Icha Icha (08) - Něco nového...

Chystala se ho pořádně praštit. Úder, který si přichystala, měl být doslova dech beroucí… alespoň natolik, aby poustevníka uzemnil a poslal do mdlob. Po druhém jeho skoro úmrtí by si možná už dal říct a nechal toho neúnavného šmírování. Ovšem o tomhle by se dalo diskutovat pouze tehdy, kdyby nebyla poblíž Ayano, která se v okamžiku, kdy se před bělovlasým ukázala ona blondýnka, neprobudila do reality a nezačala dívku uklidňovat se slovy: „Vím, že je to největší zvrhlý prase na celým světě, ale uvnitř je opravdu dobrý člověk. Chápu, že mu chceš dát zavyučenou a věř, že mu potom dám co proto, ale nemusíš se ho kvůli jeho nechutným choutkám snažit zabít. Moc tě prosím,“ mrkala sladce, „Teda, aspoň ještě pár dnů ho nech žít.“
Jiraiya se při jejích slovech cítil jako v oblacích. Ona byla první, která se ho zastala, když šmíroval… ale poté, když přišly na řadu i slova jako ‚pár dnů ho ještě nech‘, se však zarazil a jakmile si uvědomil, že už mu moc času nezbývá, začal propadávat panice.
Blondýna naopak zase slyšela pouze každé páté slovo Ayaniného proslovu, neboť se plně soustředila na svůj, co nejvíce, vražedný pohled.
Ve chvíli, kdy Jiraiya úspěšně zdolal tu potvoru se jménem panika, všiml si jejího pohledu, který byl tak strašně podobný tomu, kterému vládla jeho krásná partnerka z dětství a skoro-vražedkyně jeho zvrhlé osoby. A v tentýž okamžik, kdy je začal srovnávat, se zasekl v mysli u Tsunade.

Promítal si okamžik, kdy ji pozoroval v Onsenu. Kdy zahlédl ladné křivky jejího těla… ale moment, kdy si ho, ještě tenkrát dívka, všimla a následně ho přizabila, raději vynechal a nahradil jej představou, kde blondýnka tančí svůdné tance. V tuto chvíli úplně zazdíval skutečnost a jen dál se věnoval svým skrytým tužbám.
Obě dívky upustily v tom, co dělaly. Ayano se již nesnažila přimět neznámou dívku k odpuštění, ale dívala se nevěřícně na svého přítele, který si akorát začal objímat své tělo a vrtět se do rytmu imaginární hudby. A blondýnka, jež se lišila od Tsunade pouze věkem a barvou očí, upustila na svém k smrti probodávajícím pohledu a nahradila jej výrazem „právě-čumím-na-blázna-nejvyššího-kalibru-a-to-mě-vytáčí-ještě-víc!“
Každý kolemjdoucí by se nad touto scénkou asi pozastavil, ale naše trojice měla štěstí, že se zrovna vyskytovala na dost neobvyklém místě, takže tato varianta nepadala v úvahu.

***
„Co se děje, Itachi-san?“ promluvil do ticha Kisame na úplně druhém konci Ohnivé Země, „si ještě víc zamlklý než obvykle a to už je co říct.“
Itachi však šel bez jediného slova dál skalní cestičkou, kde se občas mihl nějaký ten strom a jiná zeleň. Bylo to pár chvil potom, co zrušili své holo-projekce, jelikož se jim podařilo zapečetit Jednoocasého démona včas, aniž by byli vícekrát rušeni při obřadu.
„Divný,“ zamumlal později, když udělal dalších sto kroků.
Kisame celou dobu pozoroval jeho záda a když zaslechl nějaký tichý zvuk, vydávající se od jeho společníka, okamžitě zbystřil, „Říkal si něco? Anebo mám už z toho ticha halucinace?“
„Divný,“ zopakoval stejně potichu černovlasý. Tvářil se jakoby vůbec neslyšel Kisameho hlasitou otázku, která se ještě v tuto chvíli šířila skalami jako ozvěna.
‚Bezpochyby to byla její chakra, ale jak to? Nikde tam nebyla, tak proč sem jí cítil? Proč?! Je to divný. Ona mě určitě po tom všem nenávidí a to sem opravdu nikdy nechtěl… A když s tím konečně začnu žít ruku v ruce, tak mi to všechno musí připomenout její chakra? Do háje!‘ honilo se hlavou tichému článku organizace Akatsuki.
„Hej, tak co je Itachi?!“ promluvil opět Kisame, čímž mladého Uchihu vytrhl z myšlenek.
„Eh, co? Ale nic,“ odpověděl konečně.
„Když to řekneš takhle, tak je jasný, že se něco děje,“ nenechal se přesvědčit.
Itachi při chůzi pouze sklopil zrak k zemi a šel mlčky dál. Evidentně neměl v plánu mu cokoliv říct.
„Ale no ták, Itachi-san!“ řekl žralůček, když popoběhl a zastavil se přímo před ním.
Itachi k němu zvedl zrak, ale stále nehlesl ani jediné citoslovce natož smysluplnou větu.
„To je vážný…“ pronesl Kisame a začal se ohlížet. Jakmile uviděl vhodný kámen pro sezení, pelášil k němu a posadil se. Následně pravou rukou párkrát mírně bouchl do kamene vedle, čímž naznačil svému společníkovi, aby si taktéž hačnul.
Itachi pouze protočil očima, ale nenechal se vybízet víckrát.
„Dobře,“ řekl, když si sedl a hned na to mu začal všechno vysvětlovat.

***
„Hehehe, ale si vtipnej!“ ozývalo se z Konožského lesíka, „Jsem ráda, že sem tě nezabila.“
„A já lituju, že sem tě zastavila,“ mumlala si Ayano tiše pod nos, zatímco seděla na zemi vedle Jiraiyi a té blondýnky. Oba se náramně bavili a Ayano pouze přihlížela.
Nevadilo ji, že se tak spřátelili, neboť stejně musela myslet na to, co před pár hodinami viděla pomocí sponky. Stále se jí vracel jeho obraz. Vyrostl a sluší mu to ještě daleko víc než před tím, i když se už neusmíval. Ale když se mu zadívala do těch jeho očí, měla pocit, že jí něco sžírá zevnitř… ovšem tak zvláštně a celkem příjemně. Nevěděla co se to najednou děje, ale měla v tu chvíli pocit, že nikdo kromě něj na světě neexistuje.
„Hele Ay-chan, to si musíš poslechnout!“ drkala do ní blondýnka loktem, čímž uvedla mladší Mitarashi do reality.
„Eh, co? Říkala si něco, Tokime-chan?“ mrkala nechápavě Ayano, zatímco se ještě chvilku sladce usmívala.
Blondýnka, jež se přestavila jako Tokime, pozvedla jedno obočí a zadívala se na ní. Po chvilce se doširoka usmála a řekla zaujatě i celkem posměšně, „Že ty ses do někoho zamilovala?“
V tu chvíli zbystřil i Jiraiya a zakuckal se ovocem, které utrhl ze stromu za nimi, jež připomínalo svým vzhledem jakousi broskev, „C-Cožééé???!!“