Hokage všech kagů 02-Listová vesnice

„Hej! Pojď se na něco podívat!“ zavolal muž na svého spolupracovníka poblíž.
„Co jsi našel?“ zeptal se volaný a neochotně se šel podívat, co jeho kamaráda zaujalo.
Druhý muž se skláněl nad Narutovým tělem a upřeným pohledem si ho prohlížel.
„Co to…“ řekl překvapeně, „no tak dělej něco!“ povzbuzoval ho, „dýchá vůbec?“ zeptal se pro jistotu a trochu se odtáhl pryč od polomrtvého vyplaveného těla.
„Tak asi ne,ty magore! Ti tady ukazuji mrtvolu,“ řekl ironicky a dál zkoumal tělo.
„Z jaké je vesnice?“ zeptal se muž a přisedl si.
„Nevím, nemá čelenku?“ odpověděl mu.
„Měli bychom ho vzít k Tsunade,“ navrhl mu a pomalu se zvedl ze země.
„Asi bychom měli,“ přitvrdil a taky vstal.
Vzali ho tedy s sebou. Až k branám Listové vesnice. U brány je hned přivítal Kotetsu.
„Tak co,“ pobídl je, „co naši lovci odměn našli tentokrát?“ zeptal se s ironickým úsměvem na rtech.
„Ále nic,“ odpověděl mu Mushi. Ten, který Naruta našel u břehu vody.
„No něco zřejmě jo, když někoho táhnete na zádech,“ nenechal se odbýt.
„A jo, tenhle. Toho jsme našli v Údolí Konce,“ řekl na objasnění Mushi.
„Z jaké je vesnice?“ položil Kotetcu otázku, na kterou se Mushimu nechtělo dvakrát odpovídat.
„Z žádné není!“ odsekl nakonec a pokračoval dále ulicemi Konohy až k budově Hokage.
Kotetsu napadla ještě jedna otázka, ale protože už byli jeho dva staří kamarádi pryč, nechal si je napotom.

Tsunade si v klidu seděla ve své pracovně, popíjela horký čaj říznutý saké a pročítala nudné dokumenty. Z nálady pod psa ji vyrušily kroky.
„Zase mě někdo otravuje…“ řekla si v duchu a odložila čaj stranou.
„Tsunade-samá! Tsunade-samá!“ volala na ni Shizune při běhu. Rychle popadla kliku a bez klepání vrazila do místnosti. „Tsunade-sama,“ řekla udýchaně, „stalo se něco hrozného.“
„Vážně?“ zeptala se plná pochybností.
„Ano.“
„Neříkej, že jsi zase Ton Ton omylem nechala v řeznictví,“ řekla Tsunade až příliš nadšeně.
„Co, ne… Jde o to, že Kuga a Mushi prá-“
„Cože? Ti bláznivý lovci odměn, kteří vždy přidělávají vesnici jen problémy, jsou zpátky?“ zeptala se Tsunade, ale stále si zachovávala ten svůj vnitřní klid.
„Ano, ale důležité je, že s sebou přivedli nějakého kluka. Má blonďaté špičaté vlasy a už porazil polovinu vaší ochranky,“ dořekla konečně Shizune.
„Cože?!“ Tentokrát už klidná nebyla. Vstala. Vážným krokem obešla Shizune a sešla dolů, kde se odehrával souboj blnďaného kluka s už druhou polovinou její elitní ochranky. Chvíli ho napjatě sledovala. Tedy asi jednu sekundu, protože jakmile si Naruto všiml nově příchozí osoby, pohnul rukou, řekl pouhá dvě slova a jako kouzlem… Né „JAKO“, ale opravdovým kouzlem si v pravé ruce vykouzlil kunai. Kunai prosvištěl těsně vedle Tsunadiny hlavy a to ji opravdu naštvalo. Jako duch se zjevila Narutovy za zády a chytla ho za límec trička.
Naruto se chvíli bránil. Do té doby, dokud s ním Tsunade nehodila o zem. Chytil se za hlavu a chvíli nadával, než se otočil na osobu, která mu zřejmě způsobila menší otřes mozku a trošku větší bouli.
Z Tsunade vyzařovala temná aura.
Naruta to trochu polekalo, ale místo toho, aby začal zdrhat, se obratem zvednul a pěstmi se pokusil zasáhnout Tsunade. Ovšem to bylo poslední, co si pamatoval, že udělal, protože pak už přišla jen rána a po ní tma. Probudil se až někde v místnosti s velkými širokými okenicemi. Nemohl se pohnout. Seděl na židli, ke které byl zároveň i připoután. Připadalo mu to nostalgické. Naproti němu seděla známá osoba a hypnotizovala ho pohledem. Začal se ošívat a snažil se z provazů dostat.
„Pusť mě ty ježibabo!“ zakřičel na ni.
Tsunade svraštila obočí, ale ovládla se.
„Nějaký troufalý, nemyslíš?“ zeptala se ho s tikem v oku.
Naruto na ni drze vyplázl jazyk.
„Jsem jen upřímný,“ dodal.
„Takže kolik ti je, kluku?“ zeptala se ho zdvořile.
„A kolik vám?“ odpověděl jí otázkou.
„Padesát…“
„Cože?“ nevěřil jí „… Já myslel, že padesát jedna,“ začal si z ní znovu utahovat
„Takže znova…“ Tsunade si oddychla a při tom si pomyslela něco jako: „Tak tenhle kluk bude fakt síla!“
„Je mi dvanáct,“ odpověděl jí a dal si nohy na židli do tureckého sedu.
„Jméno?“
„Uzumaki Naruto-dattebayo,“ představil se a dodal k tomu veliký štvoucí úsměv.
„Hej ty. Uvědomuješ si doufám, že jsi u výslechu…“ řekla si spíše pro sebe Tsunade.
„Hele a jak se jmenujete vy, bábi?“ zeptal se Naruto.
„Ne bábi… Tsunade, pátá Hokage vesnice zvané Konoha,“ představila se a stále upírala zrak na Naruta. Vypadal zaujatě a tak pokračovala dále v otázkách. „Do které vesnice patříš?“
„V-vy jste Hokage?“ vykoktal Naruto, „Tak to je sugooi!“ řekl s naprostým úžasem, až skoro přepadl ze židle. „Ani nevím, nic si nepamatuji,“ odpověděl jí na otázku s naprostým klidem a začal se více rozhlížet po místnosti.
„Takže z tebe dostanu jenom jméno a věk?“ otráveně vzdychla.
„Tak to já nevím,“ odpověděl jí neurčitě.
„Dobrá… Tak tedy budeme pokračovat dále. Proč jsi zaútočil na moji ochranku?“
„Ale notááák bábi-Tsunade. Kdybyste si nic nepamatovala a pak se probudila na divném místě plným divných lidí, taky byste byla divná.“ Naruto se dále tlemil a doufal, že tyto otázky už skončí. Protože přeci jen nebyl úplně bez paměti. Věděl, proč to udělal… Chtěl se ujistit, jestli to není jenom iluze. To, že konečně potkal lidi, kteří umí používat čakru. A ona to opravdu iluze nebyla. Víc si toho pamatoval, než nepamatoval. Jen mu v jeho vzpomínkách chybělo několik obličejů a to bylo to, co ho znepokojovalo. Ztratil kus sebe.
„Takže kdybych tě dala na Akademii… Nevadilo by ti to Uzumaki Naruto?“ zeptala se a konečně nasadila alespoň trochu mírumilovný úsměv.
„Akademii? Zní to nudně, ale dobře.“