Ve spárech smrti 18: Fotka

Po chvíli jsme dorazili do jeho pokoje. Jako ve všech ostatních, i tady se svítilo loučemi. Stály tu dvě postele, dva noční stolky, dvě hodně velké skříně a stolek s židlemi.
Zatímco jsem se ve dveřích rozhlížela, Deidara otevřel jednu velkou skříň a něco z ní vzal. Poté přistoupil ke stolku a otočil se ke mně. Trhla jsem k němu očima.
„Sedneš si nebo tam zůstaneš stát?“ zeptal se s lehkým úšklebkem na tváři.
Zrudla jsem a vykročila ke stolku. Posadila jsem se na jednu ze dvou židlí. Postavil se za mě, na okamžik nastalo ticho. Pak jsem ucítila, jak mi letmo pročísl vlasy, načež je začal pomalu rozčesávat. Pomyslela jsem si, že to bude bolet, jelikož to byl přece jenom chlap a ti pro tyhle věci nemají cit. O to víc mě pak udivilo, když jsem zjistila, že to bylo docela příjemné. Netahal mě za vlasy, ani je nerval. Vlastně je česal ještě lépe a s větším klidem, než jsem to kdy dokázala já.
„Asi bych se o své vlasy nedokázala tak starat, jako to očividně děláš ty,“ zamumlala jsem.
„To bys ale měla, jako každá správná holka.“
Zamračila jsem se. „Jenže já nejsem jako každá správná holka,“ zašeptala jsem zahořkle.
Nastalo ticho. Po chvilce jsem si povzdychla a uvolnila napjaté svaly ve tváři. Už zase jsem reagovala příliš horečně.
„To mi došlo... Po tom, cos nám předvedla,“ odvětil a uchechtl se. Moje chování ho zřejmě vůbec nenaštvalo.
Po pár minutách najednou s česáním přestal. Udiveně jsem se na něj otočila, přičemž mi došlo, že už skončil. Překvapeně jsem si prsty pročísla opět hladké vlasy a nepatrně vykulila oči. „Takhle rychle jsem to ještě nikdy nezvládla.“
Ušklíbl se. „No jo, to musíš umět. I v rozčesávání vlasů je kousek umění.“
V duchu jsem se rozesmála. Tenhle kluk byl daleko víc holka než já...
Chvíli si mě pozorně prohlížel, z čehož jsem značně znejistěla. Ošila jsem se. „Co je tu tak zajímavého?“
Pohlédl mi do očí. „Já jen, že po celou tu dobu, co jsi tady, tě poprvé vidím upravenou a pěknou,“ pronesl s letmým úsměvem.
Překvapeně jsem na něj zírala, načež jsem však musela rychle uhnout pohledem, jelikož se mi do tváří hrnula krev. To bylo snad poprvé, co mi někdo složil kompliment. Poprvé za celý život.
Zatímco jsem si mezi prsty rozpačitě mnula pramínek vlasů, zničehonic mi hlasitě zakručelo v břiše. Rukou jsem si rychle objala pas, ale kručení nepřestávalo. Zčervenala jsem ještě víc, úkosem jsem na Deidaru pohlédla.
Pobaveně pozvedl koutek rtů. „Hladová?“
„Co myslíš?“ opáčila jsem naoko podmračeně a sledovala, jak se s chechtáním vydal ke dveřím. Mlčky - tedy skoro, můj prázdný žaludek stále hlasitě vyzpěvoval - jsem se vydala za ním. Vyšla jsem z jeho pokoje a následovala ho. Po chvíli jsme dorazili k větším dveřím, které bez váhání rozrazil.
K mému nesmírnému údivu byla kuchyň dalším místem, kde se svítilo „normálně“ a ne loučemi. V zadním rohu stál dost zašlý sporák, vedle něj rozpadající se kuchyňská linka s kredencemi a naproti pochybná lednice. Zbytek místnosti pak zaplňoval dlouhý stůl s deseti židlemi. No, žádný luxus to rozhodně nebyl, ale pořád lepší, než vařit v prázdné místnosti nad ohništěm.
„Co by sis dala?“ optal se mě Deidara, který stál u otevřené lednice.
„To je jedno, sním cokoliv!“ zakňourala jsem hladově.
Zachechtal se, načež vytáhl nevelký tác. Položil ho na stůl a posadil se. Přiběhla jsem k němu, sedla si na židli napravo od něj, popadla jedno z deseti onigiri* a s chutí se do něj zakousla. Bylo mi úplně jedno, že bylo bez náplně, v tu chvíli bych snědla snad i hadr na podlahu.
Deidara mě chvíli pobaveně pozoroval, načež se krátce uchechtl. „Hlavně je nesněz všechny, původně měly být pro Ita… Ale víš co? Klidně si posluž!“
Mezitím jsem se už zakousla do páté rýžové koule. „Jestli máte dost rýže a umeboshi** nebo nějakou rybu, udělám vám ještě lepší.“
Překvapeně zamrkal. „To bys uměla?“
Protočila jsem oči v sloup nad tou nemožnou otázkou. „Co bych to byla za holku, kdybych neuměla vařit?“ pronesla jsem rýpavě, čímž jsem vyvrátila své předchozí tvrzení - totiž že nejsem jako každá správná holka.
„No, třeba Konan nám nikdy nevařila, vždycky jsme museli do některé z vesnic.“
Zakuckala jsem se. „A to vás nechytili?“
Ušklíbl se. „Obyčejní vesničani neznají Akatsuki. Leckdy ani normální ninjové ne, jen ANBU a jimi podobní, kteří mají k dispozici Bingo knihu…“
„Bingo knihu?“ opakovala jsem nechápavě.
„To je takovej seznam lidí, které mají ANBU zavraždit. Pojem ANBU snad už znáš, ne?“
Přikývla jsem. „A vy... vy jste na tom seznamu?“ vysoukala jsem ze sebe pomalu.
Šibalsky se usmál. „Dokonce všichni. I já. A to jsem tu teprv krátce. Vydrž, už by tu mělo být nové vydání.“ Vstal a někam odkráčel.
V klidu jsem dojedla poslední onigiri a pak šla umýt tác. Zrovna, když jsem ho utírala do jakéhosi kusu hadru - který se tvářil jako osuška -, se Deidara vrátil i se zvláštním svazkem v měkkých deskách. Položila jsem tác i osušku na linku a vykročila k němu. Posadili jsme se a on knihu otevřel, chvíli v ní listoval, načež mi ji podal.
Vzala jsem ji do rukou a pohlédla na fotku blonďáka s ofinou přes jedno oko.
„Jsem zločinec třídy S,“ prohlásil hrdě.
Letmo jsem se ušklíbla a nalistovala první stranu. Když jsem spatřila osobu na fotce, vytřeštila jsem oči dokořán. Šokem jsem přestala dýchat, ruce se mi divoce roztřásly a kniha mi z nich vypadla. Rychle jsem vyskočila na nohy, až jsem porazila židli, která hlučně dopadla na zem. Na nohou jsem se roztřásla ještě víc, měla jsem co dělat, abych neupadla.
Jen okrajově jsem vnímala, že se na mě Deidara nechápavě díval. Poté se naklonil nad knihu a pohlédl do ní. Podobně jako já i on vykulil oči, načež začal nevěřícně těkat pohledem ze mě na knihu a z knihy zase na mě. Stočila jsem k němu oči. Upřeně mi pohled oplatil. Poté jsme se jako jeden muž opět podívali na první stránku knihy, na níž se skvěla fotka dívky s kaštanovými vlasy a černýma očima. Zírala na nás s vážným výrazem ve tváři, který mi byl rozhodně víc než povědomý. Zatemnilo se mi před očima. Byla to má fotka...!

Poznámky: 

* Onigiri (jinak taky omusubi) je japonský jídlo sloužící hlavně jako svačina bo rychlý občerstvení - zahlídnete ho v každym normálnim anime a manze. x) Je to vařená rýže vytvarovaná do koule nebo trojúhelníku a zabalená do listu nori (japonskej název různých jedlých mořských řas). Tradičně bejvá plněný umeboshi, slaným lososem atp.
P.S.: Když do rýže na onigiri přidáte ocet získáte tim základní surovinu pro sushi.
P.S.2: Je to Itachiho oblíbený jídlo. ^^

No a vypadá to takhle...

** Umeboshi sou nakládaný švestky, v Japonsku je to dost oblíbený jídlo. Jejich přirozená barva je hnědá ae často se barví na červeno a mají faktys kyselou a slanou chuť. Japonci věří že umeboshi jsou hodně zdravý a proto je v lidovym léčitelství používaj jako lék proti nachlazení.
P.S.: Jako součást bentou (japonskej oběd v krabičce) se obvykle jedno umeboshi dá doprostřed rýže - pak to totiž připomíná japonskou vlajku (tzv. hinomaru bentou).

Nejčastější podoba...

A normální umeboshi...

A ještě jedno P.S. na konec...: Konečně sem splácala ňákej ,normální' koment...!!! xD