Ve spárech smrti 14: Návrh
Seděla jsem u těch dveří… ani nevím jak dlouho. Pár hodin určitě. Mezitím se všechna moje povrchová zranění zahojila, zbyla už jenom zaschlá krev. Ani jsem z ní necítila nevolnost… kupodivu.
Nebyla jsem schopná se jakkoliv pohnout, ačkoli mě nic nebolelo. Cítila jsem, jak mi tělo pomalu tuhlo z nedostatku pohybu. Bylo to nepříjemné, chtěla jsem si alespoň na chvíli odpočinout, ale kdybych si lehla na postel, zaručeně bych ji celou pošpinila.
Při té myšlence jsem se musela sarkasticky zašklebit. Trčela jsem v zajetí nějaké vražednické bandy a ještě jsem dokázala myslet na to, abych jim neumazala povlečení. Já a ta moje dobrácká povaha!
Z posledních sil jsem se svalila na bok. Byla jsem tak unavená. A hladová. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled viděla pořádné jídlo… Zmučeně jsem zavřela oči, abych nemyslela na kručící žaludek, který se co chvíli hlasitě ozýval.
Po značně dlouhé chvíli jsem na chodbě zaslechla několik hlasů. Mužských. Ale byla jsem tak zesláblá, že jsem ani nerozeznala jednotlivá slova. Jejich kroky se najednou zastavily u mých dveří a nastalo hrobové ticho. Pár okamžiků nato se klika ohnula dolů a dveře se otevřely na milimetrovou škvíru. Problém byl v tom, že jsem ležela těsně u nich, takže jsem bránila vstupu. Těm venku to ale asi nedošlo, proto se už už pokoušeli dveře vykopnout.
„Moment,“ zamumlala jsem slabým hlasem a z posledních chabých sil se donutila vstát. Škrábala jsem se na nohy dobrou minutu, než jsem jim pomalu otevřela.
Úplně vepředu stál jakýsi kluk s červenými vlasy, za ním se pak tyčil nějaký obr s maskou a jasně zelenýma očima a vedle něj stál ještě větší obr s podivnou bledě modrou kůží. O rameno si opíral takový obrovský obvázaný meč, přičemž se mi zdálo, že se jen stěží ovládal ho na mě nepoužít. Všichni na sobě měli černé pláště s červenými mraky.
„Pojď s námi,“ řekl ten červenovlasý ledovým hlasem.
Beze slova jsem sklonila hlavu a přešla přes práh. Když jsem za sebou zavírala dveře, koutkem oka jsem zahlédla, jak ten s modrou kůží pevněji stiskl rukojeť meče. Polkla jsem.
Červenovlasý se vydal chodbou doleva. Pak jsem spatřila, že ti druzí dva tam pořád stáli, takže mi došlo, že mám jít. Teprve když jsem vykročila za tím mladíkem, následovali mě.
Po chvíli jsme se ocitli před nějakými dveřmi. Červenovlasý na ně zatlačil a vešel dovnitř, já hned za ním a tamti dva mě taky následovali. Po pár krocích jsem se zarazila. Několik metrů přede mnou stál velký stůl a za ním seděl Pein. Vedle něj stála ta modrovlasá. Rozpačitě jsem se rozhlédla, přičemž jsem zpozorovala ještě několik dalších lidí v černých pláštích s červenými mraky. Očima jsem se zastavila na tom Ulízanci s kosou. Na krku měl dvě zašité jizvy tvaru půlměsíce - otisky mých zubů.
Změřil si mě se znechuceným výrazem, pak odvrátil hlavu a odplivl si. Nechala jsem to být. Dále upoutal mou pozornost ten černovlasý, jenž stál až v zadním rohu ve stínu. Oheň z hořící louče ho jen slabě osvětloval. Taky měl na sobě plášť. Probodával mě hrozivýma, černýma očima, přičemž mi s údivem došlo, že mě ten jeho nenávistný pohled zabolel. Odvrátila jsem se a pohlédla na Peina.
Po celou tu dobu mě sledoval. Už neměl ty samé oči jako předtím, ale taky nebyl zrovna klidný. Tiskl zuby k sobě, asi přemáhal výbuch zuřivosti. Sebeovládání mu očividně dělalo značné obtíže.
„Nechápu, proč je vůbec ještě naživu. Nejradši bych ji na místě sejmul!“ zavrčel Ulízanec.
Přešla jsem jeho poznámku s klidem.
Pein se nadechl. „Nemůžeš se vrátit do Konohy, když víš, kde máme sídlo…,“ začal.
„Tak za prvé - než bych se vrátila do Konohy, to si radši nechám namlátit ještě jednou. A za druhé - vždyť jsem byla v bezvědomí, nepamatuju si cestu sem!“
„Sklapni, když mluvím!“ zařval Pein.
Z hrdla se mi vydralo zavrčení. „Nebo co?“
Zezadu se ozvalo několikero zařinčení. Ani jsem se nemusela otočit, abych věděla, že na mě vytáhli zbraně. Ta modrovlasá se taky připravila.
Uchechtla jsem se. „Ale no tak, to jste se ještě nepoučili nebo co? Mě nemůžete zabít!“
Neznámo proč se jejich pohledy stočily na Ulízance. Ten si mě změřil zamračenýma očima.
Vyznělo to ode mě dost arogantně. Nesnášela jsem namyšlenost a předvádění se, ale když už tu byla ta možnost, chtěla jsem ji využít. Rty se mi roztáhly do úšklebku. „Nemáte na vybranou. Pokud mě pustíte, prozradím váš úkryt a poženou se na vás doslova celé Země. Ale zabít mě taky nemůžete. Hm… co s tím?“ Naoko jsem se zamyslela. „Mám návrh. Necháte mě tady a já vám pomůžu zničit Konohu. Co vy na to?“
Nastalo ticho.
Pein zřejmě usilovně přemýšlel. Pořád po mně přejížděl očima a mračil se. Pak se krátce nadechl. „Nám nejde o Konohu, ale o jejího Jinchuurikiho.“
Po těch slovech ve mně hrklo. Neudržela jsem svůj tvrdý výraz a nahradil ho šokovaný pohled. Sklonila jsem hlavu a zalapala po dechu.
V mysli jsem si vybavila Naruta. Toho veselého, hyperaktivního blonďáka, který k nám chodil tak často nakupovat. Vzpomněla jsem si na ten jeho úsměv, jímž mě vždycky obdařil, když vstoupil do našeho obchodu. Rázem jsem si vzpomněla na všechno, co se ho týkalo… na jeho hlasité pozdravy, na jeho „dattebayo“ za každou větou… a hrdlo se mi stáhlo úzkostí. Nechtěla jsem ho obětovat. Jeho ne. On byl jediný, kdo se na mě díval jako na normálního člověka. V těch jeho sytě modrých očích nikdy nebyl ani náznak opovržení, které ke mně cítila většina ninjů a kunoichi. Svým způsobem jsem ho měla i ráda. A on měl zemřít.
Pak jsem si ale vzpomněla na tu noc, kdy mě vyhnali, a sevřela jsem ruce v pěst. Smutek a lítost vmžiku nahradila vražedná zuřivost. Ramena se mi roztřásla při představě, že se jim brzy pomstím. A ten den se blížil… Nenávratně!
Zvedla jsem hlavu a odhodlaně se podívala Peinovi do očí. „Pro mě za mě si ho klidně vezměte. Ale…,“ protáhla jsem, nastala dramatická pauza, „zbytek Konohy nechte mně!“ dořekla jsem smrtelně vážným hlasem.
Chvíli bylo ticho. Nikdo se ani neodvážil dýchat, jak jsme všichni netrpělivě čekali na jeho odpověď. Už jsem ale předem věděla, jak bude znít.
Na tváři se mu usadil zlověstný škleb. „Platí!“
Hm... no comment. x)
Misia L: Koľkokrát, že už deklarovala svoje rozhodnutie zničiť Konohu? Ale hlavné, že má dobrácku povahu.
Teda aspoň si to ešte o sebe myslí. A prestáva používať strelené prezývky. na jednu kapitolu sa toho udialo dosť málo...
Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod?, Fajka ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
Fan-mangy: To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...
![](http://nd06.jxs.cz/293/870/d53812c7ce_93947337_o2.gif)
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR
Co ti ještě na to mám říct? Že už skoro spím, ale tvoje povídka mi nechce dovolit zalehnout?![Laughing out loud Laughing out loud](/modules/smileys/packs/example/lol.png)
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
je to nádherné
úžasné...a já dál nevím ![Smiling Smiling](/modules/smileys/packs/example/smile.png)
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.
krása![Smiling Smiling](/modules/smileys/packs/example/smile.png)
92% teenagerů poslouchá hiphop. Pokud patříš mezi zbývajících 8%, přidej si tohle do podpisu.
*thanks ^^*
Nové FF:
Tsumeato 3: Bílá chryzantéma Rozhodnutí Sladké sny Sluneční paprsky a kytky po dešti