後ろの - ep.10 - Noc návštěvníků

Na místě, kde se soustředili ANBU Listové, se toho dne moc věcí nedělo. Mise byly rozebrány a jen několik týmů zůstalo a nemělo co na práci. Neko, tedy vlastně Shin, ležela na posteli, masku sundanou, a zírala do stropu. Přemýšlela o tom všem, co zažívá, jestli vůbec něco z toho dělá správně, nebo by to naopak mělo být jinak. Nebyla si ničím jista, přála si tomu uniknout. Čím víc ji to ale trápilo, tím víc nacházela jedinou možnost v naprostém ignorování své lidské části a permanentní změně v Nekrochiho. Tato myšlenka jí padala na mysl čím dá, tím častěji, protože nesnesla fakt, že Neji bude s TenTen, a ona, hnána tou nesmyslnou slabostí, vždy podlehne Uchihovi. Poslední možností tedy zůstává, zničit sebe sama. Odhodit veškerou citlivost, spojenou s lidskostí, vzdát se možnosti splnit poslední přání starého Arana...

...V tu chvíli zaslechla zavrzání dveří. Rychle popadla masku a nasadila si ji. Poté si vedle ní někdo sedl. Zvedla k osobě oči a poznala masku, která patřila TaiTai.
"Něco se děje, Shin?" zeptala se drobná dívka hlasem, v němž se zračily obavy.
"Ne... mělo by?"odpověděla dívka automaticky, aniž by se snažila, aby z jejího hlasu neunikly ty negativní pocity.
"Nelži mi,"řekla rovnou hnědovláska,"víš přeci, že jsem senzibil."
Neko si povzdychla. Nechtěla o tom mluvit, a vlastně ani nemohla. Nebo minimálně ne o té části, kdy se zaslíbila Uchihovi jako špeh. Chvíli mlčela a zvažovala, jestli promluvit. Nakonec se ale rozhodla, vyjít s pravdou ven.
"Víš...tohle souvisí s mojí minulostí,"řekla trochu smutným hlasem, "a s někým, koho jsem tehdy velice milovala. A nevím, jestli bych o tom měla mluvit. Přeci jen, dotyčný už žije nový život a cokoliv, co by mu přineslo ten starý zpět..."
"...mladý Hyuuga, že ano?" skočila jí TaiTai do řeči, "ten smutný, zhroucený chlapec, který na tebe celou dobu tamté mise vrhal pohledy plné naděje."
"Jak to víš?" vyhrkla Neko překvapeně. Netušila nic o takových pohledech a fakt, že to TaiTai hned takhle ze začátku poznala, ji skutečně udivoval.
"Jsem senzibil," řekla dívka znovu a pokrčila rameny.
Pak se zase otevřely dveře.
"Tým 18 má dnes na starosti úklidové práce," oznámil někdo a vzápětí odešel.
"Perfektní!" výskla TaiTai a vytáhla Neko na nohy, "alespoň se odreaguješ, ne?"

Nechápala, proč je drobná hnědovláska tak aktivní, a hlavně, co je na vytírání, mytí nádobí a podobných věcech za důvod k radosti. Nechtěla se odreagovávat, chtěla ležet na posteli a myslet na Nejiho… na to, co mohla mít, ale nemá. Na to, co zahodila pro dobro všech lidí tady. Chtěla si alespoň dnes ležet a snít. Snít o něčem, co se nikdy nestane skutečností. Ale ne, musela tu stát v ANBU laboratoři, s mopem v ruce, a snad už pět minut se snažit zbavit skvrny od nějaké chemikálie, rozlité zjevně už hodně, hodně dávno.
„Ty, Shin,“ promluvila na ni znovu TaiTai, která i se svým mopem přišla zjevně na pomoc v boji proti zhoubné skvrně.
„Hmm?“ zvedla oslovená hlavu směrem k ní.
„Myslíš, že na tebe vážně zapomněl?“ zeptalo se děvče, v hlase nejistotu.
„Já…nevím,“ přiznala se rudovlasá, „ale doufám v to. Měl by na mě zapomenout, pro jeho vlastní dobro.“
Pak už dívky mlčely a jen konaly zadané práce. TaiTai se vzdala pokusů stát se Shininou osobní psycholožkou, a červenovláska si oddychla, když se tak stalo. Večer přišel celkem rychle a nejen Ubytovny ANBU, ale i celá Konoha, se uložily ke spánku. Neko počkala, než všichni skutečně spolehlivě usnuli, a pak se, potichu, bez masky, ve svých svátečníc černých šatech, pěkně upravená, vykradla oknem ven.

Kráčela tichými ulicemi vesnice a přemýšlela, kam jít a co dělat. Zůstávat v Konoze ji bolelo víc, než si kdy dříve dokázala připustit, a přesto věděla, že nezvládne odejít. Nemůže to tu znovu opustit jen kvůli sobeckým pohnutkám. Lidé, kteří by na ni snad doposud mohli čekat, už věří, že je po smrti…není tudíž důvod znovu vymazávat svou existenci. Neexistuje jediný důvod k odchodu…ne teď, když je Neko Aka skutečně, opravdovsky, oficiálně mrtvá.
Nohy dívku nesly tam, kam se jim samotným chtělo. Možná proto také došla zrovna na ono místo… tam, kam by sama o své vůli nikdy nezamířila.

Hyuuga Neji zase zíral na ten dopis, který mu jeho malá Neko tehdy zanechala, když opouštěla Konohu. Ne…když prchala od něho.
„Nikdy nezapomeneš?“ ušklíbl se, „jistě. Ty si raději umřeš. Ty hloupá, hloupoučká, malá holko…“
Složil hlavu do dlaní ve snaze se uklidnit. Vztekle zmačkal ten papír, na němž bylo jen pár krutých slov. Posledních, které od své milované uviděl. Navždy. Vstal a došel k odpadkovému koši. Ruka s dopisem se mu chvěla, jako by nechtěla těch pár slov odhodit. Jako by se bránila zapomenout. Jako by sám Neji nechtěl přijít o vzpomínky na rudovlásku se zvláštníma očima…
„Udělej to,“ zaslechl náhle za sebou povědomý hlas.
Trhl hlavou směrem k oknu. A ona tam stála. Vlasy, snad ještě rudější a delší než si pamatoval, se leskly ve světle malé lampičky, kterou měl rozsvícenou, a též měsíce, zářícího v úplňku na obloze. Dívala se na něho, v očích nepopsatelný cit, který snad ani po smrti nevymizel. Tvář měla mrtvolně bledou, bledší, než by normální člověk měl, oděna byla v černých šatech, které v jemných záhybech splývaly kolem štíhlého těla.
„Neko…“ vydechl překvapeně, ruka s dopisem se svěsila podél jeho těla a on vykročil směrem k ní.
„Ne!“ vykřikla náhle, „nepřibližuj se ke mně!“
Neji se zarazil.
„Proč?“ zeptal se zmateně, oči stále upřené na dívku, „Proč tě nemohu naposledy obejmout…? Víš ty vůbec, jak se mi stýskalo?“
Neko zavrtěla hlavou, ukázala sama na sebe, a pak se její rty pohnuly.
„Protože…já tu ve skutečnosti nejsem. Jsem jen výplod tvé fantazie, víš? Poslední zbytek mé lásky, která tě přišla navštívit, ačkoliv pravá Neko Aka už neexistuje…“
A tak tam stáli. Dívali se na sebe, vnímali blízkost jeden druhého, a přesto oba věděli, že jsou si dál, než kdy předtím. Oba si snad chtěli vtisknout tento obraz do paměti, nikdy ho nezapomenout…

Nadávala v duchu sama sobě za tuhle slabost. Za tu sobeckou pohnutku, která ji donutila sem přijít. Za tu hloupou, pošetilou, nenaplnitelnou lásku, jíž ale ani tak nikdy nepřestane cítit. Za tu nesnesitelnou touhu se mladého Hyuugy alespoň na okamžik dotknout, přiložit svou bledou ruku na jeho tvář. Za to pošetilé přání, aby bylo všechno, jako dřív.
Ani nevěděla proč, sama porušila to, co si předtím přikázala. Přišla sem a teď tu stojí, neschopna se vrátit do své ulity neexistence.
„Neji…já…“začala, ale hlas jí vypověděl službu dříve, než stačila říci něco víc.
Začala se jí třást kolena a ona, aniž by chtěla, se musela opřít o okenní rám. Vtom se chlapec pohnul jejím směrem. Ignoroval její žádost, aby se nepřibližoval. Přešel rychlými, rozhodnými kroky pokoj přímo k ní a sevřel ji pevně v náručí. Tiskl dívku k sobě, snažil se ji ukonejšit. Hladil její hebké vlasy, probíral se jimi prsty, až nakonec jeho ruka spočinula na dívčině tváři.
„Pokud jsi můj přelud,“ šeptal chraplavým hlasem, „tak chci, abys byla tím nejnádhernějším, co si budu nosit celý život s sebou ve vzpomínkách…“
S těmito slovy ji políbil.

Uchiha Itachi seděl na posteli ve svém pokoji v Akaúkrytu a přemýšlel. Bylo od něho skutečně správné, že pomocí toho lstivého vydírání připravil Neko o možnost svobodné volby? Bylo správné si ji k sobě takto připoutat? Za takovou cenu? Není to náhodou tak, že ho teď nenávidí?
Nepřítomně vyrýval dívčino jméno kunaiem do kusu dřeva, které ani nevěděl, kde se tu vzalo.
„Má malá Neko,“ zadíval se do stropu, „musím být takový sobec. Protože já to, co ty vnímáš jen jako slabost té tvé kekkei genkai, cítím reálněji, než cokoliv jiného. Odpust mi to, prosím.. nedokážu tě nechat jít…“

Nedokázala se od Nejiho odtrhnout. Všechna ta samota, která ji sem dohnala, ta bolest a zoufalství, to vše ustupovalo do pozadí před pocitem naprostého štěstí. Přitiskla se k němu ještě blíž, v náhlé snaze přilnout k němu už navždy. Být s ním a nikdy ho neopustit. Opětovala jeho polibky a ty se stávaly čím dál víc naléhavými, zakalovaly mysl a vynášely je spolu na obláček štěstí a blaženosti… ale muselo to skončit. Muselo.
„Ne…počkej…“oddálila se od něho, „takhle nemůže vypadat sbohem…“
„Sbohem?“ zašeptal udiveně.
„Ano… sbohem,“ přikývla, „já jsem mrtvá. A ty máš TenTen.“
Bylo na ní vidět, že se chystá zmizet. Teď už ale skutečně navždy.
„Ne-…“ chlapec ji chtěl zřejmě zadržet, ale mávla rukou, jakmile se pokusil něco říct.
„Sbohem, Neji. Tam, kde jsem, tě budu vždycky milovat…“ řekla zlomeným, smutným hlasem,“…ale ty musíš zapomenout. Zapomeň na mě.“
A v tu chvíli byla pryč. Jako by se skutečně rozplynula v noční tmě.

Došla zpět do svého pokoje, kde se uložila ke spánku. Usnula rychle, bezesný spánek přišel jako uklidňující, osvěžující vlna, jíž se Neko s radostí a s povděkem poddala. Dlela si ve sladkém nevědomí, a možná proto nevnímala ani to, že na okenní rám se posadila temná postava, jejíž oči i v té tmě rudě žhnuly. Netušila, že Uchiha Itachi se na ni dlouhou dobu díval, než se sám otočil a vyrazil pryč. Dnes přišel, aby si potvrdil, že ji skutečně nedokáže opustit. A podařilo se mu to. Nyní si byl naprosto jistý, že dokud bude mít alespoň trochu naději, i kdyby jen díky té anomálii Midoriganu, tak nenechá Neko jít. Ne, dokud bude existovat alespoň malá možnost, skulinka, díky níž bude schopen si ji k sobě, jakkoliv nedobrovolně, připoutat.