Červená řeka, díl 14

Vyrazila tedy do centra vesnice, aby vykonala svůj úkol. Šla pomalým krokem a dívala se před sebe. Její oči se skoro ani nepohnuly. Směřovala na jinou stranu, než byl útok.
„Rin! Kam to proboha jdeš?“ ozvalo se za ní.

Zastavila se, ale neohlédla. Věděla, kdo na ni mluví.
„To je moje věc. Proč jsi tady ty, Kibo?“ zeptala se.
„Měla bys jít pomáhat chránit vesnici,“ sdělil jí a trochu mezi nimi zmenšil vzdálenost.
„To nemám v plánu,“ řekla mu chladně. Neměla důvod lhát, stejně by se to za chvíli provalilo.
„A co teda chceš dělat?“ zeptal se, když už stál asi jen metr od ní.
„Chci…,“ řekla a ohlédla se na něj přes rameno, „zničit Listovou.“ Její hlas zněl chladně a její oči byly pořád stejně nic neříkající. Kiba zůstal překvapeně stát.
„Z-Zničit Listovou?“ podivil se. Potom se však vzchopil a řekl: „To ti nedovolím. Ať už to bude muset být po dobrém nebo po zlém.“ Rin se k němu otočila a zavřela oči.
„Tak dobře. Ukončím to rychle, nesmím ztrácet čas zbytečnostmi,“ prohlásila a vzala do ruky kunai. Zaujala bojový postoj.
„Jdeme Akamaru!“ prohlásil Kiba, ale podíval se překvapeně na Akamara, který zakňučel.
„No tak. Musíme ji zastavit. Já proti ní taky nechci bojovat, ale nemáme na výběr,“ nařídil, ale pes couvl.
„Zatraceně, Rin! Tak si na mě sakra vzpomeň!“ řekl. Rin se proti němu však rozběhla a útočila. Kiba uhýbal, seč mohl. Přece jen měl více zkušeností než ona, tak jí lehce vyrazil kunai z ruky. Dívka se však nezastavila a útočila na něj dál pouze taijutsu. V její tváři se nezměnil ani drobně její neživý výraz. Ninja stále uhýbal, ale nemohl se přimět útočit. Už schytal pár bolestivých ran. Potom se dostal za její záda a měl více než dobrou příležitost ji opravdu efektně uhodit, aby se už nemohla postavit. Místo toho ji však objal. Rin se zastavila.
„No tak, Rin. Už si prosím vzpomeň,“ zašeptal.
„Tohle nezabere,“ řekla a odstrčila ho. Chystala se na další ránu.
„Nemůžu si vz-…,“ nedokončila větu a v půlce útoku se zastavila. Chytila se za hlavu, která ji opět začala příšerně bolet.
„S-Sakra… Už ne!“ křičela a spadla na kolena. Objevil se jí moment, kdy se loučila s Kibou před jeho domem. Jak ji Akamaru postrčil k němu. Jak mu dala pusu na tvář a zmizela. Taky ucítila ty pocity, které při tom měla. Pak to ustalo. Rychle dýchala a dívala se na ninju, který stál před ní. Co to bylo za pocit? No, je to jedno. Orochimaru-sama čeká, pomyslela si a pokusila se zvednout.
„Z-Zatraceně. Využil jsi šance, že?“ vydala ze sebe ještě celkem udýchaně.
„Shikamaru!“ řekl Kiba s úlevou, „Co tu děláš? Neměl bys pomáhat tam, kde je útok?“
„Orochimaru není tak namyšlený, aby si myslel, že by v tak malém počtu lidí zničil celou vesnici. Proto jsem hledal cokoli podezřelého a zdá se, že jsem našel hlavní Orochimarův plán,“ vysvětlil.
„Tak vy mě asi prostě nenecháte, že?“ řekla Rin a zavřela oči, „Tak to budu muset udělat tady!“ Najednou začala od dívky stoupat temná fialová chakra.
„Do háje. Rin, přestaň!“ zakřičel Shikamaru. Dívka však nevnímala a pokoušela se vyprostit z jeho jutsu, které ji poutalo. Sakra. Takhle ji moc dlouho neudržím, říkal si Shikamaru a snažil se co nejdéle udržet svoji techniku.
„Kibo! Musíš ji omráčit! Dřív, než bude pozdě!“ nařídil. Kiba se proti ní nedobrovolně rozběhl.
„To vám nevyjde!“ zakřičela Rin a uhodila Kibu tak silně, že odletěl opravdu daleko. Poté se otočila k Shikamarovi a řekla: „Ty budeš další!“ Rozběhla se proti němu nevídanou rychlostí. Jen tak tak uhnul smrtící ráně. Zatraceně. Co budeme dělat? Pomalu, ale jistě se začíná měnit na démona, říkal si pro sebe Shikamaru. Potom však viděl, jak se Rin svíjí na zemi v bolestech. Začala se jí objevovat všechna minulost, kterou zapomněla. Nevěděla, proč zrovna v takovou chvíli. Temná démona chakra se postupně začala rozplývat. Bolest, kterou cítila, byla horší, než ty předešlé. Možná za to mohl mnohem větší nával vzpomínek. Když se jí všechno vybavilo, omdlela.

A jaké to bylo u Orochimara?

„Tak co se sakra děje?“ nadával pro sebe, když stál na velkém hadovi a pozoroval vesnici. Hledal nějaký náznak temné chakry nebo aspoň útoku z centra vesnice.
„Že by nás Rin zradila?“ zeptal se Sasuke, který se za ním náhle objevil.
„Ještě chvíli počkáme. Když se neobjeví, tak se stáhneme,“ nařídil. Že by si vzpomněla? zamyslel se Sasuke. Kousl se do rtu. Přece jen se k ní tehdy choval tak, jak se choval jen proto, že si byl jistý, že si na to nebude pamatovat. Jen pár Orochimarových obětí při tomhle pokusu si dokázalo zase vzpomenout. Doufal, že ona nebude jednou z nich. Nevěděl proč, ale nějakým záhadným způsobem se mu ta holka... Zakroutil hlavou. Nemohl takhle myslet. Musí na ni zapomenout. Jsou to úhlavní nepřátelé, nemůže se do ní jen tak zabouchnout.
„Tak dobře! Stahujem se!“ nařídil hadí sannin.

Další den se Rin s mírnou bolestí hlavy probrala v nemocnici.
„No to snad ne, to už tu zase trčím?“ zanadávala celkem hlasitě, když si sedla.
„No, vypadá to, že se nám stará dobrá Rin zase vrátila,“ promluvil na ni někdo, kdo seděl v okně. Přes jasné slunce však nic neviděla. Trochu přimhouřila oči, ale nepomohlo to.
„Ehm… Promiň, ale kdo že jsi?“ zeptala se.
„To mě trochu urazilo, ale budu to tolerovat jen proto, že jsi v nemocnici,“ řekl a seskočil na podlahu.
„Tak promiň, ale myslela jsem, že ti to pálí, protože když si sedneš do okna a venku svítí slunko, tak ti prostě do toho obličeje neuvidím, víš?“ vyplázla na něj jazyk.
„Tvůj úsměv mi celkem chyběl, ale bez tvých připomínek bych se i obešel,“ řekl otráveně.
„Tak fajn. Hele, Shikamaru, nevíš, kdy mě pustí z nemocnice?“ zeptala se hned.
„Nemám ponětí, ale nespěchej tak. Proč tak nemáš ráda pobyt v nemocnici?“
„A proč se mě pořád na něco ptáš, když víš, že vyslýchání nemám ráda?“ zasmála se. Jo, už je to zase ta samá Rin, kterou znám, usmál se.
„No, já musím jít. Tak nedělej žádný hlouposti, jako je zdrhání z nemocnice, jasný?“ řekl a popošel ke dveřím.
„He, to ti slíbit nemůžu. Vždyť mě znáš, ne?“ mrkla na něj. Usmál se na ni a odešel. Rin si znovu lehla a usnula.

„Takže jsi nás zradila, Rin?“ slyšela ve svém snu. Přesně věděla, komu ten hlas patří.
„Jen jsem si uvědomila, že jsi jen slizkej had, kterýho nemá cenu poslouchat,“ řekla s úšklebkem. To trochu hadího sannina namíchlo.
„Jen abys svých slov později nelitovala.“
„Lituju jen toho, že jsem ti někdy věřila. A už sakra vypadni z mojí hlavy!“
„Však počkej. Zařídím, abys toho litovala!“ prohlásil. Potom se Rin probudila. Zatracenej Orochimaru. O co mu furt jde? řekla si pro sebe a sedla si. Už ji nic nebolelo. Vstala a vzala si ze skříně své věci. Převlečená vykoukla na chodbu. Nikdo tam nebyl. Pomalu se kradla do přízemí.
„O co se tu pokoušíš, Rin? Zase by jsi chtěla utéct?“ překvapil ji dívčí hlas.
„Ehm... Není to tak, jak to vypadá, Sakuro. Já jen… no… šla jsem se zeptat, kdy by mě mohli pustit,“ vymyslela si co nejrychleji výmluvu a otočila se čelem k osobě, která na ni promluvila.
„To ti tak budu věřit,“ prohlásila s rukama v bok dívka s růžovými vlasy. Rudovláska naštvaně nafoukla tváře a zkřížila ruce pod hrudníkem. Sakura se ze srdce zasmála a přistoupila k dívce blíž.
„Jsem ráda, že už nejsi s Orochimarem. Ale už jsi v pořádku, takže už můžeš jít z nemocnice. Zrovna jsem ti to chtěla jít oznámit,“ usmála se. Přikývla a vyrazila ven. Ani se nestihla rozloučit.

Rin šla někam na procházku do lesa u vesnice. Byla šťastná, že si na všechno vzpomněla a už nemusela poslouchat toho slizouna. Najednou ji někdo chytil za rameno a strhl na zem.