Ctihodní občané 7.

Haruno Sayuri byla vždy praktická žena. Když dospěla, smířila se s tím, že z ní ninja už nebude a celý svůj život prakticky věnovala svému manželovi a dceři. Zřejmě to mělo za následek její přehnanou citovou upnutost. Například, během té příšerné Chuuninské zkoušky nedokázala dělat nic jiného, než svírat Sakuřinu fotku a modlit se, aby se její dcera vrátila bez újmy na zdraví. Nebylo tedy divu, že se málem zhroutila, když našela Sakuřin pokoj prázdný. Ale teď se počáteční beznaděj kamsi vytratila. Samozřejmě nedokázala ani pomyslet na to, že by se se svou dcerou už nikdy neměla setkat, ale už se jí do očí nedraly slzy pokaždé, co si onu skutečnost uvědomila.
To ráno, druhý den od velkého boje v lese, stála Sayuri u sporáku a připravovala snídani. Dělala to tak každé ráno bez ohledu na to, že je v domě úplně sama. Vlastně si na to ticho začala zvykat. Když se jí za zády ozvalo: „Brý ráno, mami..." málem upustila pánev.
Sakura se protáhla a zazívala. „Proč se na mě tak díváš? Stalo se něco?" Vypadala normálně. Rozcuchané růžové vlasy jí trčely cik cak, na sobě měla své oblíbené pyžamo, na nohou domácí pantofle, pravou tvář trochu otlačenou od polštáře...
Sayuri se zachvěla brada: „Sakuro!"
„Co je?" nechápala Sakura, když se jí matka vrhla do náruče.
„Ááá-ááá-ááá..."
„Mami, ty břečíš?"
„Ááá-ááá..."
***
Jak Shizune předpověděla, vesnice měla brzy návštěvu. Danzou se dostavil v čele skupiny svých nejoddanějších ANBU a slezl z koně před budovou Hokage. Tsunade mu přišla naproti. Nino chtě-nechtě opustil Shiho už brzy ráno a teď stál kousek od ní, vedle Shizune. Když se nad tím zamyslel, včera v lese nebyla, nebo si jí alespoň nevšiml. Co si vybavoval, určitě je bojeschopná. Její nezmizení je na druhou stranu stejný případ, jako Tsunadina přítomnost.
„Tsunade," kývl Danzou.
Nino se zahleděl na jeho obvázanou ruku a hlavu. V tom se na něj upřelo Danzouovo oko a Nino se rychle odvrátil. I ten krátký oční kontakt mu připadal, jako by v něm Danzou četl. Otázka byla, jestli se dostal dál, než na titulní stranu...
„Danzou," odpověděla Tsunade. Nebyla nervózní, unavená ani rozlobená. Naopak působila svěžím, optimistickým dojmem.
Odebrali se dovnitř. Teprve tady se Danzouova pozornost zcela obrátila k Ninovi.
„Vy budete Rato," řekl tónem, jakoby nenacházel jinou odpověď na to, co tu Nino vlastně ještě dělá?
Nino už otevíral pusu, ale včas si rozmyslel muže Danzouova formátu opravovat o výslovnosti jednoho písmena v abecedě. Jenom přikývl.
„Donesly se mi zprávy o nějakých potížích," nadhodil Danzou.
„Nic, co bychom nezvládli," usmála se Tsunade. „Saké?"
„Ne, díky," odmítl Danzou. „Jsem si jistý, že to byl tak malicherný problém, že jste chtěli ušetřit ANBU zbytečné práce."
„Jistě. Sto padesát ozbrojených bojovníků není pro Konohu nijak velký počet." Tsunade pomalu upíjela.
„I pro Konohu bez obrany?" Probodl ji očima - tedy, určitě by to oběma udělal, kdyby je měl.
Tsunade si s povzdechem pohladila bradu. „O tom nic nevím..."
„Přestaňme si hrát," navrhl Danzou. „Vím o všem!"
„A co přesně víš?" zeptala se Hokage.
„Ninjové zmizeli!" odsekl Danzou usvědčivě.
V tom se otevřely dveře a dovnitř vpochodoval tým sedm.
„Omlouvám se za zpoždění!" řekl Kakashi, než si všiml Danzoua. Všichni na sebe zůstali nechápavě zírat. „To je nějaká tajná porada?"
„Co tady děláte?" zeptala se Tsunade.
„Jak, co tu děláme?" nechápal Kakashi. „Máme dostat tu misi ne? Včera jsi to říkala!"
Tsunade byla chvíli ticho, ale nakonec se usmála. „No ovšem, zapomněla jsem. Budeš tak laskav a počkáš chvíli venku?"
Počkali, až za Kakashim zapadnou dveře. Nino předpokládal, že si ninjové ani neuvědomí, že pár dnů zaspali. Tsunade si nalila další saké.
Danzou vstal a vydal se ke dveřím. „Nevím přesně, co se tu děje, ale ať už chystáš cokoliv, já to zjistím!"
Jenom se ještě zastavil a upřel na Nina dlouhý pohled. Nino se snažil neuhnout. Co je vlastně oko? Rohovka, duhovka, zornice... nic zvláštního. Tak proč měl dojem, že jeho mozek začal vysílat varovné signály? Danzův pohled trval několik sekund, ale Nino měl pocit, že ho nejdřív zbavil ochranného přebalu a poté jím pečlivě prolistoval. A pak se Danzou jednoduše otočil a vypochodoval ven.
Tsunade počkala, až za ním zapadnou dveře. „Shizune, řekni Kakashimu, ať chvilku počká," řekla a pak kývla k Ninovi: „A ty pojď za mnou. Musíme si promluvit."
***
Následoval ji do její kanceláře, kde ho nechala čekat. Znuděně se rozhlédl kolem. Hokage si na pohodlí asi moc nepotrpěla. Byl tu jeden stůl a na něm hory papírů. A pak si všiml toho amuletu. Kdo, ví proč ho Tsunade odložila na stůl. Byla to vzácná, krásná věc. Nino sevřel pěsti. Přitahovalo ho to. Hodně. Nenápadně přiskočit a sebrat to. Stiskl zuby. Ne, to nemůže udělat! Všichni mu věří! I když, s tímhle by měli počítat a nenechávat v jeho blízkosti žádné odložené předměty... Ne! Zastavil vlastní ruku. Teď už ne. Věděl, že je čas skončit. A při té myšlence se najednou všechno kolem jakoby uvolnilo a Nino přestal mít pocit, že se k němu posunují stěny. Cítil se... volně!
„Ahoj Nino," ozvalo se za ním.
Nino se otočil a vykřikl: „Dědečku?"
Byl to Ninův dědeček. A vypadal dost skutečně na to, že měl krásný náhrobek na Konožském hřbitově.
„Hele, vím co si teď myslíš, ale já jsem opravdu mrtvý," řekl dědeček, jakoby se nechumelilo.
Nino si povzdechl. Už se stalo tolik podivných věcí, že tohle ho ani nepřekvapovalo: „Ehm, a co tě sem přivádí?"
Dědeček se usmál. „Jdu ti jen říct, že jsi prošel poslední zkouškou!"
„Čím že?" nechápal Nino.
„Ten amulet," dodal dědeček. Nino vzal přívěšek do ruky a ten se mu na dlani rozpadl. „Tsunade by to nikdy nenechala jen tak ležet, tak jsem udělal náhradní."
„Udělal?"
„Chtěl jsem se přesvědčit, že ses svému zlozvyku konečně odnaučil. Musel jsem trochu přemlouvat Smrt, ale nakonec mi to povolila."
Nino se dlouze zamyslel. „Takže, za tohle všechno můžeš ty?"
„No, teoreticky ano," přikývl dědeček.
„Zbláznil ses!?" vykřikl Nino. „Způsobil jsi zmizení poloviny vesnice a nechal nás napospas bandě nepřátel!"
„Nekřič na mě, jo!? Spíš by sis měl uvědomit, co by bylo, kdybych to neudělal?" odvětil dědeček. „Byl bys teď dál v lese a spal v dutině stromu jako neandrtálec! Dal jsem ti jen příležitost dokázat, že naše rodina ještě není úplně na dně!"
„No, to je pěkný, ale umíš si představit, co by se mohlo stát, kdyby..."
„Kdyby se to zvrtlo? Na tu chvíli jsem tady nechal Tsunade."
„Jenže ono se to opravdu zvrtlo! Tři lidé kvůli tobě zemřeli!"
„To jsem si zjistil předem - Michiko by zemřela včera v noci na infarkt, Touro na selhání jater a co se týče Murakiho, vždycky si přál zemřít v boji!"
„A ostatní?" zeptal se Nino.
„Neměj strach - jen jsem je přenesl do odlišné roviny času..." odpověděl dědeček.
„A to je?" nechápal Nino.
„Prostě se dnes vzbudili ve své posteli a připadalo jim, že takhle dobře se nevyspali už hodně dlouho," dodal dědeček. „Abys věděl, jsem na tebe hrdý! Po všech těch letech, co jsem myslel, že je s naší rodovou hrdostí ámen, jsi dokázal obnovit naši ninjovskou tradici."
Nino zvedl obočí. „Ninjovskou tradici? O čem to mluvíš? V naší rodině žádný ninja nebyl!"
„To by ses divil! Tvůj pradědeček nebyl obyčejný rybář - dokázal při bouři ubránit náklad lodi před dvaceti hladovými ninji z Mlžné a to bojoval pádlem! A tvoje babička? Jednou v noci nás přepadl zloděj a díky ní skončil připíchnutý ke stěně kuchyňským nožem!" vylíčil dědeček s hrdým výrazem. „Dokázal jsi, že to máš v povaze! Zachránil jsi vesnici, napravil jsi sám sebe a získal sis srdce dámy... i když je to brejlatka."
„Dědo!"
„Dobře, je to tvůj výběr. A to všechno za těch pár dní přece stálo!"
Nino si povzdechl. „A co bude teď?"
„To je jen na tobě. Měj se!" dodal dědeček a zmizel.
„Omlouvám se za to čekání! Kakashi je trochu zmatený z toho, že je dneska čtvrtek a ne pondělí." Do kanceláře vešla Tsunade a posadila se za stůl. Za ní cupitalo malé růžové prase. Upřeně se na Nina zadívala: „Co se stalo? Vypadáš, jako bys viděl ducha."
„Jo, to by souhlasilo..." zabrblal Nino. „Ehm, to je to prase?" Prase se mu přátelsky otřelo o nohy.
„Ton Ton," odpověděla Tsunade. „Jmenuje se Ton Ton."
„Ahoj Ton Tone..." Nino mu hodil nějaké křupky.
„Je to holka."
„Aha."
„Chci ti poděkovat," pokračovala Tsunade vážným tónem. „Sice jsi skoro nic neudělal, ale dokázal jsi přimět lidi, aby sebrali zbytky odvahy a nevzdávali to."
Nino s úsměvem podrbal Ton Ton za ušima. „No jo. Ale napřed k tomu někdo musel přimět mě..."
***
Zbylí členové KOP stáli na vyvýšeném místě Konohy a zamyšleně sledovali vesnici. Všichni ninjové se věnovali své práci, jakoby se vůbec nic nestalo.
„Co myslíte? Řekne jim to někdo?" ozvala se Tamuki-san.
Po chvíli mlčení promluvil Yumada: „Asi ne..."
***
Nino se schoulil do klubíčka ve své dutině stromu. V ruce držel čelenku se znakem vesnice, kterou mu před chvílí slavnostně předala Tsunade. Kotetsu a Izumo zase seděli u brány a pouštěli ho dovnitř i ven. Ale Nino si uvědomil, že mu les začal chybět. Samozřejmě by mezi stromem a postelí volil postel, ale zvykl si na to ticho. Zavřel oči a usnul.
Když se probudil, u stromu stála Shiho: „Tak z tebe je teď Chuunin... Gratuluju."
Vylezl ven a vzal ji za ruku. „Shiho?"
„Hmm?"
„Vezmeš si mě?"
Shiho se zářivě usmála. „A ty?"