Nová Generace 2 - Kapitola 5.

Nová generace 2 – Kapitola 5.

Katsuro ležel v posteli a díval se do stropu. Venku mezitím vycházelo slunce, které ozařovalo trávu pokrytou rosou na zahradě klanu Naifu.
„Je to taková nuda, když tu Leiko není.“ pomyslel si rozespale Katsuro „Kruci. Je pryč jen pár dní a mně už se po ní stýská.“
Katsuro se protáhl a v některých kostech mu zakřupalo. Pomalu vylezl z postele a začal se oblékat.
„Nejhorší, že ona se tak za dva dny vrátí, ale teď budu zase minimálně celý týden pryč já. Doufám, že to skončí co nejrychleji. Už se nemůžu dočkat až to udělám. Já vím, je nám teprve sedmnáct, ale já si tím jsem jistý. Vždyť jsme spolu už víc jak sedm let. To už snad něco znamená.“
Katsuro začal nervózně oddechovat.
„Klid. Uklidni se. Ještě tu ani není a ty už propadáš panice. Vidět tohle moji nepřátelé, tak umřou smíchy.“
Katsuro se uklidnil a přešel k zrcadlu, aby se prohlédl. Jakmile se do něj podíval očima mu projela bolest a na okamžik uviděl v zrcadle děsivý obraz. Nestihl ho ale pořádně zachytit. Katsuro si držel oči, ale nevydal ani hlásku. Udělal pár kroků zpět a přitom si mnul oči. Když bolest po chvilce přešla, podíval se opět do zrcadla. Viděl v něm jen sám sebe.
Na dveře do pokoje někdo jemně zaklepal a Katsuro sebou vyděšeně cukl.
„D-dále.“ vykoktal.
Dveře se otevřeli a na prahu pokoje stála služka, která se starala o domácnost. Byla mladá a hodně roztěkaná. V domě sloužila asi jen dva roky. V ruce držela malou špinavou knížku.
„Dobré ráno, pane.“ pozdravila nesměle a mírně zrudla.
„Dobré ráno.“ opětoval pozdrav Katsuro „Co se děje?“
„Já...“ špitla služka a ukázala knihu Katsurovi „Tohle jsem dnes našla, když jsem uklízela, tak mě napadlo jestli náhodou nepatří vám.“
Katsuro mlčky knihu vzal a přečetl její název: „Havraní princ.“
Mladý ninja se podíval na nervózní služku.
„Je to taková děsivá pohádka, kterou mí jednou četl táta. Vypráví o členovi našeho klanu, který byl proklet a místo očí jestřába dostal oči havrana. Vážně mě tehdy vyděsila. Patří do tátovy knihovny, ale nechám si jí zatím tady.“
„Dobře.“ přikývla služka a odešla.
Katsuro se podíval na přední obal knihy a pak se jeho pohled upřel opět do zrcadla, kde se sám sobě podíval do očí.

***

Kruhová místnost byla osvětlena jen pár pochodněmi. Uprostřed ní byl bazén plný třpytivé tekutiny a plovoucích nehybných těl. Bazének byl ohraničen kamennou zídkou vysokou asi okolo metru. Na vršku třech kamenů byli vyryty obrysy rukou.
„Sakra, čtvrtá směna pohněte!“ zařval někdo za vchodem do místnosti.
„ANO, PANE!“ ozvali se tři lidé naráz.
Dveře se otevřeli a dovnitř vletěli tři ninjové. Každý se postavil před kámen s obrysy a dal tam své ruce. Pomalu z nich začala vycházet chakra.
„Ach bože. Mě z vás vomejou.“ rozčiloval se čtvrtý ninja, vešel dovnitř a zavřel dveře „Dvě minuty. Blbý dvě minuty! Jestli někdo proklouzl na naše území, tak to bude *****.“
„Ale no tak šéfe, uklidněte se. Ty dvě minuty nikdo nepozná.“ řekl jeden z ninjů, který měl ruce na kameni a potichu si zašeptal „Možná.“
„O to nejde, ale posledních pár dní tu chodí Torio-sama jako černá smrt a Kaito-sama má “konečně“ našemu pánovi ukázat tenhle....“ vedoucí ninja se zamyslel „No ať je co je to, tak prostě tohle. Kdyby přišli ve chvíli, co vy jste se váleli v posteli se ženskýma, tak už tu nejsme.“
„No tak, chlape.“ ozval se další ninja u bazénku „Jsme tu zavřený v týhle díře dvacet čtyři hodin denně. Musíme užívat plodů, které nám Manabu-sama nabídl jako kompenzaci.“
Vedoucí ninja si povzdechl. Během chvilky se dveře otevřeli a dovnitř vstoupil Manabu v doprovodu s Kaitem. Vedoucí ninja se rychle postavil.
„Zdravím vás, Manabu-sama, Kaito-sama.“ pozdravil a uklonil se.
Ninjové u bazénku také pozdravili, ale neuklonili se. Manabu se jen pousmál a mírně zvedl ruku. Pak se vydal k bazénku a podíval se do něj.
„Tak tohle je to tvé udělátko?“ zeptal se Manabu.
„Ano, pane.“ přikývl Kaito.
„Opravdu chytré. Vidím, že jsi se ode mě pár věcí naučil.“ řekl Manabu a rozhlížel se po místnosti „Ačkoliv je člověk po smrti jeho tělo pořád dokáže vést chakru, dokud se nevypotřebuje. To je otázka tak měsíce. Pokud ale získáš možnost jak do nich chakru dál dostávat, bude jimi stále proudit. Hádám, že si pouze smíchal vodu a umělou chakru a do bazénu naházel ještě živá těla. Pak je teprve zabil. Vznikl ti tak bazén plný chakry, která stále proudí, dostává se do těl tady těchto tří džentlmenů a ti vytváří bariéru okolo našeho území.“
„Přesně tak pane.“ souhlasil Kaito „Věděl jsem, že na to přijdete sám.“
Manabu se pousmál a zeptal se: „Na jak dlouho máme zásoby, když spočteme všechny malé země, které můžeme napadnout?“
„Na pět let, ale pokud budeme chtít započítat i pět velkých zemí, tak na dva až tři roky.“ odpověděl Kaito.
Manabu se na chvilku zamyslel.
„Myslíte, že je to málo?“ zeptal se Kaito.
„Ne, ne. To bude stačit.“ zakýval slabě hlavou Manabu a podíval se na Kaita, který se tvářil teď trochu ustaraně „Co se tak tváříš?“
„Manabu-sama....už nad tím pár dní přemýšlím.“ začal Kaito „Dlouho jsme neslyšeli o projektu Nula. Naposledy, že utekl z Konohy a zemřel – tedy podle Hiroshiho. Já ale začínám mít podezření o tom, že žije a pokud ho Hiroshi najde mohl by nás zradit. Vím jaký vztah k sobě měli v dětství.“
„Hiroshi by nás nezradil. Navíc i kdyby Nula žil, tak může být kdekoliv.“ mávl slabě rukou Manabu.
„To bych neřekl. Předevčírem se ke mně totiž dostala ještě jedna zpráva.“ řekl Kaito a zastavil se.
Manabu mu pokývl, ať pokračuje.
„Ohnivé pěsti, která doprovází Rudého šermíře v jedné vesnici řekli ještě jednou přezdívkou. Byl to...Bílý vlk.“
„Bílý vlk.“ zamyslel se nahlas Manabu „Takže předpokládáš, že když ho Hiroshi pozná přidá se k němu?“
Kaito přikývl a Manabu se usmál.
„Nemusíš si dělat starosti Kaito. Hiroshi už je smířený se smrtí svého bratra. Slyšel jsem ho brečet, viděl jsem mu do duše a to jak trpěl, když se to dozvěděl. Nedokáže si představit, že by někde Nula byl.“
Manabu přešel ke Kaitovi a dal mu ruku okolo ramene.
„Něco ti řeknu. Ne Nulu, ale tebe považuji za svůj nejlepší výtvor, na který jsem právoplatně hrdý. Jenže Nula má něco co chci a naděje toho že je naživu mi vrací chuť získat zpět, co má.“
Poté se začal smát. Ninjové, kteří měli ruce na kamenech měli co dělat, aby je nedali pryč a nezakryli si uši, protože Manabův smích byl příšerný a navíc se rozléhal po celé místnosti i mimo ni.
Během chvilky smích ustal a Manabu s Kaitem byli na odchodu. Vedoucí ninja za nimi zavřel dveře a s vydechnutím se podél zdi sesul na podlahu.

***

Statný muž seděl na velkém balkóně velké bílé vily, která byla postavena na vrcholku hory v rozsáhlém pohoří Ptačí země. Muž seděl na kulaté židličce a kreslil obraz. Občas si z očí odrhnul své černé vlasy, aby dobře viděl na obraz. Po chvilce přestal a hrdě se na něj podíval. Na obraze byla louka poseta květinami, modrá obloha a slunce.
„Mistrovské dílo.“ pochválil si muž.
„Kenji-sama, vaše léky.“ ozvalo se z domu a na balkón vešel postarší muž.
V ruce držel tác, kde byla sklenice vody a tři různé tablety.
„Eeee. Cože? To už?“ zeptal se otráveným hlasem Kenji.
„Ano. Už je odpoledne.“ odpověděl starší muž.
„Ach jo.“ povzdechl si Kenji a došel k tácu „Děkuji, Tomoyo.“
„Nemáte zač, pane.“ řekl Tomoya.
Kenji do sebe hodil prášky, zapil je a zeptal se: „Jak dlouho budu muset tohle ještě podstupovat?“
„Dokud se nevyléčíte. Prášky a rehabilitační program.“ řekl Tomoya a kývl k obrazu „Rozhodli o tom feudální pán Ptačí země a Rada.“
Poté se otočil a odešel. Kenji sundal z podstavce hotový obraz a dal tam čisté plátno. Posadil se na stoličku a zamyslel se.
„Mysli na něco pěkného..na něco pěkného, hmm...Už to mám. Ptáčkové.“
Kenji se pustil do kreslení. Během pár minut se opět vrátil Tomoya.
„Pane, je tady jeden muž. Prý je to diplomat, ze sousední země a přišel si s vámi promluvit.“ oznámil.
„Tak ho sem doveď.“ řekl Kenji a přitom nespustil oči z obrazu.
Tomoya přikývl odešel a za okamžik se vrátil společně s mladým, sebevědomě vyhlížejícím mužem.
„Dobrý den vám přeji, Tatsui-dono.“ pozdravil muž.
„Kenji-dono. Nesnaším, když mi někdo říká přijmením.“ řekl Kenji místo pozdravu a podíval se na muže „Kvůli čemu tu jste?“
„Přišel jsem si s vámi soukromě promluvit, Kenji-dono.“ odpověděl muž a přitom se podíval na sluhu.
Kenji pokývl Tomoyovi. Ten s úklonou v klidu odešel. Kenji se postavil. Diplomat se k němu přiblížil.
„Tak co ode mě potřebujete?“ zeptal se Kenji a pomalu se vydal k zábradlí balkónu.
Diplomat šel vedle něho.
„Jsem ze sousední země, kterou bohužel většina lidí nazývá Země Smrti. Můj pán má ale radši název Nová Říše a jsem zde kvůli jedné věci, určitě už to víte.“ řekl diplomat.
Kenji dal ruce na zábradlí a podíval se na diplomata.
„A co bych měl vědět?“
Diplomat se na něj překvapeně podíval a zeptal se: „Neříkejte, že nevíte tu novinu?“
„Jakou novinu?“
„Nikdo vám to ještě neřekl?“
„Co mi nikdo neřekl?“
„To o feudálním pánovi.“
„Co o feudálním pánovi?!“
„O feudálním pánovi a mém pánovi.“
„Co o feudálním pánovi a vašem pánovi?!“
„Nikdo vám nic neřekl?“
„A co mi měli říct?!“
„Je možné, že tu stojíte v blahé nevědomosti o feudálním pánovi a mém pánovi?“
„CO nevím o feudálním pánovi a vašem pánovi?!“
„To snad není pravda.“
„CO snad není pravda?!“
„Je to divné, že vám nikdo neřekl tu skvělou, výtečnou novinu o feudálním pánovi a mém pánovi. Já ani nejsem schopen slova.“
Kenji chytil diplomata pravou rukou za krk a naklonil mu hlavu přes zábradlí.
„Pane, tam dolů je to tři kilometry, takže mi tu novinu řekněte.“
Diplomat polkl a řekl: „Feudální pán uzavřel s mým pánem smlouvu o převzetí kontroly nad Ptačí zemí bez toho aniž by jí naše impérium napadlo. Můj pán mě poslal, abych s vámi promluvil. Slyšel o vašich “akcích“ a tak chtěl s vámi uzavřít mír, popřípadě vás přetáhnout k Říši.“
Kenji se usmál a řekl: „Šťastnou cestu.“
Chytil diplomatův krk, přehodil ho přes zábradlí a sledoval jak jeho tělo plachtí dolů a mizí v mracích. Na balkón přišel Tomoya a podíval se přes zábradlí.
„To je vše?“ zeptal se s nezájmem „Kde je vaše „Vyrvu ti srdce, nacpu ti ho do ******, protáhnu ti ho střevy a vytáhnu ti ho *****.“ Ty léky a rehabilitační program vás mění.“
Kenji se zamyslel.
„Asi máš pravdu.“ řekl zamyšleně „Ale teď tu máme větší problém. Jenže předtím....dokreslím ten obraz a pak ****** nějaký ženský.“

***

Slunce se chýlilo k západu. Po pláži na jihu Země Větru se procházela asi třicetiletá žena. Měla dlouhé tmavě modré vlasy a žluté oči. Na sobě měla slabé bílé oblečení a u pasu opasek se dvěma svitky. Na pravé noze měla připevněné dva kunaie.
„Izumi-san!“ ozvalo se za ní.
Žena se otočila. S úsměvem na tvářích se k ní blížila skupinka malých dětí. Izumi se usmála, když viděla s jakou radostí se k ní blíží.
„Copak se děje?“ zeptala se, když k ní děti přiběhli.
„B-budete si s námi hrát?“ zaškemralo udýcháně jedno z dětí.
„Nó...já nevím...“
„Prosíííím.“ ozvali se všechny děti prosebně.
„Tak dobře.“ pozvdechla si na oko Izumi.
Děti se začali radovat a zase utíkali zpět odkud přišli. Izumi šla za nimi. Najednou se děti rozplynuli a stejně tak okolí a mladá žena teď stála v bílé prazdnotě.
„Co se to děje?“ zeptala se sama sebe.
Uslyšela za sebou kroky. Hbitě roztáhla jeden svitek a během mžiku měla v rukou dvě katany. Otočila se za kroky a oběma katanami sekla. Nikdo za ní nebyl a ani ona sama necítila, že by její zbraně něco zasáhly.
„Ufff, to bylo o fous.“ oddechl si někdo s úlevou.
Izumi se zmateně rozhlížela kolem sebe, ale nikoho neviděla.
„Co jsi zač?“ zeptala se rozčileně.
„Ale Izumi, neříkej mi že nevíš kdo jsem.“ ozval se posměšně hlas.
Najednou Izumi něco řízlo do boku a z rány se začala řinout krev, která dopadala do bílého prázdna. Kunoichi pustila jednu ze zbraní a volnou ruku si dala na zranění, aby zpomalila krvácení.
„Asi tuším.“ hlesla „Ale nechce se mi věřit, že by jsi byl něčeho takového schopný.“
„No tak. Kdo by to taky mohl tušit.“ zasmál se hlas.
Okolo Izumi se začala tvarovat skupinka ninjů ozbrojených katanami. Izumi se pousmála. Pustila zranění, které vyvrhlo novou vlnu krve a zvedla druhou zbraň. Zavřela oči a čekala. Skupinka se mezitím zformovala.
„Hraje si se mnou. Vím, čeho je schopný, kdyby chtěl už jsem mrtvá, ale on si chce hrát. Tak si zahrajeme. Ukážu mu co dokáže PRAVÝ dračí bojovník.“ pomyslela si Izumi a otevřela oči.
Ty byli azurově modré a plné hněvu. Z jejích mečů a těla začala vycházet pára stejné barvy.
Ninjové se na ní rozběhli. Stačilo pár rychlých pohybů a dva z nich už byli po smrti. Tři ninjové na ní najednou zaútočili ze stejného směru sekem ze spoda. Izumi odkročila, aby se útokům vyhla, pak se vrátila zpět a nepřátelům jedním útokem usekla nohy. Ti se skáceli a bílá zem byla opět pohlcena proudem krve. Těla se ale rozplynula. Izumi teď hbitě uhla, aby se vyhla bodnutí, které se k ní blížilo a usekla svému oponentovi hlavu. Proud krve teď zahltil i jí. Najednou ucítila sek, který se jí táhl křivě přes celá záda a Izumi poklekla. Cítila jak jí horká krev teče po zádech a míří přes hýždě až ke stehnům.
„Copak? To se přede mnou skláníš tak brzo?“ zeptal se posměšně hlas.
Kam až nyní Izumino oko dohlédlo objevovali se další ninjové, stejní jako ti předchozí. Izumi se postavila. Pořád z ní vycházela azurová pára.
„Tohle je teprve začátek.“ usmála se a znovu roztáhla svitek.
Okolo ní se teď objevili meče zabodané do země. Jednotky se zformovali a bez jakéhokoliv rozkazu se rozběhli na svého nepřítele. Masakr započal. Izumi uhýbala svým oponentům a zároveň zabíjela. Když náhodou hodila meč po jednom ze svých nepřátel nebo ho nechala v něm, vytáhla ze země další meč a dál pokračovala v bojí. Nepřátelé ale neubývali a jejich těla tentokrát nemizela, takže celá zem byla pokrytá krví, vnitřnostmi a rozsekanými údy. Izumi začala cítit únavu, přesto dál pokračovala a rozsekávala další těla. Už byla i sama celá od krve. Její vlasy byli krví už slepené a ztratili tak svou eleganci. Žena ovšem pokračovala dál.
Další dva neviditelné útoky jí ale nyní probodly stehna naskrz. Izumi zařvala bolestí a padla na kolena. Když ovšem uviděla dalšího nepřítele, jak na ní útočí, připravila si meč a rozřízla ho od rozkroku až k lebce. Přitom se znovu postavila a dál bojovala. Pára z ní a z jejích mečů pořád stoupala a oči už nenesli jen znak hněvu, ale také příchod smrti. Bojovala a bojovala, i přesto že cítila, jak její tělo opouští život. Přesto její útoky se zdály silnější a drastičtější. Čepele mečů už v některých případech procházeli přímo lebkami nevzhledě na to jak odporně to vypadalo a na Izumi už tak dopadali i kousky vnitřností a očí.
Neviditelný útok jí opět srazil k zemi. Tentokrát jí usekl u kolene nohu. Izumi zasyčela bolestí a padla na koleno a pahýl. Nepřátelé se zastavili a udělali několik kroků zpět. Před Izumi stál temný stín připomínající muže. Napřáhl pravou ruku a dlaň měl jako kdyby držel hrnek s čajem. Pak vložil palec do otevřené dlaně. Izumi zařvala bolestí, když jí útok procházel levým okem a úplně ho rozdrtil.
Stín pak sekl levou rukou. Neviditelný útok řízl Izumi šikmo od pravého ramene až k levé straně břicha. Další proud krve vychřestl a začal se mísit s krví nepřátel. Žena nedokázala bolestí vydat jedinou hlásku.
„Ještě není konec.“ pomyslela si.
Rozklepanou rukou stiskla meč a se zbytkem síly ho hodila na stín. Meč proletěl skrz a zabodl se do jednoho z nepřátel.
„Je konec.“ řekl hlas a pravou rukou sekl v úrovni Izumina krku.