Cesta, která nekončí 29

Tsunade stála na místě jako socha. Ledová socha. Popravdě to vypadalo, jakoby jí někdo zmrazil. Rozhodně barva jejího obličeje tomu odpovídala. Po několika vteřinách prázdného zírání na osm přítomných shinobi dezorientovaně zamrkala a svezla se do vyhřátého křesla, které ji sotva před pár minutami přinesla Shizune (vždycky věděla, že na nábytek v Tsunadině kanceláři padne hoooodně stromů a pro jistotu si udělala zásoby) . Pak si hodila nohy na stůl a zhluboka vydechla všechen vzduch.
„No…“ našpulila rty a kývala hlavou, jakoby na souhlas, „to je fakt dobrý,“ dokončila monotónním hlasem, dokonce v něm nebyla ani známka sarkasmu, což všechny lehce zmátlo.
„ A můžu se zeptat, jestli vám tenhle nápad jen tak vytanul na mysl, anebo máte ňákou dobu už plán?“ Teď patřilo slovo ostatním. Ale nevypadalo to, že by se někdo měl k vysvětlování. Jenže se nedalo nic dělat.
„Nooooooo…“ poškrábala se Tenten nervózně na levé tváři. Připadalo jí fér dokončit to, když to nakousla. „Tak ňák ani jedno. Počítali sme s tím od začátku, ale veděly jsme, že budeme muset vymýšlet až za běhu. No… a zdá se, že je to tady. Asi bysme měli začít,“ vysvětlila jemně a udělala dva kroky zpět.
Tsunade ji i zbytek sledovala jako ostříž a dolní půlku tváře měla skrytou za propletenými prsty. Začala pohupovat pravým kotníkem a pak zavřela oči.
„Vy jste vážně čísla,“ prohlásila překvapivě příjemným hlasem a opět se zvedla. Každý jen netrpělivě a nervózně vyčkával, čeho se dočká v nejbližších momentech.
„Holky, vím, že jste k tomu měly důvod. Ke všemu, co se za posledních několik dní událo. Takže vám budu věřit. Ale prosím… naprosto o všem mě informujte, jasný?“ Poslední slovo pronesla obzvlášť hrozivě a přitom zároveň starostlivě. Nikdo jí hned neodpověděl – v tranzu to jde opravdu těžko – ale hned, jak se každý vrátil k příčetnosti, začal zběsile kývat hlavou.
„Ano, madam!“ zaznělo sborově. Tsunade lehce otočila koutky vzhůru a tentokrát pomalu se uvelebila.
„Takže jsme dohodnutí,“ kývla s úsměvem a vybídla je k odchodu. Dostalo se jí spokojených a vděčných úsměvů a o několik vteřin později už její kancelář opět zela prázdnotou.

Jakmile se všichni dostali z kage budovy, dali se do řeči. Tedy, spíše komentovali předešlé chování blondýnky.
„Tak jo… co to, kruci, bylo?!“ vypískl téměř vyděšeně Neji a nevěřícně se rozhlížel kolem. Žádná odpověď, jen zaražené pohledy.
„Haloooooooooooooo,“ zkusil to znova. Zase nic. Vypadalo to, že má snad i na krajíčku.
„Halo!!!“ zařval jako hyena, ale než se stačil rozčilovat, že mu nikdo neodpovídá, uzemnila ho Sakuřina pěst. Neji zabořil čumák do hlíny a byl rád, že je. Zbytek přihlížejících jen naprázdno polkl a zaměřil pozornost na růžovlásku. Sakura si promnula ruku, pohodila vlasama a odkašlala si. „No, to bylo… poněkud podivné, že? Ale tak… i hokage může mít dobrou náladu, že tak hezky svítí sluníčko,“ pronesla nevinně a pokrčila rameny. Tentokrát všechny pohledy zamířili zpět na mladého Hyuugu seznamujícího se s kořeny rostlinek.
„Odneseme ho?“ houkl s nezájmem Sai.
„Jo,“ odpověděl zbytek bez vášně, Sasuke hodil kamaráda přes svá záda a kráčeli zpátky k jejich doupěti.

Po cestě vládlo zvláštní napětí a tak nikdo nechtěl mluvit, aby náhodou něco nepokazil. Ale zvědavým duším to nedalo, hlavně té jedné, a tak bylo ticho nakonec narušeno.
„Hej, holky,“ pípnul Naru bázlivě. Ženská parta kráčející v čele se otočila. „Já pořád nepochopil, proč jste chtěly, abychom si mysleli, že jste mrtvý,“ podíval se zmateným kukučem a pokrčil rameny. Holkám spadla čelist k zemi. A pánové, ti každý do jednoho zbledli. Sasuke už nekontroloval fyzické tělo a Neji se mu sklouzl po zádech takovým způsobem, že mohl děkovat, že o sobě momentálně neví. Nicméně, ta rána ho během pár vteřin probudila.
Holkám začalo sehraně cukat obočí. Na chvíli se zdálo, že by Hinata Narutovi nejradši sešila hubu. Nebo mu ji projistotu nacpala ramenem, aby ho zabavila.
„Tyyyyyyyyyyyyyyyyyyy-!“ vykročila mlátička vpřed s pravačkou zaťatou v pěst. Aby zachránil situaci, a hlavně život svého kamaráda, udělal Sasuke obdivuhodný čin a před blonďáka se postavil.
„Momeeeeeeeeeent!“ vykřikl hystericky a pro jistotu zavřel oči. Nechtěl, aby to poslední, co v životě uvidí, byla Sakuřina pěst. Sak se ale nezdála příčetná, takže byl boží zázrak, že se vzpamatovala Ino a popadla ji za pas. „Klid!“ zařvala jí do ucha a pevně sevřela, že Sak neměla možnost se hnout. Sasuke se odvážil otevřít oči a ani se nedalo popsat, jak bylo příjemné vědět, že žije. Teda, popravdě se první vteřinu zeptal sám sebe, jestli už není na Onom světě, ale když se mu naskytl další pohled na pěnící růžovlásku, byl si jistý, že je pořád tady.Jakmile nasbíral odhodlání, spustil tentokrát on.
„Eh, popravdě… já to taky moc nechápu,“ zašeptal polohlasem, ale to úplně stačilo. Holky se nestačily divit a zbyly jim jen oči pro pláč. Podívali se i po Saiovi a Nejim, který teprve teď přestal vidět rozostřeně a došlo jim, že ani oni nemají páru. Sak už neměla sílu a tak si kecla na zem, spolu s Ino. Všechny si kluky vražedně prohlíželi a pak své dojmy shrnuly jediným výstižným slovem: „Dementi!“ poznamenaly rozhořčeně a dál nic. Ino pak jen pokynula Hin a Ten, aby se k nim na zemi přidaly a všechny se o sebe následně unaveně opřely. Nakonec, když zklidnily všechny hormony, daly se do vysvětlování. Nicméně, velice stručného.
„Věděly jsme, že když se sem vrátíme a vy tu budete, nebo se taky za čas objevíte, tak se všechno pokazí. Zapomenem na plán a budem chtít bejt s váma. A i kdyby ne, nedovolili byste nám odejít. Chtěly jsme to všecko zvládnout samy. A protože jsme si nebyly jisté, že to přežijeme, přišlo nám jednodušší udělat to takhle. Abyste si nic nevyčítali a nemuseli na to myslet. Vždycky je lepší počítat s nejhorším. Třeba jsme ani nebyly daleko od pravdy, když jsme chtěly, abyste si mysleli, že jsme zemřely,“ vysvětlila Ino a opřela si hlavu o Hinatino rameno. Ta se s lesknoucíma očima podívala na kluky a pak se z nejasných důvodů letmo usmála. Bůh ví proč, tohle gesto vyvolalo v Narutovi zvláštní strach.
„A-.“
„Takže vás třeba vůbec nenapadlo, že jestli náš plán nevyjde, ztratíme vás podruhý?“ zeptal se tentokrát Sasuke, čímž skočil Narutovi do řeči. Přestože to byla otázka mířená na holky, pohledem ulpěl na Sakuře. Ta si toho všimla. Do očí se mu vydržela dívat jen pár vteřin a pak pohled odvrátila.
„Co na tom záleží? Stejně je větší pravděpodobnost, že jestli zemřeme, tak všichni,“ uchechtla se ironicky a otřela si zvlhlé koutky očí.
„Útěcha,“ poplácala ji s úsměvem Ino a natáhla se celá přes Hinatiny nohy. Všechny vypadaly, jakoby měly každou chvíli usnout vyčerpáním.
Kluci stáli na místě. Mísily se v nich pocity strachu, lásky, viny a vzteku. Vztek, ten šel třeba jasně zpozorovat na zástupci Uchiha klanu. Málo nechybělo, aby se u něj objevil i sharingan. A možná by to nebyl tak špatný nápad. Oblbnout všechny, sbalit je a utýct s nima někam hodně daleko. Nebyl to jeho styl, ale věci se mění. Co se nezměnilo, jsou city. A ochránit přítele je na prvním místě. Sasuke nevědomky upřel pozornost na Naruta. Viděl mu na očích, jak je zmatený – stejně jako byl právě on. A věděl, že ho musí chránit.
„Fajn, takže… jsme si to vyříkali, a co teď? Jakej byl váš plán?“ Děvčata si Sasukeho převapeně prohlédla. Ať už to bylo jeho reakcí, nebo jejich únavou, něco prostě bylo jinak, než dřív. Ale nebylo to špatný…
Každopádně, Sasuke se odpovědi nedočkal. Jen zpozoroval nervózní úsměvy holek a krčení rameny. Mezi očima mu vyskočilo několik nepěkných vrásek.
„Hm, aha, takže zase houby. ACH JO!“ praštil se dlaní do obličeje a odkráčel. To zarazilo Naruta. „Kam-!“
„Jděte napřed, já se pak vrátim. Jen potřebuju trochu vzduchu navíc,“ nenechal ho opět domluvit a vzdaloval se. Sak na něj upírala pohled a v tu chvíli jí připadalo, jakoby se vzdaloval jen od ní. A ta představa se jí, kdo ví proč, vůbec nelíbila. Vyrazila jako střela, čímž spustila domino efekt a holky popadaly.
„Gomen! Musim si něco zařídit!“ vysvětlila stručně, než se kdokoli stačil zeptat a rozběhla se za jistou osobou. Holky jen nevěřícně zíraly a pak se taktéž zvedly, oprášily oblečení a pokynuly klukům, aby je následovaly.
Tenten se ještě obrátila na Nejiho a všimla si, že se ještě lehce motá – asi následkem otřesu Hyuugovskýho mozku – a zastavila se. Ino a Hin si toho všimly, pochopily a věnovaly jí úsměv. A tak tam Ten zůstala sama s ním. Neji si toho všiml až za několik vteřin. Nejspíš se ještě vzpamatovával s toho nového přívalu informací. Když ji zpozoroval, přivřel víčka, jako kdyby si ji podezíravě prohlížel. Není pak divu, že jí to znervóznilo a začala si přešlapovat na místě. Nakonec se odhodlala a šla k němu blíž.
„Už to chápeš?“ zeptala se opatrně. Chtěla vědět, jestli už jí odpustil. Chystal se k odpovědi. K odpovědi, nad kterou ani nepřemýšlel, ale pak zarazil sám sebe. A vzpomněl si na ten den, když s Katsumi… tedy… Tenten, seděl u toho stromu a vylejval jí srdce. A ona mu říkala všechny ty věci… věci sama o sobě, anižby to on věděl. A vzpomněl si, jak mu řekla, že ona, Tenten, ho vždycky milovala. A nikdy ho nevinila z toho, že odešel. Má teď on právo vinit ji z toho, že je chtěla chránit? Že chtěla chránit Naruta, svého přítele? Že… chtěla chránit jeho? Když si to všechno poskládal dohromady, měl obrovskou chuť vrazit si pár facek. Najednou mu svitlo.
„Ten?“ vyslovil její jméno, ale nedíval se na ni.
„Ano?“ Cítila, jak jí buší srdce. Tahle chvíle měla rozhodnout, jak se bude odvíjet celý jejich budoucí vztah. Nebo spíše to, co z něj zbylo. Všimla si, jak pootevřel ústa a netrpělivě čekala. A pak… „Nedáme si ramen?“

Sakura běžela lesem, ve kterém se jí Sasuke před několika minutami ztratil. Teda, ztratil se jí, když byla asi deset vteřin běhu od něj, ale mezi hustými stromy se pěkně schoval a už ho nenašla.
„Sasuke?“ zavolala, ale vrátila se jí jen ozvěna.
„Sasuke?!“ zkusila to znova. Čekala, že uslyší rány, třeba jak kácí stromy. Když odcházel, vypadal tak ňák rozčileně a ona předpokládala, že se potřebuje vymlátit. Ale zapomněla, že Sasuke není ona.
„Sa-!“
„Co furt hulákáš?“ ozval se nad ní otrávený hlas. Lekla se, zaujala obranný postoj, ale jakmile zvedla hlavu, naskytl se jí pohled na osobu visící hlavou dolů za vysokou větev. Nevěřícně na něj zírala a klepala pravou nohou do země. Nevypadalo, že by to zaujalo jeho pozornost.
„Chtělas mi něco?“ prohlásil provokativně a pozorně ji sledoval.
„Spíš jsem myslela, jestli náhodou ty nemáš co říct?“ Její typická nepříjemná reakce ho nijak nevykolejila, ale došlo mu, že by se s ní možná měl pustit do nějaké smysluplnější konverzace. Otráveně si povzdechl a vrátil se zpět na zem – ve všech možných smyslech. Přišel k ní až na vzdálenost třiceti centimetrů. Čekal, že se bude snažit vzdálit, ale ani se nehla. V očích měla odhodlaný výraz a čekala, až začne mluvit on. To měl taky v plánu, ale pak si to rozmyslel. Místo toho si ji přitáhl a nečekaně políbil. Sakura zvedla ruce k protestu = k pořadný ráně, ale i ona si tohle rozmyslela. Chtěla vědět, co s ním je a tak ho nechala, ať jí to vysvětlí – jeho vlastním způsobem.
Až asi za dvacet vteřin Sasukemu došlo, že se Sakura nebrání a to mu přišlo podezřelý. Ustal v dosavadní činnosti a zvědavě se na ni podíval.
„Skončil jsi?“ odsekla s nezájmem a čekala. Sasuke se nebezpečně usmál.
„Chtěla jsi vědět, jestli mám co říct. Tak jsem to řekl takhle. Nelíbí?“
„Takže jsi jednoduše naštvanej a vracíš mi to tím, že se snažíš naštvat i mě?“ usoudila a zkřížila si ruce na prsou. Sasuke našpulil rty.
„Vidíš, takhle mě nenapadlo o tom přemýšlet. Ale! …. Něco na tom bude. Jestli je tohle způsob, jak tě štvát, moc rád ho budu provozovat i dál,“ rozpovídal se spokojenej sám se sebou a poslal jí vzdušnou pusu. Sakura se prazvláštním způsobem uchechtla a v tu ránu jí vyrazila vzduchem pravačka, jakoby ji ani neovládala, a přitiskla se na Sasukeho tvář. Ten jen otočil hlavu doprava asi o deset stupňů a víc nic. Krom velkého překvapení. Pomalu si narovnal všech sedm krčních obratlů a už se zas věnoval Sakuře. Zvedl pravou ruku a jejím hřbetem jí přejel po tváři.
„Jestli pro tebe, když tě políbím, znamená, že tě chci naštvat, jak ti mám říct, že tě mám rád? Mám tě začít fackovat jako ty mě?“ usmíval se s klidem, ale ruku nespouštěl. Neodpověděla.
„Fajn, zeptám se jinak. Jakym způsobem bys mi ty řekla, že mě máš ráda? Protože jestli máš na mysli ty facky, tak… já toho vydržim hodně, ale jestli by mě do konce života měl každý den vítat doma pár facek tak -.“ Než dokončil svou myšlenku, Sak mu přiložila prsty na rty. Nedívala se mu do očí, ale do země. Jakoby se snažila uklidnit. A tak Sasuke nic nedělal. Ale čekal. Čekal na ni už dost dlouho, pár minut ještě počká.
„Jak?“ promluvila po chvíli. Sasuke zpozorněl. „Jak mám vědět, že mi zase neublížíš? Jednou mi to stačilo. Na povrchu se zdám drsná, ale pořád jsem člověk. A ty… jsi pořád ty…“ zašeptala poslední slova a druhou rukou si zakryla obličej.
„Pořád se bojí, že jí ublížím. Nevěděl jsem, že se tím ještě trápí. Ale… mohlo mě to napadnout. Něco takového nikdo jen tak nezapomene.“ Zhluboka se nadechl a zapomněl na všechnu pýchu, hrdost i racionální myšlení. Lehce uchopil její ruku a stáhnul si ji s úst. Ale nepouštěl ji.
„Víš, nerad slibuju. Protože když člověka něco zavazuje, má tím větší nutkání to porušit. A taky už nechci řešit minulost a vyhlížet budoucnost. Chci jen přítomnost. A chci v ní tebe. Můžeš… mi tohle splnit?“ mluvil k ní tiše, něžně a laskavě. Tak moc, že ji to přinutilo k pláči. Nechtěl po ní hned odpověď. Jen chtěl vědět, že na něj počká. Čekala na něj celý život a bál se, že už ji to unavilo. Zatímco vnitřně panikařil, jediné, co ho napadlo, bylo pevně ji obejmout a nepustit. Alespoň tuhle jistotu mohl mít. Že si může ukradnout pár okamžiků s ní.
„Jestli ti ještě někdy ublížím, tak mě, prosím, zabij.“

Tenten si Nejiho nechápavě prohlížela a hlavou se jí honila jediná otázka: On mě pozval na ramen?!
„Teda, je pravda, že mám hlad, ale… ale! Pochybuju, že si toho všimnul!“ rozčilovala se nad jeho jednáním, zatímco si do pusy cpala jednu porci nudlí za druhou. Mladý Hyuuga na tom byl podobně.
„Asi už bych mohl něco říct. Anebo… ne… až pak,“ rozhodl se a dál se věnoval zaplňování svého žaludku.
„Nechceš mi něco říct?“ vyhrkla Ten ve chvíli, kdy měl Neji sousto na půl cesty jícnem a zarazil se, pak se nadechl k odpovědi a jak jinak… začal se dusit. Tenten mu začala do zad vyděšeně mlátit, dokud nenabral v obličeji normální barvu.
„My – slím,“ vydechl ztěžka, „že bysme, - mohli jít,“ rozhodl rozumně, zaplatil za oba a společně se vydali podvečerními klidnými ulicemi vesnice.
„Promiň,“ zazněl do poloticha mužský hlas. Okamžitě to upoutalo Tenteninu pozornost.
„Byl jsem naštvanej. Na tebe, na sebe, na celej svět. Pořád se snažím v myšlenkách vrátit do chvíle, kdy tohle všechno začalo, ale nemůžu ji najít. Nebo… spíš bych měl říct, že sem se snažil. Teď už na tom nezáleží. Všichni jsme zase spolu. My dva… jsme spolu.“ Ten ho už takle dlouho neviděla. Takhle… plného emocí. Choval se tak jedině, když byl s ní. Tehdy před lety. Už je to dlouho. A teď je naděje, že se vše vrátí zpět. Ne do starých kolejí, ale přece to má budoucnost.
Chvíli nevěděla co říct, ale uvědomila si, že nemůže nic ztratit. Slova jí nikdy moc nešly, tak to vyřešila po svém.
„Áááááá, gomeeeeeeeen!!!“ zaječela nepříčetně a skočila mu na krk. Neji dostal špatný pocit, že se vrátí jeho dušení.
„Promiň!!! Bylo to všechno na houby! Tenhle blbej plán, ten hnusnej slizoun a taky-.“ Chtěla pokračovat, ale zabránila jí v tom jeho ruka, která jí zacpala celá ústa. Překvapeně se na něj podivala.
„Řveš mi do ucha,“ vysvětlil svižně a uvolnil stisk. Když se vrátil do normálu, pokračoval.
„Stalo se toho hodně, a hodně se toho taky změnilo. Ale… jedna věc se nezměnila. A nezmění se nikdy. Ty víš, co to je. Cítíš to stejně,“ mluvil klidně a sledoval její reakce. Ten jen stála přibitá na místě a nestačila vstřebávat. Ale tohle nebyla chvíle pro logické myšlení a tak, když si po chvíli uvědomila, co všechno jí vlastně řekl, začala ho opětovně škrtit.
„Miluju tě, Neji! Mi-!“ jeho ruka ji znova umlčela.
„No jo, já vim,“ ucedil strhaně, ale své vlastní objetí nepovolil. „Já tebe taky, ženská praštěná.“