Červená řeka, díl 13

Rin se zvedla a šla si do skříně pro oblečení. Potom vyrazila ven.

Potulovala se ulicemi a dívala se kolem sebe. Vůbec na nic si nevzpomínala. Ale to jí bylo celkem jedno. Jediné, na co myslela, byl útok na vesnici. Už jen dva dny. Za dva dny už nebude Konoha existovat. Celkem škoda, je to velmi spokojená vesnice, říkala si, když pozorovala občany.
„Nášup prosím!“ ozvalo se z restaurace, kolem které šla. Zastavila se a podívala dovnitř. Seděl tam jakýsi blonďák ze skupiny, která ji odvedla od Orochimara.
„Ahoj Rin. Pojď si přisednout. Mám dobrou náladu, že jsme tě našli, takže dneska platím já,“ řekl s širokým úsměvem. Dívka měla hlad a tak nabídku přijala. Sedla si a hned dostala misku rámenu. Nepoděkovala, jen se dala do jídla.
„Kiba říkal, že jsi všechno zapomněla, takže si asi nepamatuješ moje jméno, že?“ zeptal se s plnou pusou. Zavrtěla hlavou.
„Já jsem Uzumaki Naruto! Jo a bydlíš u mě,“ sdělil jí. Bydlet u něj? Co mě to sakra napadlo, pomyslela si.

„Tak jo, pamatuješ si tu cestu, ne?“ zeptal se Naruto před dveřmi svého bytu. Dívka přikývla. Potom se rozdělili a Rin dál putovala po městě. Její kroky ji dovedli až k hlavní bráně. Nevěděla proč, ale někam ji to táhlo. Prostě jen šla, kam ji napadlo. Za asi patnáct minut došla na jedno celkem pěkné místo k řece. Porozhlédla se kolem. Potom zase ucítila tu samou bolest, co v nemocnici. Chytla se za hlavu a spadla na kolena. Snažila se tu bolest překonat a nevykřiknout. Poté se jí znovu objevil obraz. Viděla sebe, jak leží na plochém kameni v řece a jeden kluk, který byl v záchranném týmu, tam sedí s ní. Potom se jí objevil další útržek, jak byla shozená do vody a oba se smějí. Pak už to zmizelo a s tím vším i ta nesnesitelná bolest. Opřela se rukama o zem a zběsile dýchala. Co to sakra je? Že by vzpomínky? Ale proč se tam směje? Neříkal snad Orochimaru, že nikdy neměla city? Ale proč by jí lhal? kladla si otázky a postupně zpomalovala svůj dech.
„Děje se něco?“ ozvalo se za ní. Pomalu vstala.
„Nic mi není,“ řekla hlasem, na který nebyla osoba za ní zvyklá.
„Amnézie je asi dost otravná, co? Ale zdá se, že si přece jen na něco vzpomínáš, když jsi tady,“ řekl a popošel k jejímu boku, „Tady jsem tě poprvé potkal. Takže znovu, jmenuji se Shikamaru Nara.“ Rin se dívala před sebe s pořád stejně vypadajícíma očima. S očima bez citu.
„Na nic si nevzpomínám. Ani na to, že bych tě někdy dřív potkala,“ zalhala bez špetky zaváhání. Potom se otočila a vydala se zpátky do vesnice.
„Nevěřím ti,“ prohodil Shikamaru a tím donutil Rin zastavit se.
„To není můj problém,“ řekla, aniž by se otočila.
„Jsi jiná, než si bývala. Proč zakrýváš city?“ zeptal se jí náhle.
„Nemám co skrývat. Zapomněla jsem, jaké city jsou,“ řekla chladně. Potom zmizela mezi stromy. Shikamaru tam stál jako přikovaný. Jak může zapomenout city? ptal se sám sebe.

Asi bude lepší, když se nebudu s nikým vybavovat, řekla si, když procházela městem. Slunce už nemělo daleko k tomu, aby zapadlo. Courání po městě ji už přestalo bavit, proto vyrazila do bytu, který jí ukázal ten blonďák. Jak že se to jmenoval?

V bytě nikdo nebyl. Asi je zase v té restauraci, pomyslela si a hledala ložnici. Když našla místnost s postelí, všimla si dek v rohu. Tak tam asi budu spát, řekla si a šla si lehnout.

Vstala pozdě, mohlo být tak jedenáct hodin. Nijak to neřešila. Prostě si jen sedla. Už zítra. Zítra zaútočíme na vesnici a pak se budu moci vrátit k Orochimaru-sama, zamyslela se, když vtom ucítila vůni táhnoucí se z kuchyně. Vstala a šla za tím pachem.
„Probudila ses právě včas na snídani,“ přivítal ji a dal na stůl dvě misky s rámenem. K jedné si sedl a pobídl ji k druhé židli. To nejí nic jiného než rámen? zeptala se sama sebe a sedla si k druhé misce. Po ránu měla hlad, takže neotálela a snědla první sousto. Naruto na ni zatím mluvil, Rin ho ale vůbec nevnímala. Věnovala se jen jídlu. Ani na nic nemyslela.
„Díky za jídlo. Zatím se měj,“ poděkovala a vstala od stolu. Šla si obout své vysoké černé boty a vyrazila ven.

Šla někam za hrazení vesnice, sedla si na větev stromu a opřela se o kmen. Znovu se podívala na svůj náhrdelník. Otáčela ho mezi svými prsty a prohlížela si ho ze všech stran. Celkem se jí líbil. Potom se na větvi natáhla a pozorovala oblohu. Takhle tam strávila docela dlouho. Neměla co dělat. Mohla jen čekat na Orochimarovi pokyny.

„Hej! Rin! Slez dolů!“ ozvalo se zdola. Dívka na stromě spustila nohy z větve a podívala se dolů. Byl to... ehm... nemohla si vzpomenout, její paměť na jména byla, jak již zjistila, opravdu hrozná.
„Proč? Co se děje?“ zeptala se ho tak hlasitě, aby ji slyšel.
„Nic se neděje. Jen jsem si chtěl popovídat,“ řekl a vyskočil za ní na větev. Jeho pes, který byl opravdu velký, ho následoval. Sedl si pár centimetrů od ní a podíval se dolů.
„Tak co, už sis na něco vzpomněla?“ zeptal se. Rin zakroutila hlavou. Nevěděla proč, ale nikomu nechtěla nic říct.
„Jasně... No, to nevadí. Třeba si zanedlouho na něco vzpomeneš,“ řekl s úsměvem. Pár chvil si tam povídali, z čehož nejvíce toho namluvil Kiba a Rin jen přikyvovala. Začalo se stmívat a tak ji Kiba doprovodil ke dveřím Narutova bytu. Rozloučili se a Rin vešla dovnitř. Vešla do koupelny, odložila oblečení a vykoupala se. Čistá a převlečená ve věcech na spaní si lehla na své lůžko a usnula.

Další den se vzbudila opět až k poledni. Pomalu si sedla. Dneska večer Orochimaru-sama zaútočí na vesnici. Musím se na to připravit, zamyslela se a vstala. Převlékla se do svého normálního oblečení, z kuchyně si vzala nějaké jídlo, dala ho do zadního pouzdra a šla ven. Poté, co prošla hlavní bránou, zašla někam do lesa. Ani ne daleko, ani ne blízko od vesnice. Lehla si pod vysoký strom a začala přemýšlet. Přemýšlet o svých vzpomínkách, které se jí vrací. O tom, že jsou na ni všichni ve vesnici tak hodní. Jestli jí Orochimaru-sama vůbec říká pravdu. Potom zaslechla nějaké blížící se kroky. Rychle vstala a schovala se za strom. Vyčkávala, kdo se objeví.
„Rin, nemusíš se schovávat,“ ozvalo se za jejími zády. Prudce se otočila.
„Kdo jsi?“ zeptala se černovlasého ninji.
„Jmenuji se Sasuke Uchiha,“ odpověděl. Sasuke Uchiha? zopakovala si v duchu, když vtom ucítila prudký nával bolesti. Ne, už zase! řekla si a chytila se za hlavu. Klekla na kolena a snažila se nekřičet tou ukrutnou bolestí. Objevil se jí hrozný pohled na ženu ležící v kaluži krve a nad ní stojící onen mladík, který se jí právě představil. V mžiku také uviděla asi 14tiletého kluka, jak před ní stojí a v břiše má katanu. Za ním stál Sasuke a v rukách svíral meč. Potom se obrazy rozplynuly a Rin byla zase v realitě. Splašeně dýchala a ruce měla opřené o svá stehna.
„Co se děje?“ zeptal se Uchiha starostlivě a klekl si před ni.
„To nic. Teď mi ale řekni, proč jsi tady,“ nařídila mu a pokusila se vstát. Nepovedlo se, tak prostě zůstala sedět.
„Nezdá se mi, že bys byla v pohodě,“ řekl a přiblížil svůj obličej k jejímu.
„Nic mi není. Tak proč tu jsi?“ řekla s pořád stejně nic neříkajícím výrazem.
„Orochimaru mě sem poslal,“ odpověděl a znovu se napřímil, „Mám ti vyřídit, že na vesnici nezaútočíme večer, ale teď. Takže se vrať a běž se připravit. Přeměň se v Houkoua hned, jak zpozoruješ útok.“ Potom zmizel. Rin vstala a pospíchala zpátky do vesnice.

Ozvala se hlasitá rána a od kraje Konohy začal stoupat dým. To byl pro Rin signál. Vyrazila tedy do centra vesnice, aby vykonala svůj úkol. Šla pomalým krokem a dívala se před sebe. Její oči se skoro ani nepohnuly. Směřovala na jinou stranu, než byl útok.
„Rin! Kam to proboha jdeš?“ ozvalo se za ní.