tak je to u mě k ničemu.“ odsekla Natsumi „Když už jsem dostala misi, musím na ní něco dělat.“
„Mohla jsi pádlovat.“ řekl Daiji.
„

***

Michio seděl na lavičce kousek od Hokageho budovy. Okolo něj prošel Yasuo a v ruce měl stoh papírů.
„Ahoj.“ pozdravil Michia „Neviděl si někde Sachia? Musím mu dát nějáké papíry na podpis z naší poslední mise.“
„Není tady.“ odpověděl Michio „Je na nějaké misi. Píšeš hlášení nějak pomalu.“
„To víš, mám dvojnásobné vytížení díky Renjaazu.“ řekl Yasuo „A na jakou misi šel?“
„Nevím, mluvil něco o přístavu na jihu Země Ohně a Společnosti. Přísně tajná mise.“ odpověděl Michio.
Yasuo spozorněl: „Přístav a Společnost? Víc o té misi nevíš?“
„Ne, jak říkám bylo to tajné.“ řekl Michio „Proč co se děje?“
Yasuo si sedl vedle Michia a ztišil hlas: „Poslal jsem Daijiho a Natsumi, aby zničili lodě Společnosti, které měli vyvézt Umělou Chakru. Jestli tam šel i Sachio a střetnou se spolu, jsme v háji.“
„Sakra, jak je to možný, vždyť o té dodávce jsem se dozvěděl od jednoho člena právě v tom městě.“ řekl Michio a zamyslel se.
Asi dvě minuty nic neříkal a pak sebou prudce škubl a vyděšeně se podíval na Yasua.
„Že mi to nedošlo dřív.“ vyjekl „Hned druhý den ho našli mrtvého někde v uličce. Možná, že to byli ANBU. Nejdřív z něj vytáhli informace a poté ho zabili.“
„Ticho.“ okřikl ho tiše Yasuo „Stylu práce ANBU to moc neodpovídá, ale je to možné.“
Oba dva teď mlčeli a nad nimi se ozval křik orla. Během krátkého okamžiku spadl na zem asi jako hlava velký předmět zabalený v modré látce. Yasuo s Michiem k tomu došli a Michio to zvedl a rozbalil. Jakmile to rozbalil vyvalil se na něj odporný puch. Společně s Yasuem si dali ruku před nos a ústa a Michio věc pustil. Z modré látky se vykutálela lidská hlava s vyklovanýma očima. Uprostřed hlavy byl zapíchnut senbon.
„To je odporný. Chce se mi zvracet.“ řekl Michio.
Yasuo vzal jednou rukou látku a opatrně do ní zabalil hlavu. Druhou ruku si pořád kryl nos a ústa. Když hlavu zabalil vzal jí do ruky.
„Musíme jí odnést k Hokagemu-sama.“ řekl a vydal se do budovy.
Michio jen přikývl a vydal se za ním.

***

„Takže v té vesnici se zaregistruju a rovnou se dozvím, kde se bude turnaj konat?“ zeptal se Ryo.
„Ano. Určitě to bude někde poblíž.“ odpověděl Kenshin.
Oba se klidným krokem blížili k vesnici, kde se jejich cesty měli rozdělit. Teď procházeli lesem.
„A můžu používat jenom taijutsu, nic víc ani nějaké posílení chakrou nebo něco takového?“ položil další otázku Ryo.
„Ne, jen a pouze taijutsu, ale když budeš mít náhodou problém, tak si trochu můžeš pomoct párou nebo mlhou, to nikdo nepozná. Možná. Hlavně se vyvaruj té své speciální technice, sice to není ninjutsu ani genjutsu, ale v tom turnaji by si mohli myslet něco jiného.“ řekl Kenshin.
„Dobrá, snad tam nebudou nějaké problémy.“ začal pochybovat Ryo.
„Moc lidí o tom neví, jen většinou samí zločinci. Nikdo slušný. Šance, že se nám někdo do toho připlete je malá.“ ujistil ho Kenshin.
Najednou je ovála příjemně sladká vůně. Oba dva se zastavili.
„Kenshine, to si udělal ty?“ zeptal se Ryo.
„Ne, já to nebyl.“ odpověděl Kenshin.
„Ookami, kai.“ řekl Ryo.
Vlasy zbělely, oči z rudly a tesáky se prodloužily. Ryo začal čmuchat.
„Tímhle směrem.“ ukázal Ryo vedle Kenshina a vydal se do lesa, Kenshin za ním.
Během minuty došli na mýtinku a tam si u jednoho starého velkého a tlustého listnatého stromu všimli asi dvou metrového květu, který ze svého vršku vypouštěl sladkou vůni.
„Ookami, tojiru.“ řekl Ryo a jeho vlasy, oči a zuby se vrátili do normálu „Co to je?“
„Nevím. Nějaká obrovská kytka.“ řekl Kenshin.
Ani jeden z nich se neodvážil ke květině přiblížit. Jeden z okvětních lístků se otevřel dolů a Kenshin s Ryem mohli nahlédnout dovnitř. Ale ani nemuseli. Z otevřeného místa vyšla vysoká bledá asi šestnáctiletá dívka. Měla dlouhé bílé vlasy a zelenomodré oči.Jediné její krytí byl zelený uzavřený květ na břiše. Jakmile vylezla začala se protahovat.
„Aaaaaa konečně jsem venku.“ řekla slastně a protáhla se tak až bylo slyšet zakřupání kostí v páteři.
„O-o-otome-s-sensei.“ zakoktal Ryo.
„Otome?“ podivil se Kenshin a podíval se na dívku.
Dívka se na ně chvilku překvapeně dívala, pak se usmála a zamávala jim: „Ahoj. My se známe?“
Ani jeden neodpověděl. Nakonec si alespoň sundali své slaměnné klobouky, aby jim bylo vidět do obličeje.
„Ookami a Kenshin?“ zeptala se Otome a oba přikývli „Páni pěkně jste vyrostli.“
„Co tady děláte? Nechcete nás snad zabít?“ zeptal se Ryo.
„Vlastně vy jste to nevěděli. Já jsem umřela.“ odpověděla Otome.
„Cože? Ale co pak děláte tady?“ zeptal se tentokrát Kenshin.
„No technicky vzato jsem mrtvá, ale ve skutečnosti umřít nemůžu. Nikdy.“ vysvětlila Otome. Kluci se na ní nechápavě podívali a ona ukázala na květinu na břiše: „To ta kytka. Já se o ní starám a za to mám určitý typ nesmrtelnosti a pár technik. Bez ní by měl náš klan pouze odolnou kůži. Ale i když jste nukeninové ráda vás vidím.“
Otome se k nim vydala, aby je objala. Kluci ale udělali několik kroků zpět.
„Co se děje?“ zeptala se zvědavě.
„O-o-blečte s-se, p-prosím.“ zakoktal zase Ryo.
Otome se na sebe podívala.
„A jo, málem bych zapoměla.“ řekla a lehce klepla do květiny na břiše.
Ta se rozevřela a vypustila šlahouny, které se obmotaly okolo některých částí těla. Otome pak došla ke květine ze které vyšla a kopla do ní.
„Hej, vrať mi můj plášť.“ přikázala.
Květina z otevřeného místa vystřelila Otomin fialový plášť. Otome si ho nandala a pak se vydala ke klukům a pevně je objala.
„Co teď budete dělat?“ zeptal se Kenshin „Vrátíte se do Konohy?“
„To nevím, tam si myslí, že jsem mrtvá. Kdybych se tam takhle zničehonic objevila, tak by takhle mohlo vyjít tajemství našeho klanu na povrch a to by bylo velice nepříjemné.“ řekl Otome.
„Jak dlouho jste tam byla?“ zeptal se Ryo.
„Pět let.“ odpověděla Otome.
Kenshin s Ryem zírali na Otome s otevřenou pusou.
„Dobře a ještě pár týdnů. Chtělo se mi ven, ale pak jsem z nudy zase usnula.“ vysvětlila Otome.
„Pět let? To musíte být dlouhých pět let v tý kytce než zase budete žít?“ zeptal se překvapeně Ryo.
„Ale kdepak.“ vyvedla Otome Rya z omylu „Stačí tam být rok než se znovu zrodíš. Pět let tam musíš být pouze v tom případě, pokud se chceš vrátit do věku, kdy si umřel. Takže je mi pořád dvacet pět.“
„To je fuk, stejně vypadáte jako, kdyby vám bylo šestnáct.“ mávl Ryo rukou.
„Děkuju.“ poděkovala Otome „Tak kam vyrazíme?“
„Počkat, vy chcete jít s námi?“ zeptal se Kenshin.
„No jasně, proč ne? Nebo mě snad sebou nechcete?“ zeptala se Otome a tvářila se na kluky roztomile smutně.
„Ale, jo. Nám to vadit nebude a navíc si myslím, že Ryo a vaši společnost ocení.“ řekl Kenshin.
„Cože? Ne, ne, ne. Se mnou jít nemůžete. Já mám přece své vlastní soukromé záležitosti a chci na nich dělat sám.“ bránil se Ryo.
„Hele, to si mě budete přehazovat jako horkej brambor?“ zeptala se Otome.
„To ne!“ vyjekl Kenshin „Půjdete tedy se mnou.“
„Dobře.“ usmála se Otome „Tak vyrážíme.“
„Ne, počkejte.“ řekl Ryo „Do vesnice je to už jen kousek. To už dojdu sám. Rozdělíme se tady.“
„Tak dobře.“ přikývl Kenshin „Hodně štěstí.“
„Děkuji. Tobě taky.“ pousmál se Ryo.
Chvílku bylo ticho.
„Moment a to má být všechno. Jen hodně štěstí.“ postěžovala si Otome „Co takhle trochu té vášně? Vášně, povídám.“
„My už si nemáme víc, co říct.“ řekl Ryo.
„Ale co, když jeden z vás umře?“ zeptala se Otome.
„To se taky může stát.“ pokrčil Kenshin rameny.
Ryo se dal na odchod. Otome s Kenshinem mu zamávali a on jen zvedl ruku a mávl s ní.