Ve spárech smrti 13: Slzy

Jeho oči mě doslova pohltily, vtáhly do sebe. Vzápětí jsem se ocitla ve strašlivé tmě, nikde nic, ani jsem na ničem nestála - byla jsem zkrátka v nicotě. Začala se mě zmocňovat panika. Najednou se však všechno zatočilo, načež jsem si s hrůzou uvědomila, že mě ze všech stran obklopovaly plameny. Obrovské rudooranžové jazyky se po mně plazily jako živí hadi. Cítila jsem, jak mi užírali ruce, nohy, hlavu, prostě celé tělo. Oči mi vybuchly, má ohořelá kůže se rozpadala jako omítka, nechráněná svalovina začala černat a smrdět uhlem. A pak mi to došlo… já uhořím!
Někdo snad zaslechl mou nevykřiknutou prosbu o pomoc, protože oheň vzápětí zmizel. Zato se ovšem objevilo něco daleko horšího - moře. Ale ne to moře, ve kterém se všichni tak rádi koupali. Ne to osvěžující, klidné, průzračné moře. Tohle bylo totiž temné - věděla jsem to, i když jsem vůbec nic neviděla -, děsivé, a hlavně plné soli, která se mi zažrala do kůže jako parazit. Vstřebala se do holého masa na mém nechráněném těle a užírala mě zaživa. Bylo to… nepopsatelné.
Bodání tisíce kunaiů a shurikenů, řezání katan, útoky zubů divokých šelem a další hrůzy - kdyby to někoho postihlo najednou, mohl by dotyčný zažít tak desetinu bolesti, kterou jsem právě cítila já. Vlastně to nebyla tak docela obyčejná bolest. Bylo to nesnesitelné utrpení, šílená muka, jež by normálního člověka připravily o rozum i o život. Ale já jsem přes to všechno stále nějak podvědomě cítila, že jsem nebyla obyčejná. A to hned z několika důvodů.
Za prvé - cítila jsem to mučení. Možná až moc. Byla jsem si plně vědoma toho, co všechno se se mnou dělo.
Za druhé - stále jsem měla šílený hlad. Ta potřeba tu zkrátka pořád byla, ale nesnesitelná muka mě od ní jen na chvíli odtrhla.
A za třetí - tušila jsem, že za tímhle vším stojí ten, jemuž jsem se podívala do očí jako poslednímu… Byl to… On. Pein.
Najednou moře zmizelo, ale ukrutná bolest stále přetrvávala. Nečekaně jsem dopadla na tvrdou zem. Nebyla jsem schopna pohybu… vlastně i pouhé dýchání nebo tlukot srdce ve mně vyvolávalo další a další utrpení.
Zničehonic jsem zaslechla hlas. Po něm pak přišel další, pak ještě jeden, a ještě jeden, nemělo to konce. Postupně jich přibývalo a všechny něco nesrozumitelného šeptaly. Po chvíli tiché mumlání přešlo v křik. Bylo to nesnesitelné! Všechny ty hlasy řvaly přes sebe, nerozuměla jsem ani slovo. Třeštila mi z toho hlava. Chtěla jsem si zacpat uši, ale neodvážila jsem se pohnout. Najednou jsem už dokázala rozeznat jednotlivé hlasy. Nepoznávala jsem je, byly mužské i ženské, ale ani jeden z nich mi nebyl povědomý.
Chtěla jsem pochopit, co na mě ty hlasy pořád křičely. A když už se mi to konečně podařilo rozluštit… přála jsem si, abych na místě zemřela. Obviňovaly mě… Křičely, proč jsem to udělala. Proč, proč, proč… Proč jsem je zabila. Křičely, že jsem zrůda, monstrum, prokleté ohavné zvíře. Křičely, abych zemřela, že už tu nemám co dělat, že jsem jen na obtíž.
Opravdu jsem si to přála. Všechno by pak skončilo. Ale nedařilo se. Čím víc jsem si přála zemřít, tím víc se hlasy rozkřičely. Jednou to byl pláč, pak obviňování, proklínání a pak zase pláč. Bylo to k nevydržení… a ubíjelo mě to. Cítila jsem, jak mě ta slova zevnitř bodala, řezala, pálila…
Už jsem nemohla dál. Z vybuchnutých očí se mi spustily krvavé slzy. Kdybych mohla, zaječela bych z plna hrdla. Ale něco mi říkalo, abych to nedělala. Ani jsem nevěděla proč, nedávalo mi to smysl. V té chvíli ale nedávalo smysl nic, tak jsem s vypětím všech zbylých sil držela jazyk velmi pevně za zuby.
Stačilo mi to… Měla jsem dost. Tohle slovo mi vyvstalo na mysli a já se ho neomylně držela. Už dost… dost…!
Asi se mi to jen zdálo, ale hlasy se zdály být tišší. Já je však chtěla umlčet navždy.
Tak dost! Dost! DOST! DOST!!! DOOOST!!!
Zadržela jsem dech a vytřeštila oči dokořán. Srdce mi divoce bušilo, jako by snad chtělo vyskočit z hrudi. Oči jsem měla mokré… stejně jako tvář, po níž mi tekly slzy. Chvíli mi trvalo, než jsem si konečně uvědomila celou situaci. Přede mnou stál On a probodával mě pohledem. Kupodivu to bylo cítit.
Vzápětí mi to všechno došlo. Ta spirála v jeho očích… Muselo to být nějaké jeho Jutsu. A určitě to nebyla iluze, následky jsem na sobě stále silně cítila. Fyzické nic neznamenaly, svalovina se vyčistí a uzdraví sama, kůže mi za chvilku doroste. Zato ty psychické… u těch jsem si byla naprosto jistá, že jen tak rychle nezmizí.
Zírala jsem na něj, na nic jiného jsem se už nezmohla. Spirála v jeho očích se stále točila, ale tentokrát to se mnou nic nedělalo. Tiše jsem vydechla zadržovaný vzduch. Z očí mi stále tekly slzy. Ani jsem se nesnažila je nijak zadržet nebo setřít. Bylo mi to upřímně jedno.
Najednou jeho pohled vyhasl. Další chvíli si mě podmračeně prohlížel, pak se ale nečekaně otočil a odkráčel si někam pryč. Nenásledovala jsem ho pohledem, ovšem jasně jsem slyšela, jak před ním všichni rychle ustoupili. Vzápětí jsem na sobě pocítila několik párů šokovaných očí. Nevěnovala jsem jim pozornost.
Pusou jsem se pořádně nadechla a dala si chvilku na oddych. Poté jsem si vytáhla kunaie ze spánku a pak jsem pevně uchopila násadu na kose. Jen s ní stačilo velmi rychle opsat půlkruh a ostří bylo venku. Zbraně jsem upustila, až s hlasitým zařinčením dopadly na zem.
Otočila jsem se, že půjdu do svého pokoje. Co jsem však nečekala, bylo, že tam všichni ti muži pořád stáli a zírali na mě. Když jsem k nim zvedla oči, znovu se postavili do bojových pozic. Ignorujíc je jsem sklonila hlavu, mé slzy dopadly na zem. Proběhl mnou šok, když jsem spatřila, že byly červené. Hřbetem ruky jsem si otřela oči a pak na svou ruku pohlédla. Bylo to tak - z očí mi tekly krvavé slzy.
Aniž bych znovu zvedla hlavu, proběhla jsem kolem překvapeného hloučku a rychle zamířila do svého pokoje. Rozrazila jsem dveře, zevnitř jsem jimi stejně hlasitě práskla, po čemž jsem chvíli zůstala s vytřeštěnýma očima stát. Pak jsem se o ně opřela a bezmocně se po nich svezla až na zem, načež jsem si složila zakrvácený obličej do stejně zakrvácených dlaní.