Icha Icha (09) - Tajemství netajemství

„Cos to řekla?“ tázal se Jiraiya, zatímco ještě plně nerozdýchal ono oznámení a částečně ještě vykašlával kousky ovoce, které mu předtím uvízlo v krku.
„Ale nic… mluvila sem k Ay-chan,“ odpověděla Toki úplně jako nic a otočila se zpět k dívce, „Tak co? Kdo to je?“ vyzvídala, ignorujíc nechápavý výraz zvrhlého poustevníka.
„Ehm… nikdo! Nejsem zamilovaná,“ odsekla mírně Mitarashi.
„Ale, ale! Zapírání je souhlas,“ vyplázla Tokime jazyk.
Ayano se zarazila. Nelhala. Tedy alespoň si to myslela, jelikož předtím zamilovaná nikdy nebyla. Neznala ten pocit, „Nemyslím si, že jsem zamilovaná. Stačí?“
Tokime pouze povzdychla. Vzdala slovní přemlouvání, aby se něco dozvěděla, takže se obrátila k něčemu úplně jinému…
Ayano si prozatímně oddychla, protože nemusela zmínit jeho jméno. Jiraiya by určitě dal Tokime za pravdu, jelikož už tenkrát si myslel, že ho má ráda víc než jen jako kamaráda, ale teď by to bylo daleko jiné…On netušil, že ho viděla, takže si asi myslí, že na něj jednoduše zapomněla.

„ „Zamilovaná? Ayano? To jedině do Itachiho,“ dumal v tichosti Jiraiya s vážným a přemýšlivým výrazem, zatímco seděl v tureckém sedě, díval se do země a podpíral si hlavu pravou rukou. Náhle však využil své mimické svaly a doširoka se usmál, „nebo se zamilovala do mě?“ napadlo ho, i když sám věděl, že je to absolutně nemožné, „Ale pokud je to opravdu Itachi, tak proč teď? Už ho neviděla skoro osm let…,“ změnil opět výraz na stejně vážný jako předtím.
Heh, takže takhle to je… opravdu se zamilovala. Nemyslela sem si ale, že by zrovna do někoho jako je on. Tak ale nepopírám, že je to fešák, protože za pohled rozhodně stojí… možná i za víc, ale stejně. Je to přeci on… Ten, kterej je znám v celé Konoze i všude jinde. Určitě neexistuje nikdo, kdo by neznal jeho pravou tvář, tak proč on? Nechápu to, je to strašný, ale asi bych se měla podívat i do Ayiny mysli a ne jen do té Jiraiyovi, která ví prdlačku… přeci jen Ay-chan je tady tou zamilovanou.
„Itachi. Itachi. Itachi. Itachi. Itachi.“
Ehm aha. Hodně srozumitelný… Tohle rozhodně nemá smysl, je v tom až po uši, takže vysvětlení, proč zrovna on, se asi nedočkám.“ dumala Tokime, zatímco slyšela ve své hlavě myšlenkové proudy těch osob, které vyslechnout chtěla.

Tokime hlasitě povzdychla a sklopila zklamaně hlavu k zemi, dokud Ayano nevykřikla Jiraiyovo jméno. Tehdy totiž naskočila, jak se vylekala, neboť do té doby byl slyšet maximálně tak cvrlikot různých druhů cvrčků.
„Jiraiyo!“ opakovala, dokud k ní poustevník nenatočil hlavou, „Uka mi tu tvou novou knížku!“ rozkázala, aniž by sama věděla, proč ji to zrovna napadlo.
Jiraiya nevědomě podal svázané listy papírů, které považoval za půlku knihy čtvrtého dílu série Icha Icha a vrátil se zpět do své mysli.
Ayano se nenechala vybízet víckrát a převzala štos papírů a začala všechny pročítat. Občas se ve čtení však zastavila a koukala někam úplně jinam, což Tokime označila jako „Itachi tajm“, a poté četla zase dál. Jakmile to dočetla, vzala si z kapsičky, kterou měla připevněnou na opasku zezadu, obyčejnou tužku a něco dopisovala nebo možná opravovala chyby. A když bylo po všem, promluvila opět k Jiraiyovi, „Je to pěkný, ale možná by Junko neměl tak usilovně dokazovat, že je do ni zamilovaný a chce s ní strávit zbytek života. Měl by to spíš jenom tak trochu naznačovat a spíš o tom přemýšlet než to říkat nahlas. Ať se prostě navenek tváří jako největší styl frajer… ať je to prostě větší drama a čtenáři si potom budou říkat ‚ať už jsou konečně spolu!‘. Prostě ať to není tak vokatý…“ řekla svůj názor na prozatímní vytvořená slova známé knižní série. Jiraiya se naštěstí včas uvrhl do reality, a tudíž pečlivě poslouchal každičké její slovo.
„Páni… dobrý nápad. Na tom něco bude,“ odpověděl, „Možná bys mi s tím mohla pomoct,“ navrhl poté, jelikož o takových věcech zrovna nic moc nevěděl, takže dívčí pomoc by mu padla vhod.
Ayano pouze kývla a přisedla si k jeho pravici, neboť nalevo od něj seděla Tokime, která pouze zvláštně koukala a občas přikývla, jelikož ji zřejmě něco zapadalo do něčeho, co věděla jenom ona.
„Co takhle, aby Junko řekl, že na ní počká u studny tím svým chladným hlasem a jakmile by Tyumi přišla, tak by se něco vyvrbilo, že by to skončilo tak, že zakopne a spadne do té studny… Tehdy by ji Junko popadl za ruku, kterou by se Tyumi držela za okraj, aby nespadla na samotné dno, a vytáhl by ji. V tu chvíli by se Tyumi zadívala do jeho ametystových očí a po tom jejich intenzivním kontaktu očí by propadla lásce. Hm?“ začali si povídat o tvorbě a Jiraiya navrhl plán, kdy se vedlejší dívčí postava zamiluje do hlavního hrdiny celé série.
Ayano kývala, až návrh odkývala, a tak se pustili do psaní vhodných slov, které by onu situaci vystihly nejlépe.

***
Úplně jinde však taková pokojná atmosféra nepanovala, ale za to byla stejně tvořivá.
„Určitě to teď projde Orochimaru-sama?“ tázal se Kabuto, když ustaraně pozoroval Orochimara, který se akorát snažil dostat zpod nějakého vozítka.
„Ano! Nesmíme ztratit naději, Kabuto! Musíme věřit!“ řekl, když se konečně vyškrábal na nohy a stanul před klukem s kulatými brýlemi, „Musíme ji sem přilákat… je klíčem ke všemu! Nikdo jiný než-li my se nesmí dozvědět, že je to zrovna ona! Díky tomu znamení ji sem můžu přitáhnout, takže ji musíme způsobit bolesti tak velké, nesnesitelné a neúnavné, že mě vyhledá. Prostě ji musíme dostat do toho transu, aby sama přišla!“ oznamoval černovlasý, „Nezapomínej Kabuto, že Mitarashi Ayano je klíčem ke všemu na světě!“