NFFORPG - Konohagakure no Sato

Midori Hyuuga
Tým 1
V již ne tak moc hořícím lese

Vyjukaným pohledem sklouzla na ohnivcova protivníka a znovu si připomněla, jak ráda je, že je na té stejné straně jako sensei. Její pozornost ovšem velice rychle upoutal zase Homura a zbídačené tělo zřejmě nějak vypustila.
"Nikdo nikoho nezabíjí? A jako co jiného tohle vypadalo?" Nahlas ovšem neřekla vůbec nic. Vlastně celkově zase zmlkla a všechny své dojmy si nechávala pro sebe. Způsob, se kterým jednal ohnivec s vesničany by nikdy neoznačila jako sázku na jistotu, ale zřejmě se má ještě co učit.
Vlastně i obdivovala toho mladého kováře, protože rozlícení, se kterým se na Homuru osočil, by si nedovolila ani omylem a to ještě předtím, než viděla, jak skoro vymlátil z někoho život pěstí.
Ve chvíli, co se dostali k hromadnému hrobu, byla ráda, že se od ní neočekává se opět dívat. Postavila se do bezpečné vzdálenosti a snažila se myslet na něco jiného, v čemž jí hodně pomohl převážně příchod Kasumi.
"V tom bude nějaké temné tajemství," nechala se slyšet po chvíli ticha jako odpověď na otázku. Po onom odfrknutí se neubránila drobnému úsměvu. "Převážně díky tomu, že ses tam objevila." Potvrdila fakt, že celá skutečně je a nic tak moc špatného se jí nestalo a zároveň tak nějak poděkovala za její pomoc. Pak po chvíli přemlouvání sama sebe, že nemá strach z reakce druhé dodala. "A jak se cítíš ty?"

Saeki Uchiha
Tým 4
Jižní cvičiště

Byla ráda, že kluci zareagovali oba dva, i když o chloupek později než ona sama.Třeba se i dočká toho, co sama potřebuje .. anebo taky ne. Zbabělec jeden!
Uskočila proto kousek do strany, aby i přes ten obláček kouře viděla na sensei. Což bylo přesně v okamžiku, kdy její past zcela zoufale selhala. Natáhla se do pouzdra, že vytáhne další kunai a připojí se ke Geijimu, jenže ten náhle změnil trajektorii pohybu. Přímo na ni!
Jediné co stihla před nárazem bylo vytáhnout ruku zase ven, aby si ji nezlomila. Pak se její svět najednou změnil ve změť prachu, končetin, bolesti a hlíny.
radši se ani nedívala a začala se rovnou vrtět a cukat sebou, kopat kolem sebe, všechno jen aby se dostala znovu na nohy. Jestli přitom zasáhla i svého kolegu jí bylo upřímně řečeno celkem jedno. Jakmile zase stála, neztrácela už ani minutu. Potřebovala najít toho zabedněnce, jinak její techniky nebudou fungovat. Za to by si nejradši nafackovala. Přesně v tom okamžiku si předsevzala, že se musí zlepšit. A to hodně.

Bestie z Kasugawy

Kumaru si nad Takuyovo reakcí jen povzdech. Tohle nebylo zrovna hodné ninji, ale dalo se to brát jako prostor pro zlepšení.
Chlapec se začal oblékat a jounin se mezitím díval z okna na dopolední, sluncem zalitou Kasugawu. Ve dne bylo město krásným místem, ale noční Kasugawa byla něco jako děsivým lovištěm Bestie.
"Hmmm...my dva si půjdeme důkladně popovídat s Rin. Onigiri má svůj vlastní úkol." Odpověděl Takuyovi klidně.
Poté se odvrátil od okna, sáhl do batůžku s vybavením co měl u pasu a řízl se do palce o shuriken. Následně složil potřebné pečeti a přiložil ruku k parketám na podlaze.
"Kuchyiose no jutsu!"
Známý černý, téměř inkoustový vzor, se rozlezl po podlaze a v malém výbuchu vyvolal malý obláček dýmu. Z obláčku se ozvalo "Hoj, dík za přivolání, akorát jsem hledal výmluvu proč zmizet! Stará je na mě pěkně nabroušená!"
Hustý dým se rozplynul a odhalil malého medvídka Utariho.
Medvídek si setřel imaginární pot z čela a spokojeně si oddech, jako by mu před chvílí šlo o život. Pak se podíval na Takuyu a zašklebil se.
"Ty jsi tu taky? Doufám, že už nejseš tak otravnej!" Řekl rádoby zklamaným hlasem, nečekaně obratně vyskočil do vzduchu a dopadl Onigiri přímo na záda, kde se usadil jako při poslední misi.
"Hmmm...co se týče snídaně, můžeme to vzít kolem trhu, tam nakoupíme a zkusíme naše štěstí zase u fontány."
Vysvětlil jounin a pokynul dětem, aby opustily budovu jako správní ninjové, oknem!

Mise v zemi Horkých pramenů

Akihiro Kazuki
Tým 5
Konoha

Byl to jak zásah vyšší moci, kdyby na něco takového Akihiro vůbec věřil. Sám nevěděl, jak by se u jídla s týmem choval nebo o čem by vůbec spolu mluvili, takže když přišla zpráva o nové misi, bylo to opravdu vysvobození.
Mladík v podstatě Suzume ani nenechal domluvit. Zmizel téměř okamžitě ve chvíli, kdy se dozvěděl místo setkání a nic více ho už vlastně ani nezajímalo.

Jeho první kroky samozřejmě nejprve směřovali k němu domů. Naštěstí skoro nikdo nebyl doma, až na sestru. Ta v klidu ve svém pokoji pospávala, tedy, alespoň pro jednou. Bylo hezké ji vidět takhle v klidu, ale o to více vytanuly na povrch myšlenky, že moc dlouho to trvat nebude a vše se v jejím světě obrátí doslova naruby. V podstatě i teď to nebyla zrovna procházka rajským sadem, v porovnáním s tím, co však mělo ještě přijít nabíhala člověku husí kůže. Už to déle nešlo odkládat. Muselo se s tím něco udělat...
"Neboj se maličká.... postarám se o tebe..." Zašeptal Akihiro tiše. když si k ní na chvíli přisedl a jemně ji hladil ve vlasech. Po pár minutách se zvedl, neslyšně za sebou zavřel dveře a jal se chopit příprav na nadcházející cestu. Už měl přeci jen trochu zpoždění.

Další plavovláskovy kroky zamířili do skleníku. Své povinnosti bral vážně a rozhodně neměl rád výmluvu typu "mise" za dostačující, aby tak obešel práci, kterou bylo nutné udělat. Proto se také o všechnu flóru ve skleníku postaral tak, aby měli dostatek vláhy, ale i potřebného hnojiva na několik dní, které nejspíše na misi stráví. Sám Akihiro tušil, že možná má jeho zaměstnavatel i jiné lidi, kteří se o skleník v jeho nepřítomnosti starají, protože přeci jen měl dosti aktivní život, bylo ale lepší nic neponechávat náhodě.

Po všech přípravách a pracích už bylo dosti pozdě. Také když Akihiro konečně dorazil na místo srazu, měl menší zpoždění. Sám si nestačil ani moc odpočinout, i když na takový životní styl byl zvyklý. Toto by nazval prozatím jen procházkou růžovým sadem.
Mlčky se zařadil po bok svých týmových kolegů a jen pokynul na pozdrav. Nic jiného by se od něj také čekat nedalo.

Železo na prodej

Kaito Sarutobi
Tým 1
U hromadného hrobu, spáleniště a povodně

Kaitovi zacukalo levé oko v lehkém tiku a s lehce skeptickým výrazem pohlédl z Homuri na zkrvaveného nepřítele.
'Jasně, my jsme ti co se potřebujou uklidnit.'
Proběhlo Kaitovi hlavou a on si povzdechl. Homurovo chování bylo prostě zvláštní. Nerudný šílenec, který dokáže kontrolovat svoje rudé běsnění a ze vteřiny na vreřinu se proměnit v klidného beránka, který ještě osočí ostatní z nevhodného chování. Popravdě, Kaitovi se nepovedlo zabránit tomu, aby ho v hloubi duše neobdivoval. Jeho vystupování bylo sice neomalené, ale mělo svůj účinek. Minimálně na kováře Toryia účinek měla a ten měl veliký vliv i na ostatní. Takhle záleźitost byla prakticky u konce. Úkol byl splněn, ale za celou dobu se Kaito nedozvěděl, co se stalo s jeho vlastním týmem. Fakt, který mu musel Homira vštípit byl, že nenašli jejich těla, takže musel předpokládat, že jsou naživu. To všal nebylo nijak lehké. Uruzava Okoto bojoval s muži, proti kterým bojovali v lese, takže je Uruzava-sensei neporazil. Mohl však uprchnout. Narozdíl od Shiuty Nary ani Chouty Akimichiho. Ti se dostali přes most, který Kaito kryl a který se pod jeho nohama zřítil. Zůstali tedy na straně, kde byla vesnice a jak by mohli uprchnout? Kaito by si klidně obětoval i svou kariéru, aby se přesvědčil, že jsou naživu. Proto, pomalu přešel k vykopaným mrtvolám a začal si je detailněji prohlížet. Jediné informace co Midori poskytla byly, že jsou tam jen dospělí, což sedělo jen na Uruzavu. Kaito měl co dělat, aby se nepozvracel. Těla byla v zemi zhruba tři dny a hodně se to na nich podepsalo. Půda byla navíc v okolí velice vlhká, což rozklad těl jen urychlilo. I tak se musel přesvědčit.
'Nedokážu ani ochránit svůj tým. Musím dát do tréningu všechno. Nemůžu si dovolit, aby kvůli mojí neschopnosti lidé umírali!'
Aniž by si toho sám byl vědom, zatínal pěsti tak, že mu klouby zbělely. Naštěstí byl k lidem a Homurovi zády, takže onu jednu jedinou slzu nemohl nikdo z nich postřehnout. To mohla jen Kasumi a Midori, kterým Kaito nevěnoval aktuálně žádnou pozornost.
'Možná kdybych je m..mu...'
Kaitva každá buňka v těle se tomu slovu bránila a proto ani nedokázal dokončit myšlenku. Cítil se jako slaboch. Možná, kdyby se naučil být bezcitný, jako jeho nepřátelé, třeba by tak mohl ochránit všechny své blízké.
"Ne! Musím věřit. Prostě musím. Jsou naživu!"
Procedil mezi zuby a pokoušel se vsugerovat si tyto slova, jak jen to šlo.

Nozomi Okazaki
Sensei týmu 2
Izumizaki, hřbitov
Nozomi zamrkala a nechala chlapce dál mluvit. Jenže jeho dalším slovům moc nerozuměla. Ponořila se hlouběji do vzpomínek a přemýšlela o Renových schopnostech. Teprve pak jí jeho plán přišel zajímavý.
Povzdychla si. „Předpokládám, že Kitsune-san je jeden z tvých… Pomocníků? Loutek?“ Žena si promnula kořen nosu. „Nicméně je to dobrý nápad. Jen prosím, příště buď od té dobroty a seznam nás s ním třeba před příchodem do vesnice. Nemůžeš jen tak zmizet. Měla jsem o tebe starost.“
Rozhrnula tedy mrtvole košili, sundala si rukavici a z kapsy vytáhla malou nádobku s inkoustem a štětcem. „Umístím na něj pečeť, která zpomalí jeho rozklad,“ oznámila a rychlými tahy pokreslila mužův hrudník znaky. Pak složila pečetě a přiložila dlaň na studenou kůži. Znaky se okamžitě začaly sbíhat do jediného pod Nozominou rukou, dokud i ten nezmizel. „Používáme ji, když přenášíme tělo, které potřebujeme prozkoumat technikou, ale jsme daleko od Konohy. Nebylo by dobré, aby ho pak takhle viděli. Třeba měl někoho blízkého.“
Rozhlédla se po svých žácích. „Jak vidíš, Hanako je vzhůru. A co se týče rozdělení, tady zůstanu já. Hanako, Rene, Akane, vy půjdete spolu. Dobře?“

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa, dům pana Mokiho
Onigiri usnula velmi rychle. Spánek však nebyl nijak tvrdý. Zdály se jí divné sny, které ji probudily, sotva slunce dorazilo do nejvyššího bodu své cesty.
Dívka sebou tak jen nepatrně cukla, posadila se a rozlepila oči. Její katana ležela vedle ní, ještě zpola přikrytá peřinou.
„Dobré ráno,“ zívla a trhla sebou, když se ozvala rána. Tmavovláska se na svého kamaráda rozespale a trochu rozpačitě usmála. „Spadl si z postele, Takuyo.“
Hned vylezla a uklidila se do koupelny, kde se převlekla, umyla si obličej a učesala si rozcuchané vlasy. Když se vrátila, Takuya se zrovna ptal na celkem důležité informace. „Já mám ještě zásobu sušeného masa a rýžových placek,“ nabídla se. „A mám s sebou i sušená rajčata. Všechno domácí.“

Kasumi Hyuuga
(Tým 1)
v lese

Kasumi neměla slov a popravdě se držela, aby jí nevypadl Byakugan z důlků, když viděla, jak Homura naprosto přepnul a vypadal, jako by se vlastně celou dobu nic nedělo. No konec konců, podle něj taky ne...
Midori poukazovala na úplně zjevný fakt, že je tu teď skupinka čumilů a ona si nebyla jistá, jak moc to z pohledu vesničanů vypadá jako sebeobrana, ale konec konců mluvil pravdu. Jako důkaz jim ukázal mrtvoly a to už byl snad dostatečně pádný argument, i když tím popravdě většinu nejspíš šokoval víc, než bylo nutné, ale jinou možnost neměli. Mluvil sebejistě a všechny pochybnosti nakonec úspěšně vyvracel, vlastně měla trochu pocit, že je jedno co říká, prostě je přesvědčil svou přirozenou autoritou, kterou nenechal popřít nikdy nikým.
"Yokatta… Sensei je v pořádku," po té přejela pohledem Midori a vesničany, mezi nimi i Kaita, kterého ještě nepovazovala za součást týmu, "všichni jsou v pořádku."
Komunikaci s vesničany se rozhodla nechat na něm, popřípadě na Kaitovi, který se do toho předtím hrnul, sama přešla nenápadně k Midori, aby tím nebudila moc pozornosti.
"Tak mi řekni, jak je možný, že celou tu dobu, co jsme se hnali do vesnice a zpátky on tady zapaloval les a ještě vypadá, že by zvládl přídavek jako nic," prohodila jako by mimochodem. Otázka to byla napůl řečnická a vlastně to byla spíš záminka k hovoru, protože zeptat se narovinu, jestli je v pořádku by bylo až moc osobní a nejspíš by to překračovalo všechny její zásady, vzhledem k tomu, že Midori byla stále členkou hlavní větve a její vztah k téhle části klanu se příliš nezměnil.
"Ale ty taky vypadáš, že jsi celá," odfrkla si a trochu se ušklíbla.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Homura se akorát napřahoval k další ráně, když k němu dorazila Kasumi a popadla ho za rukáv.
„Ha?“ ohlédl se na ni ohnivec. To už u něho stáli i Midori s Kaitem a stejně jako Kasumi se ho snažili „probrat“.
„Tak už ste tu?“ pronesl klidně a pustil zakrvaveného Soujiho, který sebou jen polomrtvě plácl na zem.
„To byla doba,“ narovnal se jounin a oklepal si krev z kloubů pravačky, jako by vlastně o nic nešlo.
„Já to vidim že tu sou civilisti! Přestaňte vyšilovat a trochu se ovládejte! Nikdo tu nikoho nezabíjí…“ okřikl trojici muž, po jehož „válečném šílenství“ najednou nebylo ani stopy, načež se zahleděl na vyjevené, přihlížející obyvatelstvo.
„Ten oheň neni nic s čim by si pořádnej hasičskej sbor neporadil,“ zabručel ještě Homura, načež si to vykročil k urakawským.
„Dobře, že ste přišli. Mám pro vás důkaz o tom, co je Ryuusei skutečně zač,“ založil si ruce v bok, když došel ke skupince přihlížejících.
Po řece se mezitím rychle blížili hasičské čluny, které se chvilku na to pustily do hašení těch stromů, co ještě hořely nebo doutnaly.
První se probral mladý kovář jménem Genjo, co se předtím hádal s Toriyoem.
„D-Důkaz!? Jakej důkaz!? Dyť ste se ještě před chvílí snažil zabít támhletoho ninju! Jak máme někomu jako ste vy věřit!?“ rozhodil rukama rozlíceně a osočil Homuru.
„To byla sebeobrana,“ odvětil naprosto seriózně Homura, až to vzalo mladému kováři vítr z plachet, „a kromě toho je živej, ne?“ ukázal za sebe ohnivec palcem k Soujimu, načež se natočil bokem k lesu.
„Tak co? Budete si po tomhle všem pořád mlít tu svojí a trvat na tom, že je všechno v pořádku, nebo se pudete podívat na to, co vám chci ukázat?“ přejel přítomné obyvatele Homura tvrdým, chladným pohledem, načež se prostě sebral a vykročil do lesa.
Toriyo se za ním chvíli mlčky díval, snažící se si chování toho muže nějak vysvětlit, ale to, jak sebejistě působil, ho nakonec přimělo své pochybnosti zahodit a s odhodlaným výrazem ve tváři se vydal za ním.
Zatímco se z lesa za nimi ozývalo syčení a cákání, jak se urakawští hasiči potýkali s posledními zbytky následků souboje dvou shinobi, shlížel Homura na vykopaná těla, která předtím pomocí Kaita a Midořina Byakuganu našli.
V očích přihlížejících se jevila jak hrůza, tak žal a pochybnosti. Evidentně tomu nechtěli věřit, čemuž se nedalo moc divit.
„Tak co? Připadá vám tohle jako čin někoho, kdo usiluje pro svou zemi jen o to nejlepší?“ ohlédl se na měšťany Homura přes rameno.
„… Tohle… Tohle je podvrh! Jak máme vědět že-!?“
„Ty těla byli pod zemí jasně už pár dní. Navíc na sobě nemaj ani známku popálenin. Vážně si myslíte, že bysme tohle mohli mít na svědomí my?“
Když opět zavládlo ticho, otočil se k obyvatelům Homura čelem a přejel je všechny tvrdým, nesmlouvavým pohledem.
„Všichni víte, kdy k vám Ryuusei se svými muži přišel. Určitě si pamatujete, co vám navykládal, ne? Přijde vám tohle jako něco, o čem mluvil? Říkal že půjde do války přes mrtvoly vlastních lidí? Jakou vám dal záruku, že bude budoucnost pod jeho taktovkou vážně tak růžová jak vám tvrdil, co?“
Toriyo Homuru mlčky poslouchal a zatínal pěsti. Jestli tohle těm hlupákům neotevře oči, tak už nic!
„Proberte se už konečně!“ obrátil se na své spoluobčany i on a zvýšil hlas.
„Copak ste všichni zapomněli, co je Konoha zač!? Co sem živej tak se nikdy nic podobnýho nestalo! Vážně vám není nikomu divný, že se tu dějou takovýhle věci od tý doby, co přišel Ryuusei se svým plánem!?“ rozkřikl se Toriyo. A nikdo mu neodporoval.
Ani mladý kovář Genjo se nezmohl na nic víc, než jen hořce zatínat pěsti a civět do země.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Torashi Hanako
Tým 2
vesnice Izumizaki -> márnice

Tma a ticho, které Hanako poskytly mdloby, byly po několika šokujících zážitcích přinejmenším uklidňující.
Rudovláska stojící v naprosté temnotě se rozhlédla kolem sebe. Nikde žádná mrtvola, nikde žádný Ren. Ani Akane, ani Nozomi-sensei. Hanako si zhluboka oddechla a svěsila vyčerpaně ramena. Tohle byla její první mise, sotva dorazili na místo a už teď toho na ni bylo příliš. Sotva si však dokázala uvědomit, že je mimo sebe a připustit si svou neschopnost, začaly se kolem ní rojit všechny její dosavadní myšlenky jako bílé nápisy křižující se různými směry a uši se jí rozšuměly vnějšími hlasy zbývajících členů týmu. Hanako pevně sevřela víčka k sobě a dlaněmi si uši zacpala.
'Aspoň chvíli klidu, prosím!'
Překvapeně pootevřela pravé oko, když se znovu rozhostilo ticho a ke svému překvapení zjistila, že přestože její myšlenky nezmizely, zůstaly zmraženě stát na místě. Hanako svěsila paže zpět podél těla a vykročila skrze své vědomí.
'Vrah - ninja - genjutsu - staříci - loutky-' četla ve svých myšlenkách jako v zápiscích, jež si tvořila ještě na Akademii. Nad posledním slovem se však pozastavila.
'Loutky... Loutky?' Hanako zůstala tupě zírat na slovo přímo před sebou, aniž by si jej dokázala zařadit do souvislosti se současnou misí. Proč ji napadly zrovna teď loutky?
Zamyšleně si podepřela špičatou bradu a dumajíc nad vlastními myšlenkovými pochody vyrazila dál.
'Rekonstrukce - malá dívka - Co?' náhlé rozpohybování nápisů zarazilo Hanako na místě. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, jak se myšlenky daly opět do pohybu a nabíraly na stále větší rychlosti, dokud se z nich nestaly jen bílé, oslňující čmouhy, které ji stále více oslepovaly. Rukou si zastínila před ostrým světlem oči a přes přivřená víčka zamžourala na siluetu objevující se v pozadí.
"Hu!" vystřelila nečekaně do sedu a zůstala strnule zírat na kamennou zeď před sebou. Teprve ve druhé vteřině si uvědomila, že je už zase ve vlhké, zatuchlé márnici. Urychleně se vyškrábala na nohy a rozpačitě si oprášila kalhoty.
"G-Gomenasai," špitla, když se odvážila vzhlédnout ke trojici.

SAJRAJTI!

Na pana S a na pana K nám nesahejte! Jsou výhradním majetkem dvou nezbedných úchylů :3

Takuya Riko
Tým 11
Dům seržanta Mokiho
Ráno přišlo až nepříjemně rychle. Jako by si Takuya dal za cíl pořádně se vyspat, ponořil se do spánku v bezpečí seržantova domu co to jen šlo. Kumarovo ranní buzení tak sotva přehlušilo jeho pochrupování.
Naštěstí se ale jounin k tvrdším metodám uchylovat nemusel. Takuya měl totiž odjakživa ve zvyku se během spánku různě převalovat a mlít. Ráno tak skončil na samém okraji postele a když se mu do víček zakously sluneční paprsky, zamračil se, cosi zamumlal a ve snaze zdroji světla uniknout z postele sletěl.
„C-Co je! Co je!“ vyskočil okamžitě neohrabaně do sedu a napřáhl před sebe svůj meč i s pouzdrem, který měl uložený vedle postele.
Když ale jediné, co spatřil, byli zvláštní pohledy svého týmu, lehce zrudl a uhnul pohledem.
„Takle mě neděste jo...? Bejt nepřítel tak to mohlo bejt nebezpečný...“ zabručel, aby zamaskoval své rozpaky, načež se vyškrábal na nohy a protáhl, až mu v zádech několikrát zakřupalo.
„Co budem dělat?“ zajímal se, když si odložil meč na postel a natáhl se po svém vybavení, aby se převlékl. Včerejšího rozhovoru a plánování se přeci jen neúčastnil. Během toho mu také stihlo pěkně zakručet v břiše, díky čemuž se zasekl v polovině oblékání trička.
„A co bude k snídani?“ optal se se zbytkem ruměnce ve tvářích, když si přetáhl tričko přes hlavu.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Midori Hyuuga
Tým 1
Hořící les

Doběhla na místo boje chvíli po Kasumi. Neviděla obě chakry už předem a když zaregistrovala, že ani na místě nic bez schopnosti svých očí neuvidí, techniku aktivovala. Hned zaregistrovala Homurovu chakru a kolena se jí málem podlomila úlevou. Naštěstí jen málem, ale i tak tam zůstala zaraženě stát. Viděla už ohnivce podpálit celou vesnici, obřího býka, ale ještě ne nic takového. Žár jí zasáhl tak nečekaně, že o kousíček ustoupila, oči však nepřivírala a sledovala následující dění.
Když bylo po všem a mlha se začala trhat, vyběhla za senseiem mlátícího svého soupeře hned za Kasumi. Nedbala na vesničany a co si teď myslí. Prostě běžela s myšlenkou, že jejich sensei je v pořádku. Dostala se k nim ve chvíli, co Kasumi informovala, že oni jsou v pořádku a tak se tam taky nahrnula a chytila jej za druhý rukáv, čímž na sebe snad upoutala pozornost. "Přivedli jsme ty vesničany." Zamumlala pak s trhnutím hlavou bokem, směrem ke shromáždění lidí na okraji ohořelého bojiště. "Je v pořádku, všichni jsou v pořádku. A přivedli jsme ty lidi, jak jsme dostali za úkol... Že by to? Ne, ještě nic nezakřikávat..."

Shikamuro Nara
Sensei týmu 3
Konoha
Shikamuro přikývl na srozuměnou a za doprovodu Amio a Juuny opustil kancelář Hokage. Pomalu a mlčky kráčeli k výchdu, když Juuna položioa onu otázku. Shikamuro na ni pohlédl zamyšleným pohledem a s po chvilce s vážným výrazem zavrtěl hlavou.
"Týmová práce se nedá naučit tím, že se od ostatních odloučíš. Chápu, že to může být těžké, když se ti v týmu kolegové střídají a zcela chápu tvé stanovisko, ale bez týmu nám nikdo nezadá žádnou misi. Když si vytvoříš s kolegy silné pouto a budete si navzájem důvěřovat, bude pro tebe snažší řešit situace, které by ti dělali jinak problém. Můžete si navzájem krýt záda za ošemetných situací a naučíš se mnohem více věcí, které budeš jako Kunoichi v životě potřebovat."
Mírné se na Juunu pousmál.
"Však on se někdo najde, kdo s vámi vydrží déle. Jen se neboj."
Pravila k dívce Amio a něžně objala svého muže jednou rukou kolem pasu.
Když vyšli ven z budovy, Shikamuro se zastavil a pohlédl opět na Juunu.
"Odpočiň si trochu a napozítří se sejdeme v osm u monumentu hokage, pod hlavou Prvního."
S témito slovy se pomalu dvojice vydala ke svému domku na okraji konohy.

Železo na prodej

Kaito Sarutobi
Tým 1
Lesní bojiště
Když Kaito i s vesničany dorazili na místo právě ve chvíli, kdy proti sobě bojujicí vyslali svoje mocné techniky. Vodního draka a nějaké další Homurovo inferno.
"Páni."
Vypravil ze sebe užasle, ale slova obdivu se mu rázem vytratila z úst, ve kterých mu náhle vyschlo. I na tu vzdálenost cítil ten pekelný žár Homurovo poslední techniky a instinktivně si dal ruku před obličej. Homurovo inferno si s vodním drakem snadno poradilo a souboj nakonec skončil, když se Homura snažil vymlátit z nepřítele duši. To samo o sobě vypadalo, že Homuru popadl záchvat nepříčetnosti, který předtím popadl Kaita i Inuzukova těla a chlapec zjistil, že si toho všimli i veaničané. To nevrhalo zrovna dobré světlo na jejich stranu. Proto se Kaito neudržel a rychle se k němu přiblížil.
"Nesmíte ho zabít Homura-san! Jinak mezi námi a jím nebude žádný rozdíl. Nechte o jeho osudu rozhodnout spravedlivý soud."
Kaito mluvil nahlas, aby ho bylo dobře slyšet. Na jednu stranu proto, aby přebil Homurovo šílenství a na druhou stranu z důvodu, aby to slyšeli i lidé okolo. Tohle šílenství muselo přestat.

Mise v zemi Horkých pramenů

Naoko
Tým 5
Konoha
Naoko se zastavila kousek za Suzume a sledovala ninju, nesoucí rozkazy. Byla to mise. A navíc jí Hiroko dala čas, aby si zařídila všechno potřebné, bez čeho by nemohla opistit konohu bez skandálu. Dívka si vyslechla rozkazy, přikývla, složila pečeť a zmizela v obláčku dýmu, aby zamaskovala směr své cesty. Bylo životně důležité, aby ji nikdo nesledoval. Jako první si musela zařídit záskok a proto mířila k jižní části Konohy, kde se po deseti minutách zastavila u chudě vyhlížející bytovky. Ve skrytu použila Henge, aby vypadala, jako urostlý mladík v levnějšín oblečení a takto maskovaná našla jisté dveře na které zaklepala. Po chvilce se dveře otevřeli a v nich stála prostě oblečená dívka, která byla k nerozeznání od Naoko bez masky. Překvapené zamrkala, když spatřila urostlého mládence a nesměle se chopila dveří, jako kdyby je chtěla každoi chvílí přibouchnout.
"Dobrej Nejste Evidentně Sama. To jÝdlo Dáme Eště Neska."
Pravila Naoko pomalu, tiše a na jistá písmena kladla lehký důraz. Po celou dobu dívku sledovala a čekala. Mladá dívka chvilku zmateně pomrkávala, jako kdyby nebyla s to odpovědět, ale nakonec se jí mírně rozšířili oči a ona přikývla.
"To jsem rád, že souhlasíte. Tak se uvidíme."
Pravila Naoko, usmála se a odešla. Dívka se za ní ještě chvilku koukala, než zašla dovnitř a zavřela za sebou.
Další ceata vedla oklikou ke Konožským skleníkům. Už tak moc nechvátala, ale pokoušela se vyhýbat všem hustě zalidněným místům, což šlo tím snadněji, čím se blížila na okraj vesnice. Když dorazila na dohled skleníku, minula zvláštní pár, krásnou ženu a muže se sluchátky a velikým batohem s anténou, kterému chyběla ruka a zašla za veliké křoví. Tam skrytým vchodem vstoupila do uzkého tunelu, kterým prolezla až do svého skleníku. Tam, v malé místnosti pod skladem hnojiva, měla vše potřebné pro přípravu na misi.

Na večer, kdy měli sraz, dorazila k bráně Konohy s černým batohem na zádech a v očekávání svých kolegů se opřela u brány a založila ruce v kříži. Jen pomyšlení na misi v ní vyvolávalo nezvyjlou eufórii a kdyby dívka neměla masku, byl by vidět její nedočkavý úsměv.

Sugawara Akane
Tým 2
Márnice¨

Sensei byla zpod omdlelé kunoichi vysvobozena. Zato Hanako ani na bolestivý podnět v podobě poctivého profackování nereagovala. Akane už se o ní chtěla začít bát, ale než stihla říct nebo podniknout cokoliv dalšího, překvapilo ji Renovo chování.
Chlapec začal suverénně vytahovat svitek a přímo nad doličnou mrtvolou skládat v rychlosti pečetě. Červenovláska všechno viděla spíš letmo, periferním viděním, takže jí zhruba došlo, jaké má Ren záměry teprve ve chvíli, kdy se ho sensei pokusila zastavit a on jí vysvětlil svůj promyšlený plán. Výborně. Takže Ren tu za chvíli začne dávat rozkazy i naší sensei. Jakoby ten kluk nebyl dost děsivý už teď. mihlo se Akane hlavou.
Ještě než ovšem sensei stihla jakkoli zareagovat na chlapcova přesvědčeně jistá slova, vmísila se dívka poněkud ironicky znějícím hlasem do konverzace. "Abychom tady mohly se sensei zůstat a být k něčemu užitečné, chtělo by to Hanako-chan probrat. Protože v tomhle stavu neubrání ani sebe, natož něco nebo někoho jiného. A mně se ji proplesknout nepodařilo."

Bestie z Kasugawy

Kumaru se probudil přibližně o pět hodin později. Podle slunce bylo stále ještě poledne, což bylo rozhodně dobré, měli stále poměrně dost času.
Muž tiše vstal. Děti ještě spaly a tak je nechtěl zatím rušit.
V koupelně si opláchl obličej a zadíval se na svůj odraz v zrcadle.
Muž, kterého viděl už nebyl mladík z minulosti, ale přesto to nebylo tak zlé. Do svraštělého dědka měl rozhodně daleko.
Až jednoho dne zemře, rozhodně padne jako mocný medvěd!
Teď ale nebyl čas myslet na tak dalekou budoucnost, měli před sebou spoustu práce.
"Onigiri, Takuyo, je čas." Promluvil na děti v naději, že jim bude stačit takhle málo k probuzení.
Ninja na misi by teoreticky neměl usínat tvrdým spánkem, ale jemu samotnému už se to občas stávalo. Věk prostě nezastavíš.

Onigiri Ueda
Tým 11
Kasugawa
„Rozkaz!“ zazubila se a zasalutovala.
Kumaru unaveně zívnul a složil se na postel. Dívka slyšela už jen pravidelné oddychování. Ani se nestihla podivit a z koupelny se vrátil Takuya.
„Dnešní den byl složitý. Jsme všichni unavení,“ vysvětlila mu s úsměvem. „Zítra,“ kývla a musela se zahihňat. I její kamarád se odebral do říše snů poměrně rychle a jí nezbylo nic jiného, než vstát a oba, Kumara i Takuyu, přikrýt dekou. Noci byly chladné a nebylo by dobré, kdyby ti dva nastydli.
Teprve pak se uložila sama, přetáhla přes sebe přikrývku a pořádně se zachumlala. Víčka jí okamžitě ztěžkla a ona usnula. Zítra musí odvést co nejlepší práci.

Umeko Okazaki
Sensei týmu 4
Jižní cvičiště
Jako první postřehla Saečiny kunaie s výbušnými lístky, které rozeznala okamžitě. Bleskově složila několik pečetí a ve chvíli, kdy se dívčiny nože zabodly do země, přistály vedle nich i dva senbony, které přetrhly výbušninu a zabránily jí v explozi.
Více pozornosti jim Umeko nevěnovala. Už věděla o letících shurikenech ze strany Yasua, které vykryla vržením vlastních hvězdic a jako s posledním se vypořádala s Geijim. Toho s úkrokem zachytila za zápěstí ruky železným stiskem a s otočkou ho hodila přímo proti Saeki. Pak složila další pečetě a po vzoru Yasua zmizela dětem z dohledu.

Kasumi Hyuuga
(Tým 1)
místo boje v lese

Po nějaké době, kdy se proplétala mezi stromy, uviděla několik metrů před sebou dvě siluety očividně bojujících mužů. Okamžitě se rozběhla vpřed přímou čarou, ignorujíc větve, které jí šlehaly do obličeje. Už z dálky ale poznávala Homurovu chakru a i to, že mezi stromy se objevovaly plameny napovídalo, že je skutečně v pořádku. Pomalu tomu ani nevěřila, nejradši by běžela až přímo k němu a zůstala užasle zírat, že je skutečný, naštěstí si všechno uvědomila včas a zabrzdila. Opravdu to bylo to poslední co chtěla teď dělat, ale moc dobře si uvědomovala, že bezhlavě tam vletět, jen aby si ujasnili, že jsou oba živí by rozhodně situaci nepřidalo. Pomalu zmírnila, udělala ještě pár kroků a pak zastavila úplně. Pochopitelně nepřítel který tam byl s ním mohl vycítit její přítomnost, ale oba byli tak zabraní do boje, že tu byla šance, že si nevšimne. Když viděla, jakou mlhu tvoří jejich techniky, okamžitě si uvědomila, že s Byakuganem by se toho dalo patřičně využít, potřebovala ale počkat a vymyslet nějaký spolehlivý plán, proto pozorovala jejich boj a ukrývala se kolem. Ve chvíli kdy se nad Homurou tyčil hrůzostrašně vyhlížející drak zaznamenala, že se blíží Midori. Taky měla Byakugan, takže v mlze by se společně mohly pohybovat bez potíží.
"Kdybychom se přiblížili dostatečně k tomu chlápkovi, než se znovu střetnou jejich útoky, možná se nám ho společně povede vyřadit," pomyslela si, přes to, že viděla, že techniky nepřítele jsou na úplně jiné úrovni a kdyby se to nepodařilo, dozajista by jí i Midori zvládl najednou. Homura byl ovšem jako skála, vůbec se nenechal technikami zničit, naopak z jeho protiútoku vzniklo něco, po čem vypadal Souji jako napařované kuře. Najednou se zdálo, že Homura to má pod kontrolou a nepřítel se už nezmůže na odpor, jenže právě v tu chvíli přiběhl i zbytek a situace teď vůbec nevypadala dobře. Vlastně bylo úplně očividné, jak to vypadá.
Kasumi věděla, že je nejvyšší čas se do toho vložit, hned se rozběhla k těm dvěma. Soujiho obličej začínal připomínat kaluž krve.
"Sensei! Sensei to stačí, už je po všem! Teď musíme uhasit oheň, než se rozšíří k vesnici! Jsou tu civilisti," chytila ho za rukáv. Pravda byla, že o vesnici strach neěla, ale potřebovala nějak nenápadně upozornit na fakt, že tu jde o životy lidí a dokázat, že jsou na jejich straně. Ani mu nevysvětlovala, kde se tu vzala, doufala, že to bude právě to, co ho aspoň trochu vykolejí, aby přesměroval svou pozornost od toho vodomilného chlápka.
"Midori a ten kluk jsou v pohodě, teď musíme zajistit vesnici," zopakovala, aby předešla zbytečným otázkám.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Měšťané spolu s ninji proběhli bránou Urakawy a rozeběhli se po cestě táhnoucí se podél koryta řeky k lesu.
Kouř byl vidět už z dálky, ale plameny naštěstí nikoliv, jen tu a tam mezi stromy zazářila oranžová, což znamenalo, že nebyl požár ještě tak vážný.
První, kdo mohl postřehnout co se to vlastně dělo, byla Kasumi. Zrak jejího kekkei genkai se natáhl, propletl mezi stromy a ukázal jí dvě chakrové siluety, vzdalující se a zase přibližující, metající po sobě chakru, která poháněla jejich techniky.
„Goukakyuu no jutsu!“ zvolal Homura, když se střetl jeho kunai s tím Soujiho a on od svého soka odskočil, chytl nůž do zubů a bleskurychle poskládal potřebnou sadu pečetí.
Na modrovláska se tak rázem rozletěla obrovská, ohnivá koule, zanechávající za sebou hlubokou brázdu v zemi.
„Tsch!“ sykl popuzeně Souji a též poskládal několik pečetí.
„Suiton: Suigadan!“ vykřikl, když dokončil poslední pečeť, načež se z hladiny řeky za jeho zády zvedl úctyhodně veliký, reverzní vodní vír, který se jako jakýsi vrták vrhl vstříc ohnivé kouli.
Když se obě techniky střetly, rozeznělo se okolím hlasité syčení a do stran se vznesla pára.
Vodní technika tu ohnivou ale nakonec porazila a pokračovala dál, proti Homurovi.
Ten se však nemínil nechat jen tak trefit. Počkal až do úplně posledního okamžiku, načež se odrazil a uskočil před smrtonosným vodním vrtákem do strany. Ten ho tak minul sotva o píď a namísto do jeho hrudi vyhloubil díru do země.
Hned jak ohnivec zabrzdil, vyrazil s kunaiem v ústech a plameny kolem pěstí znovu proti Soujimu.
Než se stihl dát jeho sok opět do skládání pečetí, byl Homura už u něho a zasypal ho přívalem divokých a žhnoucích výpadů.
Ty se nekryly zrovna lehce, když při tom hrozilo bolestivé popálení, takže si musel Souji vystačit s uhýbáním. Něčemu takovému ale nevydržel uhýbat do nekonečna. Tenhle souboj se už táhl příliš dlouho!
Modrovlásek proto ve správný okamžik proti Homurovi vykopl a zásahem do břicha ho od sebe na chvilku dostal do relativně bezpečné vzdálenosti, díky čemuž se mohl odrazit vzad a stáhnout se k řece.
Homura ale nelenil, pohotově popadl kunai, co držel celou dobu v ústech, vpustil do něho ohnivou chakru ze své pěsti a mrštil jím po Soujim.
„Kh!“ zatnul ninja bolestivě zuby, když ho zbraň škrábla na tváři a sežehla mu kůži.
„TO UŽ BY STAČILO!“ zařval když doskočil na vodní hladinu a dal se do skládání pečetí.
Homura už se k němu opět řítil, jenže tentokrát to nestihl.
„Suiton: Suiryuudan no Jutsu!“
Když dokončil Souji poslední pečeť, hladina pod jeho chodidly se zavlnila a řeka se dala do pohybu. Obrovská masa vody se zvedla do vzduchu, formující se ve vysoký vír s dračí hlavou, na níž Souji stanul. Vlny, které tím technika způsobila, smetly Homuru pryč od modrovláska a vyplavily ho zpátky na břeh, kde se jounin na všech čtyřech pomocí kunaiů a chakry v chodidlech jen tak tak udržel na místě.
„Vzdej to Homuro! Tohle je moje nejsilnější technika! Neni možný, abys dokázal takhle velikou masu vody odpařit!“ zařval na jounina z dračí hlavy Souji.
„Proč vůbec bojujeme, huh!? Proč se k nám prostě nepřidáš a netáhneš s námi do války proti Kirigakure!? Copak válčení a boj nemiluješ!? Tohle se ti nepodobá!“
Homura, který se mezitím na břehu celý promočený vyškrábal zpátky na nohy, si z čela strhl povolenou čelenku, která mu padala do očí, a pustil ji na zem.
„To je sice pravda...“ odvětil, pomalu se narovnal a se zatnutými pěstmi se zahleděl Soujimu do očí.
„Ale ji mam radši. A ona by se k vám nikdy nepřidala,“ roztáhl se mu ve tváři odhodlaný úsměv.
„Kh!“ zamračil se Souji.
„Takže todle je tvoje nejlepší technika jo...!? To zní dobře! Ukaž!“ změnil se Homurův úsměv v děsivý úšklebek a jeho zorničky se zúžily do malých teček. To se mu vysmíval do tváře nebo byl vážně takový šílenec? Copak si neuvědomoval svojí pozici!?
Souji zaskřípal vztekle zuby.
„TAK BĚŽ K ČERTU!“ zařval na jounina, načež se vodní drak pod jeho nohami dal do pohybu a za hlasitého hřmění vzájemně se mísících, vodních mas se vrhl proti Homurovi.
Ten se ale nehnul ani o píď a zatímco mu vítr cuchal vlasy a dračí chřtán byl blíž a blíž, zhluboka se nadechl.
„Katon:...“ poskládal několik pečetí a dokončil svůj nádech.
„Gouka Mekkyaku!“ vydechl proti vodnímu draku vzduch smíšený se svou chakrou, která se rázem proměnila v malé peklo co rostlo a rostlo, jako by mělo vypálit samotnou řeku, sytící se na zbytcích stromů a všem dostupném kyslíku z ovzduší, načež se vrhlo drakovi vstříc.
Vodní kalamita se střetla s Homurovými plameny a chvilku se s nimi přetahovala, jenže jejich žár byl na ni nakonec příliš silný a ona za hlasitého syčení zmizela v oblaku páry, která přikryla okolí jako hustá, bílá kaše.
„Kuh, k-kuso, guh!“ rozkašlal se Souji kvůli nedostatku kyslíku a přemíře páry, když se ocitl opět na břehu, a snažil se kolem sebe rozeznat siluetu svého nepřítele.
Ruka, která ho chytla za límec, se ale zjevila prakticky odnikud.
„... To bylo všechno!?“ zahleděl se mu Homura zblízka do tváře, když si ho přitáhl až k sobě, a v jeho očích se divoce zablesklo.
„Ghí!“ vyděsil se Souji, ale víc toho nestihl.
„FUZAKENNA! (NEDĚLEJ SI SRANDU!)“ vrazil muži ohnivec tvrdé čelíčko po kterém se zasažený odporoučel k zemi.
„Řikals že to byla tvoje nejlepší technika, ne!?“ popadl ho Homura za límec, když se nad ním sklonil, a vrazil mu tvrdou ránu pěstí přímo do tváře.
„Chceš mi tvrdit že je todle všechno, hah!? Zvedni se! Tak dělej! Ještě sme neskončili, konoyarou!“ burácel nad modrovláskem vztekle ohnivec, zatímco mu demoloval obličej jednou ránou za druhou, i když ztratil jeho soupeř už po té třetí vědomí.
Toriyo, který mezitím i se zbytkem dorazil, to znepokojeně sledoval. Pořád se ale tvářil přeci jen o něco méně vystrašeně, než ostatní urakawští, kteří měli s Homurou tu čest poprvé.
„Co... Co to váš sensei dělá...?“ ukázal na muže kovář nervózně a obrátil se na Kasumi s Midori a Kaitem.
Kdo že to tu byl vlastně ten záporák...?

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Kaito Sarutobi
Tým 1
Hořící les
Chlapec zaznamenal Kasumino rozjodnutí a mírně nesouhlasně se ušklíbl. Ta holka prostě všechno dělala sama a evidentně bezhlavě. Ke Kaitovu potěsení Midori přišla zeptat, což byla druhá dobrá moznost, co by mohla udělat.
"Běž za tou Hyuugou a zastav ji, kdyby chtěla Homurovi pomoct. Bylo by to nebezpečné jak pro ní, tak pro něj, protože by toho mohl nepřítel využít."
Vydal rozkazy tónem, který jasně dával najevo o jak vážnou situaci by mohlo jít a dále vedl vesničany dál.

Midori Hyuuga
tým 1
hořící les

Když Kaito vydal 'rozkazy', roztržitě mu je odkývala a se slovy "Pokus se," se vydala za vzdalující se Kasumi. Napomenutí stylu, že ta Hyuuga má nějaké jméno odsunuty na vedlejší kolej. Důležitější teď bylo najít Homuru.
Byakugan vynechala, protože věřila, že druhá dívka by případné nebezpečí již odhalila. Díky tomu se k ní pomalu přibližovala.

Midori Hyuuga
Tým 1
vesnice->hořící les
"Páni... Upoutání pozornosti fakt zabralo... Nikdy bych nečekala, že se fakt všichni otočí." něco si pro sebe zabručela, ale dál svědomitě pozorovala dav i jeho okolí. Opravdu jí překvapilo, že se nic nesemlelo. Tedy, dokud se neobjevil pan Toriyo. Fakt, že následně se vesničané opravdu rozpohybovali, zaznamenala s mírným oddechnutím. "Ještě že na něj dali... Jakože hořící les je sám o sobě něco a nechápu, jak si ho předtím nevšimli, ale... Asi měli dost své práce... No... Nevím, jestli tohle byl přesně plán, ale funguje to... Teď jsme sehnali vesničany, to znamená, že jdeme najít senseie."
Najednou, jako by se v ní objevila další energie, o které neměla ani ponětí. Bolest z naražených žeber ustoupila a dívka tak začala jasněji myslet. Po výměně pohledu s Kasumi se chtěla hned rozběhnout za ní, ovšem taky si nebyla jistá, jestli Kaito nebude potřebovat pomoct. Chtěla se rozběhnout do lesa, ale smysl pro odpovědnost jí chvíli zarazil. Rychle vyhledala mladého Sarutobiho a srovnala s ním tempo.
"Um... Zvládneš to s vesničany, abychom mohly napřed obě, nebo bys ocenil mou pomoc? vzhledem k tomu, že nevěděli, co je tam u hořícího lesa bude čekat, nevěděla, jestli to jít předem zkontrolovat a kdyžtak je varovat, aby se vrátili, nebo sloužit jakási obrana přímo na místě, když neví, co je čeká za dalším stromem. Nechtěla nechat samotnou ani Kasumi, ani Kaita a tak to nechala rozhodnout jeho. V případě, že by si věřil sám se rozeběhla za Kasumi a přestože neměla šanci jí dohnat, držela se na dohled, kdyby ne, stáhla se trošku bokem a s aktivovaným byakuganem hlídala okolí.

Takuya Riko
Tým 11
Dům seržanta Mokiho
Když vylezl černovlásek v černých boxerkách a bílém tílku ze sprchy, spatřil spícího Kumara.
„Huh? Kumaru-sensei už vytuhnul?“ podivil se, načež nad tím jen pokrčil rameny, hodil ručník ledabyle na opěradlo nejbližší židle a sám skočil šipku do postele.
„Zejtra toho šmejda tutově sejmem, Oni-chan!“ natočil hlavu ještě na svou kamarádku a se zazubením jí ukázal vztyčený palec.
„Oyasumi,“ popřál jí ještě, načež se už natočil čelem ke stropu, zavřel oči a chvilku na to už pochrupoval po vzoru svého mistra. Přeci jen měli za sebou dost náročný den a černovláskovo zranění také potřebovalo energii na zahojení.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Kasumi Hyuuga
(Tým 1)
vesnice >> les

Čím déle Kaita sledovala, tím spíš si opakovala, že to byl pěkně hloupý nápad, podat jim to takhle, bylo naprosto jasné, že mu nebudou věřit. Kdyby přišli s historkou, že se v lese něco děje a neměli by to vidět, naprosto logicky by se tma hned chtěli podívat, aby zjistili, co před nimi skrývají. Pomalu začínala vymýšlet záložní plán, když se objevil ten kovář, který Kaita znal a z nějakého důvodu se postavil na jeho stranu. To bylo nejspíš jejich jediné štěstí, protože kováře už část vesnice poslouchala o něco víc. Teď byl čas vydat se k lesu. Někteří se začali shromažďovat pro pomoct, normálně by Kasumi uvažovala, že by s tou skupinou měl někdo zůstat a vést je, ale v tuhle chvíli jí rozum zatemnil jediný fakt - zapálený les. Několik vteřin šokovaně koukala k místu, odkud se linul kouř a ani nečekala na Kaitovo vyzvání, jednoduše si vyměnila krátký pohled s Midori, ať už pochopila, co znamenal, nebo ne, seskočila pak rovnou ze střechy a rozběhla se k tomu místu přímou čarou. Jako ninja byla rychlejší a mrštnější než vesničani, dokonce v sobě nevědomky potlačila veškerou bolest z předcházejícího boje. Ani se neohlédla, jestli půjde Midori s ní a nasadí stejnou rychlost, nebo se bude držet s vesničany a Kaitem. Neměla čas čekat na její rozhodnutí.
Jakmile se dostala k lesu, kde kouř sílil, utíkala už o něco pomaleji, obezřetně se rozhlížela a hlavně poslouchala, čekala, že uslyší křik, výbuchy, cokoli co připomíná boj. Byakuganem hledala po okolí zuřivou ohnivou chakru. Nemohla se uklidnit, dokud ho nenajde, neuvidí, jen to ji mohlo přesvědčit, že je vážně v pořádku. Neuměla si představit, že by nebyl, ale tím spíš byla šokovaná nejistotou, kterou právě vnímala. Všechny její smysly byly v pozoru.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Kaito Sarutobi
Tým 1
Vesnice a hořící les
Kaito neohrozeně sledoval své obecenstvo a dokonce si i připravil argumenty, když se do toho vložil kovář Toriyo. To bylo přesně to, v co Kaito doufal. Proto tam jen stál a sledoval jejich rozepři, když si všiml kouře a zahlédl i plameny, které se objevovali nad lesem. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl Homura zapálit les, i když na vlastní oči viděl, jak používá neuvěřitelně silná katonová jutsu. Snížení hladiny řeky znamenalo, že jeho soupeř používá Suiton tak mocně, že v lese muselo rozpoutat naprosté peklo. I přesto, že se tam Kaitovi nechtělo, musel tuhle hru dohrát až do konce, proto mávl na obě Hyuugovic děvčata, aby ho následovala a rozběhl se k lesu. Už teď mu bylo jasné, že se bude muset pomoct hasit.
'Les hoří a my sme tam nechali ty lotry jen tak ležet...'
Zhrozil se Kaito a doufal, že ještě se požár nestihl rozšířit až k nim. Nechoval k nim nic jiného, než holou nenávist, ale ani tak by je tam nenechal uhořet. To Kaito považoval za tak strašlivý způsob, jak opustit tento svět, že přidal na tempu.

Ren Kurogami
Tým 2
Vesnice Izumizaki
Nozomi ho chytla za ruce dřív, než stihl dokončit své pečetě.
„Můžeme ho pohřbít, až nám pomůže dopadnout vraha,“ prohlásil Ren, když se na hnědovlásku otočil.
„Díky Kitsune-san by si měl vrah myslet, že jedna z jeho obětí přežila. Kdyby tu našel její tělo, neuvěřil by ve svůj omyl a nešel by se večer podívat k hospodě, aby umlčel svědka svých zločinů,“ řekl Ren, jehož tvář teď byla prostá prakticky všech emocí. Tvářil se klidně a mluvil vážně a jasně, jako by naprosto přesně věděl, co dělá.
„To tělo musíme proto schovat. Alespoň do zítřka, Nozomi-sensei. Také by bylo dobré, kdyby jste tu s Akane-san a Hanako-san počkaly. Pro případ, že by se přišel vrah přesvědčit, jestli je jeho oběť vážně naživu,“ vysvětlil hnědovlásek a usmál se, i když Nozomi dávala jeho slova patrně mnohem menší smysl, než jemu.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Bestie z Kasugawy

Ninja souhlasně zabručel.
"Jsem rád, že se nebojíš výzev." Řekl Kumaru poté, co zvážil dívčin návrh.
Napadlo ho, jestli byla jeho dcera v Onigiřině věku také taková. Ne, že by na tom záleželo. Promeškal příliš mnoho věcí a nedalo se to vzít zpět,ale být senseiem je možná tak trochu jako otcovství, takže si to bohatě vynahradí, protože má děti hned dvě. Nyní se však musí naplno věnovat misi, aby mu i zůstaly naživu.
"Hmm...dobrá. Já s Takuyou se pokusíme podívat po té dívce a zjistíme co všechno o Bestii ví. Ty musíš zjistit kde skončil ten kluk. Pokud tu mají nějaký sirotčinec, tak pravděpodobně tam. Určitě bude dobré projít městské záznamy, takže nejspíš archiv. Seržant Moki tvrdil, že tomu chlapci bylo zhruba deset, takže dnes prý kolem dvaceti. Vlastně mi ani neřekl příjmení, ale jakýkoliv policista to bude vědět. Je to prý pro ně dost citlivé téma, takže budeš muset být neoblomná."
Po rozdělení úkolů se mu zamlžilo před očima a zívl. Byl tak ospalý! Skrz dvoukřídlé okno bylo vidět, že už začíná svítat.
Ninja už jen nezřetelně zabručel a spící se sesunul na matraci.

Midori Hyuuga
Tým 1
Les->vesnice

Díky tomu, že mlčela, pouze poslouchala a dávala pozor na okolí, si nevšimla Kaitova úšklebku, při jeho vnitřních úvahách. Oněch úvah by se určitě nedopátrala, ani kdyby si jej všimla, takto však zůstávala v blažené nevědomosti, že všechno nějak dopadne. Ona sama neviděla nic proti plánu od Kasumi, určitě by na některé obyvatele zapůsobil, ale musela uznat, že zdaleka ne na všechny, jak zamýšlel ohnivec. "Agh... Lidi... A manipulace... Brrr... Proč jednou nemůže být něco jasné a lidé být morálně bezúhonní? A nebo splnit prosbu bez složitého plánování slov?"
Při zmínce o Homurovi se chviličku zarazila, ale nakonec se s přikývnutím rozhodla slovům věřit. Nebo alespoň přidat na naději, jež se v ní postupně kupila. Vytlačovala tak ony ne zrovna pozitivní myšlenky, které byly tím silnější čím déle se jejich sensei neukazoval.
Když se bez dalších problémů dostali až na střechy domů a po nich až na náměstí, nevědomky povolila v ostražitosti a věnovala se spíše Kaitově řeči než jejich okolí.
To byl důvod, proč se trošku zastyděla, když zachytila šepot Kasumi a důrazně kývla tak, aby to bylo postřehnutelné i koutkem oka a dala tak jasně najevo, že slyšela a skutečně pozor dává. Poté si vzala pod svůj dohled části, ke kterým byla Kasumi hůře natočená, aby obsáhly větší prostor.

Suzume Tachibana, Iki
Tým 5
Yakiniku Q
Yakiniku Q už bylo nadosah, jenže Suzume se musela okamžitě zastavit, protože před ní doskočil černovlasý muž v tradiční uniformě konožských ninjů.
„Iki-san!“ vyhrkla a zmateně zamrkala. „Děje se něco?“
Iki se narovnal, usmál se a počkal, až ženu dostihne i zbytek jejího týmu. Teprve pak se rozmluvil. „Nikde nehoří, nebojte, Suzume-san,“ zamával rukama před sebou. „Jen jsem dostal za úkol vám předat tohle,“ oznámil a podal zrzce svitek. Ta jej hned rozbalila a povytáhla obočí. „Mise?“
„Přesně tak,“ dal ruce v bok Iki. „Očekává se, že vyrazíte navečer, až si odpočinete po tréninku. Tedy to alespoň Hiroko-sama říkala. Já zase musím jít, tak se tu mějte.“ S tím čtveřici zamával, složil pečeť a zmizel v obláčku kouře.
Suzume si povzdychla a obrátila se na své žáky. „Takže společný jídlo se ruší,“ rozhodila rukama. Stejně o něj ani Akihiro, ani Naoko pravděpodobně nestáli. „Jdeme do země Horkých pramenů. Připravte si věci na tři dny, na místě můžeme doplnit suroviny, tak ať toho netaháte moc. Sejdeme se v sedm večer před branou. Pak vám řeknu detaily. A hlavně si to tý doby odpočiňte. Rozchod.“

Nozomi Okazaki
Tým 2
Izumizaki, hřbitov
„Děkuji,“ hlesla, když Akane svou kolegyni opatrně odkutálela, zvedla se a oprášila. Teprve pak si všimla Rena, který vytáhl pečetící svitek. Hned stála u něj, držíc ho drobnou ručkou za ty jeho. „Co to vyvádíš, Rene? Nemůžeš ho jen tak zapečetit a odnést. Měl by být pohřbený.“
Hnědovlásek byl vážně podivín a ona teď trochu nechápala, co má za lubem. Zneucťování mrtvých neměli na denním programu ani ninjové. Měl snad nějaký plán, kvůli němuž by mu něco takového dovolila?

Onigiri Ueda
Tým 11
Policejní stanice
Onigiri poslouchala a nestačila se divit. Její strýc byl opravdu skvělý. Dokázal toho tolik a teď vesnici držel v relativním klidu.
„Možná bych se po něm mohla podívat já,“ navrhla a usmála se. „Jako genin jsem pro takovou práci jako dělaná. Navíc dívku někdo hůře tipne na ninju než chlapce. Nevíte, jak má ten syn vypadat? Kolik mu má být?“
Chtěla pomoct, jak nejlépe dokázala.

Yasuo Uchiha
(Tým 4)
cvičiště

Jakmile sensei zaujala bojovou pozici, zůstal nehnutě a klidně ji sledovat. Tedy vypadal klidně, ale faktem bylo, že už od chvíle, co se tu objevili ti dva byl v úplném pozoru, vždycky si hlídal svoje okolí. Teď bylo jeho původním plánem rozhlédnout se po okolí a někam se schovat, odkud by ji mohl překvapit. Teď když na ni oba útočili, měl k tomu ideální možnost, aby nevěděla, kam vlastně se schová. Přes její věk si byl jistý, že ji nemůže podceňovat, když jim nařídila všem třem, aby se na ni jen tak vrhli. Zatím co on nevěděl o jejím bojovém stylu takřka nic, ona o nich věděla všechno. Teď si uvědomil, že tohle měla být jeho otázka, když měli možnost si promluvit. Měl se o ní pokusit zjistit co nejvíc, místo aby byl překvapen její vzezřením.
"Sakra," pomyslel si, protože věděl, že příště si takovou chybu nebude moct dovolit, teď na tom ztratí čas. Jelikož po ní z jedné strany házela Saeki výbušné lístky na kunaích a z druhé se vrhl ten kluk jehož jménu nějak moc nevěnoval pozornost, rozhodl se sám zaútočit zezadu dvěma shurikeny, jeden vrhl do úrovně krku a druhý na břicho, co nejrychleji, aby šli útoky naráz. Po té rychle zmobilizoval svou chakru v celém těle a pomocí techniky Shunshin no Jutsu zmizel do některého z okolních křoví či stromů, zůstal za ním jen malý obláček kouře, který se rychle rozplýval.

Kasumi Hyuuga
(Tým 1)
Před vesnicí

Kaito se poměrně rychle chytil iniciativy, chvíli váhala, jestli mu na to něco říct, protože představa, že on tam "prostě přijde a přesvědčí je" se mu úplně nezdála. Nakonec se ale rozhodla nechat ho, aby ji přesvědčil co dokáže, nicméně mu hodlala dát najevo, že se jí ten nápad vůbec nezdá.
"A nějaké pádné argumenty JAK je přesvědčit máš? Mimochodem, podívej v jakém jsme stavu, vážně si troufáš chránit bandu civilistů, když ani my sami nevíme, na co tam ještě můžeme narazit?" Homura se neukázal a to ji nutilo myslet si, že je ještě čeká nepříjemná polízanice, rozhodně to nevnímala jako že poražením těchhle cápků jsou z toho venku. Když řekl, že najdou Homuru, Kasumi se cítila trochu znepokojená, jestli ví, o čem přemýšlí. Nijak to ovšem nekomentovala, její myšlenky upoutala vesnice, kam se právě rozhodli vtrhnout. Jakmile stáli na střeše, dle plánu hodila lístek do vzduchu, aby si jich lidé dole na ulici všimli. Zároveň zůstávala opatrná, protože pochybovala, že je budou poslouchat. Rozhodně neměla v úmyslu skočit dolů, jako on. Čekala na reakci lidí, aby věděla, jestli nebude potřebovat krýt, něco jí napovídalo, že jeho jednání nemá žádná zadní vrátka a jestli ti lidé nezačnou s úsměvem přikyvovat a následovat ho, naběhli si do pěkné pasti. Vlastně začala trochu litovat, že ho nezastavila včas. Když ale mluvil o odpálení mostu a tom jak se sem dostal, nedalo jí to nepřemýšlet nad faktem, že s ním asi byl i zbytek jeho týmu a ten je teď bůh ví kde. Neměla nejmenší šanci s ním tohle probrat, vlastně mu věřila jen na základě toho, že Midori a podle všeho i Homura mu věřili taky. Ovšem těžko říct, jestli se to co cítila dalo nazvat důvěrou.
"Buď ve střehu," zašeptala směrem k Midori a očekávala reakce lidí.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Miki Hakumei, tým 5

V jeho mysli se odehrávala vidina spousty sladkého, div nezačala slintat. Jeho vidina ovšem nezůstala dlouho, když padlo místo. Co všechno slyšel neslyšel o podniku bylo to, že se tam převážně griluje, takže to znamenalo maso. Svěsil smutně ramena. Opravdu doufal v hory sladkého. Další ránou pro něj byl závod. Rád by věděl, kde všichni berou tu energii a taky, jak to že za Naoko se nezvedá skoro žádný prach.
"Přiznejte sensei, že mě chcete zabít!" křikl za Suzume. Ruce i nohy protestovali už jen nadechnutím a teď měl k tomu znova běžet. No,
na druhou stranu vypilování fyzičku mu vlastně jen mohlo prospět. Nezdržoval se nijak extra dlouho na místě a také se rozeběhl. Co krok, to jiná bolest se ozývala. V jeho mysli se začala rýsovat nová vidina...koupel, pořádně dlouhá koupel, poté postel. Jen doufal, že tahle představa se mu nerozpadne jako ta první.

Naoko
Tým 5
Tréning
"Takže je to ze dvou třetin ztráta času."
Pravila uštěpačně a veškerá eufórie okamžiku byla ta tam. Jídlo i odpočinek byli důležitou součástí tréningu, ale nic se nemělo přehánět. Normální pětiminutová pauza úplně stačila a pak mohli zase trénovat. Víc ani nebylo potřeba říci, proto dívka doskočila z kůlu na zem a rozeběhla se za Suzume. Narozdío od své sensei se za ní však žádný oblak prachu nezvedal, protože došlapovala tak lehce, že skoro ani nedělala stopy. Bohužel jen skoro, protože techniku lehkosti ještě neovládala tak dobře.

Bestie z Kasugawy

"Hmmm...nebude hezké, až to bude mrtvý trouba. Někoho mi až moc připomíná." Opáčil Kumaru nabručeně. Hlavou mu blýskla vzpomínka. Silnice pokrytá námrazou. Dvě čtveřice postav stojící proti sobě. Obnažené čepele kunaiů a krev na jinovatce.
Neubránil se zachmuřenému výrazu ve tváři.
Dívka samozřejmě chtěla vědět více o jeho teorii. Neměl náladu jí to vysvětlovat, ale přemohl se. Kdyby se náhodou něco stalo, bylo dobré, aby aspoň někdo věděl o jeho plánech i když nemusely vést vůbec nikam.
Tichým hlasem jí řekl všechno co se dozvěděl od seržanta Mokiho. O korupci předešlého policejního kapitána a jeho ženy, jejich smrti a pozůstalém synovi.
"Hmmm...musím zjistit, co se s tím klukem stalo. Určitě tu bude poblíž nějaký sirotčinec, nebo skončil v pěstounské péči."