Amimono no Kakashi

„Je to ještě daleko?“ otázala se dívka následující svého otce temným tunelem.
„Tak ještě asi půl hodiny, maličká.“
„Tak dlouho? Vždyť už jdeme dvacet minut! Kam až jste toho všiváka zahrabali?“
„Za hranicí. Nebylo by moudré držet si ho pod vesnicí, na to je moc nebezpečný.“
„Za padesát minut bych prošla vesnici třikrát!“ afektovaně rozhodila rukama, až se bolestně udeřila do drsných stěn klaustrofobního podzemí, které se neustále stáčelo doleva. „Počkat, ale my chodíme pořád dokola!“
„To se ti jenom zdá, maličká. Tunel je vykopán do spirály.“
„Které pako toto navrhlo?“
„Tvůj dědeček!“ zahřímal otec a ukázal si na tvář. „Vidíš? Na mé líce si tehdy poznamenal mapku!“
Chouchou stočila oči v sloup. Rodina, do které se narodila, je plná pošuků.
„Ukaž!“ přitáhla si otce za bradu. „Hm, takže už jsme o dvě otočky napřed oproti té tvé mapce,“ posměšně se ušklíbla.
„Na novorozence se toho tolik nevleze! Sama víš, že tvé tetování už skoro není ani rozeznatelné, protože jako mimino jsi byla jen kost a kůžička.“
„Jestli to nebude spíš tím, že matka je inteligentní a prosadila si tetování v barvě mojí pleti,“ zamumlala si pro sebe. „Jak dlouho ještě, tatí?“ zavyla zoufale.
„Tak ještě asi půl hodiny, maličká.“
„To už jsi říkal.“
„Když nechceš stejnou odpověď, neklaď stejné otázky.“
„No jo.“ Zahleděla se do temných hlubin podzemí, kam měli namířeno. „A za kým to vlastně jdeme?“
„Za nejnebezpečnějším nukeninem všech dob. Za nejčernější ovcí mocného konožského klanu. Za Ha...“
„Haruno?“
„Říkal jsem mocného! Hatake Yami, tak zní jméno toho vyvrhele.“
„Yami? To ho odsoudili k temnotě hned od kolébky?“
„Ne, dali mu jméno podle jeho černé kštice. Byl to mocný klan, ale ne příliš důvtipný.“
„Hm,“ utrousila Chouchou a raději téma důvtip dále nerozebírala. „A za co tu vlastně hnije?“
„Za temné věci.“
„Za co taky jiného, že. Ale za jaké konkrétně?“
„O tom se nemluví, maličká! Když ho Pátý uvěznil, nastaly zářné časy a aby setrvaly, rozhodli jsme se všichni zapomenout. Jedinci s dokonalou pamětí se pak zavázali alespoň k mlčenlivosti.“
„Aha, takže lézt za ním do cely můžu, ale ptát se na něho ne!“
„Chápeš rychle.“
„To mám po matce.“

„Ještě deset minut,“ odpověděl Choji na další z mnoha podobně otravných dotazů své dcery.
„To jsi říkal už před dvaceti,“ odfrkla si.
„Opakování je matka moudrosti.“
„Myslíš, že k němu někdy opravdu dojde...“ nedořekla a šokovaně se sbírala z uprášené země, kam se rozplácla poté, co zakopla o nějaké lano.
„Už jsme blízko,“ konstatoval spokojeně Choji a pomohl dceři na nohy.
„Jak to víš?“
„Tohle je jeho šála,“ zdvihl umolousaný provaz, který zapříčinil její držkopád.
Chouchou se sklonila a prohlédla si nevkusně pruhovaný spletenec, který se táhl do dáli.
„Šála? To zdrhá z vězení a posílá ji napřed?“
„Ne, když ho můj otec zavíral, hodil mu do cely dva senbony, kdyby si chtěl trápení ukončit...“
„Proč dva?“ skočila mu podezřívavě do řeči.
„Kdyby ten první ve tmě nenašel.“
„Jistě,“ zalitovala, že se vůbec ptala.
„Ale on našel oba! A svou zvrácenou šílenost přetavil v chorobnou závislost.“

„Už jsou to tři hodiny, co šel Choji do tunelu,“ zamumlal ustrašeně Shikamaru a podvědomě se přikrčil, když se z venku ozvala další ohlušující rána.
„Možná nechce spolupracovat. Bylo od tebe odvážné chtít povolat zrovna jeho. Tak odvážné, že to mohlo i vyjít, ale jeho to zlo natolik zatvrdilo, že by nás tu klidně nechal všechny padnout,“ uvažoval nahlas Hokage a pohodlně se rozvalil ve svém křesle. Krčícího se asistenta si dále nevšímal a vyšvihl unavené nohy na stůl.
„Jestli si nepospíší, vesnice bude zdemolovaná!“
„S tím se nedá nic dělat,“ pokýval hlavou Pátý.
„Ten váš pacifismus je děsně otravný a teď i krajně nevhodný, Sarutobi-sama!“
„Pacifismus je způsob našeho života, který jsme přijali, když se násilná společnost nepěkně zvrhla poté, co nás tak nešťastně opustil můj otec.“
„Pořád jste mu neodpustil odchod k jashinistům?“
„Podomní šarlatáni, kteří lákají důvěřivé starce!“ zamrmlal Asuma nenávistně, ale okamžitě se prodýchal a zářivě usmál. Nenávist k pacifismu přece nepatří a být ukřivděný, že mu ani pohled neposlal, mu beztak nesluší.
Další ohlušující rána předcházela sesutí sousedního domu. Vibrace zašimraly Asumu do kotníků.
„Hokage-sama, už je to kritické!“ zakňoural asistent.
„Klid, Shikamaru, však on už se blíží.“
„Jak to víte?“
„Slyším cinkání.“
„To vám jenom zvoní v uších z té demolice.“
„Neřekl bych,“ narovnal se a s odporem pohlédl na strakatě pruhovanou mumii, která se před ním zjevila.
„Fuj!“ vyjekl Shikamaru nevhodně.
„Vítej, Hatake,“ ujal se rychle slova Asuma, aby zamluvil asistentovu nerozvážnost.
„Takhle už mi léta nikdo neřekl.“
„Dáváš snad přednost oslovení Amimono no Kakashi, jak si o tobě špitá celá vesnice?“
„Pletací strašák?“ cukaly Shikamarovi koutky, které ovšem povadly v tom okamžiku, kdy ho oba muži zpražili pichlavým pohledem.
„Hatake-sama postačí,“ zamumlal nezúčastněně muž zahalený pod vrstvami předlouhé pleteniny, kterou měl omotanou kolem celého těla, že prosvítala jen prořídlá, šílenstvím a strádáním prošedivělá kštice a jediné černé oko.
„Víš, že styl Muu už nefrčí?“ uchechtl se Asuma, protože se nemohl vynadívat na nukeninův bizarní ohoz.
„V podzemí je chladno.“
„No jo, jasně. A co to oko, které schováváš? Že ty sis to vypíchl senbonem, co s ním pořád šmodrcháš tu plsť?“
Cinkání provizorních pletacích jehlic ustalo. Vzduch ztěžkl. Místnost naplnila temná skličující aura zla, jenž Konoha léta nepoznala. Asuma se otřásl a nasucho polkl, Shikamaru si rovnou zalezl pod stůl. Tíživost situace byla téměř hmatatelná, když v tom se rozrazily dveře.
„Ty schody mě jednou zabijou!“ funěl Choji podpíraný svou drobnou dcerkou.
„S tím ti můžu pomoct i já,“ úlisně se usmál Hatake.
„Ne, díky, já spoléhám na infarkt.“
„Ten přijde brzo, když jsi ty schody lezl půl dne.“
„Vždyť říkám, není třeba tomu pomáhat, ale děkuji za nabídku.“
„Skončili jste?“ vmísil se do hovoru vůdce vesnice.
„On určitě,“ nadzdvihl Hatake obočí a otočil se zpět k Hokagemu. „Proč jsem tady, Sarutobi? Co po mě po těch letech v žaláři, kam jsi mě uvrhl, chceš? Ti troubové neměli šajna.“
„Hned hned,“ zamumlal, zatímco se ozvala další ohlušující rána doprovázená kvílením z pod jeho stolu, „ale první mi ukaž to svoje oko.“
Hatake dvěma prsty odhrnul šálu akorát na štěrbinu, kterou prosvítala rudě podrážděná bulva posetá zanícenými popraskanými žilkami.
„Tak proč jsem tady?“ Nechal opět dopadnout pleteninu na víčko.
„Páni, jak ses tak zřídil?“
„Co myslíš? V podzemí je tma a na pletení potřebuju vidět. Obětoval jsem tomu pravé oko.“
„Proč sis nenechal normálně vyleštit bulvy jako ostatní?“
„Neměl jsem dost mentolek,“ nenávistně pohlédl ke dveřím. „Ten Akimichi, co mě zavíral, mi většinu sežral.“
„My půjdeme,“ houkl Choji a zase za sebou dveře zabouchl.
„Však daleko neutečeš...“
„Hele, pozornost!“ vynutil si Asuma luskáním prstů, aby se na něj trestanec znovu podíval. „Máme tu krizi.“
„Nepovídej, vaše utopická společnost snad narazila na problém?“
„Nepředvídatelné, ale stalo se a potřebujeme krotitele démonů. Dokážeš to ještě?“
„Co z toho budu mít?“
„Prosluněnou celu - vydlabeme ti tam světlík.“
„A mentolky!“
„Platí,“ zářivě se usmál Hokage a hbitým hmatem vytáhl svého asistenta z pod stolu.

Těžký vzduch naplněný zvířeným prachem Asumu dusil a závistivě pokukoval po Hatakeho šále prakticky omotané i přes nos a ústa.
„Tamhle je!“ vyjekl Shikamaru a schoval se za rozložitá záda svého šéfa.
„Jak se sem dostal?“ zeptal se Hatake.
„Přišel přece s námi,“ pokrčil rameny Hokage a zděšeně se rozhlížel po zdemolované vesnici, uprostřed jejíž trosek právě stáli.
„Ne ta pacifistická třasořitka, ale démon!“ Hatake si znuděně pomyslel, že na neustálém protáčení očí té malé Akimichi něco bylo.
„Aha, měli jsme kolem vesnice elektrický plot, ale někdo ráno zkratoval vedení, že Shikamaru?“
„Pálil se vám toust, tak jsem ho zalil vodou, to je toho.“
„Kdybyste dovolili, vy dva šašci, zkrotil bych tu bestii, než nás roztrhá na kousky,“ utrousil Hatake posměšně a šel naproti chlupaté apokalypse, která se k nim řítila.
Vpíjel se do zuřivých černých očí a snažil se sladit tep svého srdce s frekvencí pleskání dlouhých hnědých uší. Po letech samoty a strádání nebylo lehké naladit se na vnitřní zvíře, ale nehodlal dopustit, aby ho ta chlupatá potvora dostala. Zbývalo třicet metrů a on stále nebyl v rytmu. Dvacet metrů, deset... Konečně!
„Sedni!“ zavelel a zvíře si smykem obrousilo zadeček.
„Co tě tak zdrželo, krotiteli?“
„Nebuď drzý, Pakkune!“ okřikl ho Hatake a potutelně se usmál.
„Má ho!“ zaradoval se v dálce Asuma, když viděl, jak před krotitelem šelma bezmocně panáčkuje. „Dáme mu dvojnásob mentolek, poznamenej si to, Shikamaru.“
„Já bych se ještě neradoval, Hokage-sama,“ kňoural asistent.
„Juujin Bunshin!“ zahřímalo okolím a z démona byla rázem šílená, pestrá mumie.
„Co to u všech jashinistů je?!“
„Nějak jsem ve svých úvahách asi opomněl, že Hatake tohle vlastně umí.“
„Asi...“ zopakoval zdecimovaně bývalý vládce vesnice a smířeně zavřel oči.
„Gatsuuga!“