Uzumaki no monogatari – část 10 – Po bitvě. Legendární stvoření mezi lidmi

Pomalu se začal usazovat rozvířený prach. Mrtvých bylo na tisíce a zraněných ještě daleko více. Ale, co bylo nejdůležitější, tak celou bývalou Madarovou armádou se šířil chaos. Ten, co si je všechny podrobil, padl. A přesně jak bylo naplánováno, tak znepřátelení ninjové v Madarově armádě, začali bojovat mezi sebou. Ale ani Nagato se na takovou strašnou spoušť nemohl dívat, musel něco udělat.
„Jděte všichni tam, odkud jste přišli. A až dorazíte, tak teprve tam si vyřizujte svoje spory!“ Roznesl se jeho hlas po celém bitevním poli.
Vše náhle ustrnulo a zraky tisíců se otočily k němu. Posléze si začali všichni uvědomovat, že se Madarově armádě postavili jenom dva lidé. Nakonec jí však čelil, jenom tento muž, ten druhý je osvobodil od Madary. Měli se ho tedy bát, či nikoli. Netušili, ale jeho slova jasně a zřetelně slyšeli. Myslel to vážně.
„Tak posloucháte mě?! Pro dnešek už bylo umírání dost! Jestli máte mezi sebou spory, tak byste na ně měli zapomenout! Nejsilnější je ten, kdo dokáže přejít ztrátu. Neříkám, že máte odpouštět! Říkám, že se nemáte mstít!“ Slyšely Nagatův proslov desetitisíce přeživších.
„Ale vezmou si z mých slov něco nebo nudou dál slepě šířit nenávist mezi sebou?“ Ptal se sám sebe Nagato, když opouštěl bitevní pole.
Pak si vzpomněl, že s ním byl ještě Naruto. Možná byl po bitvě s Madarou tak vyčerpaný, že omdlel. Nagato nevěděl, co se Narutovi stalo, ale rozhodl se, že jej zkusí najít a odnést do Listové. Hledal jej dlouho, ale nakonec Naruta nemohl nikde najít. Nebyl dokonce ani u Madarovy mrtvoly. Nagato se nemohl ještě vzdát.
„Někde tady přece musí být!“ Říkal si pro sebe.
Nic nepomohlo. Naruto se jakoby vypařil. Nešlo jej najít. Co měl Nagato jenom dělat?! Viděl, jak reagovala jeho matka, když řekl, že zabije Madaru. Bez Naruta se Nagato prostě vrátit nemohl. Pomalu se stmívalo a on už se musel vrátit do Listové. Naruta nenašel. Doslova se po něm slehla zem, nikde nebyl. Nagato se rozhodl, že se nevzdá, dokud Naruta nenajde.
„I když to nebude dneska, ani za týden, měsíc, či rok! Rozhodně! Rozhodně tě přivedu zpátky k tvojí mámě Naruto!“ Rozhodl se Nagato.
Nevěděl, proč se tak rozhodl, ale z nějakého zvláštního důvodu nechtěl, aby byla Kushina nešťastná. Proto se obával, co bude následovat po jeho návratu do Listové, bez Naruta. Možná chtěl Nagato především přijít na to, co se Narutovi stalo. Nebyl nikde k nalezení.
Těsně po západu Slunce dorazil Nagato do Listové. Měl sebou i Madarovo tělo, které nebylo zrovna v nejlepším stavu. Nekonalo se žádné zvláštní uvítání, ale všichni si mohli oddychnout, že vyhráli. Bylo to však vítězství, ze kterého se pár lidí prostě radovat nemohlo. Ano. V Listové se slavilo, lidé si to zasloužili, i když pro vítězství nic neudělali. Pro Nagata to však bylo skličující, byl poslem špatných zpráv.
„Proč? Proč se to muselo stát zrovna takhle,“ uvažoval Nagato a pořád ještě nechápal, proč ho celá situace ohledně Naruta a Kushiny tak strašně moc tíží.
V mysli mu kolovalo neskutečné množství myšlenek. Možná hledal výmluvy, ale věděl, že musí říct pravdu, které se tak bál. Musel konečně začít jednat, ale stále neměl odvahu promluvit si přímo s Kushinou. Chtěl se nejdříve s někým poradit. Ano, musel se jít poradit se svým bývalým mistrem. A nejenom to, musel zjistit i něco více.
„Jiraiya – sensei,“ začal Nagato, když se k němu konečně dostal.
„Copak Nagato?“ Zeptal se Jiraiya svého ztrápeného studenta.
„Kushina je Narutova matka to vím, ale proč se tak bála, když jí oznámil, že zabije Madaru. Samozřejmě Madara byl silnější než kdokoli jiný, ale Naruto perfektně ovládá Kyuubiho sílu, takže ani Madara pro něj neměl představovat problém,“ řekl Nagato.
„Naruto… Naruto se teprve včera dozvěděl, že Kushina je jeho matka. Předtím žil jinde a Kushina o něm rovněž až do včerejška nevěděla,“ řekl Jiraiya.
„Cože?!“ Nevěřil, co slyšel Nagato.
Jiraiya pouze mlčel, ale i na něm bylo znát, že to myslí zcela vážně. A nejenom to, bylo jasné, že i on je z toho zklíčený.
„Pak by možná bylo lepší, kdyby se nedozvěděla o tom, že Naruto zmizel,“ řekl Nagato.
„Pitomče! Jak by asi mohla nepřijít na to, že jí zmizelo dítě?!“ Rozčílil se Jiraiya nad hloupým nápadem svého bývalého studenta.
„Promiňte Jiraiya – Sensei. Každopádně, co s Madarou?“ Zeptal se Nagato, protože chtěl změnit téma.
„Co s ním? No myslím, že si to tělo necháme v Listové, tomu starému Hadovi Orochimarovi by se mohlo zalíbit, tak že by riskoval a šel si pro něj do Listové,“ řekl Jiraiya.
„Tak dobře,“ řekl Nagato a shodil Madarovo tělo na zem.
„Ještě jedna věc mě trápí Nagato,“ řekl Jiraiya.
„Ano sensei,“ odpověděl mu Nagato.
„Teď, když si vše vybavuji trochu s odstupem, tak tvoje vlasy mají stejnou barvu jako ty Kushininy a Narutovy. A jenom členové klanu Uzumaki mají takovou barvu vlasů. Klidně tomu nevěř, ale já si myslím, že jste příbuzní,“ řekl Jiraiya a nechal Nagata konečně odejít.
Ale ani, když Nagato odešel, tak Jiraiya nepřestal být zoufalý. Doufal, že si Kushina něco neudělá nebo se rovnou nezblázní, až zjistí, že je Naruto zase pryč. Co to bylo jenom za situaci? Bylo to snad dílo nějaké vyšší moci, že Kushina nemohla být se svým dítětem? I takové nápady dostával Jiraiya.
„Příbuzní?“ Uvažoval Nagato, když směřoval ke Kushině domů.
„To by možná vysvětlovalo, proč mám o ni snad i starost,“ pokračoval v úvaze Nagato.
A přesto všechno se obával toho, co se má stát. Nebo možná to byla jeho neznalost toho, co má nastat. Věděl však, že celá situace nebude nijak příjemná.

Mezitím Kushina seděla sama ve svém pokoji a vzpomínala, na to jak potkala Minata. Nyní konečně mohla vzpomínat na svého zesnulého manžela v klidu. Její dítě bylo v pořádku a bylo s ní, Naruto byl s ní. Byla ráda. Ale i tak se do jejích pocitů začala vkrádat nejistota, bála se, že se zase něco strašného událo.
„Minato, měl jsi pravdu? Dějí se zázraky? Nebo jsi mě tehdy chtěl jenom utěšit?“ Ptala se neslyšně Kushina.
Myslela si, že zná odpověď, ale ani tím si nemohla být zcela jistá. Ale věděla, že něco jako naděje existuje vždy. Tím si jistá byla. Ale nyní přece už nebyla sama. Ne, měla zpátky Naruta a ještě s ní žila Mizuki, proto nebyla sama.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Mizuki šla otevřít, ale byla překvapená, koho v nich vidí.
„Nagato – san?“ Divila se.
„Ty jseš Mizuki, že?“ Zeptal se pro jistotu Nagato.
„Ano jsem. Kde je Naruto?“ Zeptala se Mizuki.
„Naruto... Je mi to líto, ale...“ Říkal ztěžka Nagato.
„Co se stalo Narutovi?!“ Zeptala se zděšená Mizuki.
„Zmizel beze stopy,“ doplnil se Nagato.
Kushina jej rovněž slyšela, protože sledovala jejich rozhovor. Měla pocit, jako by se jí znovu hroutil celý její svět. Ta beznaděj, ta nejistota, ta úzkost, nevěděla, jestli něco takového dokáže znovu snášet.
„Proč? Proč nemůžu být, alespoň chvíli šťastná?“ Ptala se sama sebe.
Odpověď však nenacházela. Měla se zase zhroutit? Co měla děla?
„Ne! Minato možná nevěděl, jestli se zázraky doopravdy dějí! Ale JÁ tentokrát budu silná! Nebudu už trpět! Nestala jsem se přece ninjou proto, abych jenom brečela a utápěla se ve vlastním smutku! Ne! Tentokrát všem ukážu, že zázraky se dějí!“ Říkala si Kushina.
Po těchto svých myšlenkách byla opět schopná vstát. Neklepala se vůbec strachy, právě naopak, bylo z ní cítit odhodlání jako z nikoho jiného. Nyní už se nehodlala ani na vteřinu vzdát nebo zaváhat. Musela jít dál a rozhodla se, že bude silná.
„Protože mám stále naději! JÁ tě najdu Naruto, ať už jsi kdekoliv!“ Řekla rozhodně Kushina.
Její slova, Nagata i Mizuki značně překvapila. A nejenom překvapila, ale zároveň dodávala stejnou odvahu jako Kushině samotné. Překvapila je její slova, protože takovou reakci neočekávali, ale byli překvapeni příjemně.
„Nagato. Pověz mi, co se přesně stalo?“ Zeptala se náhle Kushina.
„Popravdě, moc toho nevím. Naruto začal bojovat s Madarou a já mu nijak nemohl pomoci, protože jsem jej pořádně ani neviděl. Byl tak rychlý. Po několika hodinách Naruto nejspíše Madaru dostal, ale jeho vítězství jsem neviděl, protože jsem zaměstnával Madarovu armádu. Když se mezi vojáky rozneslo, že Madara zemřel, tak zavládla panika a já se vydal hledat Naruta. Nakonec jsem však nikde nenašel. Zmizel dokonale beze stopy,“ vylíčil celou situaci Nagato.
„A nestalo se něco zvláštního?“ Pokračovala s dotazy Kushina.
„Myslím, že Naruto používal v boji s Madarou Kyuubiho chakru, ale nevím, jestli to bylo zvláštní,“ řekl Nagato.
„Ono je zvláštní, už jenom to, že se Čtvrtému podařilo zapečetit Kyuubiho,“ zapojila se do rozhovoru Mizuki.
„Co tím myslíš?“ Zeptal se Nagato.
„Ale, že Minato byl super silný,“ usmála se Kushina.
„To tím vážně nemyslím. Myslela jsem, že by se spíše legendární stvoření, jako je Kyuubi no Youko nechalo, tak snadno zapečetit do mimina a nesnažil by se z něj osvobodit. Se svojí silo by to musel zvládnout,“ vysvětlila, co myslela Mizuki.
„Na tom možná něco je,“ přidal se Nagato.
Všichni tři nějakou chvíli uvažovali. Pořád jim to nedávalo nějakou jasnou souvislost. Něco, jim na celé situaci nesedělo, ale co, tak na to nemohli přijít.
„Co, když to tak Kyuubimu vyhovovalo,“ napadlo Kushinu.
„Ale proč by mu to vyhovovalo?“ Zeptal se Nagato.
„Protože se třeba nechtěl znovu nechat chytit od Madary a Naruto mu sloužil jako úkryt,“ přidala se Mizuki.
„A teď, když se Madarovi pomstil, tak nemá dále důvod setrvávat v Narutovi,“ řekl Nagato.
„Ale to nevíme jistě! Jediné, co víme, tak že Naruto zmizel,“ řekla Kushina mírně vyděšeně, protože věděla, co by se Narutovi stalo, kdyby se Kyuubi uvolnil z pečeti.
„Naruto je určitě v pořádku, ten by neprohrál s nějakou blbou liškou!“ Řekla Mizuki.
Pomalu se uklidnili a rozhodli se, že Naruta budou hledat, jak jenom dovedou. Ale uplynul týden a oni neměli o Narutovi nebo Kyuubim jediné zprávy, ale i tak pořád měli svoji naději.

Uplynul týden od velké bitvy o Listovou a jeden podivný účastník této bitvy s dlouhými rudými vlasy se konečně probouzel v lese daleko odtud.
„Kdo by věřil, že už je to týden, co jsem se konečně pomstil, ale co teď?“ Ptalo se samo sebe jedno dosti podivné stvoření, které však zcela vypadalo jako člověk.
„Oneesama,“ zatahalo nějaké malé dítě toto jako člověk vypadající stvoření za potrhaný rukáv.
„Oneesama?“ Divil se sám pro sebe Kyuubi.
Pak mu došlo, jak Naruto vypadá, takže mu bylo jasné, proč jej tak to dítě nazývá.
„Ale toho by se dalo využít. Určitě mě budou hledat, a když budu předstírat, že jsem dívka, tak mě tak snadno nenajdou,“ uvažoval Kyuubi.
„Copak?“Zeptal se snad až příliš krásným hlasem.
Malému dítěti úplně zářily oči. Kyuubi tomu nerozuměl, ale pro jistotu se usmál, aby tomu děcku dal najevo, že není nikdo podezřelý.
„Neesama, ty jseš ninja?“ Zeptalo se dítě.
Kyuubi si uvědomil, že má kolem krku pořád uvázanou ochrannou čelenku z Oblačné a u pasu Narutovu katanu.
„Ano,“ řekl.
A děcku se zářilo oči ještě více. Kyuubi stále nechápal, kvůli čemu má to dítě takovou radost, že mu září oči.
„A jseš silný ninja neesama?“ Zeptalo se znovu dítě.
„Jsem ta nejsilnější kunoichi,“ řekl Kyuubi.
„Kunoichi, proč jsem jenom řekl tohle slovo. Snad mě to nebude mrzet,“ uvažoval Kyuubi.
„Kunoichi?“ Divilo se dítě.
„Ano kunoichi, tak se říká ženským ninjům,“ vysvětlil Kyuubi.
„Takže teď si budu říkat kunoichi? Možná začínám rozumět, proč to Naruta, tak štvalo, když jej pokládali za holku. Ale, co je to jenom role, jen role,“ uklidňoval se Kyuubi.
„A pomůžeš mi kunoichi neesama?“ Zeptalo se děcko a stále potahovalo Kyuubiho za rukáv.
Kyuubimu se nic takového dělat nechtělo, ale viděl, že potřebuje nové oblečení, protože jeho současný oděv, byl po boji s Madarou značně zničený.
„Měl bych to děcko unést a pak někde prodat, abych měl peníze na jídlo a oblečení?“ Uvažoval Kyuubi.
„A s čím potřebuješ pomoct?“ Zeptal se Kyuubi.
„Nevím, ale můžeš jít se mnou kunoichi neesama?“ Zeptalo se dítě.
Co měl Kyuubi dělat. Třeba se to dítě jenom ztratilo tady v lese a bojí se.
„Jestli se to děcko ztratilo rodičům, tak ti mi třeba dají jídlo, když jim jej přivedu zpátky. Rozhodně to bude jednodušší, než hledat někoho, kdo si to děcko koupí,“ přemýšlel v duchu Kyuubi.
Dítě táhlo Kyuubiho už nějakou dobu a konečně šlo vidět nějakou malou vesnici.
„Co to děcko jenom po mě jenom chce. Nebylo ztracené, očividně se ani nebálo a kam mě vlastně vleče? Do té vesnice? Že by tam mělo nějaký problém? Doufám, že aspoň dostanu nějaké to jídlo,“ uvažoval Kyuubi.
„Jsme tady,“ oznámilo děcko, když došli do vesnice.
Spousta lidí se dívalo na Kyuubiho v Narutově těle, jako na obyvatele cizí planety. Najednou se před ním objevilo několik osob, podle oblečení šlo poznat, že se jednalo vůdce vesnice.
„Slyšela jsem, že tady máte nějaký problém,“ řekl Kyuubi.
„Tati, tati, přivedl jsem ninju. Neesama říkala, že je nejsilnější kunoichi na světě,“ zatahalo děcko jednoho z těch dobře oblečených lidí za nohavici.
Vůdce vesnice pohladil svého syna po hlavě a rozcuchal mu vlasy.
„Takže?“ Zeptal se znovu Kyuubi.
„Není to nic, co bys mohla zvládnout děvče,“ řekl snad až s opovržením vůdce vesnice.
„Tati, ale já jsem slyšel, když jsi mluvil s těmi divnými lidmi, co taky byli,“ řeklo děcko.
„Mlč!“ Okřikl svého syna vůdce vesnice.
„Aha, takže vás někdo vydírá a nejspíše někdo silný, že?“ Zeptal se Kyuubi.
„Jak říkám do toho ti nic není, děv-če,“ řekl vůdce vesnice.
„Ale je. Když mi zaplatíte a necháte udělat kimono z tamté pěkné oranžové látky, tak vás těch potíží zbavím,“ řekl Kyuubi.
Všichni přítomní propukli ve smích.
„Jak by mohla, holka jako ty porazit opravdové ninji?!“ Vysmívali se Kyuubimu přímo do obličeje.
„Myslím, že by se měli přesvědčit, že nelžu,“ říkal si pro sebe Kyuubi.
Vytáhl Narutovu katanu, nabil ji svojí chakrou a jemně švihl směrem do lesa, ze které před chvílí vyšel. To malé švihnutí způsobilo, že se zem rozpůlila a stromy, které se tímto střetly, se kácely do vzdálenosti asi dvě stě metrů.
Obyvatelé, kteří viděli, co tak malé švihnutí způsobilo, valili oči úžasem a nechápali, jak je něco takového možné.
„Peníze, látky i jídlo, ber si, kolik chceš, ale až nás zbavíš těch lidí, co nás vydírali,“ řekl vůdce vesnice.
„Samozřejmě, že vás zbavím vyděračů a pak si převezmu svoji odměnu. Ale napřed to chci písemně. Smlouva bude obsahovat, můj úkol, moji odměnu a váš podpis, abyste nemohl říct, že mě neznáte a proto mi ani žádnou odměnu nevydáte, až splním svoji část. Jestli vám to takto nevyhovuje, vezmu si, co chci a nechám vás těm vyděračům napospas,“ řekl Kyuubi.
Vůdce vesnice se přestal smát, protože, ta osoba, co stála před ním, jej právě nyní vydírala. Ale pořád byli podmínky té rudovlasé holky přijatelnější než požadavky vyděračů. Navíc bylo jasné, že je opravdu silná.
„Jak chceš! Ale jsi pěkná liška, ty zpropadená holko,“ řekl naštvaný vůdce vesnice.
„Ha. Ani netušíte, jaká jsem Liška,“ usmíval se pro sebe Kyuubi.
Nikdo z těch, kdo zaslechli jeho poslední větu, nepochopil, co tím myslí. Ale nejspíše jim to bylo jedno, protože nyní nemuseli plnit šílené požadavky ninjů, kteří je původně vydírali, ale stačilo splnit méně náročné požadavky jedné rudovlasé holky. Sice neměli tušení, kdo je ta holka zač.
„To jsou ti lidi vážně tak natvrdlí, že nepoznají, že nejsem holka? No, já je z omylu vyvádět nebudu,“ vysmíval se jim Kyuubi.
Téhož dne večer, se přiblížili k vesnici ninjové, co vydírali její obyvatele.
„Takže, ti hnusní banditi, už dorazili,“ řekl Kyuubi, když je spatřil vjíždět do vesnice.
„Banditi?! My jsme shinobi z velké Madarovy armády!“ Okřikl Kyuubiho jejich vůdce.
„Možná máte pravdu. Obyčejní bandité by vesnici vyplenili a ne vydírali,“ řekl Kyuubi.
„Nějak si o sobě myslíš, děcko, že takhle mluvíš s šéfem!“ Okřikl Kyuubiho jeden z ninjů vyděračů.
„Já ji srovnám, šéfe!“ Nabídl se ten samý.
Jeho šéf jej nijak nezastavoval a nechal tomuto ninjovi volnou ruku s vypořádání se s tou malou holkou. Obyvatelé vesnice byli ukryti ve svých domech a jenom se strachy třásli, co bude.
Ninja na Kyuubiho prudce zaútočil a skácel se k zemi mrtvý. Kyuubi si jenom pomalu otřel katanu a vrátil ji zpět do pochvy.
„Ještě někdo další?“ Zeptal se Kyuubi.
„Cos mu udělala?!“ Okřikl Kyuubiho vůdce ninjů.
Za vůdcem ninjů se ozvalo jenom rychlé šustění.
„To samé, co těm ostatním. Zabila jsem je,“ řekl ledově klidným hlasem Kyuubi.
Nyní se teprve ozývaly výkřiky umírajících ninjů a cákáni krve na všechny strany. Vůdce ninjů byl naprosto v šoku a měl strach jako nikdy v životě.
„Co... Co jsi zač?“ Vykoktal ze sebe.
„Mrtvému muži netřeba povídat,“ řekl Kyuubi a opět si schovával katanu.
Vůdce ninja-vyděračů se svalil mrtvý k zemi a jeho hlava se ještě chvíli kutálela.
Vůdce vesnice po nějaké chvíli, stále ještě roztřesený strachem vyšel ven ze svého domu a nevěřícně pozoroval tu spoušť všude kolem.
„Vím, že tohle nebylo ve smlouvě, ale když vás zbavím těl, můžu si dát koupel?“ Zeptal se Kyuubi.
Vůdce vesnice jenom přikyvoval, ale stále byl udiven a ještě více byl udiven, když viděl tu holku, co tohle všechno způsobila, jak obírá mrtvé těla ninjů o jejich věci.
„Co to děláš? To nemáš úctu k mrtvým?“ Zeptal se vytřesený vůdce vesnice.
„Jim už ty věci k ničemu nebudou, tak proč bych si je nemohla vzít?“ Zeptal se Kyuubi.
Kyuubi obral posledního ninju, kterého zabil jako prvního, o užitečné věci a pak všechny mrtvá těla vzplála a během několika málo vteřin z nich nic nezůstalo.
„Jdu si dát koupel a vy mi mezi tím připravte moji odměnu,“ řekl Kyuubi.
Obyvatelé vesnice stále ještě byli otřeseni z toho, co viděli. Měli strašnou chuť tu holku, co tohle všechno způsobila vyhnat jenom tak z vesnice, ale ona s nimi měla smlouvu a navíc byla neskutečně silná, co tedy mohli dělat? Mohli se jenom bát a splnit její podmínky.
Po koupeli našel Kyuubi místo svého původního oblečení nové oranžové kimono, které si okamžitě oblékl bez jakýchkoliv problémů.
„Ani sám nevím, kde ve mně bere takový talent, obléknout si toto na oblečení ne zrovna jednoduché kimono,“ usmíval se pro sebe Kyuubi.
Vyšel ven a tam jej očekával vůdce vesnice se slíbenou odměnou, které Kyuubimu urychleně podal, tak aby s ním nepřišel do jakéhokoli bližšího kontaktu. Lidé, co zde také byli, žasli. Žasli nad krásou té dívky s dlouhými rudými vlasy v oranžovém kimonu. Byl to snad úplně jiný člověk, co je tak chladnokrevně ochránil.
Mezi Kyuubiho odměnou bylo i nějaké jídlo, takže se nemusel ptát po nějakém místě ve vesnici, kde by si jej mohl koupit. Vydal se tedy k odchodu.
„Počkej!“ Řekl náhle vůdce vesnice.
„Hm.“ Na to Kyuubi.
„Co, když sem přijdou další?!“ Zeptal se vůdce vesnice.
„Hmmm. Co kdybych si udělal z ochran vesnic živobytí? To by nemusel být tak špatný nápad,“ uvažoval Kyuubi.
Kyuubi chvíli připravoval nějaký svitek s technikou, pak jej zapečetil a hodil vůdci vesnice.
„Kdyby, jste měli někdy podobný problém jako nyní, tak mi připravte vhodnou odměnu, rozbalte ten svitek a já přijdu. ALE! Jestli se zde objeví nějací ninjové a budou se na mě ptát a vy jim řeknete, že mě znáte, tak ten svitek shoří a za nedlouho na to vyplením vaši vesnici! Takže si rozmyslete, co chcete!“ Řekl Kyuubi nejvážnějším hlasem, jakým dovedl.