Uzumaki no monogatari – část 11 – Kyuubiho živobytí. Povaha krvavé holky

Týdny plynuly jeden za druhým a nikomu se zatím nepodařilo Naruta najít. Dalo by se říct, že se vypařil z povrchu zemského. Samozřejmě, že ninjové, kteří po něm pátrali, byli i ve vesnicích, které navštívil, ale jejich obyvatelé se báli pomsty oné rudovlasé dívky.
„Proč se schováváš Naruto? Co pak se ti jenom stalo?“ Ptala se sama sebe Kushina, když se zase jednou vrátila z pátrací mise, bez jakýkoliv informací.
Ale svojí naděje se stále nevzdávala, držela se jí zuby nehty, ale rovněž vydávala neskutečné úsilí při pátrání po svém synovi. A Kushina nebyla jediným člověkem, co se takto moc snažil. I Mizuki a Nagato projevovali stejnou snahu při hledání Naruta.
„Yosh! Další neúspěch!“ Řekla snad až radostně Kushina, když podávala zprávu o misi.
„A proč taková radost z neúspěšné mise?“ Divil se Jiraiya, který v současné době zastával roli Hokageho, ale nikdy nesouhlasil s tím, že by mu tento titul byl udělen oficiálně.
„Protože zbývá méně míst, které ještě musíme prohledat!“ Radovala se Kushina.
Tomuto až příliš optimistickému pohledu na věc Jiraiya vůbec nerozuměl. Myslel si, že Kushinu to asi opravdu hodně trápí a měl pravdu, ale tahle její radost nebyla předstíraná, Kushina se opravdu radovala, i když Naruta nenašla. Radovala se z toho důvodu, který před chvílí řekla Jiraiyaiovi. Radovala se, protože se rozhodla uskutečnit něco, by se normálně nemohlo stát, kdy už by jakýkoli jiný člověk propadl beznaději. Tentokrát byla ona ta silná, protože se tak rozhodla.

„Za co? Proč mají zase v té vesnici potíže! Už mě unavuje tam neustále chodit!“ Rozčiloval se Kyuubi, protože to bylo po páté v tomto týdnu, kdy jej volali z jedná malé vesnice, kvůli potížím.
Problém by však v tom, že lidé z té vesnice nechtěli jenom chránit. Oni po něm chtěli všechno možné dokonce i hlídání dětí, což jej opravdu hodně naštvalo a uvažoval o to, že už jim příště nepomůže.
„Ale když oni tam mají horké prameny! Kdo by k čertu mohl odmítnout. Navíc peněz mají více než dost, takže si to můžou dovolit,“ říkal si pro sebe Kyuubi a uvažoval nad tím, co po něm budou chtít tentokrát.
Jelikož neměl zrovna nic jiného na práci, tak se během krátké chvíle objevil, tam, kde jej tak strašně moc potřebovali.
„Co se zase děje?“ Zeptal se snad až otráveně.
Ale jakmile spatřil několik zkrvavených lidí, tak mu došlo, že tentokrát je to něco vážného.
„Démon! Démon sem přijde a bude zabíjet?! Všechny nás tady zabije!“ Řval strachy vůdce vesnice.
„Jak víte, že je to démon a proč by na vás útočil?“ Zeptal se Kyuubi.
„Přepadl lidi, kteří se vraceli z lesa! Určitě půjde po jejich krvi!“ Stále se strachy třásl vůdce vesnice.
„Tak dobře. Počkám si tady na něj. Vy ošetřete svoje lidi. Ale jestli je to skutečně démon, tak to bude dnes trochu dražší,“ řekl Kyuubi.
„Zaplatíme cokoliv, jenom když nás zachráníte!“ Marně se snažil uklidnit vůdce vesnice.
Kyuubi čekal se ve vesnici a Slunce už dávno zapadlo. Začínal z nedalekého okolí cítit něčí nepříjemnou přítomnost.
„Blíží se! A je hodně rychlej!“ Říkal si pro sebe Kyuubi.
„Okamžitě se schovejte do domů a krčte se někde v koutě!“ Vykřikl do vesnice.
Démon dorazil do vesnice a okamžitě chtěl začít řádit, ale než něco stihl udělat Kyuubi mu uštědřil ránu Narutovým mečem. Démon se na něj okamžitě zaměřil.
„Ty, že jsi démon? Nechtěj mě rozesmát,“ řekl Kyuubi na démona.
Po dlouhé době mu zářily jeho oči rudou barvou. Démon se do nich díval a okamžitě se dal na ústup. Kyuubi se za ním rozběhl.
„Proč bych, ale měl tu potvoru zabíjet? Měl jsem jenom ochránit vesnici a to jsem udělal, ne? Ale i přesto, že si tady můžu dopřávat boží koupele, tak se mi sem moc nechce vracet. Radši jej zabiju a bude,“ uvažoval Kyuubi.
Za krátkou chvíli dohnal toho démona, co chtěl terorizovat vesnici.
„Měli bychom to skončit, abych dostal zaplaceno,“ řekl Kyuubi démonovi.
Celou jejich bitvu ukončil jedním smrtícím úderem, ale démon se mu vyhnul natolik, že jej tato rána dostala pouze do bezvědomí. Začal se zmenšovat, až nakonec vypadl úplně jako člověk.
„Zajímavé. Myslím, že tady ještě neumřeš,“ řekl si Kyuubi a dotáhl toho zraněného člověka do vesnice.
„Co, kdo je to?“ Divil se vůdce vesnice, když ta dívka, co pro ně toho tolik udělala, vláčela někoho obrovského za sebou jako by nic nevážil.
„Oběť toho démona. Utržil od něj ránu, takže se možná sám změní v démona. Něco s ním udělám a pak vám ho tu nechám,“ řekl Kyuubi.
„Cože! To nemůžeš myslet vážně! Co když se doopravdy promění v démona?!“ Vystrašeně se ptal vůdce vesnice té rudovlásky.
„Proto říkám, že s ním něco udělám! Navíc, když si ho tu necháte, tak z toho budete mít prospěch,“ řekl Kyuubi.
„Ale my ho tady nechceme!“ Rozhodl se vůdce vesnice.
„Dobře, zítra spolu s ním odejdu. Stačí?“ Zeptal se Kyuubi.
„Dělej, jak myslíš, jenom ho tu nenechávej!“ Řekl snad až výhružně vůdce vesnice.
Nechápal, proč toho člověka-démona vlastně zachraňoval, ale co se stalo, stalo se, takže teď se o něj musel postarat. Začínal uvažovat, do jak velkého průšvihu se asi jenom dostal. Bylo mu však jasné, že jestli se ten člověk brzo probere, tak tady napáchá velkou spoušť a v téhle vesnice přece byli malé děti.
„Proč by mě měli jenom zajímat cizí lidi a nebo nějací spratci?!“ Rozčiloval se pro sebe Kyuubi a nechápal, co se děje.
„Jdu si dát koupel, jako obvykle,“ řekl Kyuubi.
„Dnes je tam, ale spousta lidí, nemůžeme je všechny poslat pryč,“ řekl správce horkých pramenů.
„Sotva jsem vypadl z vesnice i s démonem, tak si šli dát horkou koupel? To jsou ale neuvěřitelní lidi. Ale co, tak použiju Henge no Jutsu a vše bude v pořádku,“ uvažoval Kyuubi.
Kdyby šel do pramenů jenom tak a chlubil se Narutovými „klenoty“, tak by propukla nejspíše pěkná panika a minimálně by jej označili za úchyla. A to se mu zrovna dvakrát nechtělo.
„Ale, ale. Dneska je tady opravdu plno,“ řekl si Kyuubi, když vešel do ženské části horkých pramenů.
„Spousta horké páry a pod ní ukryté všechny ty ženy. Ale koho zajímají lidi,“ odfrkl si Kyuubi.
„Proč nechceš s lidmi vycházet? Nejsou přece zase tak zlí,“ ozval se někde hluboko v něm hlas.
Kyuubi se zprvu lekl, protože ta slova mu připadla povědomá, ale nakonec jim nevěnoval pozornost a dopřával si koupel. Poté, co se cítil dostatečně svěží, vydal se z pramenů zpět do vesnice, kde nechal toho člověka-démona.
„Vážně vám stačí jenom jeden pokoj pro oba?“ Ptal se majitel hotelu rudovlasé dívky.
„Stačí. Protože musím zajistit, aby se z něj taky nestal démon, takže ten pokoj je čistě jenom pro rituál,“ řekl Kyuubi.
„Díky bohu, že jsou zdejší lidé tak natvrdlí a věří všemu, co se jim řekne,“ říkal si pro sebe Kyuubi.
„Takže, co s tebou?“ Zeptal se nahlas, postávajíc stále nad spícím člověkem-démonem.
Kyuubi se pustil do práce. Nejdříve prohledával mozek a myšlenky tohoto člověka-démona. Narazil na spoustu zajímavých věcí, ale nejvíce jej udivoval fakt, že když se tento člověk rozzuří, stává se z něj démon.
„Zajímalo by mě, jestli je to způsobeno nějakým cizím vlivem nebo jestli se už takto narodil?“ Ptal se sám sebe Kyuubi.
Kyuubi ještě nějakou chvíli zkoumal, jak to všechno přesně funguje a nakonec přišel s radikálním způsobem řešení, pro tohoto člověka-démona.
„No co, tak to možná nepřežije,“ řekl si a dal se do práce.
Vytvořil pro něj něco na způsob pečetící techniky, ale bylo to tak brutální, že to člověka naprosto a natrvalo odřízlo od jeho chakrového oběhu. Po tom, co tuto techniku provedl, usnul vyčerpáním.
Bylo ráno a jeden člověk s velkou ránou se probouzel na neznámém místě. Byl docela plachý, proto se lekl a chtěl se okamžitě někam schovat, ale to se mu nepodařilo. Stále byl po včerejšku oslabený a navíc se někdo pevně držel jeho ruky.
„Co-to?“ Divil se.
Poté si tu sobu pořádně prohlídl. Tak krásnou dívku ještě v životě neviděl. Dlouhé rudé vlasy a krásná pleť a někdo takový jej objímal kolem paže. Začal rudnout. Šťouchl do ní a snažil se jí tím probudit. Najednou někdo vešel do pokoje a spatřil ty dva. Byl to muž, majitel hotelu. Podíval se na rudovlasou dívku a pak i na člověka, kterého zranil démon. Podíval se na něj chápavým pohledem, zavřel dveře a zase odešel.
„Není to, TO co si myslíte,“ křikl na majitele hotelu.
Rudovláska se pomalu probouzela, po tom zakřičení se musela probudit.
„Dobré ráno,“ řekl Kyuubi ještě v polospánku.
Pak, když si uvědomil, co vlastně dělá a jak asi spal, tak okamžitě vycouval do rohu místnosti a přitáhl si k sobě oblečení.
„Dop*dele, co jsem to sak*a dělal?!“ Zděsil se Kyuubi.
„Nic, se nestalo, já jsem se teprve teď probudil. Nemusíš mít strach. Jmenuji se Juugo,“ snažil se být milí na nejspíše k smrti vyděšenou rudovlásku.
Kyuubi měl, ale zcela jiné starosti, takže Juuga vůbec, ale vůbec nevnímal.
„Co, to jsem ještě nezrušil Henge no Jutsu?! To není možné! Hlavně klid, jenom hraji svoji roli,“ snažil se uklidnit Kyuubi.
„Vypadáš, jako by si nevěděla, co tady děláš. Já jsem na tom bohužel stejně,“ řekl Juugo.
Kyuubimu se konečně podařilo navrátit si klid, který potřeboval k tomu, aby mohl normálně uvažovat.
„Takže, jsi Juugo. Každopádně, už se ti nikdy nestane, to co včera,“ řekl Kyuubi.
„Co se stalo včera?“ Vyzvídal Juugo.
„Nedělej, jako kdybys to nevěděl. A VY NEPOSLOUCHEJTE ZA TĚMA DVEŘMA!“ Musel se rozčílit Kyuubi.
Poté byl slyšet klopýtavý zvuk a rychlé kroky pryč.
„Moc dobře vím, v co ses včera proměnil, ale s tím je konec. Odřízla jsem ti chakrový oběh, takže už by se ti to nemělo stát,“ řekl Kyuubi.
Juugo nechápavě zíral na rudovlásku. Co se mu jenom proboha stalo.
„Nemyslím si, že jsi v tom stavu rád, takže jsem tě ho zbavila,“ řekl Kyuubi.
„Opravdu?“ Byl Juugo dojat.
„Opravdu, ale v téhle vesnici nemůžeš zůstat. Myslí si, že to zranění máš od démona a proto se z tebe může stát démon. Jinak řečeno bojí se tě,“ řekl Kyuubi.
„Mockrát ti děkuji. Mimochodem, jak se jmenuješ? Abych věděl, komu mám po zbytek života děkovat,“ zeptal se Juugo.
„No a je to v háji. Do teď po mě jméno skoro nikdo nechtěl, a když chtěli, tak jsem se z toho lehce vymluvil, ale to teď asi nepůjde,“ skoro se až děsil Kyuubi.
Nastala chvíle ticha. Kyuubiho mozek pracoval na plné obrátky nad vymýšlením jména, které by se mu i líbilo i znělo reálně. Juugo se na něj stále jenom usmíval a čekal na odpověď.
„Za jméno by se člověk neměl stydět ať už je jakékoliv,“ řekl Juugo.
„Tak dobře... Já jsem Nar... Uzu... KURAMA,“ řekl Kyuubi.
„Kurama?“ Divil se Juugo.
„Co to je sak*a za jméno?! Ale nezní tak hrozně,“ uvažoval Kyuubi.
„A-Ano Kurama. Máš s tím problém?!“ Řekl Kyuubi přísně.
„Vůbec ne,“ řekl Juugo a stále si prohlížel rudovlásku.
Následovalo další ticho. Ani jeden z nich nevěděl, co dál říct.
„Jak mi to vynahradíš? Jelikož jsi byl v bezvědomí, tak jsem s tebou nemohla uzavřít smlouvu, takže nemám právo nárokovat si nějakou odměnu za provedené služby, takže... No prostě mi to zaplatíš a hotovo.“ Řekl Kyuubi.
„Služby?“ Divil se Juugo a začal mírně rudnout.
Kyuubimu došlo, co si takový člověk může představovat pod pojmem služby, hlavně, když jej slyší od ženy a docela se dopálil.
„Pod pojmem služby je myšleno odříznutí chakrového oběhu a zbavení tě tím tvého démonického stavu,“ řekl Kyuubi.
Juugo jenom přikyvoval a byl rád, že se svého prokletí konečně zbavil.
„Takže sbohem. Doufám, že už se nikdy neuvidíme,“ řekl Juugovi Kyuubi.
„Sbohem?“ Divil se Juugo.
„Máš pravdu. Zaplať!“ Řekl Kyuubi a přestal vyhánět Juuga pryč.
„Ale já nemám čím zaplatit,“ řekl Juugo.
„To jsi nikdy nevyplenil třeba tábor banditů a nevzal si jejich kořit do nějaké té svojí skrýše?“ Divil se Kyuubi.
„Nejspíš ne,“ odpověděl Juugo.
Kyuubi opravdu nevěděl, co má na to říct. Štvalo jej to, protože vynaložil příliš úsilí, aby Juuga zachránil a ještě z toho nebude mít, žádnou odměnu? Tomu vážně nerozuměl, proč by on, něco takového potom dělal? V poslední době mu jeho vlastní chování připadalo podivné a on nevěděl proč?
„Že by za to mohl Naruto? Kdo ví. Budu ho muset ještě více uzemnit,“ uvažoval Kyuubi.
„Říkala jsi, že v téhle vesnici zůstat nemůžu. Takže, co kdybych tě chvíli doprovodil. Pro dívku jako ty, to musí být venku nebezpečné,“ nabídl se Juugo.
„Od koho si myslíš, že máš tu ránu?“ Vyvalil na něj oči Kyuubi.
„To tys mě přemohla?“ Divil se Juugo.
Kyuubi se jenom chytil za hlavu a zakroutil s ní, protože Juugovi vážně nedošlo, že to byl on, kdo jej porazil.
„Nakonec si myslím, že se mu ani nedivím. S Narutovou postavou, plus současné stále nezrušené Henge no Justsu. Ale musím vyřešit, jestli z něj do budoucna nějaké peníze dostanu nebo jestli mě bude následovat jako pes, protože si myslí, že potřebuji chránit,“ uvažoval Kyuubi.
„Ano byla jsem to já, takže se o mě vážně bát nemusíš,“ řekl Kyuubi.
„Opravdu?“ Stále se snažil Juugo.
„A právě teď se dostává do fáze, kdy začne dělat psí oči, aby mě mohl doprovodit. Ti lidi jsou, ale strašní. Ale nebyl on celou tu dobu sám? Je mi ho snad líto. Nad čím to uvažuju!“ Říkal si pro sebe Kyuubi.
„Jdi ven, chci se převléct,“ řekl Kyuubi.
Juugo ho bez váhání poslechl a šel okamžitě ven a tam potkal majitele hotelu, kde právě byl.
„Takže i tak krvavá holka má nakonec nějaké city,“ usmál se na Juuga.
Ten se na majitele hotelu pouze nechápavě podíval a naznačoval mu tím, že potřebuje celou situaci lépe vysvětlit.
„Víš, když poprvé dorazila do naší vesnice, tak nás okupovali nějací bandité. Zrovna, když vešla do vesnice, tak se bandité chtěli pustit do bitvy s domobranou, ale její krása všechny očarovala, takže ustali a jenom se na ni dívali. Přišla až k Šéfovi a podala mu nějaká papír, byla to smlouva. Šéf si jí přečetl a začal se smát. Protože i když mu nabízela pomoc, tak nevěřil, že dokáže ochránit celou vesnici. Ona mu na to řekla, že předběhne bandity a vyplení si vesnici sama. Nevím proč, ale Šéf zřejmě nakonec dokázal odhadnout její pravou sílu a smlouvu jí podepsal. Potom... Potom asi během sekundy byli všichni banditi mrtví a ona je obírala o jejich cennosti. Všude bylo spoustu krve, z těch banditů, ale ona na sobě neměla jedinou kapičku. Nebo možná hodně, protože její rudé vlasy doslova zářily, proto jí říkáme krvavá holka,“ vysvětlil majitel hotelu.
„Zajímavý příběh,“ na to Juugo.
„Vidím, že mi nevěříš, ale ať už se zeptáš kohokoliv ve vesnici, tak ti řeknou to samé, protože je to pravda,“ řekl majitel hotelu.
„Já odcházím. Sbohem,“ řekl Kyuubi.
„Nezapomeň si zajít pro svoji odměnu. Nechceš, přece porušit smlouvu,“ připomenul a usmál se majitel hotelu.
Rudovláska mu na to jenom přikývla a vydala se k Šéfovi vesnice pro svoji odměnu. Když si Kyuubi vyzvedl svoji odměnu a najedl se v restauraci, rozhodl se vydat zase na cestu.
„Počkej chvíli,“ zavolal na rudovlásku majitel restaurace.
Kyuubi se zastavil, otočil a čekal, co mu majitel restaurace chce.
„Víš, že nedaleko odtud směrem na sever obnovili vesnici, která byla asi před deseti lety zničena bandity. I když je ta vesnice v podstatě nová, tak jsou strašně bohatí, protože se tam křižuje několik obchodních tras. Ale všechno tam jsou jenom farmáři, takže možná mají s někým problém. Ale jak říkám jsou strašně bohatí, takže ti určitě dobře zaplatí,“ řekl majitel restaurace.
„Díky, za informace, ale právě tam jsem směřovala, než mě váš Šéf zase zavolal,“ řekl Kyuubi.
„Doufám, že tě nebudeme dlouho potřebovat,“ usmál se majitel restaurace.
Kyuubi se na něj usmál, jak nejpěkněji dovedl a majitel restaurace úplně zrudl a potácel se zpět do své restaurace, kde jej seřvala jeho žena.
„Bože, to byl ale idiot. Každopádně taky doufám, že zde dlouho nebudu muset jít,“ říkal si pro sebe Kyuubi.
Pokračoval svým tempem pryč z vesnice. Nespěchal, času měl dost. Z žádných jiných vesnic, které navštívil a uzavřel s nimi smlouvu, jej nikdo nevolal, takže neměl na spěch.
„Nebude ti vadit, když tě kousek cesty doprovodím?“ Náhle se za Kyuubim ozval až příliš otravně známý hlas.
Kyuubi přidal do kroku a snažil se svého pronásledovatele setřást. Nakonec to skončilo tak, že oba dva běželi, jak nejrychleji uměli.
„Co je to sak*a za člověka?! Nemá chakru a je těžce zraněný, ale dokáže mě takhle pronásledovat?! To si dělá srandu!“ Rozčiloval se Kyuubi.
Kyuubi se prudce zastavil, ale vůbec neoddechoval, pro něj byl tento pohyb úplně normální, a proto se neunavil. Za to Juugo, který byl těžce raněn a přišel o svojí chakru dýchal opravdu ztěžka.
„Konečně ses zastavila, Kuramo,“ vydechl.
„Nemusíš mě jmenovat! Není to nutné, spíše je mi to nepohodlné,“ řekl Kyuubi.
„Promiň... Ale majitel toho hotelu tě nazval „krvavou holkou“ a řekl mi, co se stalo, když jsi poprvé vešla do jejich vesnice. Z toho soudím, že takhle všude putuješ sama, takže...“ Řekl Juugo.
„Takže z toho soudíš, že jsem sama a nutně někoho potřebuji, abych nebyla sama, že?! A tím někým máš být TY,“ řekl naštvaný Kyuubi.
„Taky jsem byl dlouho sám, tak si dokážu představit, jaké to je. Žádný člověk nemůže být sám,“ stále se snažil Juugo.
„Člověk? Vážně si myslíš, že jsem člověk?“ Řekl Kyuubi.
Juuga tato otázka zarazila. Nechápal, co tím rudovlasá Kurama myslí. Určitě byla člověk, krásný a milý. To, co teď předváděla, byla jenom nějaká její hra. Tím si byl Juugo naprosto jistý. Určitě, tak skrývala svoje pravé pocity. A on jí chtěl dát najevo, že už nemusí být sama. Nemusí se bát lidí a nemusí se jim stranit ani na ně být odporná. Napadla ho jediná myšlenka, jak jí to dát najevo. Objal ji a podíval se jí do očí. Ona se na něj taky dívala, ale její oči rudě žhnuly a dávaly mu najevo vražedný úmysl. Juugo odskočil.
„Co? Co jsi zač?!“ Zeptal se vyděšeně.
„Já? Já jsem přece Kurama, co ti zachránila život, ne?“ Řekl Kyuubi a otevřel oči.
Byly zpátky krásně modré. Přesně takové s jakými se Naruto narodil.
„Tvoje oči, byly rudé!“ Řekl stále ještě vyděšený Juugo.
„Rudé, oči? Jsem snad nějaký démon? Povídáš nesmysly, běžel si s takovým zraněním, muselo se ti něco zdát,“ řekl Kyuubi.
„Máš pravdu. Takže můžu jít s tebou?“ Zeptal se Juugo.
„Je pořádně otravný. Nechám ho v té vesnici, kam směřuji. Ale jaké štěstí, že se nechal oblafnout,“ říkal si v duchu Kyuubi, kterému před malou chvílí ujely trochu nervy.
Odpovědí Juugovi byl úsměv. Takže neváhal a okamžitě následoval rudovlásku, o které neměl ani ponětí, co je doopravdy zač.

Po dvou dnech cesty dorazili oba dva do zmiňované znovu postavené vesnice. Všude bylo pozdvižení, všichni lidé měli spoustu práce, pobíhali z jedné strany na druhou a vypadalo to jako by něco stavěli.
„Konečně jste tady. To jsem tak rád, že jste dorazila. Ale nikdy bych si nepředstavoval, že přijdete už v kostýmu!“ Volal někdo směrem na Kyuubiho.
„To určitě není na mě. Budu ho ignorovat,“ říkal si Kyuubi.
„Šéfe! Špatné správy! Ta herečka nedorazí! Dostala jinde vyšší nabídku!“ Volal někdo na muže, který před okamžikem volal na Kyuubiho.
„Cože, vždyť teď právě dorazila! Podívej se!“ Křikl Šéf zpátky.
„Ne šéfe, to není ona! Je to někdo jiný,“ řekl už konečně normálně, když dorazil k Šéfovi vesnice.
„Takže říkáš, že to je někdo jiný?“ Zeptal se nechápavě Šéf vesnice.
„Ne Šéfe je to úplně někdo jiný,“ odpověděl na to s mírnou ironií v hlase.
Takto se dohadovali ještě nějakou chvíli, než si Šéf vesnice uvědomil, o co tady jde. Jeho podřízený měl opravdu hodně práce s tím mu vše pořádně vysvětlit, ale nakonec vše pochopil a jeho podřízený mohl jenom doufat, že to pochopil správně.
„Takže tady se rozdělíme. Určitě tady mají hodně práce a o obra jako jsi ty, se ještě poperou. Sbohem Juugo,“ řekl Kyuubi.
„Počkej!“ Chytil Juugo rudovlásku za ruku.
Kyuubi sebou trhl, ale Juugo byl na člověka až příliš silný. Nepodařilo se mu Juugovi vytrhnout.
„Tak podívej! Zachránila jsem ti život. Na, tady máš, až budeš mít dost peněz, tak ten svitek rozbal a já si pro ně přijdu. To mi jako všechna díky stačí!“ Řekl jasně Kyuubi.
„Ale budeš zase sama!“ Řekl na to Juugo.
„Možná ano, ale tobě do toho opravdu nic není!“ Řekl naštvaný Kyuubi a myslel si, že mu zase ujedou nervy.
„Promiňte, že vás ruším, ale slečna má krásný kostým. Přišla jste rovněž sledovat představení, které letos chystáme?“ Zeptal se milým hlasem Šéf vesnice.
„Ne já jenom procházím, ale tenhle obr by tady rád zůstal a pomohl. Počkat kostým?! Představení?!“ Divil se Kyuubi.
„Není možně, abyste o tom nic nevěděla, slečno, když jste takto oblečena,“ řekl Šéf.
„No, já nevím jak vy, ale já se takto oblékám normálně,“ řekl Kyuubi.
„Takové krásné rudé kimono, oblékáte normálně?“ Divil se Šéf.
Kyuubi mu na to jenom přikyvoval, protože to byla pravda. Navíc se snažil dostat pryč z vesnice, co nejdříve a proto směřoval ven.
„Tak proč nosíte takovou paruku?“ Zeptal se Šéf.
„To není paruka, ty vlasy jsou pravé a nebarvené,“ řekl Kyuubi.
„Ten týpek je tak otravný, mám chuť ukousnout mu hlavu!“ Zuřil uvnitř Kyuubi.
„Vypadáte přesně jako ONA,“ řekl Šéf.
Kyuubi se ho snažil ignorovat a pokračoval pryč z vesnice. K jeho smůle jej však Juugo stále následoval a poslouchal rozhovor, proto se do něj rozhodl zapojit.
„Jako kdo vypadá?“ Zeptal se Juugo.
„Vypadá jako dívka z jedné staré pověsti, kterou chceme tady předvést,“ odpověděl Šéf vesnice.
„Dívka z pověsti?“ Divil se Juugo.
Kyuubi pro jistotu zase přidal do kroku a snažil se ty dva, co jej pronásledovali setřást, aby už je nemusel poslouchat.
„Je to pověst o zrodu devítiocasé lišky – Kyuubi no Youko. Byla tam dívka, co vypadala přesně jako tady slečna,“ řekl Šéf vesnice.
Ve chvíli, kdy Kyuubi uslyšel, že je to pověst o jeho zrodu, tak zakopl a upadl na zem do prachu.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se starostlivě Juugo.
„Proč, zrovna toto téma?“ Zeptal se Kuubi Šéfa vesnice.
„Protože nedávno to bylo patnáct let, co se Kyuubi objevil a pět let, co jsme znovu postavili naši vesnici,“ odpověděl.
Kyuubi v této chvíli nevěděl, co má dělat. Měl pokračovat dále nebo se dozvědět něco o té pověsti? Musel se rozhodnout a to velmi rychle.
„Neříkal jste, že herečka, co zde měla hrát, vám to odřekla?“ Zeptal se Kyuubi.
Šéf vesnice na to jenom rudovlásce přikyvoval, protože to byla pravda. Zároveň doufal, že se ho chystá zeptat na podmínky, za jakých by zde mohla hrát. Měl pravdu.
„Takže potřebujete herečku. Nebo někoho, kdo vypadá jako já,“ řekl Kyuubi.
Opět přikývl.
„A kolik jste mi ochotni zaplatit?“ Leskla se v očích Kyuubimu vidina peněz.
„Polovinu z toho, co té herečce,“ řekl Šéf vesnice.
„Ujednáno,“řekl Kyuubi.
Šéf vesnice s rudovláskou ještě nějakou chvíli domlouval detaily a pak ji poslal za místní stařešinou, které ten příběh povídala malým dětem, den co den.
Kyuubi chvíli po té vesnici bloudil, ale nakonec se mu podařilo najít, to místo, které hledal. Vstoupil dovnitř.
„Máš štěstí, ještě jsem nezačala vyprávět. Počkej, kdo ty jsi?“ Divila se bába, která se chystala začít vyprávění pověsti o Kyuubi no Youko.
„Já tady mám hrát dívku z té pověsti, takže si chci poslechnout ten příběh,“ řekl Kyuubi.
„Tak pozorně poslouchej,“ řekla stará paní a dala se do vypravování.