Icha Icha (22) - Tegami

Byl večer. Před několika hodinami se trio našich hrdinů dostavilo do Konohy. Ani jeden z nich však netušil, že bude Hokage tak na měkko, když uvidí Tokime naživu. Když ji totiž pevně objala, skoro se i rozplakala, ale Jiraiya dělal, že raději nic nevidí a Ayano vybízel k tomu samému.
Také, když se blondýnka dozvěděla, co a kde byla příslušnice její rodiny, plála strašnou nenávistí k Orochimarově a Kabutově osobě, že ji musel Kotetsu s Izumou přidržovat, aby se za nimi nevydala. Kdo by tušil, že bude mít takový až přehnaný ochranitelský pud.

Ayano se ve své posteli mírně usmála, když si představila jejich Hokage, jak se zběsile snaží dostat z chlapeckého sevření. Vlasy jí v nenávistné auře vlají a oči jsou celé rudé.
„Takhle jsem ji ještě neviděla,“ zasmála se tiše.
Poté ji však mysl zavedla úplně jinam… do ještě dřívějších hodin. Pevně sevřela kousek papíru, načež se převrtala na bok, zavřela oči a usnula.

Probudila se až v odpoledních hodinách, což jí zaskočilo, jelikož takhle dlouho, kvůli nočním můrám, nikdy nespala.
„Snad se mi nezdál sen…“ vydechla překvapeně, načež konečně vstala z vyhřáté postele a zamířila si to do koupelny a pak celkově pryč z obydlí.

* * *
Šla bezmyšlenkovitě rušnou ulicí a každý kolemjdoucí, kterého potkala, na ní hleděl jako na blázna, ale ona tomu nevěnovala sebemenší pozornost. Občas totiž něco nesrozumitelného zabrblala nahlas. Nejspíš si toho ani nebyla vědoma, jelikož byla naprosto ponořená ve svých myšlenkách, ať v nich byla, kde chtěla.
Když však byla vedle budovy, ve které sídlila Hokage, okamžitě začala vnímat dění, neboť jí násilně z myšlenek vyrušil Tsunadin křik.
„Ne! Nikam nepůjdeš!“ křičela, což Ayano vykolejilo natolik, že zůstala chvíli vykuleně civět na budovu, takže uslyšela i hlasité bouchnutí, dokud odtamtud nevylezla nabručená Tokime.
Nasupeně sešla schody a otočila se k odchodu, když tu spatřila fialovovlásku.
„Eh?“ zamrkala Ayano překvapeně, když už se jakžtakž probrala do reality.
„Ahoj,“ pozdravila ji Tokime a mírně se usmála. Ayano jí posléze pozdrav oplatila.
Toki se ještě usmála a poté se dala do kroku. Prošla okolo fialovovlásky ještě s usměvavou tváří, ale jakmile byla za jejími zády, vrátila se zpět k naštvanému výrazu. Ayano se za ní ještě otočila.
„He? To co bylo?“ vydechla zmateně. Poté nad tím však pokrčila rameny a vydala se svým směrem.

„Kam to vlastně jdu?“ nechápala. Dnešní den byl pro ní dost zvláštní, jelikož všechno, co doteď udělala, jí nedávalo sebemenší smysl a celkově ani nevěděla, co zrovna dělá.
Náhle se ocitla kdesi na zeleném prostraní, které bylo ohraničené temným lesíkem, kde tu a tam nic.
Bezstarostně nad tím však pokrčila rameny, jakoby zapomněla i na své předchozí obavy a sedla si na zem. Nechala se ovívat příjemných větrem asi půl hodiny, než ji vyrušil šustot listí za jejími zády. Hbitě se otočila, stále však sedíc.
Z lesa se za malinkou chvíli vyšourala hnědovlasá dívka a zmateně tikala očima sem a tam. Ayano párkrát zamrkala. Příchozí si druhé dívky po chvíli všimla.
„Ahoj,“ řekla brunetka, když se jí na tváři začal objevovat milý úsměv.
„A-Ahoj,“ řekla hnědoočka nesměle. Neznámou dívku označila ve své mysli za velice podivnou, ale přesto i však sympatickou osobu.
„Promiň, nechtěla jsem tě vyrušit,“ dodala, když si Ayano prohlédla. Držela totiž v ruce jakýsi kus papíru a hleděla na ní dost zmateně.
„V pořádku,“ opáčila Mitarashi, když se trochu rozkoukala.
„Emm… Promiň, že jsem tak smělá, ale kdo jsi?“ tázala se dívka, aby prolomila minutové ticho.
„Etoo… Já jsem Ayano. Mitarashi Ayano,“ opáčila hnědoočka, „Ty?“
Na její otázku však už odpověď nezazněla, neboť se neznámá přestala chvilkově hýbat, jakmile zaslechla ono jméno. Její oči jakoby v tu chvíli začaly postrádat barvu života.
„…Nē! Nē, nē, nē, nē!“ proléhal k ní Ayanin hlas, takže po čase zase začala vnímat.
„Ah, copak?“ pronesla dívka mírně zmateně.
„Děje se něco?“ tázala se Ayano podezíravě.
„Ne, nic… A teda já jsem kdyžtak Tareshi Hitomi,“ usmála se a podala Ayano ruku, neboť se, za tu dobu, co byla mimo, ocitla dívka přímo před ní. Mladší Mitarashi si s ní posléze vlídně potřásla, načež se obě na sebe mile usmály.

* * *
„Úžasné!“ rozléhal se novým úkrytem hadího Sannina mužský, syčivý hlas.
„Konečně. Už nebude dlouho trvat a vše se bude točit kolem mě!“ začal se poté černovlasý ďábelsky smát.
„Děje se něco, Orochimaru-sama? Zase Genjutsu? Kdo, co!?“ přilítl do temné místnosti Kabuto, celý obmotaný v obvazech.
„Ne!“ ohradil se okamžitě Orochimaru, když se přestal smát, „Jen to vypadá, že se Hitomi-chan dala do pohybu. Takže asi vše zatím nechám v jejích rukou… Ayano je příliš důvěřivá a bezstarostná, takže ji k sobě pustí a pak přijde na řadu příkaz… V tu chvíli bude naše a pak konečně klíč aktivujeme! Dokonalost!“ vysvětlil, což zakončil opět ďábelským smíchem.
Kabuto párkrát zamrkal, načež hlasitě povzdychl.
„A co Sasuke?“ tázal se Oro, jakoby se před okamžikem nedávil doušky ďábelského smíchu.
„Je pod katedrem… Co s ním máte teda ještě v plánu?“
„Pojistka… Kdyby to Hitomi trvalo příliš dlouho, anebo selhala, pak mám ještě jeho. To usmíření s jeho bratrem nám nakonec nahrálo do karet,“ vysvětlil černovlasý a otočil se zpět k podivnému monitoru, ve kterém byly divné tmavě modré znaky, pobíhající všude na tmavém podkladu.
Kabuto svého pána následoval, takže se brzy ocitl vedle Orochimara a spolu pak zírali na onen monitor.

* * *
Sledovaná Hitomi zatím trávila čas s jejím cílem, ač si toho nebyla úplně vědoma.
„Co to vůbec máš?“ tázala se, hledíc na papír, který svírala Ayano v ruce.
„Ach tohle?“ zvedla papír do prostoru mezi nimi, „Čekala jsem, že to bude něco prozrazujícího nebo jak to nazvat. Prostě, že mi to něco řekne, ale ač se snažím sebevíc, nechápu to. Hledala jsem i skrytou zprávu, ale marně.“
„A má to vůbec něco říct?“
„Asi… neznáš okolnosti, ale mělo by. Teda myslím.“
„Ukaž,“ pobídla ji brunetka a nastavila dlaně.
Ayano si jí trochu tázavě prohlédla.
„Neboj, nic s tím neudělám. Můžeš mi věřit,“ opáčila Hitomi s mírným úsměvem.
Ayano tedy váhavě kývla a celkem neochotně jí kousek papíru předala.
Jakmile ho druhá dívka sevřela v ruce, důkladně si onen dopis prohlédla.

„Ach bože… Ten, co to psal, se asi zbláznil,“ usoudila Hit nahlas, „Nebo je to snad nějaký pokus o báseň? Pokud jo, pak nebude zrovna nadanej. Tohle se ani nerýmuje.“
„Nevím, ale myslím, že to bude nějaká šifra, i když v tom nic nevidím,“ opáčila Ayano.
„A co má bejt tohle?“ tázala se poté brunetka, když ukázala na vrchní část papíru, kde byl jakýsi miniaturní obrázek.
„Kdo ví? Mě to připadá jako nějaká klec.“
„A tohle?“ pokračovala v otázkách a ukazování na další čáranice na papírku.
„Ptáci?“ vrátila ji opět Mitarashi.
Hitomi se mírně zamračila, načež se na dopis opět zadívala a spěšně zprávu očima přelétla.
„Myslím, že už to chápu…“ dodala po chvíli.

__________________
Tegami - Myslím, že každý zná, ale pro jistotu je to v překladu "Dopis"