Tak proč ne, že? 1

Šla jsem pomalu hustým lesem, kolem mě létaly malé světlušky a já si připadala jako v pohádce. Křupnutí větvičky mnou projelo jako nůž a já si nervózně popotáhla plášť.
Najednou všechna ta krása zmizela, světlušky, tiché šumění stromů, občasné zahoukání sovy. Uvítala bych naprosté ticho, ale to tu nebylo.
Bylo slyšet tiché, mělké dýchání něčích úst.
Vyděšeně jsem se otočila, když mě ovanul chladný vánek. Vykulila jsem oči a zalapala po dechu. Ty oči! Velké, černé a právě teď překvapivě bez jakýchkoliv emocí. Bez pohybu jsme jeden sledovali druhého a čas běžel, mimochodem velmi drahocenný čas!
Měla jsem být už dávno v Konoze, on mě tu jen zdržuje! Zamračil se, všiml si náhlé změny mé nálady, ale nijak to nekomentoval.
Opravdu jsem musela jít, nesla jsem strašně důle-
Uvědomila jsem si důvod jeho přítomnosti, on to chtěl, ba ne, nechtěl to, musel to přinést. Trhla jsem rukou směrem k obsahu mé kapsy. Sklopil oči k mé ruce, provokativně se usmál a mně tím zastavil dech.
Ustoupila jsem o krok zpět, jeho oči se opět vrátily k mým očím. Oči lovce si mě se zájmem prohlížely, jako bych byla nějaký cenný obraz, na který byste si nejraději sáhly, jenže nesmíte.
Všechny smysly na mě volaly, ať se otočím a začnu utíkat, jenže to se mi nechtělo. Byla jsem moc paličatá na to, abych utíkala z boje. Ale tohle není fyzický boj, nýbrž psychický. Nedaleko odsud má čekat můj tým- Naruto a Hinata. Vybavila jsem si je, když jsme se loučili, Hinata se o mě bála, zato Naruto se zlobil, že jdu sama. Šla jsem sama, protože jsem nejrychlejší a protože dokážu vycítit čakru, tak proč jsem sakra necítila i tu jeho?
Přemístil se, stál za mnou a jeho studený dech mi ovíval holá ramena.
„Mně neutečeš.“ zašeptal mi do ucha.
Prudce jsem přitiskla víčka k sobě a zase je rozlepila. Sama jsem nevěděla proč, snad jsem doufala, že je to jen sen a vše zmizí, ale ono nic. Pořád stejná tma a ten nepříjemný zvuk dechu za mnou. Sevřela jsem ruku pevněji, až jsem doslova uslyšela, jak svitek zaprotestoval pod mými prsty. Druhou rukou jsem si urovnala modré vlasy s patkou, měla jsem ji přes jedno oko a kolem druhého. Nikdy jsem nepochopila tu barvu, naštěstí.
„Nezdá se, že bys ale chtěla utéct, možná tě ušetřím, když mi dáš ten svitek.“
Jeho ruce mi pomalu obtočily pas a jedna pevně sevřela tu mou, ve které jsem měla svitek.
„Ne!“vyhrkla jsem.
Najednou jsem si uvědomila, co dělá a probrala se. Vytrhla jsem se mu a uskočila dál od něj. Jen se tiše zasmál, ozvěna jeho hlasu na mě doléhala ze všech stran a já se snažila si ji nevšímat, zatímco on se pořád pochechtával. Využila jsem situace a rozeběhla se směrem k místu určení. Cestou jsem přivolala malou kočku a předala jí svitek, byla mnohem rychlejší a rozhodně doběhne dřív než já, pokusím se ho totiž zabavit.
Jeho velká studená ruka mě popadla za rameno a zastavila, snažila jsem se běžet dál, akorát jsem stáčela směr na západ od Konohy. Po chvíli se na mě vrhl celou vahou, a zavalil mě pod sebou.
Opět se mi díval do očí, tentokrát jeho pohled ale něco prozrazoval.
Touhu…