Krev draka 2. kapitola: Čepel katany

„Takže jsme se dohodly. Vy mi na pár týdnů popřípadě měsíců poskytnete ochranu a já se vám po vyplacení mého dědictví odměním,“ shrnula debatu Elizabeth.
„Jistě,“ odvětila Tsunade i ona byla nadmíru spokojená.
„Kdy hodláte uplatnit své právo na trůn,“ dodala ještě.
„Můj otec byl vládce země ohně, já jsem tedy jeho zákonná dědička. Parlament musí kvůli podobným problémům vládnout zemi tak půl roku bez nástupce. Takže nejpozdější termín je daný. Pokud bych se neohlásila do půl roku, vyhlásili by výběrové řízení a tak dále, což by znamenalo ztrátu nároku na pomyslný trůn, alespoň z mé strany. O peníze z dědictví bych se samozřejmě nemusela bát, na zažádání o ně mám rok a půl.“
„To znamená; ne víc jak půl roku,“ odtušila hokage.
„Přesně tak, jen jsem se chtěla zeptat, jak to bude s mojí ochranou?“
„Jednota AMBU bude ideální. Nebojte, konfrontována budete pouze s jejím velitelem.“
„Naučila jsem se vycházet s lidmi, ať jsou jakkoliv nepříjemní. Ještě bych na vás měla jednu prosbu.“ Tsunade si ji změřila tázavým pohledem.
„Poprosila bych o zajištění cesty do zimního sídla; jako majitelku mě tam samozřejmě pustí. Jsou tam mé šaty a také peníze našeho rodu. Já teď momentálně nemám prostředky na zajištění cesty. Pokud bych se tam dostala, jistě nepřijdete zkrátka. Myslím, že víte, co tím myslím.“
„Jistě, pokud byste neměla nic proti, někdo z mích lidí vás odvede do vašeho bytu, pozornost, a do vašeho sídla vás zavezeme až zítra.“
„Byt nebude nutný, na okraji vesnice má můj rod menší dům, budu bydlet tam,“ řekla a zvedla se ze svého křesla. Otočila se čelem k Tsunade a sepjala ruce k pozdravu, uklonila se. Hokage ji napodobila, když šlechtična odešla, s úsměvem se svalila do svého křesla.
„Už můžeš dovnitř Shizune.“ Jmenovaná vstoupila do místnosti a zvědavě se na Tsunade podívala.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Našla jsem skvělý, nový příjem peněz.“

Otevřel dveře, vyšel ven z domu a prosvištěl ulicemi města. Nyní stál na střeše jedné z budov a pohlédl na mohutnou budovu zhruba ve středu města.
„Tsunade, proč zrovna já?“ ptal se sám sebe a byl si jistý, že nedostane odpověď. S negativistickým pohledem si nandal masku. Vypadala jako kříženec vlčáka a čivavy s obočím orangutana. Podíval se na mladou dívku na ulici. Možná byla v něčem zvláštní, jiná nebo zajímavá, ale pro něj představovala jenom další misi. Každou misi, kterou zatím dostal, splnil. Tak i tahle měla skončit úspěchem. Nemíval předsudky, ale dnes se jim neubránil. Malá rozmazlená bohatá holka ze šlechtického rodu, co životem proplouvá jen s pomocí úsměvu a bankovních úředníků, to si nyní myslel, aniž by tu dívku znal. Měl ji i se svým týmem chránit. Bohužel byl to právě on, kdo s ní má komunikovat. Dívka zatočila za roh, musel ji sledovat. Udržoval s ní tempo, aby se mu neztratila z dohledu. Pak, ale vešla do domu na okraji vesnice, bylo to rozlehlé sídlo, čímž jen potvrdilo jeho předsudky. Nyní musel za ní, nastala ta chvíle, chvíle, kdy s ní bude muset mluvit. Chtěl konverzaci omezit pouze na nutné rozhovory, pokoušel se tu chvíli oddálit, ale věděl, že jednou stejně bude muset vejít do toho obrovského baráku. Ať to mám, co nejdřív za sebou, řekl si. Seskočil ze střech a vešel dovnitř. TA dívka, kterou měl chránit, stála před ním a dívala se na jeho masku nenávistným pohledem. Podíval se na ní, mohlo jí být 16, ne víc. Vypadla docela sympaticky.„Mohl bys mi objasnit, co po mně chceš?“ zeptala se, založila ruce na prsou a nadzvedla jedno obočí.
„Já sem velitel jednotky AMBU, která tě chrání.“
„A to tě opravňuje líst mi do domu, když se tě nikdo neprosil?“ řekla a tázavě se na něj podívala, ale on nic neřekl.
„Začneme jinak,“ navrhla po chvíli, dostatečně dlouhé na to, aby vymyslela falešné jméno, „Jsem Liza.“ Vlastně tak úplně nelhala, spíš jen neřekla celou pravdu. Tímhle jménem jí říkaly děti z nižších vrstev. Podívala se na muže s maskou v podobě, podle ní, neidentifikovatelného tvora. Měl hnědé docela dlouhé vlasy, působil dokonale upraveně. Člen její nové ochranky byl vysoký a vyzařoval z něj zvláštní chlad, jakoby byl jen kostkou ledu, tohle označení se na něj velmi dobře hodilo. Možná bylo v jeho nitru bijící srdce, ale navenek působil zneklidňující studenou aurou. Nejspíš se tenhle zjev snažil i podporovat, to ale Elizabeth nemohla posoudit.
„Tomojoto,“ představil se, a i když ani chvilku neváhal, měla pocit, že jí lže, ale nechala to být. Otočila se na patě a pospíchala do, dalo by se říct, obývacího pokoje. On se váhavým krokem pustil za ní.
„Chceme probrat moji bezpečnost, že?“ otázala se a pohlédla na něj přes rameno. Pak zahla a vkročila do rozlehlé místnosti. Sedla si na jedno z křesel stojících naproti velkému zdobenému krbu, byl spíše Evropského stylu, než by se pyšnil Japonským dekorem. Pokynula mu, aby si také sedl. Pak se na něj pobaveně podívala.
„Nechcete si to sundat,“ řekla. Měla na mysli masku ANBU.
„Ne,“ odpověděl stroze. Jeho klidné disciplinované chování ji vyvádělo z míry. Měla tendence začít si kousat nehty. Nikdy se tímhle svým zlozvykem nepyšnila a nyní chtěla působit jako mladá vychovaná dáma. Jako něco, čím rozverné hyperaktivní dítě se sklony rozčilovat dospělé, jako byla ona, nemohlo být. Měla určité chování v povaze, ale postupem času jej začala kontrolovat, až v určité společnosti lidí docela vymizelo, ale tady jí nikdo neznal; mohla si dělat, co se jí zachtělo. Ale měla z něj zvláštní pocit, tak se raději chovala disciplinovaně.
„Musím vědět, kdo po Vás jde,“ řekl po chvilce trapného ticha.
„Bude lepší, když budete vědět, kdo jsem já, pak už pochopíte, že mým nepřítelem může být kdokoli,“ odpověděla a odmlčela se. Prohrábla si své dlouhé a nyní velmi rozcuchané vlasy.
„Jsem nástupkyně na trůn této země,“ pokračovala a zvedla se z křesla. Pomalím krokem mířila k oknu.
„Asi by bylo jednoduší udělat výčet mích přátel než těch, co jdou proti mně.“ Zahleděla se do okna, vedlo do vnitřní zahrady domu. Zahrada byla rozlehlá, ale už dlouhé měsíce o ní nikdo nepečoval. Volně na ní rostl kdejaký plevel, a jezírko v jižním rohu bylo porostlé žabincem. Pohlédla zpět na mladíka, stále seděl v křesle.
„Dám ti něco, s čím možná pochopíš, kdo jsem,“ řekla a vykročila ke krbu. Velitel jednotky AMBU zpozorněl. Dívka došla ke krbu a rukou se opřela o římsu. Vytáhla se na ni, aby dosáhla na nejvýše pověšenou katanu pověšených nad ní. Byl to skutečně skvostný meč. Rukojeť byla obvázána rudou stuhou a její zakončení tvořil velký černý obroušený mramor, díky němuž byla celá zbraň dokonale vyvážená. Uhlovou pochvu zdobily japonské znaky říkajíc “Pro nositele Krve draka“. Elizabeth seskočila z římsy krbu a vzduchem proletěla ostrá čepel meče. Na té se objevily stejné znaky jako na pochvě. Mladík se podivil, umí s ní zacházet až příliš dobře. Rozhodně na spratka, kterým bezpochyby je. Dívka opět ostří meče zasunula do pochvy. Natáhla k němu ruku v darovném gestu.
„To nemohu přijmout,“ odmítl její dar.
„Jak myslíš,“ řekla a zkušeně sáhla po jednom z pásů na upevnění zbraně. Připnula si k pasu zraň a zkontrolovala její upevnění.
„Mohl bych ti pomoci se umění zbraně zdokonalit,“ nabídnul dívce. Ta se na něj tázavě zadívala. Přemýšlela, je rozumné se s ním přátelit? Ale co, vždyť si můžu dělat, co se mi zachce.
„Dobře, nebylo by skutečně lepší, kdyby sis to sundal?“ otázala se a poukázala na masku. Nic neřekl, jen zvednul ruce k uzlu na pásce držící masku. Jedním pohybem rozvázal pásku a maska začala padat dolů. Zachytil ji ještě před tím, než se objevily kontury jeho obličeje. Elizabeth nedočkavostí skoro hořela, jak vypadá její tajemný ochránce? Snažila se na sobě nedat nic znát, s toho důvodu obrátila svůj obličej opět k oknu a s hranou lhostejností pozorovala malého motýla kolébajícího se nad poupaty lučních květin. Ohlédla se zpět. Všimla si, že mladík se postavil. Pomalu od jeho nohou přešla pohledem na jeho hruď, nyní kompletně zahalenou zvláštní uniformou. Nadechla se, očima zabloudila k jeho obličeji. Jako celé jeho vzezření, působila jeho tvář klidně, chladně a upraveně. Měl oči, jaké ještě nikdy neviděla. Byly bílé s šedavým nádechem a, co jí nejvíce překvapilo, neměly zornice ani panenky. V jeho bílých očích se utápěla. Měla pocit, že ji určitým způsobem vtahují do sebe. Skoro zapomínala dýchat, jak jí jeho zjev překvapil. On v ruce držel masku a s největší pravděpodobností byl docela klidný. Konečně se jí povedlo odlepit se od jeho očí. Na čele měl pásku se znakem, kterému nerozuměla. Co může znamenat spirála se zobákem, ptala se sama sebe. Náhle ticho prolomil zvláštní zvuk; „Škyt.“ Vyšlo z jejích úst a nadskočila ji hruď. Ó to né, jak můžu v takové chvíli dostat škytavku? Cítila, jak jí rudou tváře, zrychluje se tep a její úsudek ovládá stud.„Škyt,“ vyšlo z jejích úst znovu. Tentokrát se neudržela, protáhla se mezi ninjou a nábytkem a mířila pryč, někam se schovat a vstřebat svůj hrozný trapas. Nebyla z těch dívek, které by plakaly, jen se potřebovala v klidu schovat do tichého osamoceného místečka někde daleko od lidí, kteří si budou onu trapnou událost pamatovat mnohem kratší dobu než ona.
Ninja se díval na její vzdalující se vlasy a přemýšlel, jestli bude vhodné jít za ní. Ne, jen bych ji ještě víc vyplašil, půjdu za ní, je to má práce, ale nebudu na sebe poukazovat, řekl si a pospíchal za dívkou.

Podíval se na nebe a hned mu bylo jasné, že bude pršet. Naštěstí byl nedaleko od svého cíle, od Vesnice ukryté v Listí. Sklopil zrak od nebes a pokračoval ve své cestě. Na sobě měl černý plášť, ta barva přesně odpovídala jeho duši, zkažené, zrádné a pomsty chtivé duši. S temným úsměvem na rtech se vydal k vesnici. Musel najít osobu, která mu zničila život. Musel najít toho proklatého Hyuugu, který mu jako jediný dokázal vzít velmi užitečný nástroj, shinobiho, jenž byl velmi schopný a pro něho se později stal i přítel, navíc to byl i jeho bratr. Jeho kroky byly rychlé a lehké, jako kontrast jeho myšlenkám, černým, těžkým myšlenkám zpomalených nenávistí. Snil o okamžiku jeho smrti už dlouho, vždy když nemohl usnout, znovu promýšlel, jak jeho největší nepřítel vypustí duši. A nyní byl tento okamžik skoro nadosah. Bylo mu jedno, co bude muset obětovat, proto aby dosáhl svého snu, své pomsty. Hořel nedočkavostí, jako malé dítě těšící se na svého otce až se vrátí domů. Jak se utápěl ve svých myšlenkách na pomstu, nevšiml si, že s rychlostí, kterou běží, by se do vesnice dostal příliš brzy, ještě za denního světla a to by se mu mohlo stát osudným. Podíval se na slunce a uvědomil si, že ještě nenastal ten správný čas, ještě ne.

„Pohni se,“ řekl ANBU. Elizabeth už jeho sekýrování měla po krk. Choval se tak nepřátelsky, povýšeně, tak arogantně. Jako kdyby na celém světě záleželo jen na něm. Dívka se sotva držela na nohou. Trénovali už dlouho, ale slíbila si, že se nevzdá, že bude dělat to, co jí řekne, dokud neomdlí, že mu ukáže, proč není jen malou rozmazlenou holkou, jak si myslí. Slíbila si, že splní všechny jeho nároky, pokud to, k vyzařování úcty a respektu z jeho strany, bude nutné.
„Podívej se, jak stojíš,“ pobídl ji naprosto bezcitně. Zkontrolovala letmým pohybem svůj postoj, možná nebyl přímo učebnicovým příkladem, ale, podle ní, nebyl k zahození. Sehnul se a vzal do ruky klacek ležící na zemi. Rozmáchl se a silnou ránou ji udeřil do druhé strany kolene. Skácela se na zem. Během pádu jí proletěla nenávist a bolest. Byla ponížená, jako už několikrát za posledních pár hodin. Byla špinavá a během tréninku se jí rozcuchaly vlasy. Jíní už by to dávno vzdali, ale ona ne. Rukou stáhla neposlušné prameny z obličeje. Zvedla hlavu a podívala se na něj. Trochu se mu rozšířily oči úžasem. Nic podobného ještě neviděl, v očích jakoby ji žnuly plameny a v žilách proudil oheň. Vstala, přišlo jí to až příliš jednoduché, jakoby v okamžiku posbírala ztracenou energii a s vidinou dalšího boje se postavila do bojové pozice, tentokrát skutečně nebylo, co jí vytknout. Stála dokonale. Napřímila katanu proti němu.
„Začneme?“ otázala se mile a sebevědomě. Měl pocit, jakoby to říkala s vědomím, že teprve začíná, i když si byl jist, že je na pokraji svých sil. Přesto svolil a postavil se proti ní.