Červená řeka, díl 12

Její tok myšlenek přerušila nesnesitelná bolest. Nic takového nikdy necítila. Hlasitě zakřičela. Už to začalo!

K-Kde to jsem? Proč tu jsem? Kdo jsem? Co tu v té tmě dělám?
Ocitla se v temnotě. Neviděla nic víc, než jen černočernou tmu. Necítila nic. Neslyšela nic.
Rin... ozval se skoro neslyšný hlas.
To mluví na mě? Je to snad moje jméno? pomyslela si. Šla dál tou temnotou, odkud slyšela ten hlas.
Rin... zopakoval hlas, který sílil. Dívka zrychlila chůzi. V dálce zahlédla obrysy postavy.
„Kdo jste?“ zeptala se, když dorazila k bledému muži.
„Jmenuji se Orochimaru,“ odpověděl jí.
„Orochimaru? A k-kdo jsem... já?“
„Jmenuješ se Rin Ookami. Jsi mojí poddanou.“
„A co se mi stalo?“
„Ztratila jsi paměť z neznámých důvodů. Proto bych ti rád řekl pár věcí. Měli jsme využít tvého démona, co máš v sobě, aby jsme zničili Listovou.“
„D-Démona?“ podivila se.
„Ano. Je to Houkou, pětiocasý démon, který je zapečetěný uvnitř tebe. Cítíš z toho strach?“
„N-Nevím. Zapomněla jsem, jaké to je cítit strach. Zapomněla jsem jaké to je mít city.“
„Nikdy jsi city neměla. Proto jsi byla moje největší zbraň. Budeme pokračovat v plánu a zničíme Skrytou Listovou jednou pro vždy. Nikdo neví, že pro mě pracuješ. Dělala jsi ve vesnici špeha. Myslí si, že jsi jejich přítelkyně. Že ti mohou věřit. Brzy si pro tebe dojdou. Odejdeš s nimi a budeš hrát a až přijde pravý čas, pomocí démona zničíš vesnici a zabiješ každého, kdo ti zkříží cestu!“ sdělil jí svůj plán. Rin přikývla.
„A teď se probuď!“ nařídil a zmizel.

Dívka prudce otevřela oči. Okamžitě si sedla a zrychleně dýchala. Po chvíli se zklidnila.
„Konečně vzhůru?“ zeptal se Orochimaru, který seděl vedle její postele. Podívala se na něj očima bez života. Ozvala se rána.
„Už dorazili. Nezapomeň na náš plán,“ upozornil a vstal ze židle.
„Rozumím,“ odpověděla a zvedla se z postele. Hadí muž se pousmál a odešel. Zavřel za sebou dveře a dívka zůstala v pokoji sama. Ozvalo se cvaknutí. Zamknul ji, aby nebylo žádné podezření. Dívka už jen čekala, až k ní ninjové z Listové vesnice dorazí.

„Už jste ji našli?“ zeptal se Naruto při boji proti poskokům Orochimara.
„Ještě ne. Je tu moc místností,“ odpověděl Shino a rychle odrazil kunai, který se mu málem zabodl do stehna..
„Někde tu je. Akamaru ji cítí,“ řekl Kiba. Pomlátili všechny nepřátele, kteří na ně útočili a běželi dál chodbami.
„Mám ji!“ sdělil Shino. Všichni ze zastavili.
„A kde? Kde je?“ zeptala se Sakura. Shino ukázal směr a všichni se rozběhli.

Už jsou tu, řekla si Rin pro sebe.
„Rasengan!“ slyšela jen a dveře se roztříštili. Ani se nepohnula. Prostě pořád seděla na posteli a dívala se na šedavou podlahu.
„Rin! Jsi v pořádku?“ přiběhla k ní Sakura. Dívka neodpověděla. Jen pořád měla kamenný výraz a dívala se dolů.
„Musíme rychle zmizet, protože když narazíme na Orochimara, jen tak se z toho nevyvlíknem,“ prohlásil Shikamaru. Všichni přikývli a Neji vzal duchem nepřítomnou Rin na záda. Vyrazili stejnou cestou, kterou přišli. Po chvíli z jeskyně vyběhli. Už byla tma.

„Sleduje nás někdo?“ zeptal se Shikamaru.
„Nikdo,“ ujistil hol Kiba.
„Fajn, tak zastavíme a koukneme se na Rin,“ nařídil. Všichni zastavili uprostřed lesa. Neji posadil dívku na zem.
„Nezdá se, že by byla nějak zraněná,“ posoudila Sakura a klekla si před ni. Podívala se jí do obličeje, ale Rin jí pohled neopětovala.
„Vypadá to, že na ní dělal nějaký pokusy. Je z toho úplně mimo. Ale vnější zranění nemá,“ podotkla a vstala, „Asi s ní teď nic nezmůžeme. Snad si bude Tsunade-sama vědět rady.“ Neji Rin podepřel. Rychle znovu běželi do vesnice.

„Bábi Tsunade! Našli jsme ji!“ vtrhl Naruto do kanceláře. Za ním následovala Sakura a Neji s Rin.
„Zřejmě má nějaký šok z pokusů. Je jakoby duchem nepřítomná a ještě neřekla ani slovo,“ sdělila informace Sakura.
„Chápu... Nejlepší bude nechat ji aspoň přes noc v nemocnici. Doveďte ji tam,“ přikázala Tsunade. Přikývli a odešli.

„Dobře. Postaráme se o ni,“ řekla sestřička na pokoji, kde byla ubytována Rin.
„Děkuji vám,“ poděkovala Sakura. Potom obě odešli. Rudovlasá dívka zůstala sama ležet v bílé místnosti. Po krátkém zírání do stropu usnula.

„Velmi dobře to hraješ, Rin. Zdá se, že ti všichni pořád věří,“ pochválil ji Orochimaru, který se jí objevil ve snu.
„To doufám. Ale chtěla bych vědět přesné informace, kdy mám s démonem zaútočit,“ odpověděla mu, aniž by byl v jejím hlase slyšet jakýkoli cit.
„Proto jsem taky tady. Útok plánujeme za dva dny. Zaútočíme večer. Až bude vesnice námi napadena, ty jako démon zaútočíš zevnitř,“ sdělil jí svůj plán.
„Rozumím,“ kývla hlavou. Potom už strávila noc jen bezesným spánkem.

Vzbudilo ji světlo, které jí otevřeným oknem pronikalo do nemocničního pokoje. Opatrně si sedla. Zaposlouchala se do zvuků. Soustředila se, aby zaslechla aspoň nějaký rozhovor. Překvapivě to šlo celkem lehce. Takže schopnost číslo jedna, dobrý sluch, pomyslela si. Bohužel, neslyšela žádné rozhovory, které by jí řekli něco o vesnici. Potom někdo vstoupil do pokoje. Otočila k osobě hlavu a prohlédla si ji. Byl to jeden z týmu, který ji odnesl od Orochimara. Měl hnědé vlasy a nějaké červené skvrny na tvářích. Nemohla si na něj vzpomenout, že by ho znala. Nemohla si vzpomenout na nic ani na nikoho.
„Ahoj, už se cítíš líp?“ zeptal se starostlivě a sedl si na židli vedle postele. Jen se na něj dívala nic nevyzrazujícíma očima.
„Ztratila jsi paměť, že?“ řekl a trochu se pousmál, „Tak znovu, já se jmenuji Kiba Inuzuka.“ V jejím obličeji se nepohnul ani jeden sval. Jen tam seděla a dívala se na něj. Vůbec nic se ze včerejška nezměnilo. Kdo ví, co jí Orochimaru všechno udělal, pomyslel si smutně a vstal. Dívala se na něj, jak odchází.
„Zatím se měj. Snaž se si vzpomenout,“ usmál se a zavřel dveře. Rin sklopila hlavu. Nevěděla, jestli je dobře nebo špatně, že si na nic nevzpomíná. Potom si všimla přívěšku na krku. Vzala ho do ruky a pořádně se na něj koukla. Nato zakřičela bolestí. Hlava jí začala třeštit tak, že se za ni držela a tiskla ji ke svým skrčeným kolenům. Vybavil se jí obličej starého chlápka držícího v ruce její náhrdelník a příjemně se smál. Vypadalo to, jako by jí ten přívěšek podával. Po chvíli obraz zmizel a s ním se vytratila i bolest. Co to sakra bylo? pomyslela si, když splašeně dýchala. Rudé vlasy jí padaly do obličeje. Po chvíli zase někdo přišel.
„Ahoj Rin. Tak jak se máš?“ zeptala se dívka s růžovými vlasy a popošla blíž k posteli. Rin se na ni podívala a odhrnula si vlasy.
„No tak, aspoň něco řekni,“ usmála se na ni mile.
„Ehm... Cítím se dobře,“ vydala chraplavým hlasem.
„Super. Konečně mluvíš. Takže se to ze včerejška zlepšilo. Zdá se, že máš amnézii. Vzpomněla sis na něco od doby, co jsi tady?“ zeptala se. Rin zavrtěla hlavou.
„Chápu. No, tak já se jmenuji Haruno Sakura. Vypadá to, že z nemocnice už tě můžou pustit. Nemá cenu tě tu držet, když nemáš žádné zranění. Projdi se po městě, třeba si tím na něco vzpomeneš,“ usmála se na ni. Potom odešla. Rin se zvedla a šla si do skříně pro oblečení. Vyrazila ven.