Potomek dvou klanů - 4 Objevení síly

Je tu čtvrtý díl a nevim, kdy bude další jedu pryč a nejspíš budu až do srpna. Takže se předem omlouvám za vaše čekání ,ale ted muj příběh!!

Druhý den jsme vyrazili na venkovní cvičiště. Byl to docela prostorný palouk blízko lesa, kde tekla křišťálově čistá řeka. Uprostřed palouku stál mladík, kterému mohlo být tak sedmnáct s katanou připevněnou na zádech. Jen co nás uviděl, šel nám naproti. Představování se ujal Kasag.
„Tohle je Goro, nejlepší bojovník a mistr v boji s katanou ve vesnici ukryté ve Vodních vírech.“
„Dobře, já jsem Naruto Uzumaki, dáme se do toho ne?“ Při těch slovech jsem tasil katanu.
„Hai!“
Katana se mi v ruce slabounce rozzářila. Začal boj. Ze začátku byl hodně vyrovnaný, ale během chvíle bylo vidět, že mám navrch. Katana byla jako součást mého těla, radovala se se mnou při každém pohybu. Boj skončil asi po deseti minutách, když jsem Gorovi vyrazil katanu z ruky.
Jen co boj skončil, projela mnou silná vlna energie a já jí cítil po celém těle.
Nereagoval jsem na jásaní Kaory a Kasaga ani na blahopřání ze strany soupeře.
Poodstoupil blíž k řece a upřeně se na ní zadíval. To co následovalo, mi vyrazilo dech. Začal slabounce foukat větřík, v pravé ruce mi zaplápolal malý ohýnek a v levé poskakovala kulička vody. Také mi přišlo, že vidím skrz věci. Nevěřícně jsem se díval na své ruce. Nejednou se vše uklidnilo. Až na ten zvášní pocit v mých očích.
Kasag, který si toho všiml, okamžitě přiběhl.
„Tak je to pravda, že katana vkládá do rukou uživatele živel vody a zesiluje jeho ostatní již probuzené. Můj bože…“
„Co se stalo?“ Zeptal jsem se a upřeně jsem se na něj podíval. To co následovalo, mě odrovnalo ještě víc. Viděl jsem jeho chakrový oběh a chakra body, také ke kterému elementu by měl největší sklon a teplotu těla.
„Co... co to je?“ Párkrát jsem zamrkal a viděl jsem normálně, ale ten zvláštní pocit mě neopustil pořád byl ve mně a v mých očích.
„Měli jsme za to, že je to jenom legenda.“
„To o mě jste taky mysleli, že je to jenom legenda. Tak co se děje co to mám s očima?“
„Raději se podívejte sám.“ S těmi slovy mi podal zrcátko.
Uchopil jsem ho a zadíval se na své oči, zrcátko mi vypadlo z ruky a pozbylo se na tisíce kousků.
V mých očích se třpytila tenká stříbrná spirála.
Nevěřícně jsem se podíval na Kasaga.
„To je Kekkei genkai klanu Uzumaki je zvláštní, že se u vás probudilo až teď, ale zároveň je to pochopitelné.“ Odmlčel se
„Co je pochopitelné?“
„Aby jste rozuměl, tohle není jen tak obvyklé Kekkei genkai jako třeba Byakugan, které se obvykle dědí z generace na generaci teda jestli to není výjimka. U klanu Uzumaki je to jinak, každých padesát let se rodí člen, který má schopnost jej probudit. Ostatní členové tento gen jenom předávají svým potomkům.“
„Takže jestli tomu rozumím správně tak ten, kdo měl oční techniku k dispozici naposled byl padesát generací ode mě vzdálený?“
„Bohužel ne, je to už sto padesát let co se Kekkei genkai klanu Uzumaki neprojevil až teď na vás. Je to opravdu divná shoda náhod.“
„Ano to je a jak se vůbec jmenuje?“
„Nukagan,“ Odpověděl. (Vymyšlené nevěděla jsem jak bych ho měla pojmenovat.)
Asi rok jsem cvičil techniky klanu a svůj Kekkei genkai a také boj s katanou, ale nebyl to jenom trénink. Musel jsem zařídit a zrekonstruovat celou vesnici a založil akademii. Stále se mi ale stýskalo po Konoze a měl jsem nevyřízené účty s Akatsuki. Jednou jsem trénoval na jezeře a zavolal si na pomoc Gamakichiho a Gamatatsuho abych natrénoval nějaké jutsu.
„Co potřebuješ Naruto?“ Ptali se mě bratři.
„Chtěl bych si pocvičit Suiton: Teppoudama (Živel voda: Kulka z vodní pistole) a nacvičit nějaké další techniky s vámi.“
„Hmmm, a nebylo by lepší, kdybys šel s námi na horu Myouboku? Přece jenom tam bych se ti mohl věnovat stále a možná bys nalezl i něco ze své minulosti.“
„Ale proč bych se nemohl učit s tebou a tady mám povinnosti ve své vesnici. Ze své minulosti?“
„Svojí vesnici?“
„Ano, objevil jsem klan Uzumaki a stal jsem se vůdcem a také spravuji celou vesnici, protože můj klan to tak dělával. Proto nemohu jen tak odejít. Jak jsi to myslel s tou minulostí?“
„Aha, ale pokud se chceš něco nového naučit, musíš jít se mnou. Můžeš se dozvědět, kdo byl tvůj otec. “
„Cože? Vy to víte? Ale jak?“
„Já to nevím Naruto, ale vím o někom, kdo by to vědět mohl. Pojď se mnou a dozvíš se to.“
„Dobře, předám na chvíli spravování vesnice Kasagovi.“
„Můžeme?“
Zašel jsem za Kasagem a vše mu vysvětlil. Vzal to celkem dobře. Oblékl jsem si klanový plášť, připnul katanu a vyvolávací svitek na všechny knihy a svitky z knihovny. Vyrazil jsem před bránu, kde mě hodlal Gamakichi přenést na horu Myoubok. Velice mě potěšilo, když jsem uviděl před bránou velký dav lidí, kteří se přišli se mnou jako vůdcem a přítelem rozloučit. Pak mě Gamakichi přenesl před velkou bránu žabí vesnice. Hora byla nádherná, ale ještě hezčí byla žabí vesnice. Na každém kroku nás potkávala nějaká zvědavá žába. Gamakichi mě zavedl před malý, ale honosný domek, kde mě nechal stát a odešel. Z domku vyhopsal malý, sotva šedesáti centimetrový žabák v kimonu.
„Zdravím Naruto.“
„Ahoj… ehm dobrý den. Vy mě znáte?“
„Jistěže, ale ty mě asi ne co?“
„Ne.“
„Já se jmenuji Fukasaku, sage zdejších žab a teď i tvůj učitel tedy jestli budeš chtít.“
„Jistěže budu chtít, ale co mě budete učit?“
„Áááá, nedočkavý jako vždy. Na to je ještě čas. Gamakichi tě zavede tam, kde budeš bydlet, a aby ses nedivil v tom domě přebýval i Jiraiya když tady byl.“
„Ero-sennin?“
Potom mě Gamakichi odvedl před malinkatý dvoupatroví domeček na kraji vesnice. Když jsem vešel, připadalo mi, že na každém kroku vidím něco z Jiraiyi. Pomalu jsem si to tam prohlížel.
Domek byl skromný, ale útulný. Dole byla menší kuchyňka, koupelna a WC a malý obývací pokoj. Po točitých schodech jsem se dostal do ložnice. Ložnice nebyla nijak zvláštní, byla tam postel, jeden psací stůl a židle. Na stole ležely dvě obálky jedna byla velká a žlutá s neznámou adresou a druhá byla pro mě. Otevřel jsem jí a začetl se.

jestli tohle čteš tak jsem už zemřel a nestihl ti říct pravdu o tvém otci, jelikož to bylo zakázané to říkat, ale teď je to už jedno jsem po smrti tak ti to mohu říct.
Proto jsem napsal tenhle dopis, aby si se aspoň trochu zorientoval v tajemstvích svého rodu.
Nevím jestli ti to už někdo řekl, kdo byl tvůj otec. Je na čase, aby ses dozvěděl pravdu. Tvůj otec byl Minato Namikaze jestli nevíš tak, Čtvrtý hokage. Pokud jsem první od koho ses to dozvěděl věř, že tvůj otec neměl jinou možnost, než do tebe zapečetit lišku věřil, že jí jednou budeš moct ovládat a využívat její sílu. Také bych ti chtěl předat tvoje dědictví, které tu pro tebe otec zanechal.
Když odšoupneš postel, najdeš padací dveře a pod nimi Minatovu bojovou výzbroj a hlavně jeho bájnou katanu světla. Také tam nejdeš můj a jeho svitek s technikami, které se ti budou určitě hodit.
Od teď jsou tvoje, přeji ti hodně štěstí Naruto Uzumaki Namikaze.

Ps: Dej tu druhou obálku mému vydavateli je to moje konečné dílo Icha Icha doufám, že se bude líbit.

Zadíval jsem se na postel a podle návodu jsem našel vše, o čem se psalo v dopise. Nejvíce mě zaujala katana mého otce. Na které po uchopení lehce zazářil nápis „Namikaze“, který měla na rukojeti.
Připevnil jsem si katanu na záda vzal oba svitky a vydal se hledat nějaké volné místo na trénink.
Našel jsem ho kousek za vesnicí, kde od té doby bylo moje soukromé cvičiště.
Byl jsem už v žabí vesnici skoro tři měsíce když mi zbývalo dokončit jedinou otcovu techniku a to teleportační jutsu, když něco málo před koncem se u mě zastavil Fukasaku-sama a pozoroval mě.
Skoro jsem to už měl, když to už nevydržel a šel se mě na něco zeptat.
„Vidím že jsi velmi pilný. Kolik ti toho ještě zbývá?“
„Už jenom dokončit moje vlastní teleportační jutsu a budu mít všechno. Jen mě něco napadlo, s čím byste mi mohl poradit.“
„Jen řekni co potřebuješ?“
„Chtěl sem se zeptat jestli bych mohl založit novou skupinu vyvolávacích zvířat.“
„Ano, šlo by to,“ zamyslel se „ale musel bys jim zaopatřit nějaké místo odkud bys je mohl snadno vyvolávat a zajistil jim bezpečí. A také budeš potřebovat vyvolávací svitek a založit smlouvu, něco podobného, jako máš u nás. Což by byl pro naprostého laika docela problém.“ Odmlčel se. „A ještě něco, co by to bylo za zvířata? Víš, aby je už někdo nevlastnil.“
„No myslel jsem na lišky. Jsou přece jenom velmi chytré a občas mi připadá, že mají i na ninja psy.“
„Lišky? Hmm, dobrá volba, zatím nevím, že by je už někdo měl a pro tebe budou ideální když sám jednu máš v sobě.“
„A pomohl byste mi tedy?“
„Hmm, bude to trochu obtížné, ale ano, mohu ti v některých věcech pomoct.“
„V tom případě velmi děkuji a proč jste se ptal předtím na můj trénink?“
„Chtěl bych tě začít učit techniky poustevníku, sage mód, Ale máš zatím dost práce tak já půjdu.“
„To není potřeba, jsem hotový můžeme jít.“ Dodá a široce se usměje.
„Už? Vždyť jsme spolu teď mluvili a to jen pár minut a...“
„To je v pořádku měl jsem v zadu na palouku klon, který se za tu dobu, co jsme mluvili trénoval a já vám mohu předvést svoje nové teleportační jutsu.“
Než stačil Fukasaku něco odpovědět zmizel jsem ve víru malých kapiček vody a objevil se za ním.
„Tak můžeme jít.“
Techniky poustevníku byly náročné ale Pa (nechtělo se mi pořád vypisovat Fukasaku) mi prozradil, že mám na ně opravdu velký talent a během měsíce jsem uměl dokonale vstřebávat přírodní chakru a plně jí využít. Větším úkolem však bylo najít nějaké příhodné místo na moje nové vyvolávací zvířata. Trvalo mi asi dva týdny, než jsem našel místo, které se mi líbilo. Bylo to krásné a prostorné údolí nedaleko hory Myoubuku. Pa mi pomohl se vším vybavení a také jak chránit údolí nějakým jutsu, které mi nechtěl prozradit. Spolu s ním jsme založili liščí vesnici se vším všudy a já dostal na starost najít a vychovat schopné ninja lišky. V této chvíli jich je v údolí asi sto.“
Skončil svoje vyprávění Naruto. A zvedl se, že půjde, ale Tsunade ho zadržela otázkou.

Pokračování příště....