Krev draka 3. kapitola: Sny a já

"Začneme?" otázala se mile a sebevědomě. Měl pocit, jakoby to říkala s vědomím, že teprve začíná, i když si byl jist, že je na pokraji svých sil. Přesto svolil a postavil se proti ní. Napřáhl svou zbraň a chtěl zaútočit, ale ona byla rychlejší. S překvapivou mrštností se dostala za něj a zaútočila. S hrozivým skřípáním a odlétáním jisker vykryl její útok, odstrčila se od jeho zbraně a udělala otočku. Mocně máchla katanou, ale její ostří zastavilo to ninjovo. Na člověka, jenž nepoužívá chakru je až příliš rychlá, uvědomil si. Nedokázal přesně určit, čím to je, ale věděl, že tohle člověk bez chakry prostě nedokáže. S jejím dalším úderem mu zaplnila hlavu jediná myšlenka; mohla probudit chakru. Ano to by vše vysvětlovalo, její nenadálí posun kupředu i nepředstavitelnou rychlost.
„Byakugam,“ vykřikl, vyhodil katanu na malý zlomek sekundy do vzduchu a spojil ruce k pečeti. Nyní se podíval na dívku. Chytil svou zbraň a vytřeštil oči, v jejích chakro-vodech bylo cosi zvláštního. Nebyla to chakra, tím si byl jist. Bylo to něco jiného, něco velmi podobného chakre Kyuubiho, kterou u Naruta viděl už několikrát. Jenže nebylo to totéž. Nikdy nic podobného neviděl. V dívce proudila rudá, žhavá energie, možná i mocnější než chakra. V mlhavých stínech oné podivné věci se občas objevilo něco, nápadně podobajícího se ohni. Elizabeth cítila moc, cítila sílu, jakou ještě nikdy předtím. Byla si jistá, že je to tak správně, a přesto ji nahlodávalo malé semínko pochybnosti. Co se to s ní stalo? Proměnila se snad v něco, čím nikdy neměla být? Odkud pochází ta tajemná síla naplňující její tělo? Co se stalo s tou malou ustrašenou holkou? Dokáže teď víc, než zvládla předtím? Kým je? Co umí? Není něco špatně? Kam zmizely její pomalé pohyby, vyčerpání, bolest a sny? Sny? Co je vlastně jejím cílem? Co by měla udělat, aby nikoho nezranila, a přesto zvítězila? Před chvilkou si slíbila, že svému dočesnému učiteli ukáže, co v ní je, ale přála si až takovou změnu? Měla bych si dávat pozor na to, co si přeju. V životě vlastně nikdy neměla pěvně určený cíl, vždy to byla jen pomíjivá přání, jenž se snadno vyplnila. Neměla obrovský sen, který by ji stále poháněl vpřed. Měla by si nějaká najít? Netušila jakou sílu mají sny, touha nikdy se jich nevzdat a přes všechny překážky osudu si splnit svůj velký sen. Nevěděla, jak dokonalí pocit prožívá člověk, jenž si právě splnil své celoživotní přání. Ale co dělají lidé potom, až zjistí, že se všechna jejich přání splnila? Najdou si nová, ve většině případů. Takže jejich život je jen neustálé honění se za vzdušnými zámky. V tom případě by raději stála pevně nohama na zemi. Pocítila bolest, strašnou omračující bolest. Nikdy nic podobného nezažila. Podívala se ke svému pasu. Uviděla jen jeho ruku, jak se dotýká míst, která ji bolí nejvíce. Měla pocit, jakoby ji rozerval orgány. Navíc z ní okamžitě vyprchala všechna nově nabytá síla. Měla pocit, že ninja snad ani nechce, aby se zlepšila. Podíval se na dívku, byla vyděšená a v očích se jí leskly slzy bolesti. Ale svůj účel technika splnila. Podivná síla se stahovala k jejímu srdci, mizela a znovu se neobjevovala. Elizabeth zavrávorala, její tělo bylo těžké natolik, že ho nohy neunesly. Sklátila se k zemi. Poslední, co viděla, byl jeho bezcitný výraz, jeho oči odproštěné od veškerých citů. Před obličejem se jí objevila řada bílých světel a pak už neviděla nic.

Točila se jí hlava. Elizabeth zvedla ruku a chytila se hlavu, která ji neuvěřitelně bolela, jako by ji to snad mohlo pomoct. Zvedla se ze země. Teprve teď si uvědomila, kde se nachází. Byla na mýtince a na všude okolo se rozkládal hluboký les. Podívala se na nebe. Neviděla slunce, nejspíš bylo schované za mohutnými stromy. Otřásla se zimou, foukal jemný vánek a ve stínu lesa bylo chladno. Aniž by si to uvědomila, trochu couvla. Nevěděla, co má od zvláštního prostředí čekat. Zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků lesa. Její uši uslyšely něco, co do lesa nepatřilo. Nebyl to pohyb keře, či praskání větviček. Bylo to, jako když mocně vydechne velké zvíře po namáhavém běhu. Otevřela oči a zmocnil se jí strach. Před ní stál velký, dokonalý, rudý drak. Vyděšeně prodýchávala. Pak se odhodlala postoupit o kousek blíž. Náhle ji zaplnil ten samí pocit jako při boji s ninjou. Nová síla, vědomí, že dokáže něco víc než dřív. Nyní věděla, že drak, Sarin, jak se ho instinktivně rozhodla nazývat, jí neublíží. Přistoupila o krok blíž a uvědomila si, že drak je jakoby za mlhovou oponou, že jeho tvář neviděla úplně. Pak její pomalí postup k Sarinovi zastavil další zvuk. Jiný. Tentokrát zvuk kroků. Otočila se a uviděla svého nového učitele. Pomalu si sundával svou masku ANBU. Otočila se zpět k drakovi, ale nic neviděla jen prázdný prostor, který před chvilkou zaplňoval drak. Chtěla se rozběhnout za ninjou, aby mu řekla, co si o něm myslí, aby mu vyložila, že není taková jaká se na první pohled zdá být, že dokáže víc než si myslí, že k ní jednoho dne bude chovat úctu. Ale spadla na zem, neunesli ji nohy. Bylo to stejné jako, když sním bojovala. Znovu jí bolel bok tam, kde se jí při souboji dotknul. Ležela na zemi a pomalu zavřela oči.

„Co sis myslel? Měls tu holku chránit, né jí dostat do nemocnice,“ Ječela Hokage na ANBU v její kanceláři.
„Udělal jsem jen to, co pokládám za správné.“
„Použít na ní chakru je podle tebe správné?“ rozčilovala se ještě víc.
„V chakrovodech jí proudilo něco velmi podobného Kyuubiho chakre.“
„Cože? Myslíš, že je Jinchuuriki?“ Trochu se uklidnila.
„Ne, nabyla to chakra démona, mám pocit, že to něco jiného. Bylo to zvláštní, hodně zvláštní.“ Tsunade se zamyslela. Při té činnosti vypadala jako lidé, kteří spí s otevřenýma očima na přednáškách. Něco ji napadlo. Vstala a přešla ke dveřím.
„Pojď za mnou,“ štěkla na něj, když vycházela z místnosti.

Elizabeth se s trhnutím probrala ze spánku. Byl to jen sen, řekla si, tato věta ji téměř uklidnila. Stále měla však pocit, že něco není tak úplně v pořádku. Její sen, spíše noční můra, byla skutečnější než to, o čem přemítalo její podvědomí jiné noci. S námahou se posadila na posteli v nemocničním pokoji. Na prsou jí tížila jakoby nově nabitá zodpovědnost. Podívala se na hodiny pověšené na zdi v rohu místnosti. Bylo čtvrt na dvanáct. Náhle do pokoje vtrhla sestra a překvapeně se na ni podívala.
„Vy už jste vzhůru?“ zeptala se nevěřícně. Co je to za debilní otázku, pomyslela si Elizabeth a na obličeji vykouzlila výraz říkající “Ty jsi blbá, není to snad vidět?“ Sestřička se probrala z šoku.
„Bude nutné, aby si Vás prohlédl doktor,“ řekla a vycouvala ze dveří. Je divná, usoudila dívka sedící na nemocničním lůžku. Cítila se skutečně dobře, jakoby ono zranění, které ji ninja nepochybně způsobil, samo zmizelo. Slezla z vysoké postele. Přešla přes místnost a zlomyslně se usmála. Přistoupila ke skříni. Byla z dřevotřísky, s podobným materiálem se dívka z bohaté rodiny nesetkala. Otevřela skříň. Světlo ozářilo několik kimon. Zřejmě někdo došel do letního sídla, když jsem byla mimo, pomyslela si. Prohrábla se řadou kimon. Bílé, červené, sváteční, černé….ani jedno se ke mně nehodí. Někde mezi růžovým a oranžovým se objevilo něco, co upoutalo její pozornost. Jedno z ramínek vytáhla ze skříně. Tak tohle je ono, řekla si pro sebe a dál si zálibně prohlížela černou minisukni a k ní padnoucí červené tílko s velkým černým drakem na prsou. Převlékla se. Pohnula s velkými dveřmi skříně, aby viděla svůj odraz v obrovském, obyčejném zrcadle. Ale viděla i něco jiného.
„Co tady chceš,“ zeptala se postavy krčící se ve stínu.
„Není hezké odcházet bez rozloučení,“ řekl a vstoupil do světla pokoje. Opět měl obličej skrytý maskou ANBU.
„Není hezké? Není hezké?“ zaječela na něj, „Já ti povím, co není hezké. Není hezké, že se ninja jako ty není schopný smířit s tím, že mu může konkurovat malá holka, která navíc nepoužívá tu vaší chakru.“ Otočila se k němu obličejem a vypadalo to, že se už uklidnila.
„Není hezké, že životy lidí jako jsem já a ty se musely střetnout,“ pokračovala, „Navíc mi nedokážeš říct své pravé jméno, Neji Hyuugo, moc se neznáme, ale vím, že pod tou hloupou maskou jsou i city a tohle tvé skutečné já teď trpí. Takže mi neříkej, co není hezké, protože já znám etiketu lépe než kdokoli jiný. Nezapomínej, kdo jsem a co dokážu změnit.“ Ano, teď skončila. Nejen, že znala jeho skutečné jméno, ale dovolila si s NÍM mluvit jako s podřízeným a to člen nejvznešenější rodiny z Listové nemohl skousnout. Nevěděl, jak reagovat a nechtěl si přiznat, že má vlastně pravdu. Uzavřel jí tentekusti, jen protože viděl zvláštní energii v jejích chorovodech nebo proto, aby nemusel snášet vnitřní ponížení od čtyři roky mladší dívky, která neumí použít chakru?
„Tys mi taky neřekla své pravé jméno,“ řekl s hranou lhostejností.
„Řekla jsem ti část pravdy,“ odvětila hned, „Jsem přeci E-liza-beth.“
„Měli bychom začít znovu,“ řekl a sundal si masku. Elizabeth vypadala překvapeně. Ani se jí nedivil, byl to od něj jediný akt vlídnosti, dobré vůle, citů a možná……možná i přátelství.
„Jsem Neji Hyuuga,“ představil se, jakoby se viděli poprvé. Elizabeth na tu hru přistoupila.
„Elizabeth Nagamasa Tokigeshi Minamoto,“ řekla, „Chceš znát i tituly?“ Maličko se uculila.
„Myslím, že to nebude nutné,“ odvětil, ale bylo znát, že se její veselí přeneslo i na něho. Dívka na něj působila zvláštně. Vedle ní dokázal ukázat své pocity. Dokázal by zapomenout na předpisy a vyložit to, co si doopravdy myslí. Dokázal by říct, že osud je blbost.

Ležel na posteli a přemýšlel. Možná by se to dalo přirovnat ke snění, ale byl to sen? Dá se nazvat zabití člověka, který ukončil někomu blízkému život, snem? Spíše pomstou. Ano, to slovo skvěle vystihovalo věc, na kterou myslel. Chtěl jen udělat to, co pokládal za správné, nic víc, nic míň. Třeba onen nenáviděný Hyuuga učinil stejnou věc, udělal to, co pokládal za správné. Jak může být správné někoho zabít. V Saizově (tak se jmenoval) případě to byla výjimka. On mohl, udělá správnou věc. Zabije vraha. Saizu vstal z postele. Rozhlédl se po pokoji. Byl velký a honosný, ostatně o tom vypovídala cena za noc v hotelu, který si vybral. Nebyl jako ostatní mstitelé, nevybíral si nejlevnější ubytovny ve vesnici, aby byl nenápadný. Takové podniky jsou navíc plné pochybných individuí a ty mohou být nebezpečné. On si vybral tenhle hotel, drahý a luxusní. Do hostí tohohle hotelu by nikdo neřekl, že by dokázal někoho zabít. Ano bohatí mají spoustu privilegií, věcí, které jsou ostatním tak nedostupné, že si je ani nedokážou představit. Saizu vyšel z místnosti. Byl plný očekávání, lačnosti po pomstě a po novém začátku, o kterém si myslel, že bude jednoduchý, když všechny jeho závazky k rodině padnou. Ano, dnes byl ten den. Den kdy dokáže to, po čem tak dlouho toužil. To, o čem si myslel, že mu usnadní život a pomůže mu to začít znovu. Ano, dnešek měl přinést nový začátek. Dnes měl vykonat svou pomstu.

„Kde se může holka z dobrý rodiny, vychovaná gejšami dostat k tvojí slovní zásobě,“ zeptal se dívky sedící naproti němu v obrovském křesle.
„Já……no řekněme, že jsem měla zvláštní dětství ,“ řekla, ale neodpověděla Nejimu na jeho otázku.
„Zvláštní dětství? Docela bych se chtěl dozvědět, co tenhle pojem znamená,“ podotkl a dal jí jasně najevo, že chce slyšet víc.
„Můj dosavadní život by se dal rozdělit do dvou částí. Část, kdy mě nazývali Elizabeth a část, kdy jsem byla Liza. Ta první jsou chvíle s vějíři, gejšami a vybranou společností. Až na tu druhou jsem pyšná.“ Nahodil tázaví pohled.
„Vždycky jsem se vypařila a chodila za dětmi z ulice. Prala jsem se a byla jsem ve skupině zástupce šéfa, dalo ba se říct. Mohla bych je i vést, ale nebyla jsem tam tak často. Hráli jsme si v blátě, kradli jídlo na trzích, utíkali po střechách před těmi, kteří nás přistihli při těhle blbostech. Jednou jsme se zmocnili vlajky kasáren hlídek. A vždycky, když nás chytili, vzala jsem vinnu na sebe, protože dceři vladaře se nic nestane. Našim největším nepřítelem byli děti kupců. Jednou jsem se ocitla v jejich zajetí. Přivázali mě ke kůlu, ale protože se nevyznali v uzlech, lehce jsem jim utekla. Děti ulic mě nazývali Lizou ohnivé duše. Taky díky tomuhle výcviku jsem byla schopná utéct lidem, kteří po mojí rodině jdou. Nikdy nechytíš dítě, které se nesvém městě vyzná, pokud nejsi stejný.“
Byl docela překvapený. Nikdy by do ní neřekl, že by dokázala před někým utíkat, dokonce úspěšně. Elizabeth se podívala z okna, bylo už docela pozdě. Právě upadly do říše snů i ty poslední paprsky slunce, ještě před chvilkou ozařující vesnici. Náhle uviděla pohybující se stín. Šedou šmouhu dobře skrytou ve hře světel.
„Běž za mě, někdo tu je,“ řekl, vstal z křesla a postavil se před dívku.