NFFORPG - Konohagakure no Sato

Otrava v Nakanojo

Akihiro Kazuki
Tým 5
Nakanojo

V řece... velice neobvyklé... Přímé napojení na vodní zásoby vesnice? Hráz? Velký zdroj otravy? Nebo.... nebo úmysl a uživatel Suitonu... ale i bez toho...
Akihiro byl myšlenkami úplně jinde. Mise mu dodávala možnost na vše kolem sebe zapomenout a věnovat se jen této jediné věci... této misi.
Cestou následovalo několik zastávek, kterých bylo na plavovlásek až příliš. Na druhou stranu to však dávalo prostor pro rozvití více teorií. Navíc, chápal i důvod, Mimiho, a nijak neměl potřebu mu něco podobného vyčítat.
Když konečně pak dorazili na místo, čekala na ně docela rušná vesnice plná života. Pokud by takové místo začalo mít problém s dodávkou vody, byl by to opravdu problém, ze kterého by se dlouhou dobu lidé nevzpamatovali. Nejspíše by to byl i konec této vesnice, jak ji místní znají.
Suzume ale neotálela a nedala jim moc prostoru se zde více porozhlédnout, ne že by to bylo prozatím potřeba. Hned totiž vyrazila k muži, kterého očividně znala již z dřívějška. Vzhledem na situaci pak ani nebylo překvapení, že se jednalo o dalšího člověka, který s nimi na této misi měl spolupracovat. Profesionál v oboru se vždy hodí.
"Zdravím" Pokývl hlavou plavovlásek směrem k rudovlasému muži a věnoval mu jeden ze svých obvyklý morousovitých pohledů. Nebylo to samozřejmě myšleno nijak zle, ale jelikož byl stále dosti zamyšlený, ani si své vystupování zrovna dvakrát neuvědomoval. Postupně se však navracel do reality a hned už se chystal vyslovit několik dotazů. Na rozdíl od ostatních ale neměl v plánu všechno nechávat jen na Suzume, i když ze sebe nemohl ihned vychrlit hromadu otázek. Proto začal tak, jak by nejspíš začali i jejich senseika a očekával, že se všichni ostatní připojí.
"Tak jak to tady zatím vypadá? Už máte nějaké konkrétnější informace?" Zeptal se Akihiro neutrálním tónem a začal skenovat pohledem okolí a vše si ukládat do paměti jako malé dílky skládačky.

Torashi Hanako
Tým 2
Vesnice Izumizaki

Renova odpověď jí z velké části zbavila tíživého kamene úzkosti na hrudi, který v ní otázka Akane stvořila. Přestože to s ní nemělo souvislost, přestože Rena téměř neznala a přestože by to bylo pochopitelné, když byl ninja, z nějakého důvodu jí srdce sevřela ledová pěst při pomyšlení, že by měl její týmový partner krev na svých rukách. Ale nebylo tomu tak. A Hanako se citelně ulevilo. Jeho následující myšlenka jí ovšem už tak vzdálená nebyla. Spíše naopak.
Rudovláska stočila pohled před sebe a zabodla ho k zemi ke svým špičkám. Prsty přitom instinktivně propletla mezi sebou. Stejnou otázkou se mnohdy zaobírala i ona, když byla ještě na Akademii.
Jaké to asi je, vzít někomu život?
Ať už z toho měl člověk jakýkoliv pocit, Hanako si byla naprosto jistá, že to bylo především děsivé. Připravit někoho o to nejcennější- bylo kruté. A taková krutost ji děsila. Narozdíl od ostatních ale nebyla přesvědčená o tom, že to při jejich povolání bylo nezbytné. Vždy přeci existovala i jiná cesta. Ne snad?
Hanako pomalu vzhlédla a tázavě na Rena zamrkala, když se usadil na zem a poslal je na obhlídku s tak zvláštní žádostí. Předpokládal snad, že se tam objeví sám vrah?
Přeskočila pohledem na Akane v očekávání její reakce, odmítnout to ale nehodlala. Když už nic jiného, musela se snažit alespoň nepekážet a být ostatním nápomocná, jak jen bylo v jejích silách.

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Takuya Riko
Tým 11
Ulice Kasugawy, věštecký stánek
Když ho muž tak odbil, našpulil Takuya jen uraženě rty a nahrbil se.
Muž se poté dal do věštění a navzdory zápachu, který celou atmosféru podbarvoval, jako by se dvojice nacházela na okraji sopky, se Takuya naklonil zvědavě dopředu, za hlasem.
Náhlý záblesk ho ale donutil se opět zaklonit a zakrýt si oči dlaní. Než světlo opět zmizelo, stihl se černovlásek rozkoukat dost na to, aby si muže, co mu právě vykládal jeho budoucnost, alespoň částečně prohlédl.
Vnitřek stanu poté opět potemněl a před chlapcem se zjevilo svítivě rudé divadlo.
Takuya bojující siluety zaujatě sledoval, naslouchaje při tom věštci.
Když se scéna změnila, zapřel se Takuya o překřížená lítka a naklonil se ke stolku. V očích se mu při tom odrážela rudá záře, kterou vyzařoval meč, třímaný postavou v centru dění. Něco takového ještě neviděl...
„... Ta mocná zbraň vo který mluvíte... to myslíte mýho Anikiho?“ zeptal se Takuya, aniž by od obrazu meče před sebou odvrátil zrak.
Ten meč jako jeho Aniki vůbec nevypadal. V chlapcově nitru se tak mísilo vzrušení s úzkostí.
Slovům o získání veliké moci za obrovskou cenu moc nerozuměl. Tíhu ve svém srdci ale přesto pociťoval.

Ren Kurogami
Tým 2
Vesnice Izumizaki
„Život je to nejcennější...“ zopakoval po Hanako Ren zamyšleně, jako by si to musel nejprve v hlavě přebrat, než to přijme jako fakt. Byl život to nejcennější...? Patrně ano. Jen živý mohl člověk objevovat nové věci a posouvat hranice poznání. Smrt byla ale nakonec také jistá forma poznání, nebo ne? Otázkou bylo, jaká. Byla to nekonečná studnice pestrých barev, nebo jen černočerná tma...?
Dotaz Akane ho přiměl opět vzhlédnout. Ať už to bylo tak, či onak, zkušenost, na kterou se ho Akane ptala, mu scházela. Z nějakého důvodu se mu té příležitosti doposud nikdy nedostalo a on nevěděl, jaký z toho má pocit.
„Ne, nezabil,“ zakroutil hlavou a obrátil se k dívkám opět zády. Byl lehce zklamaný, i když ne překvapený.
„Zajímalo by mě ale...“ utrousil dodatečně zamyšleně, „jaké to je...“
Trojice pokračovala ještě kousek dál do centra dokud se Ren nezastavil uprostřed ulice vedoucí k hospodě.
Začínalo se stmívat.
„Akane-san, Hanako-san,“ obrátil se k dívkám chlapec opět čelem, načež přešel ke zdi jednoho z domů, co ulici tvořily, a sedl si k ní na zem do tureckého sedu.
„Mohly byste se jít prosím podívat před hospodu, kdo z těch lidí tam je nejklidnější?“ zahleděl se na obě hnědovlásek se slamákem na hlavě.

Návrat do Konohy proběhl bez sebemenších komplikací, ale i bez čehokoliv pestřejšího. Trojice mlčela a Homura nebyl ten typ, aby se to snažil měnit. Nechal je po celou cestu a noc jejich myšlenkám, dokud neprošli bránou Konohy.
„Kasumi, Midori, hlavní hlášení dneska podáváte vy,“ obrátil se na obě dívky jounin přes rameno.
„Ty Kaito uděláš hned na to to samý. Doplníš hlášení z naší mise svým vlastním,“ přejel pohledem ke chlapci po svém boku, načež se opět zadíval před sebe.
Pro děti to byla dobrá zkušenost, to za prvé, a za druhé ho šíleně nebavilo se s někým dlouze vybavovat nebo se opakovat. Bohatě stačilo, že to celé bude muset odevzdat posléze ještě sám písemně.
Chvíli na to už bral Homura za kliku kanceláře Hiroko a vstupoval dovnitř, se svým týmem a Kaitem v závěsu.
„Dobrej, hokage-sama,“ vytáhl jednu dlaň z kapsy na pozdrav a předstoupil před černovlasou ženu za stolem, načež chvilku počkal, až se děti srovnají za ním a zavřou za sebou.
„Tým 1 je zpátky a hlásí úspěšné splnění mise. Midori a Kasumi Hyuuga vám k tomu řeknou víc,“ ukázal ohnivec palcem za sebe, načež si stoupl stranou, aby dal prostor zmíněné dvojici.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Bestie z Kasugawy

Žena se zamračila a prsty se rozjely po klávesnici.
"To je zvláštní, jsem si jistá, že měli holčičku..." Řekla překvapeně a posmutněle zároveň.
"Zřejmě si neuvědomuješ rozsah tehdejší tragédie, drahoušku. Kapitán Murakami skončil ubodán kriminálníky, které do vězení sám dostal. Jeho žena skončila ve vězení a jejich dítě uhořelo s mnoha dalšími při tom hrozném požáru před deseti lety, načež si pak i jeho matka vzala život."
Vysvětlovala během hledání. Po chvilce rozhodně klepla do klávesnice.
"Mám to a měla jsem pravdu, je tu registrovaná dcera, Murakami Aida. Proč ale ten chlapec?"
Položila si nahlas otázku se zjevným zaujetím a pustila se do důkladnějšího hledání.
"Á vida, je tu ukrytá podsložka...mrška jedna, myslela si, že mi uteče..."
Překvapeně vykulila oči.
"Je to tak! Je tu registrován ještě chlapec! Bylo mi to divné, ten chlapec byl totiž adoptovaný, proto ta podsložka! Jak už jsem ale říkala, též zemřel při tom požáru. Jmenoval se Murakami...Kenzo."

Kumaru zavrtěl hlavou.
"Hmm...jasně že ne, já už svoje proroctví znám. Kdysi mi ho řekla jedna babizna. Předpověděla mi, že budu mít dvě děti a ani jedno nebude moje..." Zabručel rádoby znechuceně a rukou popohnal kluka do stanu.
"Které části Velkolepý Věštec jsi nerozuměl?" Ozval se před Takuyou, sedícím na polštářích, krákavý hlas.
"Část tvého osudu je mi známa již nějakou dobu, mladíku. Svítí mi nepříjemně v očích, jako když se dlouho upřeně díváš do žárovky a pak zavřeš oči."
Vzduch ve stanu jako by se najednou přeměnil v hustou těžkou mlhu páchnoucí sírou.
"Tvůj život bude jako kování meče, mladý Takuyo! Pouho pouhá tupá ocelová cihla bez významu přeměněna v nabroušenou čepel! Avšak rány, které ti tvoji nepřátelé zasadí, budou znát navždy."
Po Věštcových slovech z ničeho nic mladíka oslnil malý záblesk světla, který odhalil nízký široký stolek a za ním sedícího Velkolepého Věštce.
Byl to postarší, pohublý muž s turbanem na hlavě, jaký obvykle nosili lidé ze země Větru. Ve tváři měl spirálovitá tetování, která vypadala, jako by se jemně vlnila po mužově tváři.
Po několika vteřinách muže opět zahalila tma. V místě kde byl stolek tančily tři malé postavičky rudé svítivé barvy připomínající oheň. Jedna držela velký meč a zoufale se bránila proti dalším dvěma. Jedním s lukem a druhým s tetsubem.
"V rukou sevřeš mocnou zbraň a pocítíš sílu změnit svět, ale cena kterou za to budeš muset zaplatit, bude obrovská!"
Znovu záblesk a scéna na stolku se změnila. Skupina červených postaviček ležela poházená v pomyslném kruhu kolem postavy uprostřed. Ta držela nad hlavou jasně planoucí meč, který jako by přitahoval k sobě temnotu ve stanu a tlumil tak světlo ostatních postav ležících kolem. Některé připomínaly medvědy, jiné lidi. Postavy s lukem a tetsubem zde byli také. Všichni leželi a natahovali ruce k postavě uprostřed.
"Od tohoto okamžiku je mi tvůj osud neznámý..." Prohlásil krákavý hlas rozrušeně.

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa
„Myslela jsem si to,“ usmála se rozpačitě dívka a podrbala se za hlavou. „Omluvte tedy mou drzost, zkusit jsem to musela. Jsem jen jeho neteř. Hledám…,“ krátce se zamyslela, jak informaci co nejkulantněji podat. Byla v cizí vesnici a věděla toho pramálo, proto nevěděla, jaké informace může sdílet a jaké ne.
Fialovýma očima se vrátila k ženě. Působila zodpovědně a rozumně. Určitě chápala, proč dívka tak přemýšlí. Jak sama řekla, ne všechny údaje mohou být jen tak dostupné. „Hledám… Bývalý kapitán zdejší policie měl syna. Obáváme se, že by mohl být v nebezpečí. Rádi bychom mu pomohli, nabídli ochranu. Nevíte, kde bych ho našla?“

Otrava v Nakanojo

Naoko
Tým 5
Nakanojo
Naoko přikývla, když Suzume vydala rozkaz a vytazila s týmem 5 na cestu. Rychlé cestování jí nedělalo žádný problém a ani neprotestovala, když se cesta, kvůli častým zastávkám, lehce protáhla. V si třídila myšlenky a díky tomu po celou dobu nepromluvila. Bylo velice zvláštní, že se jed dostal do řeky a ještě zvláštnější, že tam setrval. Kdyby někdo chtěl otrávit řeku, aby způsobil kalamitu ve městě, musel by do řeky nebezpečnou látku pouštět neustále, protože voda v řece plynula a udržet jed na jednom místě by bylo zhola nemožné. Jedna z variant, na kterou Naoko přišla byla, že by musela nějaká továrna na chemikálie vpouštět svůj odpad do řeky. Tím by se zajistil pravidelný přísun toxických látek. Další varianty byli méně pravděpodobné a proto si je uložila k dalšímu prozkoumání na později.
Na jedné ze zastávek si dívka vyndala jídlo od Mikiho a bez řečí ho snědla. Jediné, jak však Mikimu sdělila, že jí chutnalo, bylo lehké pokývnutí hlavou, které si mohl vyložit prakticky jakkoli. Další cestu absolvovala Naoko v tichosti, soustředíc se na rychlé tempo běhu a na svůj dech.
Do vesnice dorazili k podvečer druhého dne a tehdy Naoko konečně promluvila, zrovna když potkali onoho rudovlasého experta.
"Velice mě těší, Ryuunosuke-san."
Pravila a hluboce se mu uklonila s rukama spojenýna v klíně, jak to správné dívky dělali.
"Bude mi ctí s vámi spolupracovat."
Její jemný hlásek byl velice uctivý a plný radostného optimismu, který byl nejspíše hraný. Jistě se to však říci nedalo. Protože nebyla v pozici, kde by mohla dělat vlastní rozhodnutí, nechala všechno jednání a rozkazy na Suzume a sama stála pospolu s Akihirem a Mikim.

Sugawara Akane
Tým 2
Vesnice Izumizaki

Jak se dalo čekat, Renova nekonkrétní odpověď červenovlásce opět vůbec nic neosvětlila. Pouze nechala volné pole působnosti její představivosti. Akane se v hlavě objevil obraz jakýchsi podivných mlhavých duchů, kteří jsou napůl mámením a napůl nezvyklými společníky přivolanými Kuchiyose no jutsu nebo něčím podobným. To, že Ren nikdy na nic nemůže odpovědět přímo jí pomalu začínalo lézt na nervy. Kromě toho měla docela vážné pochybnosti nad tím, jestli se Hanako Kitsune-san bude opravdu líbit, jak chlapec nadhodil. Měla přinejmenším pocit, že jí samotné se téměř určitě zamlouvat nebude.
Zmínka o tom, že "pomáhá s misí" ji akorát ještě víc uvrhla do spleti myšlenek. Vytrhla ji teprve další chlapcova zdánlivě nesouvisející otázka. A následně překotná odpověď Hanako.
Po chvilce ticha se Akane k druhé dívce otočila a pronesla poněkud pochmurným hlasem: "V tom máš určitě pravdu, Hanako. Lidský život je to nejcennější. A nikdo nemá právo ho druhému brát. Ale jako ninjové musíme tuhle prostou přirozenou pravdu bohužel obcházet. Stejně tak jako to dělají jiní lidé. Nebo možná právě proto."
Na další chvilku Akane ztichla a pak doplnila odpověď na chlapcův dotaz. "Ale já jsem zatím nikoho nezabila. Ty ano, že se ptáš?" Teprve, když tato slova vypustila z úst, uvědomila si, jak neuvěřitelně tísnivě zní ono zlověstné zatím. Na Renovu odpověď čekala poněkud napjatě. Neuměla si ji totiž úplně představit.

Tokune Wakamuro
Tím 12
Cvičisko

Shin zaútočil na Danna-senseia a ja som s klonom sme ustúpili do zadu. Sensei vytiahol katanu a v druhej ruke sa mu objavili kunaie. Postavil som sa pred klon. Sensei hodil kunaie na Shina. V prípadem, že by sa Shin rozhodol kunaiu vyhnúť, bol som pripravený ho odkopnúť vo vzduchu, ale Shin by to určite nespravil. Vzal som klon za ruku a ťahal ho za strom. Snažil som sa vymyslieť plán. Shin sa zatiaľ ale držal, a sensei vyzeral, že ho šetrí, zatiaľ som sa rozhodol nezasahovať. Vytiahol som z kapsy kunai a bol pripravený ho použiť v prípade núdze. Z poza stromu som sledoval ako si Shin vedie proti senseiovi. Kunai som si pre istotu vložil do úst a ruky som si pripravil aby som s nimi mohol spraviť pečate, keby niečo.

Kasumi Hyuuga
(Tým 1)
les --> vesnice --> cesta domů

Když Homura zavelel, že je opravdu po všem a můžou se vrátit, konečně se jí ulevilo. Sice nezněl, jako by jim něco přikazoval, ale od něj tak nějak všechno co řekl vnímala jako rozkaz. Spolu s těmi zbylými dvěma, kteří měli očividně taky dost se vydala nazpět. Midori vypadala, že je z trochu zmatená, nebo možná jen unavená a přešlá, takže už tak moc nevnímala, co se po ní vlastně chce.
Na druhý den museli počkat, jak se k tomu postaví velení vesnice. Všichni vypadali opravdu slušní a milí, zjevně litovali toho, co se stalo a nakonec byli vděční za pomoc týmu jedna. Z Homurovi strany se ovšem o nějaké slušnosti nedalo mluvit.
"Sensei..." Povzdechla si, když viděla jeho projev, na kterém bylo znát, že jak se vyřeší vnitřní záležitosti vesnice je mu ukradené, hlavně že může jít domů. Až teď si uvědomila, že ona sama vlastně domů nějak nespěchá. Ne že by se netěšila na svou rodinu, ale tak nějak si všimla, že čím dál je od vesnice, tím méně může uvažovat o tom, kdo vlastně je a jaká je její pozice. Vnímala tohle jako osvobozující. Jak se dalo čekat, ani Kasumi po cestě domů příliš nemluvila.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Torashi Hanako
Tým 2
Vesnice Izumizaki

Z Renovy odpovědi nebyla příliš moudrá, jelikož byla natolik abstraktní, že vlastně žádnou odpovědí nakonec ani nebyla. Upevnila ji však v názoru, že Tanečníci musí být loutky. Možná- nebo spíše určitě jiné, než většina loutek používaných ninji, ale určitě šlo o nějaký druh loutek. Ren byl tedy loutkař. Akorát... Co vlastně věděla o bojových loutkách? Nikdy žádnou naživo neviděla a jediné, co o nich znala, byly věci vyprávěné jejím otcem. Vlastně ani nemohla s jistotou říci, že Tanečníci byly loutky určené pro boj...
Hanako se natolik ponořila do svých úvah, že ji Renova otázka zprvu prošla jedním uchem tam a druhým ven, aniž by zanechala nějaký dojem. Teprve o dvě vteřiny později, když si uvědomila, že se jich mladík na něco ptal, zdvihla k němu poplašeně pohled a zamrkala dlouhýma řasama.
"C-Cože?" vypadlo z ní, než si jeho otázku v duchu zopakovala.
"N-Ne, nikdy!" vykoktala vzápětí a přitiskla si ruku sevřenou v pěst ke hrudi. Jak by mohla někdy někoho zabít? Vždyť teprve opustila Akademii... A i kdyby- Jak by mohla někomu vzít život?? Vždyť bylo hrozné někomu i jen ublížit!
"Ž-Život je přeci to nejcennější, co člověk má. Nikdo nemá právo ho druhému člověku jen tak vzít," vyhrkla.

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Ren Kurogami
Tým 2
Vesnice Izumizaki
„Hai?“ ohlédl se Ren na Hanako, když ho oslovila, brnkaje si dál vesele na shamisen. Zajímala se o tanečníky, o kterých se bavil s Nozomi. Její zájem mu vykouzlil nepatrný úsměv ve tváři.
„Jsou někým nebo něčím, sám nevím. To je jedna z věcí, které na nich mám tak rád,“ usmál se vesele na Hanako, jako by měl vážně radost, že o tom může někomu říct. „Díky nim je tenhle svět pestřejší a zajímavější. Určitě se ti budou také líbit, až nějakého z nich uvidíš, Hanako-san~“
„Kitsune-san nám pomáhá s naší misí, takže ji nejspíš uvidíš jako první,“ dodal Ren a zamyšleně vzhlédl k nebi. Trojice mezitím došla zpátky do města, k nedokončeným novostavbám. Tehdy Ren brnkl na svůj shamisen naposled a se svým nástrojem stále v dlaních si založil ruce rozverně za zády a otočil se k dívkám čelem, kráčeje pozpátku dál.
„Nee, Hanako-san, Akane-san? Už jste někdy někoho zabily?“ zeptal se obou dívek hnědovlásek znenadání, s podobně neutrálním výrazem ve tváři jako měl předtím v márnici, jen v očích mu jasně žhnula zvědavost a zájem. Zatímco čekal na jejich odpověď, kráčeje nadále pozpátku, vzal si Ren svůj shamisen opět před sebe a pustil se znovu do brnkání, snad protože ho to bavilo, a nebo možná, aby odlehčil atmosféru, kterou svým dotazem způsobil. Na odpověď ale čekat nepřestal.

Takuya Riko
Tým 11
Ulice Kasugawy, věštecký stánek
„V-Vy nejdete!?“ vyděsil se trošku černovlásek, když mu dal Kumaru peníze a poslal ho do věšteckého stanu samotného. Takuya se otočil čelem ke stanu a na sucho polkl, načež si dodal kuráž a vykročil vpřed.
„Brej... den?“ vstoupil do stanu a nejistě pozdravil. Neviděl vůbec nic. To existovalo něco jako opak žárovky nebo co!?
Když na něho kdosi promluvil, mladík sebou mírně škubl, načež poslechl a „posadil“ se na zem do tureckého sedu.
„Vodkaď znáte mý méno?“ zamrkal Takuya ohromeně, snažící se ve tmě před sebou něco rozeznat. Že by se už o něm začínalo ve světě mluvit? A nebo to byl vážně vopravdovskej věštec...!?

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Shikamuro Nara
Sensei týmu 3
Monument Hokage
Shikamuro seskočil za stěny a chvilku počínání své žačky zamyšleně sledoval. Tréning ovládání chakry nějakou dobu zabrat měl, ale jeho zaujalo něco jiného. Základní akrobacii měli žáci akademii zvládat obstojně, ale Juuna vypadala, že to nebyla její silná stránka. Základ všeho byl, naučit se padat. Pokud člověk uměl padat, měl velice dobrý základ pro jakýkoliv boj. Když se tak Shikamuro na Juunu díval, připomnělo mu to hlemýždě, který využíval lepivosti koloidního roztoku, aby se dostal za potravou. Když se nad tím však zamyslel hlouběji, nebylo to zcela přesné, protože, aby vznikl koloidní roztok, musel se hlemýžďův sliz spojit s vodou a proto se mohl hlemýžď pohybovat jen za deště, nebo maximálně den po něm. Hnědovlásek se zahleděl na oblohu a chvilku sledoval mraky.
"Jestli se nepletu, bude do hodinky pršet."
Pravil zcela zaujatým tónem a hleděl na oblohu, kde bylo jen pár bílých mráčků a nic nenaznačovalo, že by se to mělo změnit. Jeho zájem o mraky se však ihned vypařil a Shikamuro se podíval na trénující dívku.
"Když sem se to učil já, trvalo mi to přesně tři dny."
Zavzpomínal na své začátky a zasněně se usmál.
"Teda, ono to bylo proto, že mě to nebavilo, já si trochu upravil boty, abych mohl vylézt po stromě a sensei mě načapal. Další den a půl sem musel běhat okolo vesnice a nesměl sem se zastavit. Řeknu ti, jíst za běhu ještě jde, ale s zkus se za běhu nějak rozumně vyčurat."
Pravil k dívce, i když nebylo jisté, jestli mluví přímo na ni, protože ho mezitím zaujala skalní stěna, on na ni přiložil dlaně a vyhoupl své tělo do vzduchu. Dlaně držel na stěně jen chakrou a zbytek těla držel jen tak ve vzduchu svaly. Potom zavřel oči a zvedl se jen na prsty, kterými se nejspíše stále snažil udržet za pomoci chakry. To se povedlo, ale jen na pár vteřin poté se musel ze stěny pustit. Byla to jistá fáze tréningu dokonalé koncentrace chakry v malých bodech, kterou ještě nedokončil. S jeho váhou to bylo skoro nemožné.

Junna Sasaki
Tým 3
Konohagakure
Junna polekaně vzhlédla a hned si v duchu vynadala. Naštvání na sebe samu však přešlo hned, jak si všimla, že je Shikamuro opravdu sám. V dívčině tváři se objevil drobný úsměv.
„Dobrý den, sensei,“ kývla hlavou a spojila si ruce za zády. Byla moc ráda, že je tady a že má zpátky svou ruku.
Muž se rozpovídal a dívka kývala hlavou. Vše, co říkal, vyčetla v knihách, ale ukázku nikdy neviděla. Proto se soustředila na všechno, co dělal.
‚Takže chakru musím soustředit do nohou,‘ zopakovala si pak pro sebe a složila pečeť ovce. Se zavřenýma očima se soustředila na chakru ve svém těle a pomalu její část převáděla do chodidel. Shikamuro řekl, aby se rozběhla, takže ho poslechla. Jenže po pátém kroku jí podjela noha a hnědovláska se odporoučela na zem, kde si nepříjemně nabila.
„Au, au, au,“ zaúpěla, masírující si záda. Takhle by to nešlo. Při rozběhu se sice dostala výš, ale byl to jen zdánlivý úspěch, o který se zasloužila setrvačnost. A kvůli tomu také pád více bolel. Musela na to jinak. V běhu nebyla schopna chakru udržet.
Přistoupila ke zdi a znovu soustředila chakru do nohou. Tentokrát však jen přiložila chodidlo ke zdi a upřela na něj zrak. Omítka na pár místech rupla.
‚Moc chakry,‘ uvědomila si. Musela ubrat.

Suzume Tachibana
Sensei týmu 5
Cesta
Suzume vzhlédla k obloze. „Objevili ji v řece. Ale víc se zatím neví. Vedení vesnice zpanikařilo, tak si povolali ninji, protože mají dost peněz. Může to být droga, může to být pomsta… S takhle málo informacemi je k ničemu dělat nějaké závěry. Až dorazíme, všechno se dozvíme. Takže,“ vysvětlila a zazubila se, „za mnou!“
Suzume nasadila klasické tempo běhu pro dlouhé přesuny, takže už nezbylo místo na mluvení. Protože dělali více přestávek kvůli Mikimu, který ještě nebyl zvyklý udržovat rychlost extra dlouho, dorazili na místo určení až podvečer druhého dne. Před vesnicí, kde je uvítala hrdá cedule Nakanojo, zpomalili do chůze a pokračoval.
Vesnice byla na první pohled bohatá a plná stánků určených turistům. Snad na každém rozcestí se nacházel sloup s cedulemi, které návštěvníky směrovali na různé atrakce: od lázní přes obchod se suvenýry až po vykřičenou čtvrť. Suzume se zastavila, až když se týmu naskytl výhled na pravý břeh řeky Nojo, která vesnicí protékala.
„Ryuunosuke-san?“ zamrkala překvapeně a začala mávat. „Ryuunosuke-san, eskortá!“
Rudovlasý vysoký muž se s trhnutím otočil, a jakmile spatřil jouninku, překvapeně zamrkal a rozešel se k ninjům.
„Suzume? Jste to vy?“ vypadlo z něj, když se zastavil.
„Jsem,“ zazubila se. „A vy vypadáte skvěle.“ Možná to vyznělo trošku zvláštně, protože muž měl mezi rudými vlasy šediny a na mnoha místech měl lehký přebytek tuku, nicméně ona to opravdu myslela jako pochvalu. Pamatovala si ho jako vyhublého, nemocně vypadajícího člověka.
„To jsem měl říct já vám, ne?“ usmál se, [/b]„ale ve vašem případě je vždycky všechno neobvyklé,“[/b] dodal a zvědavě si přeměřil dva mladíky a dívku. „Koukám, že máš svůj tým. Takže to vy nám jdete pomoci s pátráním po původu jedu?“
Kývla. „Přesně tak. Tohle je Naoko, Akihiro a Miki,“ ukázala postupně na každého jejího žáka a pak se na své svěřence obrátila. „Tohle je Ryuunosuke. Je to skvělý léčitel, co se výborně vyzná v chemii, biologii i fyzice.“
„Rád vás poznávám,“ pokýval k nim hlavou. „Momentálně velím vyšetřování a moc rád se o velení podělím s vaší velitelkou. Těším se na naši spolupráci.“
Suzume měla ústa od ucha k uchu. Vážně se hrozně změnil.

Bestie z Kasugawy

Žena se pousmála, když Onigiri představila medvídka. Malý tvor si hověl na dívčině rameni a schválně předstíral, že je jen obyčejný mazlíček bez zájmu.
"Samozřejmě, že nemůžete." Odpověděla úřednice pobaveně, jako by Onigiri byla jen malá holka co na úřad náhodou zabloudila.
"V registru obyvatel jsou citlivé a snadno zneužitelné informace. V podstatě by to znamenalo, že si každý může jen tak přijít a zjistit si o každém obyvateli města naprosto cokoliv. Navíc jsem si jistá, že jste ještě nezletilá a i když jste pravděpodobně kunoichi, taková tu prostě jsou pravidla. Pokud ale hledáte někoho konkrétního, třeba budu vědět, znám spoustu lidí."
Zamyšleně hleděla na obrazovku počítače a její prsty ladně tančily po klávesnici.
"Vy nebudete dcera toho policejního kapitána Uedy, že? To bych vás určitě znala." Poznamenala jakoby bez zájmu.

Kumaru souhlasně zabručel.
"Hmmm...slova chlapa!" Řekl a dal chlapci pár bankovek.
"Teď jdi a pobav se nad tím, co tě údajně v životě čeká. Já tu na tebe počkám."
Když chlapec došel ke stanu a odkryl plachtu, zjistil, že uvnitř panuje naprostá temnota, i když by do stanu mělo přirozeně pronikat světlo.
Ze tmy se ozval krákavý mužský hlas.
"Věř svým instinktům a posaď se v temnotě mladý Takuyo Riko. Už tě nějakou dobu očekávám. Jsem Velkolepý Věštec."
Když se mladík váhavě posadil, žuchnul na zem vystlanou polštáři a rohožemi. Stanem se nesla příjemná vůně vonných tyčinek.

Midori Hyuuga
Tým 1
železo na prodej

Když se hovor konečně obrátil zjevně zamýšleným směrem a Homura je vyzval, ať odtama zmizí, nedokázala si v tu chvíli představit nic, co by slyšela radši. Snad možná kromě zprávy, že se někde kousek od Konohy objevil nekonečný proud čokolády. A když to dokonce ani neznělo jako nějaký nabručený rozkaz, byl to velice příjemný bonus.
"Olízat si... ale vždyť Inuzuku poslal do Konohy napřed..." Zmatená oním výrokem si to bez nějakého delšího otálení namířila za ním stále zřejmě zaseklá nad uvažováním. Možná stále nad tou metaforou, těžko říct, ale odpočinek zjevně potřebovala jako někdo hodně unavený.
Když tak ráno postávali před radnicí, cítila se již mnohem lépe. Ani nezaregistrovala, kdy je Kaito opustil a zkoušet se doptávat vzdala téměř hned, co jí ta myšlenka napadla. Mlčky vyčkávala a pohledem bloudila po mírumilovných ulicích.
Když ten klid narušilo otevírání dveří a prostor před zasedací místností se zaplnil, až téměř neochotně začala vnímat své okolí. Ve chvíli, co si starosta klekl před ohnivce, k němu zvedla zkoumavý pohled a poté věnovala pozornost rozhovoru.
"Pořád nechápu, proč bývá sensei vysílán na ve svém původním záměru diplomatické mise. To od začátku očekávají, že se to zvrtne?"
Když tam před nimi začali rozebírat starosti vesnice, co se jich už netýkala, odvrátila pohled bokem. A vlastně i celý obličej, takže ani nemusela nějak skrývat drobné ušklíbnutí, když se Homura snažil napravit svůj nezdvořilý a hlasitý vpád.
Při loučení se trošku připletla k Toriyovi a tiše mu poděkovala za záchranu Kaita a pak se s řádným a slušným rozloučením vydala za ohnivcem.
Zastávku u vězení nijak nekomentovala a ona ne zrovna příjemná atmosféra při jakémkoliv dotazu se na ní přenesla a tak i kdyby chtěla s někým zavést rozhovor, před prvním slovem si to vždycky rozmyslela a po výraznějším nádechu se zase stáhla do sebe.

Sugawara Akane
Tým 2
Márnice > Vesnice Izumizaki

Hanako se postupně probrala z mdlob a potom se beze slova zvedla, skoro jakoby se nechumelilo. To Akane u tak citlivé a nevyzpytatelné dívky překvapilo. Nozomi zatím pokračovala v realizaci pro červenovlásku naprosto nepochopitelných metod k uchování těla, které Ren následně zapečetil do svitku a téměř laškovně si ho vzal k sobě a vykročil ven. Na dívčinu prosbu o opětovné osvětlení plánu odpověděl se svým obvyklým nepochopitelným úsměvem. Odpověděl neodpověděl. Jeho sporadická slova Akane poněkud uvedla do rozpaků. Když se Renovo sebejisté chování smísilo s jeho ležérně využívanými dovednostmi, o tajemných technikách Nozomi-sensei ani nemluvě, začala mít kunoichi pocit, že vůbec není na správném místě. Připadala si zbytečná, neschopná a zpomalená a zatímco vycházela za svými dvěma kumpány ze zatuchlé márnice, usadil se jí na tváři zamračený úsměv.
Na hovory mezi Renem a sensei o zmiňované "Kitsune-san" se raději ani neodvážila zeptat. Naštěstí ji ovšem kupodivu předběhla obvykle nesmělá Hanako a vyslovila otázku, která jí vrtala hlavou. Tanečník?!

Miki Hakumei, tým 5

Jak tak sledoval sensei, která se cpe, musel se usmát. Nevěděl, že by někdo mohl mít až takový apetit, kor když to pekl v podstatě sám. Vždy slýchával od babi, co dělá špatně, že tam nedal dostatek toho dle, že to má připálené atd. Občas komandování bylo celkem otravné, ale byl za to rád, pomáhalo se mu zlepšovat. Podobné komandování by se mu hodilo i zde v týmu, což tu nebyl žádný problém. Suzume, Naoko a Aki, tolik potenciálních lidí, kteří mu mohli cokoli vyčíst, popřípadě dát dobrou radu.
Vyrazili bez sebevětšího úvodu do mise, avšak to se změnilo během cesty. Něco mu nesedělo, náhlá úmrtí otravou. Nic nebylo náhlé, vždy za tím něco / někdo byl. Naoko s Akim měli velmi dobré otázky a Miki se nehodlal zdržovat debaty. Sice byl nejmladší přírůstek týmu, ale neměl v plánu držet jazyk za zuby a dívat se. Občas i vyřčená blbost měla cenu.
"Mají mrtví něco společného? Nebo jsou "náhodná." Po případě, zda má někdo na občany z vesnice zálusk? A asi příčina otravy není jen špatně připravená fugi, že? pokusil se na konec i o nějaký vtip, jinak by to nebyl on, aby se nepokusil o rozesmátí svých kolegů. Přeci s úsměvem jde všechno lépe.
V hlavě mu vířili myšlenky spíše kolem zálusku na vesnici. Náhlá úmrtí se mu moc nezdála. Někdo se buď musel špatně vyspat nebo šel za mstou. Ale co by za tím mohlo být? Touha po moci? Neopětovaná láska? Šílenec? Měl spousty otázek, avšak žádná odpověď.

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa
„Dobrý den,“ usmála se Onigiri a opatrně se uklonila, aby z ní Utari nespadl. „Jmenuji se Ueda Onigiri a tohle je Utari-san,“ představila je vlastně trochu nachvál. Nebyla si jistá, jestli by na její otázky jen tak odpověděla, ale možná příbuznost s místním velitelem policie jí mohla ušetřit cestu na stanici pro povolení. „Ráda bych se vás zeptala, zdali bych u vás mohla nahlédnout do zdejšího registru obyvatel. Velmi by mi to pomohlo a byla bych vám vděčná.“
Nechtěla říkat, proč chce do registru nahlédnout. Buďto věděla, že Kasugawu navštívili ninjové a pomáhají v pátrání po bestii, anebo to vědět neměla.

Danno Yamanaka
Tým 12
Cvičiště

Úplácení na ně sice nemělo valný význam zkoušet teď, když věděli kdo proti nim stojí. A hlavně to, že jim nic nehrozí. I další postup zvolili dobře. Bál se, že by byli natolik stupidní a nechali svůj cíl samotný.
"Zajímavá technika," uznale pokýval hlavou a udělal přesně to, o co se jeho žák snažil. Udělal několik dlouhých kroků dozadu, přičemž mu z nátepníku na pravé ruce vyjela jeho vlastní katana. V ruce druhé se objevily dva kunaie.
Při posledním kroku hodil kunaie na Shina. Schválně to udělal tak, aby bylo snažší se jednomu vyhnout a druhý vyblokovat. Sice nevěděl přesně, co ta jeho technika všechno umí, jestli je to jen genjutsu, nebo dokáže hýbat všema rukama. Předpokládal ale, že něco takového by genin nedokázal.
Pokud by Shin jeden z nožů nechal projít, ten bude pokračovat ve své cestě k pravému cíli. A cílem bude samozřejmě Dannův klon. Shina to mělo naučit především to, aby si hlídal své okolí. A měl napaměti, že to, že něco nevidí, neznamená, že to tam není.
Tokuneho zase to, že i zaneprázdněný soupeř může být nebezpečný.

Železo na prodej

Kaito Sarutobi
Tým 1
Vězeňská cela
Kaito mezi těli svého senseie nenašel, což mu sejmulo část tíhy, kterou měl na bedrech. Byla tu stále šance, že se jim podařilo vrátit a ohlásit Kaitovu smrt. Na tom ale nezáleželo. Pokud měli pochybnosti, jestli ho nezabil výbuch, nejspíše tomu uvěřili, když jeho tělo proplulo vodopádem. To jim Kaito neměl za zlé. Navíc, měli co dělat, aby nepodlehly nepřátelskému útoku. Fakt, že nikde nenašel ani zmínka o tom, co se s jeho týmem stalo, byla velice optimistická. Smrt po sobě vždy zanechala více stop, než bylo běžné.
Z jeho myšlenkových pochodů ho však vytrhl hlas Homury a chlapec přikývl. V tuto chvíli se nadalo nic jiného ani dělat. Musel si promyslet svůj další krok a trocha odpočinku nebyla nikdy na škodu. Vydal se tedy s týmem 1 do vesnice. Ještě než šel spát, odchytil si Homuru, aby si s ním mohl promluvit mezi čtyřma očima. Aktuálně to byl jediný nadřízený, který byl po ruce a tím pádem Kaito spadal pod jeho velení. Musel mu alespoň sdělit, co má v plánu. Bez toho, aniž by se pokusil vyslechnout vězně, se vrátit do Konohy nehodlal. Alespoň tohle svému týmu dlužil.
Ráno z se vypařil ještě dříve, než se probudili ostatní a vydal se k vězení.

Když se tým 1 konečně dostavil k vězení, seděl už Kaito před budovou a zamyšleně točil na prstě speciálním kunaiem, který dostal od Toriya. Jeho výraz byl úplně kamenný a nedalo se s přesností určit, jakou má náladu.
”Můžeme.”
Pravil Kaito k Homurovi a bez dalších průtahů se k Týmu 1 připojil na cestě zpět. Po celou dobu byl však tichý a pokud musel odpovědět, byly to jen velice krátké a neosobní odpovědi. Byl duchem nepřítomný a ztracený ve svých vlastních myšlenkách.

Shikamuro Nara
Sensei týmu 3
Monument hokage
Ozvalo se pufnutí a v obláčku páry se před Juunou objevil Shikamuro s přátelským úsměvem. Už měl zpátky svou ocelovou paži, který vykukovala z rukávu bílé košile.
"Nazdárek, Juuno."
Pozdravil svou žačku energicky.
"Dneska tě naučím základní využití chakry, které tě naučí jejímu lepšímu ovládání. Jak jistě víš, ninjové jsou schopni pohybovat se po různých plochách, popřípadě využívat chakru k efektivnějším akrobatickým kouskům. Jako první jsem vbral chůzi po vertikálním povrchu, tedy,"
Ukázal na stěnu za Juunou.
"po této skalní stěně. Pro začátek si můžeš pomoci základní pečetí, abys koncentrovala svou chakru do svých chodidel. Musíš zvolit přesně takové množství, aby tě chakra na stěně udržela. Kdybys dala méně, tvá vlasnltní váha a síla gravitace by tě stáhli zpět. Pokud dáš chakry příliš, porušíš povrch, na který stoupneš a opět spadneš dolů. Vrcholná fáze této techniky je o tom, že ji budeš používat automaticky a bez zbytečného přemýšlení, aby v boji neztrácela drahocený čas. Předvedu."
Shikamuro se rozešel ke stěně s rukama v kapsách a bez jakéhokoliv zaváhání se vydal po kolmé stěně nahoru. Po pár krocìch se zastavil a otočil.
"Pokud si nejsi jistá, můžeš to zkusit s rozběhem. Další fáze tréningu proběhne až nahoře, takže je na tobě, za jak dlouho to bude."
Usmál se povzbudivě a sledoval dívku.

Takuya Riko
Tým 11
Kasugawa, dům seržanta Mokiho > Ulice Kasugawy
„Aha,“ pronesl zamyšleně Takuya, držící se za bradu. Faktem bylo, že mu Onigiřin úkol nijak extra vzrušující nepřipadal, takže na tom vlastně byli stejně.
Když se rozdělili a oni pořídil s Kumarem snídani, vykračoval si to Takuya po boku svého senseie vesele, jako by vůbec nebyl na misi. Vždyť měli k snídani uzenou kýtu! Mohl se vůbec tvářit jinak!?
„Huh?“ odtrhl Takuya mlsný pohled od tašky až když ho Kumaru upozornil na věštecký stan.
Černovlásek stan chvilku s pootevřeným ústy hypnotizoval, než se probral a hrdě vypnul hruď.
„To já nepotřebuju! I bez věštění vim že budu jednou velkej a mocnej ninja z legend!“ prohlásil sebejistě.
„Nechat si to potvrdit bych ale asi moch…“ dodal poté přeci jen a loupl po stanu zvědavě očkem.

Ticho mezi obyvateli Urukawy ještě chvilku panovalo, než ho vystřídal šepot a šuškání. Lidé začali pochybovat. Začali si připouštět, že patrně vážně jen naletěli sladkým řečem. Toriyo tak konečně mohl také jednou mluvit a dominovat diskuzi. Příjemná změna oproti tomu, kdy ho nazývali slepcem a naivou, dokud mu i v živnosti nezačali bránit.
Když se Homura ujistil, že se věci vyvíjejí správným směrem, otočil se na trojici geninů.
Obě Hyuugy vypadaly řádně sešle a Kaito ještě jako bonus deprimovaně.
„Pojďte,“ promluvil na ně. Velitelský tón, kterým jim rozdával rozkazy, si tentokrát odpustil, což byla jeho forma projevu empatie a snahy o útěchu.
„Čas olízat si rány,“ použil pro něho lehce netypickou metaforu, načež na ně kývl a s rukama v kapsách si to zamířil zpátky do města.
Druhý den už byli všichni řádně vyspaní, najedení a ošetření. Přeživší včerejšího střetu v lese seděli pod dozorem ve věznici a oběti se prozatím alespoň dočkali adekvátního uložení a přípravy na jejich přesun a pohřeb.
V návratu tak týmu 1 bránilo už pouze čekání na závěr radnice, který si z toho všeho hodlalo vedení města vyvodit.
Zdálo se to jako věčnost, ale nakonec se dveře do zasedacího sálu přeci jen otevřely a ven vyšlo deset lidí, mezi nimi i Toriyo.
Starosta, kterým byl stařík v letech s pleškou na temeni hlavy a dlouhými vousy pod nosem, opírající se o hůl, přistoupil k trojici z Konohy a odmlčel se.
„Pochybili jsme,“ řekl nakonec, odložil hůl, klekl si a zahanbeně se čtveřici poklonil. Homura se při tom ušklíbl a uhnul pohledem. Tohle neměl rád. Nevěděl, jak na podobné věci reagovat.
„To se stává, tak se zvedněte…“ zabručel jen.
„Rád bych naše počínání svedl na mou stařeckou hloupost, ale bohužel nemohu. Provinili jsme se jako město a tak žádám Konohu jménem všech obyvatel Urakawy o odpuštění. Je-li to možné, rádi bychom s vaší vesnicí uzavřeli nové smlouvy a zohlednili, co jsme způsobili, v ceně našich služeb,“ pravil starosta, když se narovnal.
„Dobře. Někoho vám sem pošlem na domluvu,“ odvětil Homura ledabyle s rukama založenýma na prsou a pohledem stočeným stranou. Tohle už bylo přesně to, co ho šíleně nebavilo. Vyjednávání.
Starosta přikývl a hluboce se uklonil.
„Děkujeme vám mockrát.“
„Toriyo,“ obrátil se poté na muže po svém boku, „chci, aby ses stal novým starostou,“ sdělil kováři dřív, než ten mohl jakkoliv zareagovat.
„C-Cože mám!?“ vyvalil na staříka oči Toriyo a upřímně se zděsil.
„Co to říkáte, Masaru-sama!? Já a starosta!? Ale to přece-!“
„Dobrý u toho už tu bejt nemusíme ne!?“ skočil kováři do protestů krapet hlasitěji Homura.
„Musíme se vrátit a podat hlášení…“ dodal, když si uvědomil, že to asi bylo trošku nezdvořilé a hlasitější, než mělo.
Starosta Masaru i s Toriyem na něho chvilku jen hleděli, načež si vyměnili pohledy a znovu se trojici uklonili.
„Opatrujte se,“ popřál jim starosta Masaru.
„Děkujeme za pomoc!“ řekl Toriyo a vděčně se na ně usmál, když se narovnal. Tenhle tým byl vážně zvláštní a on si doteď nebyl jistý, jaký na něho vlastně dělají dojem, ale nechtěl si ani představovat, co se mohlo stát, kdyby nezasáhli. Rozhodně jim vděčili za mnoho!
Na to Homura jen kývl a pokynul oběma Hyuugám, načež si to společně zamířili pryč. Kaito, jakožto genin bez týmu, teď jednoduše spadal pod velení Homury, takže šel s nimi.
Nejdřív ho ale museli vyzvednout ve vězení.
Po jeho týmu nebylo ani stopy. Nebylo tudíž těžké si domyslet, co tam asi dělal.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Bestie z Kasugawy

Tým se rozdělil a dvojice zamířily opačnými směry. Onigiri se cestou pooptala na sirotčinec a dozvěděla se, že před více jak deseti lety vyhořel. Nakonec ale měla štěstí, na místě bývalého sirotčince dnes stál jeden z městských úřadů.
Dívka se medvídkem se dostali před honosnou šedivou budovu a vešli dovnitř. Za přepážkou seděla postarší dáma s brýlemi a hnědými kudrnatými vlasy.
Když dvojici zahlédla, v zamyšlení propletla prsty na rukou a usmála se.
"Jakpak vám mohu pomoci, slečno s...medvídkem?"

Mezi tím Kumaru s Takuyou nakupovali zásoby na tržišti. Ninja si v plátěné tašce odnášel dva bochníky chleba, máslo, uzenou kýtu a k tomu nějakou tu zeleninu.
"Hmmm...myslím, že si najdeme místo, kde to všechno jídlo poctivě ztrestáme." Prohlásil Kumaru natěšeně a začal se prodírat davem dokud se nedostali na konec tržiště. Ninja zahlédl modrý stan s hvězdami stojící opodál a uchechtl se.
"Hmm...nechceš si nechat předpovědět budoucnost? Proroctví jsou samozřejmě ošemetná, ale tak pro legraci..."

Nebezpečná látka

Akihiro Kazuki
Tým 5
Na cestě do Země Horkých pramenů

Suzume se neopomněla už hned při pozdravu znemožnit, na což jí bylo reakcí krátké protočení očí. Velice přátelské...
Vyrazili na cestu. Žádné další "vykecávání" nebo zdržování a za to byl Akihiro rád. Byla sice pravda, že moc ve vesnici nepobyl od té doby, co skončila jeho poslední mise, ale to mu vůbec nevadilo. Měl stále ještě nějaký čas se soustředit na běžné záležitosti, které shinobi musel vykonávat, takže se to v podstatě dalo považovat za vítané rozptýlení.
Po cestě jim Suzume začala trochu více vysvětlovat podstatu jejich mise, i když hned se objevilo několik děr, které bylo potřeba co nejdříve zalepit.
Původ látky... pokud zatím nebylo zjištěno odkud vlastně pochází, nejspíše se dostala do nějakého vodního zdroje. Ten je nejhůře vystopovatelný, narozdíl od vzduchu nebo přímého kontaktu... Plavovláskovy se začala v hlavě rozvíjet jedna teorie za druhou. To už se ale Naoko mezi tím přímo zeptala na nějaké konkrétní detaily. Avšak vzhledem na jejich podstatu mise si Akihiro nemyslel, že by sama Suzume měla mnohem více informací, než které jim přímo udávala. Očividně velkou součástí mise bude i průzkum, který určí jejich další kroky. Tady by zase pro jednou mohl trochu zužitkovat své schopnosti, pokud by to bylo potřeba.
"Bude nutné nejprve zjistit, jestli se jedná o nějakou kooperativní skupinu nebo o jedince, jelikož v obou případech, pokud budeme počítat z opakem, nám to může misi dosti stížit. Další věci je pak samozřejmě účel rozšiřování této látky, ale to už bude trochu komplikovanější." Nebylo jasné, jestli mladík přemýšlel nahlas nebo se snažil přímo zapojit, ale vzhledem na návaznost na otázky Naoko se asi taktéž zapojil nějak do debaty. Mohl se tvářit jak "kakabus" ale když přišlo na misi, nenechával si vše pro sebe, i když to byla po dlouhé době jeho první skupinová mise.

Nebezpečná látka

Naoko
Tým 5
Na cestě do Země Horkých pramenů
Nedlouho poté, co se opřela, zahlédla zářivý šátek, který už z dálky poukazoval na fakt, že jde Suzume. Lehce se ušklíbla a zvedla ruku na pozdrav.
Suzume-sensei.
Pozdravila suše a lehce se při tom pousmála. Ať by si namlouvala cokoliv, přítomnost zrzky v ní vyvolával pocit bezpečí a klidu, který pro ni byl velice vzácný. Zejména po poslední misi ve vesničce Noda, která zapříčinila více nočních můr, než by si přála. Od jejího dokončení se dívka vyhýbala konverzaci na tohle téma. I přesto v Naoko narůstala potřeba slyšet od Suzume slova uznání, nebo by stačilo jedno obětí, kteté by zahnalo všechny zlé sny. Dívka se přistihla, že se jí myšlenky zatoulali do zakázaného údolí a pro jistotu se zhluboka nadechla. Od dalších zakázaných myšlenek ji naštěstí zachránil Miki, proto se ani nevzpouzela, když jí Miki nabídl zákusek a vzala si ho. Narozdíl od Suzume si ho dala do jedné ze sumek na později. Nehodlala si sundávat masku jen kvůli nějakému zákusku.
"Díky."
Pravila trochu strojeně, protože se právě zadívala na Suzume, která byla celá od rýže a úplně cítila, jak jí stéká ledová kapka po temeni.
”S plnýmy ústy se nemluví.”
Poučila Suzume provokativně a protože Akihiro chyběl, dala se do rychlé kontroly vybavení, proto se otočila k dvojici zády, sundala batoh a ponořila se do něj.
Akihiro se nakonec ukázal a bezeslova se zařadil. Dívku trochu popuzovalo, že v roli morouse jí zdatně dohání a v některých aspektech dokonce překonává. Kvůli němu se musela občas zachovat lidsky, aby tým neposedl depresivní duch, protože v takové chvíli tým strácel svou efektivitu. Suzume zavelela k odchodu a po cestě začala vysvětlovat cíl mise.
"To se mi zdá dost nekonkrétní. Co je to za látku? Nějaká droga? Nebo něco ve vodě?"
Zeptala se Naoko, protože neměla ráda, když jí někdo podal neúplné informace. Vždy ji připadalo, že když ji někdo nedá úplné informace, nevkládá v ni žádnou důvěru a od Suzume si to brala osobně. Přijít za znalcem a nevědět vůbec nic bylo pod Naočinu úroveň.

Nebezpečná látka

Suzume Tachibana
Sensei týmu 5
Yakiniku Q > Suzumin byt > Brána
„Jo, jasně, Aki, prostě jdi, že jo,“ stekla ženě po hlavě kapka, když mladík najednou zmizel, aniž by si vyslechl, co všechno chtěla říct.
…
„Yo, Naoko!“ pozdravila Suzume večer dívku zdvihnutím palce a ukazováčku od čela. Na sobě měla žena klasickou uniformu ninjů Konohagakure. Dokonce doma nechala i své geta a vyměnila je za vysoké boty s volnými prsty. Jen ten oranžový šátek na hlavě zůstal stejný. Na zádech nesla béžový batoh, ze kterého vykukovalo zabalené ostří jejího skládacího kopí.
Jako druhý dorazil Miki a každému dal něco na zub.
„Páni, to si babi nemusela dělat škodu,“ zamrkala zrzka, ale jakmile se zakousla, její oči se rozzářily a ona to nakonec zhltla celé. „Ho byuo hupeh,“ zahuhlala.
Čekání na Akiho naštěstí vynulovalo pořádání dobroty, takže se jouninka na mladíka jen otočila a předvedla ten samý pozdrav jako před tím Naoko, jen se zrníčky rýže na tváři už to nevypadalo tak vodvazově.
„Jdeme,“ zavelela a pak a vyšla z vesnice. Teprve po pár krocích si uvědomila, jak je zapatlaná, rychle si rýži setřela a odkašlala si do pěsti. „Echm, totiž. Směřujeme na sever Země horkých pramenů, kde budeme řešit náhlá úmrtí civilistů. Objevila se tam prý nějaká nebezpečná látka, která to způsobuje. My máme vyšetřit, kde se ta látka vzala. Na místě už je prý znalec, který vyšetřuje složení látky a co přesně v lidským organismu způsobuje. Až dorazíme, řekne nám víc detailů.“

Junna Sasaki
Tým 3
Konoha
„Hm,“ sklopila dívka zrak ke svým botám. Ani pokus o uklidnění ze strany Amio jí moc nepomohl. Její dosavadní kolegyně v ní prostě nevyvolaly žádnou důvěru a bála se, že to už lepší nebude.
„Mějte se hezky,“ vzhlédla pak k těm dvěma, uklonila se jim a odešla.
…
Doma ji nikdo nečekal. Matka byla v nemocnici a otec na jednání mimo Konohagakure, jak se dozvěděla ze vzkazu položeného na stole. Dívka odhodila rukavice na botník a vydala se do koupelny, kde se hned vysprchovala a v tričku a sukni se vrátila do kuchyně. Tam si začala připravovat večeři.
…
I celý další den byla sama. Alespoň tedy uklidila dům a při volném odpoledni pokračovala ve studiu stop různé zvěře, k němuž se přidala i učebnice stopování lidí, kterou si nechala po opuštění akademie.
…
V osm hodin ráno dne poté stála Junna pod hlavou prvního a vyhlížela svého senseie. Špatná nálada z předvčerejška ji už celkem opustila, ale i přesto doufala, že Shikamuro přijde sám.

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa, dům pana Mokiho
Kumaru Onigiri pravděpodobně vůbec nezaslechl, takže dívka pokrčila rameny a zase kabelu zavřela. Muž pak vyvolal Utariho a dívka se na medvídka usmála. „Vítejte, Utari-san,“ uklonila se mu slušně, ale to už se odrazil, a jak se narovnávala, přistál jí na zádech. Musela se na něj usmát. Jenže pak Takuya zase začal tu svou. „T-takuyo, nemůžeš Utarimu-san říkat takovouto přezdívkou,“ vyhrkla zděšeně. Chlapci ale už bylo naprosto jedno, co mu medvídek řekl, a zajímal se o Onigiřin úkol.
„Musím najít syna bývalého kapitána a jeho manželky. Sensei si myslí, že by mohl mít něco společného s případem. Takže teď mám na mířeno do sirotčince,“ vysvětlila kamarádovi, načež se otočila a následovala Kumara.
Od obou se oddělila až venku. Cestou se poptala na sirotčinec, až nakonec doskočila před jeho vchod, upravila si šaty a vlasy a vstoupila. „Dobrý den,“ pozdravila slušně.

Kasumi Hyuuga
(Tým 1)
v lese

Nemohla si nevšimnout, že Kaito je nějak nesvůj, ale neměla pocit, že by se do toho měla míchat. Netušila jaké přesně byly jeho důvody, aby se přidal k jejímu týmu v tomhle boji a teď měla sama co dělat, aby co nevidět neomdlela. Cítila, že ještě může chodit, fungovat a tvářit se, že je to v pořádku, za to ale vůbec netušila, jak dlouho, než omdlí. Celý tenhle stav se dostavil až po tom, co si byla jistá, že zbylí členové jejího týmu jsou v pořádku. Proto byla vděčná, že už je po všem a žádný další boj ji nečeká. Její chakra se sice pomalu obnovovala, za to její energie ani ne.
"Dala bych si něco k jídlu," odpověděla druhé dívce nepřímo. Nechtěla rozebírat, jak se v předchozím boji zranila a že bolest úplně neodchází. Jen doufala, že jejich úloha tu už skončila.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Torashi Hanako
Tým 2
Vesnice Izumizaki

Rudovlásce, které většina rozhovoru mezi trojicí díky mdlobám unikla, zůstala tiše přeskakovat pohledem z jednoh ona druhého podle toho, kdo se právě ujal slova. Z jejich zvoleného tématu však příliš moudrá nebyla. Loutky? Tanečníci? Cože?
Hanako dvakrát zamrkala, jakmile Nozomi rozhodla o dalším postupu, ale nic nenamítala. Neměla nejmenší ponětí, o čem to s Renem hovořila a co byl vlastně jejich další plán. Neměla by se na to snad raději zeptat?
Namísto všetečných otázek si však pouze tiše oddechla, když Ren vyhopkal z márnice a s rucemi spojenými před sebou zamířila ven ze zatuchlé stavby. Ne, nebude se na nic vyptávat. Už takhle si o ní museli udělat dost jasný obrázek. Vypadat ke všemu jako hlupák doopravdy nepotřebovala. Ale o čem to Nozomi-sensei mluvila? O loutce? Hanako to slovo stále vrtalo myslí. Narazila na něj už ve svých myšlenkách a nedokázala určit, proč na něj právě teď myslela. Když se o něm ale zmínila i její sensei, nutilo ji to nad ním uvažovat ještě mnohem víc. Mohla si ho vybavit snad proto, že i v bezvědomí vnímala, o čem se ti tři bavili?
Hanako v zápalu vlastních myšlenek lehce pokývala hlavou a konečně se trochu narovnala ze své shrbené pozice. Ano, patrně to bylo díky tomu. Říká se přeci, že i lidé mimo sebe vnímají, co se kolem nich děje. I když tomu nevěnovala pozornost, nejspíše útržky jejich rozhovoru přeci jen nějakým způsobem přijímala.
Dívka pomalu rozpojila spletené prsty a stočila svůj pohled k Renovi. Takže Ren byl uživatel loutek? A říkal jim Tanečníci?
"Um... Ren-san?" oslovila po delším přemáhání chlapce vedle sebe, přičemž se snažila co nejvíce potlačit červenou barvu stoupající jí do tváří.
"Kdo- Kdo jsou Tanečníci?"

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Ren Kurogami
Tým 2
Vesnice Izumizaki
Na Nozomin dotaz Ren přikývl.
„Neříkejte jí tak prosím. Kitsune-san je tanečník,“ opravil hnědovlásku s úsměvem, načež omluvně kývl hlavou.
„Arigatou. Gomennasai.“ poděkoval jí, že uznala jeho nápad za dobrý, a omluvil se.
Když se poté dala Nozomi do pečetění, Ren zaujatě přihlížel. Někomu by se tahle technika mohla zdát nudnou, ale Renovi ne. Přeci jen ještě takovou techniku neviděl!
Nozomi poté jeho návrh, jak postupovat dál, lehce upravila s tím, že půjdou obě dívky s ním a zde zůstane pouze ona. Ren si její slova mlčky vyslechl, aniž by se u toho jakkoliv konkrétně tvářil, načež se obrátil na Akane s nově probuzenou Hanako.
„To je jednoduché,“ zamrkal hnědovlásek, jako kdyby nechápal, co je na tom k nepochopení.
„Přece jít se mnou,“ zazubil se na obě dívky, načež během mžiku zapečetil tělo do svého svitku, uložil ho a veselým krokem si to kolem trojice prohopkal ven z márnice a zamířil si to zpátky do města, brnkaje opět na svůj shamisen.

Takuya Riko
Tým 11
Dům seržanta Mokiho
„Huh?“ podivil se Takuya a protáhl obličej, „zase si budem jen povídat? To je votrava…“ založil si ruce na prsou a s pohledem stranou tiše zabručel svou námitku. S tou holkou se už bavil a vůbec nic kloudného se od ní nedozvěděl.
To už se dal Kumaru ale do přivolávání a chvilku na to se před nimi zjevil jejich starý známý.
„OI! Kdo je u tebe votravnej rohožko!?“ osopil se na medvídka Takuya.
Kumaru poté navrhl kde se nasnídají, díky čemuž černovlásek mírně zklamaně nafoukl tváře a zahleděl se z okna. Těšil se na Onigiřiny domácí placky... Víc než to ho ale přeci jen zaujal fakt, že se k nim dívka nepřidá.
„Co máš za vlastní úkol Oni-chan?“ přiskočil k dívce a s jiskřičkami zaujetí v očích vyzvídal.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Sugawara Akane
Tým 2
Márnice v Izumizaki

I na obličeji sensei se na zlomek času objevil nechápavý výraz plný pochyb, což Akane alespoň lehce uklidnilo. Pořád si připadala jako natvrdlý dement s lehkými komplexy z toho, že její ztřeštěný kolega je na úplně jiné úrovni než si představovala. Ale mohla se alespoň utěšovat tím, že i Nozomi chlapcova slova poněkud zarazila.
Potom Nozomi Renův plán odsouhlasila a pustila se do jeho realizace. Červenovláska měla co dělat, aby na ni nekoukala s otevřenou pusou, když začala praktikovat techniku k uchování těla čerstvého po delší dobu. Jakékoliv lékařské techniky jí vždycky připadaly jako nepochopitelná bílá magie.
Ze zírání na sensei a na obnaženou mužovu mrtvolu ji vytrhla Hanako, která se konečně probrala. Vztyčila se do sedu tak nečekaným trhavým pohybem až se Akane lekla a škubla sebou.
"Paráda. Takže Hanako při smyslech bychom měli. A teď ještě... mohl bys jí - a mně ještě jednou taky - vysvětlit co teď máme dělat?" podrbala se na hlavě a upřeně se na chlapce podívala.

Miki Hakumei, tám 5

Miki se zastavil a hleděl na ninju. Takže jídlo se zrušilo kvůli misi. Chvíli přemýšlel, jestlo mu to spíše vadí, nebo je ještě za to rád. Dostali rozchod, a tak se Miki rozloučil se svým týmem a vydal se svojí cestou. Cestou přemýšlel, co by si měl vlastně všechno zabalit. A jak na tři dny? To budou pryč tři dny, nebo za tři dny tam dorazí?
Když užuž chytal za kliku, otevřely se dveře a v nich stála babi.
"Proč vypadáš jako vandrák? Si snad potrápil sensei? A proč se tváříš tak sklesle? Máš hlad? Pojď, upekla jsem něco dobrého na zub." pronesla stařenka milým tónem. Miki jen otevřel pusu a zase ji hned zavřel. Vešel do baráku s úsměvem a vevnitř spustil dlouhý monolog o dnešním dni. Nezapomněl opomenout, že vlastně neví, jak si má na misi sbalit věci na tři dny, za což dostal seřváno, že neumí být samostatný, a tak babi mu radši pomohla.
Než vyšel, zkontroloval, zda-li všechno má. Jakmile se ujistil, vyšel z baráku i ze sáčkem s něčím dobrým na zub. Připadal si s tím jako malé dítě, ale na druhou stranu měl z toho radost. Přeci jako tým by se měli sdružovat a láska prochází žaludkem. Tudíž k nejlepší cestě, jak prolomit ledy bylo jídlo.
Na místě setkání si počkal, až se tam sejdou všichni.
"No, jelikož jsme se nedostali k jídlu, tak jsem něco přinesl na zub. Posílá babi..." zasmál se trochu nervózně. Nechtěl jim hned vypravovat, že to vlastně skoro celé pekl sám.