過去の運命 - 2. díl 地球

過去の運命

PROLOG:
Děj tohoto dílu je ve stejné době, jako předchozí díl, ale na rozdíl od předchozího, zde je hlavní postavou Raito Shizuka.
Raitovi je taktéž šestnáct, ale dosti se liší od Kuraie z předchozího dílu.
Raito má krátké bílé vlasy, světle modré oči, nosí brýle, není tak vysoký, ale stejně hubený. Nosí nevýraznou kombinaci bílého a šedého oblečení, je tichý, takže si ho díky tomu lidé nevšímají, ale u pasu mám i připevněnou katanu, se kterou umí skvostně zacházet.
Avšak, jeho chování je nadmíru podivné, protože je chladný a neprojevuje emoce. Vždy se na jednom místě zastaví a třeba i minutu se nepohne bez známky života.

過去の運命 - 地球
Poté, co prozkoumal danou oblast asi třikrát, vyrazil dál. Hledal cokoli, co by mohlo upoutat jeho pozornost, ať už svou významností, vysokým počtem, či neobvyklostí.
Raito rád studoval, analyzoval a vše dával do přesných tabulek v hlavě. Jeho paměť byla úžasná, byl vysoce inteligentní a díky tomu, že postrádal jakékoli emoce, ani boj pro něj nebyl složitý. Díky dokonalé analýze, dokázal nepřítele porazit téměř dříve, než boj začal.
Nyní procházel větším městečkem v oblasti, která ještě nebyla zasažena Juubiho řáděním. Bylo tam dost živo, což ho nezajímalo, spíš poslouchal rozmluvy místních, aby se něco dozvěděl, aby zaslechl něco poutavého.
„Slyšel jsi to? V té vesničce na východ odsud se chystají zničit onen artefakt. Toho krátkého meče bude škoda, tradoval se tam generace...“ řekl jeden muž svému společníkovi, ale Raito toto zaslechl a okamžitě začal hledat východ.
Vybral tento směr a vydal se jím. Nechtěl dopustit, že by byl nějaký artefakt zničen, navíc chtěl vědět, proč se ten krátký meč dědí v té vesnice z generace na generaci.
Došel tam vbrzku, víska nebyla vzdálena a byla to ona ves, která byla zmíněna již v předchozím díle, ale o chvíli dříve před masakrem.
Na ulicích pobíhaly malé děti, bylo tam celkem rušno, nejvíce asi na menším náměstíčku, které tam měli. Několik mužů stále na piedestalu a jeden z nich třímal kratší meč, stále ještě schovaný ve své pochvě.
„Tento meč, je příliš nebezpečný. Přivádí nebezpečí do naší vesnice v podobě nájezdníků, kteří chtějí získat tuto čepel z drahocenného bílého kovu. Proto musí být zničen, rozdrcen na prach a veřejně, aby se to rozneslo i po okolí a my mohli v klidu žít.“ řekl muž, který svíral meč a vytáhnul ho z pouzdra.
V záři Slunce se zableskla bílá čepel meče a oslinila několik vesničanů v předních řadách toho shromáždění. Poté ten řečník položil meč na kamenný blok vedle sebe a přišel muž s obrovským kladivem, který měl za úkol ten meč zničit.
Raito se začal prodírat davem dopředu, až nakonec stanul na onom piedestalu, načež se všichni podivili. „Co ten tu chce?“ ozvala se otázka z davu a několik mužů blíže k němu se na něj naštvaně podívalo.
„Ten meč je velice vzácný, drahocenný a má historickou hodnotu, nesmíte ho zničit.“ podotknul Raito a ukázal na kamenný blok, kde ležela dotyčná zbraň s bílou čepelí.
„Přivádí to zlo do vsi, musíme tu prokletou věc zničit.“ řekl ten muž s kladivem a rozpřáhnul se. V ten okamžik se mu zabodl kunai do krku, Raito nechtěl, aby byla čepel zničena a tak vrhnul ten kunai a přesně se trefil.
Muž upustil kladivo na zem a dal si ruce okolo krku, aby zastavil krvácení, marně. Spadl dolů, mezi vesničany, mrtev.
Ostatní se podívali na Raita, protože ho chtěli popravit za to, co udělal. „Zabil starostu!“ ozvalo se z davu. Nejbližší vesničané se na něj podívali vražedně a uchopili své zbraně, převážně vidle, do rukou.
„Nejste válečníci, nemůžete se mi rovnat. Jestliže zaútočíte, skoncuji to s vámi.“ varoval je Raito a vytasil svou katanu, ale nikdo ho neposlechl.
Nejbližších několik chlapů se na něj rozběhlo a tasilo své provizorní zbraně, ale Raito jejich útoky jednoduše vykryl katanou a poté začalo krveprolití.
Raito to bral jako přímé napadení a tak měl pocit, že je zapotřebí zlikvidovat hrozbu pro něj, i pro ten drahocenný meč a jako hrozbu viděl celou vesnici. Proto svou katanou rozsekával zdejší vesničany ve dví, jak se je snažil eliminovat.
Nejdřív si to však vyřídil s prvními útočníky. Velice snadno se prosmekl jednomu za záda a rychlou otočkou dotyčnému udělal velkou a smrtelnou ránu přes celá záda, která přetnula páteř a míchu, jako papír.
Raito se rychle otočil a podobným pohybem ruky zasáhnul dalšího útočícího vesničana, ale tomuto udělal hluboké zranění přes hrudník, vedoucí na krk a část tváře. Dotyčný padl na zem mrtvý, stejně jak ten, kterému Raito přeťal páteř.
Raito pokračoval ve vraždění. Kdokoli se mu dostal do cesty, tak byl zabit jeho katanou, nehledě na pohlaví a věk. Takže zabíjel, jak ofensivní muže, tak jen přihlížející, stejně jako ženy a i děti.
Za chvíli celá vesnice utichla, protože všichni její obyvatelé byli mrtví, nikdo neunikl Raitově kataně.
Celý od krve jiných lidí se Raito vracel k piedestalu. Zastavil se před blokem kamene, kde rukávem jednoho z mrtvých, očistil čepel své katany, kterou zandal zpět do pouzdra. Následně uchopil onen meč s bílým ostřím, i ten zandal do jeho pochvy, kterou musel vytrhnout jedné mrtvole ze ztuhlých rukou.
Moc dlouho nesetrvával na místě, protože si byl vědom toho, že by někoho mohl potkat a nerad by znovu musel tasit zbraň. Proto vzal do jedné ruky ten artefakt, v druhé sevřel hadr, který tam někde sebral, a otřel si jím krev z tváře a vlasů, načež vyrazil směrem na severovýchod.
Cestou si několikrát prohlédnul ten zvláštní meč s bílou čepelí, analyzoval ho.
„Unikátní meč a ti barbaři ho chtěli zničit, ještě, že jsem jim v tom zabránil.“ pomyslel si Raito na kraji vesnice a pokračoval dál v chůzi, pryč z této zkrvavené vsi.