Ve spárech smrti 19: Utrum

Nastalo přímo mrtvolné ticho, nebýt mých zostřených smyslů, neslyšela bych ani Deidarův dech. Oba jsme zarytě mlčeli, stále ještě šokovaní tím zjištěním, že v Bingo knize byla má fotografie. A ke všemu na první stránce!
Po velice dlouhé chvíli najednou Deidara popadl svazek a téměř doslova do něj zabodl nos. „No to si snad děláte srandu...!“ vyšlo z něj nevěřícně.
Hlasitě jsem zalapala po dechu. „Modlím se za to.“
Vzhlédl na trhl ke mně hlavou. „Cos provedla, kruciš?“
„J-já...,“ vyblekotala jsem. Hlas mě však zradil a už jsem nebyla schopná větu dokončit. Upřímně, ani bych nevěděla, co na to říct, sama jsem tomu nemohla uvěřit.
Najednou do kuchyně někdo vstoupil. S námahou jsem ke dveřím otočila hlavu. Stál v nich Itachi a ten modrý obr s mečem. Deidara se zvedl ze židle.
„Šéf tě shání,“ ucedil nepříjemně. Očividně mě neměl rád.
Itachi jako obvykle mlčel.
„Omlouvám se, byla jsem se umýt a pak šla společně s Deidarou...“ Nedokončila jsem. Těm dvěma to možná uniklo, ale já jsem jasně spatřila, jak Itachiho výraz v obličeji ztvrdl. A to hned po vyslovení blonďákova jména. Co má sakra za problém?
„To je stejně fuk, tak jdem,“ popohnal mě obr.
Pomalým krokem jsem k nim vykročila, Deidara mě následoval. Jakmile jsme se před nově příchozí dvojicí zastavili, vyměnil si s černovlasým zlý pohled. Zmateně jsem se dívala z jednoho na druhého. Obrovi stačilo jen těkat očima, jelikož měl z té výšky dobrý výhled. Najednou se Itachi nečekaně prudce otočil a vyšel ze dveří. My tři jsme ho rychle následovali.
Ti dva šli mlčky vpředu, já s Deidarou jsme kráčeli stejně tiše za nimi a vyměňovali si ustarané pohledy. Oba jsme totiž dobře věděli, že to bude mít co do činění s Bingo knihou... Z toho pomyšlení se mi udělalo nevolno.
Najednou jsme neznámo jak stáli před Peinovou pracovnou. Při pohledu na ty velké dveře jsem se roztřásla. Slabošské já ve mně chtělo utéct, ale nohy mě jaksi neposlouchaly. Do té doby jsem si vůbec nevšimla, že ti dva otevřeli a vstoupili dovnitř. Polekaně jsem nadskočila, když mi Deidara jemně položil ruku na rameno. Ihned ucukl.
„Promiň,“ zamumlali jsme oba naráz.
Kysele jsem se ušklíbla, což měl být původně pokus o úsměv. Taky mu nebylo zrovna do smíchu. Zhluboka jsem se nadechla, zabodla oči do země a vstoupila dovnitř. Blonďák mě následoval jako stín, ale pak se ode mě odpojil a přidal se k ostatním, kteří stáli vedle u dveří. Připadala jsem si jako... na popravě, ačkoli to nedávalo moc smysl.
Pein seděl v křesle za stolem, v ruce třímaje co jiného než novou Bingo knihu rozevřenou na první straně. Potlačila jsem úzkostné zajíknutí.
„Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co dělá tvoje fotka v hlavním seznamu zločinců třídy S?“ pronesl pichlavým hlasem, aniž zvedl oči od svazku.
„Nooo... jak vám to jen vysvětlím...?“ začala jsem se staženým hrdlem. „Popravdě, nejspíš jde o omyl.“
„Děláš si ze mě blázny?!“ zaburácel zničehonic, bleskurychle vyskočil na nohy a práskl s knihou o stůl, až jsem z toho nadskočila. „Bingo kniha je -“
„Já vím, co to je, Deidara vás už stačil předběhnout,“ pípla jsem tiše, hlavu schovanou mezi rameny, přičemž jsem zaslechla, jak se někdo v hloučku nervózně ošil.
Rozzuřeně zaskřípal zuby. Očividně jsem svým výrokem jen přilila olej do ohně.
Několikrát se zhluboka nadechl, aby potlačil výbuch vzteku. Poté na mě velmi rozčileně pohlédl. „Jsi hledaná ve všech Zemích a Vesnicích, je na tebe vyhlášen hon a navíc tě tu popisují jako nebezpečnou kunoichi třídy S+ s nadlidskými schopnostmi... Tak mi tu laskavě neříkej, že jde nejspíš o omyl!“ zakončil sarkasticky.
Poslouchala jsem ho s pusou dokořán a očima vykulenýma. Tohle že tam bylo? Kde se to tam vzalo, sakra?! Jaká kunoichi? Jaké nadlidské schopnosti?! Odkdy existuje třída S+? Který id**t si tohle, krucinál, vymyslel?! To je snad špatný vtip nebo co...! Přece jsem nezabila Hokageho! Tedy, aspoň v to doufám...
„Co se stalo před tím, než tě sem Itachi přinesl?“ zeptal se mě Pein hrubým hlasem. Než otázka to ale znělo spíš jako rozkaz k mluvení.
Roztřásla jsem se. Nechtělo se mi vzpomínat na tu děsivou noc. Pořád jsem totiž cítila v nose pach spáleniny, slyšela ty zděšené výkřiky, viděla ty šílené pohledy... Mučivá bolest mnou projela jako neviditelný nůž a zůstala trčet v mém těle. Křečovitě jsem si objala břicho pažemi.
„Odpověz!“ zařval Pein na celou pracovnu.
„Prosím, ne...!“ zašeptala jsem zoufale. Kolena se mi divoce roztřásla.
Rychle obešel stůl a přistoupil ke mně. Chvíli jen stál a zuřivě se mračil, ovšem pak jsem v jeho očích opět spatřila tu pulzující spirálu. Okamžitě jsem sklonila hlavu a zahleděla se na zem, ale on mě popadl na bradu a donutil mě, abych se na něj podívala. Já však zavřela oči a odmítala je otevřít.
„Odpověz mi!“ procedil skrz zuby.
„Ne! Je mi líto, ale tu noc si nechci vybavovat! Už jen kvůli tomu, že si z ní jako člověk pamatuju opravdu málo a jako... zvíře snad ještě míň,“ zašeptala jsem na konci zoufale, jelikož se mi na slově „zvíře“ zlomil hlas. A ještě ke všemu jsem si bolestně uvědomila, že to pojmenování bylo směšně chabé. Hodilo by se spíš „monstrum“ nebo tak...
Chvíli jsme tam jen stáli, přičemž jsem nemohla vidět, jak se tvářil, jelikož jsem stále odmítala otevřít oči. Ovšem ze skřípání zubů a těžkého oddechování jsem poznala, že stále ještě zuřil. Navíc měl zrychlený tep.
Najednou mě pustil a poodešel. Já však otevřela oči až poté, co s žuchnutím dopadl zpět do křesla. Neodvážila jsem se pohlédnout k hloučku opodál, ale i tak jsem věděla, že se na mě všichni dívali.
„Až do odvolání - to znamená, dokud se tvá situace neuklidní - máš nařízené domácí vězení,“ pronesl pak Pein ledově chladným hlasem.