Ve spárech smrti 24: Nečekané

„Přeměníš se teď zpátky?“ zajímal se.
„Ne. Takhle jsem silnější,“ odpověděla jsem zaraženě.
„No, já jen...“ Šibalsky se zakřenil. „Tahle poloha není zas tak špatná... ale ten tvůj zjev mě trochu odrazuje.“
Podmračeně jsem se na něj dívala. Až po chvíli mi došel význam jeho slov a upřímně mě tím zaskočil. A taky rozzuřil. S vrčením jsem se mu zakousla do krku. Jemu se však neznámo jak podařilo zpod mého těla vymanit ruce, načež mě oběma silně popadl za srst na hřbetě a snažil se mě se smíchem odtáhnout, což se mu ovšem nedařilo. Zakousla jsem se do něj ještě víc.
„Ale no tak, puso! Neříkej mi, že tě to nevzrušuje. Já jsem teda vzrušenej dost.“
Po chvíli jsem šokovaně vytřeštila oči, když mi došlo, že mě něco tlačilo na břiše. Vmžiku jsem ho pustila a bleskurychle od něj uskočila. On se mezitím zase dal do smíchu.
„Ty perverzáku! Úchyle! Prasáku!“ řvala jsem na něj mezi zuřivým vrčením. Zlost mnou cloumala tak neuvěřitelnou silou, že jsem se z toho třásla.
Posadil se a s ustavičným chechtáním nadzvedl cíp pláště. Nejdřív jsem se přikrčila, jenže pak můj pohled padl na větší cívku, ke které byla předtím připevněná jeho kosa, než se utrhla. To ona mě tlačila. S nevěřícným výrazem jsem ho sledovala, jak se smíchy prohýbal v pase. Jak jsem mu na to mohla tak lehce skočit?! To jsem vážně tak naivní?
Narovnal se, hřbetem ruky si setřel slzy a pak se s chechtáním těžce postavil. Z velké a hluboké rány na krku se mu proudem řinula krev, nicméně ho to nijak zvlášť netrápilo. Pohlédl na mě a ušklíbl se.
Zaskočeně jsem zamrkala, načež jsem na něj vycenila tesáky a rozzuřeně zavrčela.
„Ale no ták,“ protáhl vesele. „Byla to zábava, ne? Tys mi to nandala, já ti to oplatil, jsme si kvit.“
Podezíravě jsem ho sledovala, jak si šel pro své všude možně roztroušené věci. Asi jsme už vážně skončili...
Narovnala jsem se tedy a začala se pomalu měnit zase zpět. Trvalo to ani ne okamžik. Když žár proměny vyprchal, chtěla jsem zkontrolovat škody, ovšem najednou mi hrudníkem opět projela ostrá bolest. Všechno se se mnou zatočilo, čas se na chvíli zastavil. Okolní zvuky vzápětí ohlušilo zadunění, jak jsem dopadla na zem. Dezorientovaně jsem mžikla, všechno najednou splynulo do neidentifikovatelné rozmazané plochy, jako by malíř přejel namočeným štětcem po plátně a slil barvy dohromady.
Chtěla jsem se rozhlédnout, zjistit, co se stalo, jenže sotva jsem se pohnula byť jen o milimetr, bolest v hrudníku se roznesla do celého těla. Prudce jsem zalapala po ztraceném dechu, načež mě vlna utrpení zasáhla ještě větší silou než předtím. Do očí mi vytryskly krvavé slzy a z části mi překryly pohled rudým závěsem. Štípalo to, mrkáním jsem se snažila červenou nepříjemnost vypudit, ale slzy nepřestávaly téct.
Roztřesenou rukou jsem zapátrala po ohnisku bolesti. Tak nějak mi bylo už od začátku jasné, kde se nacházelo, jenže jsem si to nechtěla připustit. A když jsem pak konečkem prstu nahmatala na levé straně hrudi okraj velké díry, ani mě to moc nešokovalo. Spíš nehorázně rozčílilo. Velmi sprostě jsem zaklela.
Projel mnou silný třas. Připadalo mi, že se ochladilo o několik stupňů. Objala jsem si bolavý hrudník oběma rukama. Zuby mi zadrkotaly, už jsem přestávala cítit nohy. Navíc jsem si uvědomila, že nemůžu pořádně dýchat a že slabé dunění v prsou přestávalo být pravidelné. To mé probodnuté srdce. Už bylo v posledním tažení. Zřejmě ještě bilo z pouhé tvrdohlavosti. Párkrát vynechalo, poté se jakoby probralo a zběsile se snažilo dohnat promeškané údery, načež zase na vteřinu utichlo. Při tom ze sebe pumpovalo vodopády krve.
Ani jsem nedoufala, že se z tohohle nějak dostanu. Ihned mi došlo, že tentokrát to regenerace nespraví. Tuhle spoušť by dokázala urovnat jedině tehdy, kdybych se proměnila. A na proměnu už jsem vážně neměla sílu. Zatraceně, vždyť jsem ani neměla sílu dýchat!
Jelikož jsem se po celou tu dobu snažila pochopit vážnost situace, teprve teď mě napadlo to hlavní - jak k tomu, krucinál, došlo?!
S vypětím sil jsem pozvedla hlavu a pohlédla ke kruhu. Dle očekávání v něm Ulízanec opět stál, bodec zaražený přímo v srdci. Rána mu hodně krvácela, nicméně pohled na mě ho musel uspokojovat víc než dost. Ten zmetek! Rezignace byla jen léčka, jak mě dostat zranitelnou. A já mu na to skočila jako ta největší husa pod sluncem!
Sledovala jsem ho rudě zastřeným pohledem, jak vykročil z kruhu a vydal se ke mně. Chtěla jsem pozpátku couvnout, avšak s vytékající krví ze mě vyprchávaly i poslední zbytečky síly, takže mi nohy jen chabě podklouzávaly na kamenné zemi a já se neposunula ani o píď.
S každým jeho krokem ve mně začínala narůstat silná panika. Začalo to být vážné, dostala jsem se do pěkného maléru. A úniková cesta - žádná.
Zatímco jsem horečnatě přemýšlela, jak z téhle kaše ven, Ulízanec došel až ke mně a nade mnou se zastavil. Zaklonila jsem hlavu, nevšímajíc si otravných červených slz, a zamračila se na něj tím nejvražednějším pohledem, jakého jsem jen byla schopna. Pobaveně se ušklíbl, přičemž klesl do podřepu. Vzdálenost mezi námi byla najednou příliš malá, takže jsem se opět pokusila od něj odtáhnout. Bezvýsledně.
„Copak sis vážně myslela, že tě nechám jen tak jít?“ zeptal se posměšně. „Jsi přece Jashinova oběť. A ty nikdy neuniknou. Obzvlášť mně ne.“ Mírně zaklonil hlavu a z plna hrdla se rozesmál šíleným smíchem.
Jeho slova mi však připadala jako vzdálené mumlání. Nevnímala jsem ho, moji pozornost upoutala jeho smíchy třesoucí se hruď. Odhalená, nechráněná... tak nádherná! A to hrdlo...!
Cítila jsem, jak se mi do úst nahrnuly sliny. Opět jsem se roztřásla, ovšem tentokrát ne zimou ani strachem. Tentokrát to byl můj nejmocnější chtíč - hlad.
Poslední slza mi stekla po tváři, pohled mi však zase překryl červený filtr. S rychlostí, která šokovala i mě samotnou, jsem vyskočila a okamžitě mu šla po krku. Ještě ve vzduchu jsem se do něj zakousla, na zem jsme dopadli zakleslí do sebe. Tepnu jsem trefila na první pokus a do vyprahlých úst mi už tekla životodárná tekutina. Tak teplá a lahodná! Slastí jsem zavřela oči.
Vtom mě do břicha zasáhla silná rána a odhodila mě o pár metrů dál. Já však byla do Ulízance zakouslá přímo ocelově, takže jsem odletěla i s kusem jeho krku v zubech. Ani jednou jsem nevyjekla, kdežto můj protivník zařval jako na lesy.
Tvrdě jsem dopadla na zem, nehleděla jsem však na mučivou bolest a rychle maso spolkla. To jediné mrňavé sousto mě nastartovalo tak, až se mi z toho zatočila hlava. Odrazila jsem se rukama a vyskočila vysoko do vzduchu. Na zem jsem už dopadla jako velký rudohnědý vlk.