Icha Icha (21) - Tváří v tvář

Dvojice v Akatsuki pláštích se stále prodírala hustými korunami stromů, takže se pomalu zmenšoval prostor mezi nimi a další dvojicí, která naopak stála na jednom místě a cosi probírala.
Už byli nadosah. Členové Úsvitu už téměř viděli na oné dva jejich cíle. Černovlasý mladík pokynul svému parťákovi, aby zůstal tam, kde stojí, zatímco on se začal připravovat ke kroku.
Kisame kývl a unaveně si dřepl na větev, na které stál, a ještě se opřel o kmen onoho stromu. Itachi nahodil téměř odhodlaný, ale zároveň i celkem neutrální, výraz a vyšel vpřed, pevně držíce blonďatou dívku v náruči.

Něco zapraskalo nedaleko od nich. Bělovlasý poustevník okamžitě zbystřil a začal pročesávat okolí. Ayano sebou náhle cukla, načež se přestala hýbat úplně. V očích překvapení, nervozitu a zároveň i strach.
Toho si Jiraiya však zpočátku nevšiml, neboť se snažil pohledem najít onoho narušitele. Ale když se na dívku podíval, tak nějak mu došlo, o co jde.
„Nemám v úmyslu s vámi bojovat,“ promluvil chladný, vyrovnaný a naprosto klidný mužský hlas nedaleko od dvojice, takže jej slyšeli úplně zřetelně.
„To ti máme věřit?! A pokud mluvíš pravdu, pak co tedy chceš?“ vyjel okamžitě bělovlasý, zatímco dívka zůstala dál strnule sedět na mladém vlkovi.
Kaeru se k ničemu neměl, což Jiraiya pochopil tak, že onen ninja třídy S mluví pravdu, anebo jednoduše poslouchá skrytý hlas Ayaniného srdce.
„Jen jedno… předat vám jistou holku a v klidu pak odejít,“ promluvil opět onen hlas.
V Jiraiyovi hrklo, „To‘s… Unesl si ji!? Anebo si se stavil u Orochimara? Ale pak… proč bys jí zachraňoval?!“ vysypal na Uchihu okamžitě pár otázek.
Itachi poté vystoupil ze stínu, bezvědomé tělo dívky stále v náruči.
„Záleží na tom?“ opáčil prostě, „Jen jí vem zpátky do vesnice.“
Jiraiya se zatvářil podezíravě, načež z vlka seskočil, nechaje Ayano stále sedět k zády k Uchihovi.
Jakmile však dopadl na zem, dívka se rychle otočila o necelých sto osmdesát stupňů, aby na černovlasého také viděla. Byla jakoby ji Jiraiyův dopad probudil do reality.
Chvíli na něj jen tak zírala, ale poté i ona z Kaerua seskočila. Stála k Itachimu blíže než poustevník, neboť ten se nacházel jakoby za vlkem z Uchihova pohledu.
Mladý Uchiha při jejím seskoku sebou trochu cukl, ale nevěnoval jí sebemenší pohled. Stále hleděl na bělovlasého. Jiraiya jej celou dobu taktéž pozoroval, takže mu neuniklo, že jeho oponent není už tak klidný jako byl téměř před jednou sekundou. Přemýšlivě se zamračil.
V tutéž chvíli se Ayano dala do kroku. Bělovlasý, ač se bál, se jí nesnažil zastavit. Jiraiya ji viděl jen koutkem oka, pečlivě totiž hleděl na černovlasého před sebou, který se neměl k tomu, aby se na dívku byť jen jednou podíval, i když určitě s naprostou přesností věděl, že se k němu blíží.

Viděl ji jen rozmazaně. Jakoby se bál podívat, jak se za ty roky změnila. Poznal jen, že má nějaké černé triko s dlouhým rukávem, modré kalhoty a stále ony fialové vlasy. Pohled a celkově její tvář však rozpoznat nedokázal a tak nějak za to byl rád. Přesto mu však bylo nadmíru jasné, že pokud se Jiraiya nepohne, bude muset Tokime předat jí a to by si připadal jako největší blbec, kdyby se při tom na ní nepodíval.
Chtěl ji znovu vidět, ale zároveň si přál i opak… Ona se mezitím přesunula až téměř k němu a Jiraiya v tutéž chvíli založil ruce na prsou. Itachimu to gesto došlo. Zavřel oči a pořádně se nadechl… Poustevník ho evidentně chtěl mučit.
Když Itachi otevřel oči, zaměřil se konečně na Ayano. Už u něj stála, ale dívala se na spící dívku v jeho náruči, takže jí ji začal okamžitě předávat. A protože věděl, že by ji nejspíš neusnesla, začali se oba pomalu krčit.
Jakmile tedy Ayano seděla, položil Tokime tak, aby ji držela za hlavu a zároveň tak, aby její nohy dělaly blondýnce polštář.
Poté se zvedl. Aya pohlédla vzhůru, aby na něj viděla. On už byl však k ní zády.
„Kabuto jí něco píchl do nohy. Myslím, že jí to jen uspalo, ale neměla bys to brát na lehkou váhu… Dobře se o ní postarej,“ opáčil.
„Dobře,“ kývla.
Itachi se tedy dal na odchod. Ayano sebou začala trochu škubat, načež se otočila na Jiraiyu, který k ní v tu ránu přišel. Přiklonil se k blondýnce, aby si jí mohl převzít.
Ayano se tedy poté zvedla. Podívala se ještě jak Jiraiya odvádí Tokimino bezvědomé tělo ke Kaeruovi, načež se podívala na druhou stranu, kde pomalu mizely Itachiho záda v hustých korunách stromů.
„Běž,“ uslyšela za sebou.
Okamžitě se otočila směrem k místu, odkud hlas vycházel, takže viděla, jak na ni Jiraiya zvláštně kouká, „O Tokime se postarám. A stejně se za chvíli vrátíš, ne? Nemyslím, že ti hrozí nebezpečí, ale kdyby ano, věřím, že to zvládneš… Máš Tokoyami. A hlavně je tu ještě Kaeru, který by to vycítil, takže neměj strach,“ opáčil ještě.
Dívka tedy souhlasně kývla a rozeběhla se do lesa.

* * *
„Tak? Co říkali? Tak trochu jsem to viděl, ale neslyšel,“ pronesl Kisame, když se jeho parťák ukázal před jeho osobou.
„Nic. Prostě je po všem,“ opáčil opět Itachiovsky a nechal dnešní ukecanou osobu zmizet společně s Tokime u konožáků.
„Takže nadále už žádný dobrý věci dělat nebudem? To jsem rád!“ ušklíbl se žralůček, stále celý chrup od krve. Itachi na to však nic neřekl. To byl nejspíš jeho styl souhlasu.
Poté se dvojice už připravovala k návratu, ale cosi je vyrušilo.
„Ehm, Itachi-san,“ opáčil Kisame a ujal se neslušně ukazovat na dívku za Uchihovými zády.
Itachi se otočil bokem, takže viděl koutkem oka tam, kam Kisame ukazoval. Pohlédl ji přímo do tváře, takže mezi sebou navázali oční kontakt. Ten její pohled však znal až moc dobře.
„Kisame, můžeš jít napřed,“ řekl jen, nespouštěje zamračenou dívku z očí.
Jeho modrý přítel si jej pečlivě prohlédl a stejně tak i onu příchozí dívku.
„Chceš se o ní postarat sám!?“
„Běž!“ zvýšil mírně Uchiha hlas, což žralůček absolutně nečekal. Uraženě odfrkl, ale nakonec však poslechl, takže se dal konečně na odchod.

„Proč si tady?“ tázal se Itachi, když byl Kisame z jejich dosahu.
„Protože Tokime unesli,“ odpověděla Ayano prostě a její zamračený výraz odpadl.
„To nemyslím,“ opáčil klidně.
„Já vím,“ přitakala, „Promiň. Chci jen něco vědět.“
„A to má být?“ vybízel ji.
„Proč si jí zachránil? To se úplně odporuje s tím, co si udělal před více než osmi lety.“
„Zachtělo se mi?“
„Tomu ani ty sám nevěříš,“ nenechala se Ayano přesvědčit.
„A tím si jsi jistá?“ tázal se chladným hlasem.
„Co tímhle sleduješ?“ pokračovala v otázkách i ona.
Za celou dobu se ani nepohnuli. Ona stále stála na větvi pár metrů od Uchihy, zatímco on na ní hleděl pořád jen koutkem oka, neboť k ní stál bokem.
„Co myslíš?“ odpověděl Itachi další otázkou.
„Nesnažíš se být na mě takový, abych tomu věřila? Dřív by mě to asi dost vykolejilo a nechala to tedy být, ale já jednoduše nevěřím, že tohle jsi ty a že tamten kluk z dětství byla jen hra nebo iluze. Spíš naopak,“ konstatovala vážně Mitarashi.
„Pak si na omylu,“ odbil ji, jakoby ani neposlouchal.
„Ale ne. Na to tě až moc dobře znám,“ řekla, čímž vytvořila na Itachiho tváři mírné překvapení, zatímco se mu ta věta ozývala v hlavě stále dokola.
Chvíli bylo hrobové ticho, které přehlušovalo pouhé šustění listí. Předchozí věta visela stále ve vzduchu, dokud se Itachi nerozhodl odpovědět.
„Chtěla si říct, znala.“
„Nemyslím si. Řekla jsem jen to, co jsem říct chtěla. A tím jsem dokázala, že mám pravdu. Chvíli si totiž váhal a mlčel – přiznal sis totiž, že to tak je. A ten čas si potřeboval k tomu, aby ses vrátil zpět do téhle slupky,“ pronesla, „Takže mi řekni pravdu… proč?“
„Pravdu znáš už dlouho,“ odpověděl prostě.
„Tím myslíš něco jako, že pravda je taková, že si je zabil? …To sice ano, ale já myslím pravdu, skrytou za pravdou,“ chytračila Aya dál.
„To jsem tím taky myslel… Znáš i tu,“ řekl, načež se kompletně otočil k odchodu, „Tvé sponky toho taky skrývají moc, nemyslíš?“ dodal a přeskočil na větev opodál, kde se ještě chvilkově zastavil. Otočil se, takže viděl, jak na něj dívka zmateně hledí a zároveň i trochu smutně. Její pohled jej ničil.
Rychle se zase otočil, aby neviděla, jak se jeho obličej zkřivil do bolestné grimasy, načež se konečně vydal na cestu. Znovu ji nechal stát za svými zády.

* * *
Zanedlouho se i Ayano ocitla opět u hebké Kaeruovy srsti.
„Už si zpátky?“ uslyšela známý hlas, „Jak to šlo?“
„Doufala jsem, že jinak… Ale znovu mi zmizel přímo před očima. Znovu jsem ho ztratila.“
„To si myslíš?“ opáčil poustevník, zatímco se mu na tváři objevoval šibalský úsměv. Ayano mu věnovala nechápavý výraz.
„Sponky, beruško,“ napověděl.
„Tvé sponky toho taky skrývají moc, nemyslíš?“ zněla ji v tu chvíli v hlavě jeho věta, načež si sáhla k levé straně hlavy, kde ji pramen vlasů spínaly dvě černé sponky.
Když je nahmatala, okamžitě poznala, že je tam i něco, co tam rozhodně být nemá…