Yondaime

Špatné zprávy se šíří rychle a nad rychlostí těch velmi špatných může člověk jenom žasnout. Krátce pohlédl do zděšeného výrazu hlídače brány, než uhnul pohledem a zaryl ho zpátky do země. Stalo se to teprve před pár dny, ale zpravodajská síť Konohy pracovala velmi dobře. Bez rychlého toku informací se válka vyhrát nedá a zkušenosti z těch předešlých dvou to jen potvrzovaly. Jistě že to věděli, bylo bláhové myslet si, že o smrti jeho svěřence nebudou mít tušení. Ztěžka se nadechl. Válka bere mnoho životů, ale nedokázal se vnitřně srovnat s tím, že zasáhla i do jeho řad. Nechtěl přijmout, že toho veselého a zvídavého kluka už nikdy nic nenaučí. Nemohl se přenést přes to, že ho tolik zklamal.
„Hlaste se v nemocnici,“ houkl na své zbylé svěřence, kteří se za ním ploužili jako stín. On němý a zatvrzelý a ona zarudlá a oteklá. „Požadujte klasické vyšetření po těžkém boji. Později si vás tam vyzvednu.“
Dívka kývla a okamžitě odcházela určeným směrem, chlapec chvíli váhal, ale nakonec si pospíšil, aby jí stanul po boku a srovnal s ní krok. Pozoroval je, než se mu ztratili z dohledu. Nejraději by šel do nemocnice s nimi a dohlédl, že jeho příkaz splní, ale už to nemohl dále odkládat. Pevně sevřel látkový balíček, který třímal v levé ruce, a vykročil směrem k sídlu Hokage.

Kruhová budova zela prázdnotou. Vylidněné chodby ho deprimovaly a čím více se blížil k hlavní kanceláři, tím více se mu ježily vlasy vinou všudypřítomné statické elektřiny. Hokage opravdu nebyl naladěn. Chápal to. Navíc z výrazu strážného u brány jasně vyčetl, že situace rozhodně není dobrá. Pocítit to ale na vlastní kůži bylo skličující. Když stanul přede dveřmi kanceláře, na moment zaváhal, pak ale razantně zakroutil hlavou a důrazně klepl. Po chvíli vešel dovnitř i bez vyzvání.
Hokage stál u okna zády k němu. Z výhledu, který měl, bylo patrné, že ho musel pozorovat, jak přicházel. Očekával ho. O to více ho děsily drobné elektrické záblesky, které vyletovaly z jeho těla a vytvářely tak strašlivou auru. Neovládal se.
„Yondaime-sama,“ uklonil se, i když ten neměl šanci jeho zdvořilost zahlédnout.
„Ano?“ vyrovnaný netečný hlas ho opařil. Čekal hněv, agresi, nenávist, ale nepřítomný chlad mu sevřel útroby. Co by měl vlastně teď udělat? Vyjádřit lítost? O tu on jistě nestojí. Omluvit se? Pro to neexistují správná slova.
„Myslel jsem, že byste rád měl...“ vyhrkl dříve, než mu došlo, jak nevhodně to zní. „Tohle jsem vám přinesl,“ zamumlal rychle a položil tmavomodrý látkový balíček na velký psací stůl.
„Jistě,“ podotkl Hokage a konečně se otočil. Jeho pevné rysy byly zaťaté natolik, že působil kamenněji než jeho vznikající podobizna v hoře a prázdné oči se upínaly ke skrčené látce na jeho stole. Dvěma prsty lhostejně zatáhl za konec uzlu. Když zahlédl několik úlomků ledově bílého ostří, praskání elektřiny nabylo na síle.
„Proč bych to měl chtít?! Byl to dárek, měl zůstat s ním!“ jeho hlas začal pozbývat chladné vyrovnanosti.
„Je to vaše klanová památka. Myslel jsem, že byste chtěl...“
„Chakrové ostří patří mému synovi! Dal jsem mu jej na oslavu jeho povýšení na jounina. Měl si je pohřbít, tak jako jsi pohřbil jeho!“
Pohotové problesknutí ho zachránilo před zásahem elektrickým výbojem, který se samovolně odpoutal z Yondaimeho těla. Své jutsu musel zopakovat ještě několikrát, než Hokageho zlost přestala vířit místností. Jeho Raiton byl zdaleka nejsilnější ve vesnici a obávaný i za jejími hranicemi. Plný zásah by těžko přežil, i kdyby nebyl nijak cílený.
„Omlouvám se,“ klesl pokorně na koleno a na druhém zkřížil dlaně.
„Jak se to stalo?“ ledový klid se navrátil.
„Řekl bych, že už jste slyšel...“
„Chci tvou verzi, Minato!“
„Není má verze, Yondaime-sama. Nebyl jsem u toho.“
„Řekni mi, co víš!“
„Bránil svůj tým před kamennými. Víte, že pro záchranu přátel byl ochotný zajít jakkoliv daleko. A když mu roztříštili váš meč, použil tu techniku.“
„Jakou techniku?“
„Zdokonaloval svůj Raiton. Dělal to tajně. Ta technika měla být překvapením pro vás. Chtěl, abyste na něj mohl být pyšný.“
„K věci!“ procedil skrz zaťatou čelist.
„Snažil se akumulovat a přeměnit chakru v dlani. Povedlo se mu to a tím získal smrtící zbraň s ohromující rychlostí. Až příliš ohromující. Nebyl schopen stíhat své tělo a včas reagovat na pohyb nepřítele. Varoval jsem ho, že ta technika není dokončená, vynutil jsem si slib, že ji nepoužije, ale pro záchranu jeho týmu pro něj zřejmě nebylo žádné riziko dost podstatné. Je to moje vina, měl jsem to předpokládat.“
„Bereš tedy vinu na sebe?“
„Ano.“
„Dobrá.“
Hrot bleskového oštěpu se zastavil milimetr před jeho krční tepnou. Neodvažoval se ani polknout, protože by riskoval zásah proudem. Tiše vyčkával, než Hokage svou techniku zrušil.
„Čekal jsem, že zmizíš jako vždy. Cítíš takovou vinu, že jsi ochoten pro ni zemřít nebo jsi myslel, že bych toho nebyl schopen?“ Razantně máchl rukou na důkaz toho, že o odpověď nestojí. „Ať tak či tak jsi hlupák, Minato. Vstaň, mám pro tebe úkol.“
Jounin poslech.
„Drzost kamenných přesáhla veškeré meze. Měli jsme zakročit už po atentátu na Sandaimeho. Byla chyba držet se zpátky. Byla chyba lpět na odkazu slabého muže a zachovat se soucitně, když se z jeho delegace pro mírové rozhovory dokázal vrátit jen Danzou-dono. Zraněný, vyčerpaný, polomrtvý. Sandaimeho mírumilovná mysl byla nešťastně naivní. Neukázali jsme touhu po míru, když jsme nešli tvrdě po pachatelích. Ne, ukázali jsme slabost, netečnost a touhu po porážce. Ale teď už to ten zatracený Oonoki přehnal! Snížit se k zabíjení dětí může jenom neskutečný póvl. A s póvlem se v rukavičkách nejedná!“
„Jaký je tedy můj úkol, Yondaime-sama?“ zeptal se po chvíli opatrně.
„Jdi do podzemního vězení. Najdeš tam skupinku kamenných shinobi. Zajali jsme je a chtěli využít jako páku pro další vyjednávání. Ale ten špinavý skrček rozumí jen jedinému způsobu jednání. Už je nepotřebujeme.“
„Co tím myslíte?“ Minatovi se zježily chloupky na krku. Byl si jistý, že za tohle statická elektřina nemohla.
„Chci, abys je osobně vyslechl. Každého z nich. Chci znát Tsuchikageho slabiny, trhliny v obraně
Iwagakure. Cokoliv, co nám pomůže tu zhoubu vymazat z mapy. A každého, kdo ti nedá uspokojivou odpověď, zabij.“
„Yondaime-sama?“ vydechl zděšeně.
„Hodláš mě neuposlechnout?“ Praskání elektřiny hrozivě zesílilo.
„Ne.“
„Tak už jdi.“
„Hai,“ konsternovaně se uklonil a zamířil ke dveřím.
„A Minato,“ zastavil ho, když sahal na kliku, „neptej se jich zbytečně dlouho.“

Tíživý tlak na hrudi ho neopouštěl ani se závanem čerstvého vzduchu. Otupěle kráčel vesnicí, která mu připadala cizí. Jeho domov padl. Hřejivá vesnice plná víry a optimismu ustoupila chladu a smrti a on byl nucen se na tom podílet. Tak tohle je válka.
Než vešel do nenápadné zastrčené budovy, pod níž byly labyrinty tajných chodeb a cel s nejhoršími vězni, pohlédl na monument ochranitelů Konohy. Nemohl si nevzpomenout na Kakashiho výraz, když před nedávnem začali do skály tesat tvář jeho otce. Zíral na ten výjev plný hrdosti a odhodlání, pevně rozhodnutý že jeho obličej bude jednou shlížet na vesnici po boku toho otcova. Minato se teď však nemohl ubránit pocitu, že až kameník dokončí poslední úpravy na Sakumově nose, bude Hatakeho tvář ta poslední, kterou skála kdy pojme.