Super Sestry 37

Meshiki : Je tady. Konečně mi může vše vysvětlit, já se můžu na všechno zeptat, můžu jí vyřvat a čekat na následky, stačí jen něco říct, ale moje ústa nereagují na veškerou snahu se otevřít. Ať něco řekne, ať se omluví, klidně ať začne s vysvětlováním, ale hlavně ať nemlčí. Bylo mi to nepříjemné a trapné. Ani jedna z nás nevěděla, co říct. Copak jsem se hluboko uvnitř nepřipravovala právě na tuto chvíli? Proč jen nemám slova, která bych použila k jejímu zničení, aby se cítila mizerně, aby mě prosila o odpuštění. Musím se vzpamatovat, kde je můj vztek, když ho potřebuju?
„Nechtěla bys mi to vysvětlit?“ řekla jsem naprosto klidně.
„Kde mám začít?“ sedla si na vedlejší postel.
„Od začátku,“
„Dobrá,“ zhluboka se nadechla. „ Měla bych tedy nejspíš začít v den, kdy se tvá matka dozvěděla tu šťastnou novinu... Potloukala jsem se Konohou a ona ke mně přiběhla celá udýchaná. Všechno mi řekla a byla nemálo nadšená. Pořád vidím tu její zářící tvář. Byla jsem první člověk, kterému to řekla, čehoš jsem si vážila, ale nebyla jsem z toho nijak zvlášť nadšená. Byla moje žačka, kterou jsem naučila vše, čeho jsem byla tehdy schopná, jak z léčení, tak ohledně využití síly. Dítě znamenalo konec jejich dnů shinobi, a i kdyby se později vrátila, už by nebyla jako dřív, rozhodně by vše neovládala tak dobře a vůbec by zaostávala, což mě netěšilo. Když se to dozvěděl Yoru, byl snad nadšený ještě víc. Myslela jsem, že by jí mohl přemluvit k potratu, aby si neničila život ninji, jenže to on v plánu neměl. Chtěl dál bojovat a starat se o rodinu, Ai by zůstala doma a plně se dítěti věnovala. Neměla jsem v plánu se do toho dál míchat, až když se vyhlásil poplach a všichni se seskupili u třetího, začala jsem se zajímat. Bála jsem se, ne o dítě, ale o ni, v rukou Orochimara nemohl nikdo skončit dobře, což se také potvrdilo... Ale s její smrtí, jste přišly vy dvě. Byl to takový malý zázrak, jelikož se počítalo s jedním dítětem. Ze začátku jsem k vám cítila zášť, dávala jsem vám její smrt za vinu, ale později jsem se s tím smířila a s vámi se skamarádila. Občas jsem si vás brala na víkendy, ale Yoruovi se to moc nelíbilo, chtěl si vás nechat jenom pro sebe, i když tebe mi půjčil spíš, než Tokime. Ty jsi byla menší a Jiraiya tě nechtěl jen tak vrátit otci, říkal, že jsi na něj zvyklá a že bez něj nevydržíš, s čímž souhlasil i Kakashi, který mýval také hlídací dny s Jiraiyou. Takže Tokime dostal Yoru dřív a více k ní přilnul. Byla to jeho princezna, doslova, pamatuji, jak jí kupoval šatičky a podobné věci. Moc ráda si hrála na princeznu. Dalo by se říct, že to bylo nefér, ale o tebe se díky tomu staralo víc lidí, já, Jiraiya, Kakashi, Yoru, i Genma s Asumou za tebou občas přišli... Genma s Asumou Tokime vídali pouze na návštěvách. Genmovi se podařilo Yorua vydírat, a tak mu ji na jeden den v měsíci půjčil,“ usmála se nad starou vzpomínkou a i když jsem si to nechtěla připustit, já taky. Usmívala jsem se nad představou šťastné Tokime. „Ale abych to nezdržovala. Čas plynul a vám byly necelé čtyři roky, váš otec měl tajnou misi S a z ní se bohužel už nevrátil. Nevím, jestli tušil, že se stane něco špatného, ale před tou misí mě požádal, jestli bych si vás nevzala do péče. Nechápala jsem proč, ani proč zrovna já. S tebou jsem si blízko byla, ale s Tokime jsem se vídala jen z řídka, nejspíš si myslel, že se mnou budete v bezpečí. Souhlasila jsem a když to dopadlo, tak jak dopadlo, vzala jsem vás sebou na cesty a po nějaké době opustila. Asi jsem jako babička stála za prd,“ zasmála se. Chtěla jsem říct, že ne, ale nakonec jsem nic nenamítala. „Zbytek už víš... nechtěla jsem vám říct pravdu, jelikož Yoru chtěl, aby jste žily s pocitem, že máte alespoň jednoho člena rodiny, doufala jsem, že to nikdy nezjistíte, ale pravda nejspíš měla vyjít na jevo,“
„Nezlobím se na tebe,“ promluvila jsem náhle. Zmateně na mě pohlédla. „Nezlobím se, protože jsi to hrála, kvůli otci a kvůli našim citům, ale teď mě prosím nech, potřebuju být chvíli sama,“ tupě jsem si prohlížela protější stěnu. Mlčky kývla a odešla. Myslela jsem, že se mi bude mozek vařit s množstvím informací, ale místo toho vypl, nejspíš jsem vypadala jako zombie, ale mozek ne a ne spolupracovat. Nejspíš bych se měla prospat, jestli to bude vůbec v mojí moci.

Tokime : V učení nepatřila k nejrychlejším, ale každý se učí rychleji něco jiného, takže třeba se velmi rychle učí ovládat ninjutsu, nebo genjutsu, nevím, co přesně ovládá, vlastně mi to neřekla.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ promluvila jsem vedle ní, při předvádění pohybu, v ruce držíc neviditelnou katanu, jelikož ta má spočívá v jejích rukou.
„Ano?“
„Jakou máš podstatu?“
„Blesk,“ přišla okamžitá odpověď. No vida, první věc společná. Mohly by jsme si někdy navzájem ukázat své bleskové techniky, mé vodní by jí asi nezajímaly.
„Hmm... ,“ chvíli jsem se odmlčela a dál pokračovala s pohyby. „Zajímalo by mě, jestli jsi zatím tichá proto, že jsi prostě samotář a bavit se s ostatními není pro tebe, a nebo nechceš, abych z tebe vicítila sílu, kterou skrýváš,“. Sunai se zarazila, ale pokračovala v kopírování mých postojů.
„Hh, dělám si srandů,“ zasmála jsem se na ní. Nevšimla jsem si, jestli se jí ulevilo, jelikož jsem cítila něco ve vzduchu. Přesto... na sto procent vím, že přede mnou něco důležitého tají a taky se to na sto procent týká jejích schopostí, možná to má co dělat s těmi obvazy, ale třeba je to jen má domněnka. Ale musela jsem se vrátit k tomu divnému pocitu, něco není správně, i když jsem přišla o svou bývalou chakru a ta nově „vybudovaná“ není, až tak bystrá, přesto cítím v naší blískosti silnou chakru, až moc, ale rozhodně mi není vůbec povědomá. Přestala jsem se hýbat, zavřela oči a snažila se zjistit, kde by cíl mohl být. Zdálo se to být dosti matoucí, jelikož jsem z různých směrů cítila chakru. Ještě nejsem ve svý formě, sakra. A jakoby se to ohromné množství chakry vytratilo, zbylo jí zde jen něco málo... někdo tu musí být.
„Hmm,“ slyšela jsem vedle sebe Sunai.
„Co je?“ rychle jsem zareagovala.
„Kus od nás na východ jsou nějací dva ninjové, cítím je,“ podala mi zpět katanu. No prosím, takhle mají vypadat skvělé smysly. Spousta lidí by jen tak nedokázalo určit polohu nepřítele podle smyslů, ale ona je skvěle zaměřila. Dobrá práce. Jenže čím blíž byli, tím víc jsem jejich chakru začala poznávat. Rozhodně je znám, nebo alespoň jednoho, to musejí být z Konohy, ve svých vzpomínkách mám ještě pořád něco málo z Konohy, nikdo jiný to být nemůže, Akatsuki bych poznala.
„Jdeme,“ otočila jsem se dál směrem na západ.
„Cože?“
„Říkám, že jdeme dál,“ zdůraznila jsem svůj přísný tón.
„Myslela jsem, že si je podáme,“
„Špatně slyšíš?“.. odvátila ode mě hlavu a zhluboka se nadechla. Rozhodně nebyla zvyklá, že jí někdo poroučí.
„Ale já mám chuť na boj,“ stále vzdorovala.
„Tak fajn, když to jinak nejde,“ chytla jsem ji za límec pláště a táhla pryč....

Neji : Nevím, co Tsunade čeká, že najdeme, pochybuju, že by se Akastuki jen tak potloukali venku. A úkryt se před námi taky z čista jasna neobjeví, ale co, je to pro záchranu Tokime, tak uděláme co jen můžeme... Co to?
„Lee? Asi čtyři kilometry před námi jsou dvě postavy a mají plášť Akatsuki,“
„Cože? Tak rychle, využijme sílu mládí,“ prohlásil Lee a zrychlil tempo. Ty hajzlové nám řeknou, kde ji drží. Stále jsem je sledoval, už zbývali asi tak dva kilometry a v tu chjvíli se jedna z těch osob otočila a já ji mohl pohlénout do tváře. Zamrazilo mě, tělo tuhlo, srdce těžklo a mozek nechtěl věřit tomu, co vidí.
„Co se děje, Neji,“ zeptal se Lee, když spozoroval můj výraz ve tváři. Podíval jsem se na něj a polkl. Pohledem jsem se zaměřil za něj.
„Změnili směr a míří na východ,“ zalhal jsem.
„Sakra, tak to budeme muset zrychlit minimálně pětkrát víc, než doteď,“ okamžitě změnil směr a mířil na východ. Já ho následoval a byakugan nechal stále aktivovaný. Proč? … Tokime?...