Ve spárech smrti 25: Přistižena

Rána v hrudi se mi okamžitě zacelila a nezbyla po ní ani stopa. Temně jsem zavrčela, kráčíc směrem k Ulízanci. Při každém kroku mi drápy zacinkaly o zem. Po pár metrech jsem se zastavila a zadívala se na něj. Držel se za krk, aby mu neupadla hlava, druhou rukou zuřivě šmátral kolem sebe, jak hledal něco, čím by se po mně případně ohnal. Bez varování jsem se mu zakousla do levého kotníku. Zuřivě zařval a druhou se mě snažil nakopnout. Minul. Zašklebila jsem se, pevněji sevřela čelisti, načež jsem rychle trhla hlavou do strany.
Zaznělo krátké křupnutí a hned nato hlasitý zvuk trhajícího se masa a šatstva. Poté místností otřásl ohlušující výkřik. S potěšením jsem urvanou nohu pustila na zem a zírala na zmítajícího se Ulízance, pod nímž se tvořila kaluž temně rudé krve. Zuřivě vykopl pravou nohou. Posunul se tím o centimetr dál ode mě. Rukama pořád mával kolem sebe a snažil se najít svou kosu, která však byla o pořádný kus dál. Skočila jsem na něj, pravou přední prackou ho přitlačila k zemi a zabořila zuby do jeho pravé paže. Opět se ozvalo trhání a z Ulízancových úst se vydral další skřek.
Odhodila jsem ruku k utržené noze. Něco na mě začal řvát, ale nevnímala jsem ho. Mou pozornost poutala jen krev zuřivě tekoucí z jeho zohaveného těla. Křik neustával ani po chvíli, tak jsem se s vrčením napřáhla a prackou mu urazila hlavu, která odlétla někam za mě a se zaduněním dopadla na zem. Čumák mi při tom hojně pokropila horká tekutina, což ve mně probudilo přímo dětinskou - štěněcí - radost. S jakýmsi štěknutím jsem zabořila drápy předních tlap do jeho hrudi a drásala a drásala. Po chvilce se z mužského trupu stala jen neidentifikovatelná hromada krvavých cárů a čvachtajících orgánů.
Zaměřila jsem na ruku, kterou jsem neutrhla. Zakousla jsem se do ní a odtrhla kus svaloviny. Nebylo na ní však moc masa, tak jsem se otočila k nedotčené noze a oblízla se. První sousto z ní bylo lahodnější, takže jsem se do končetiny zakusovala znovu a znovu a nepřetržitě trhala, dokud z ní nezbyly jen červené kosti. Chtěla jsem to samé provést i s druhou nohou, ale když jsem ji letmo očichala, zjistila jsem, že už po ní nebažím tolik jako na začátku. Asi jsem už byla plná.
Slezla jsem z krvavé hromady, abych se pomalu přeměnila zase zpět. V lidské podobě jsem si pak otřela krev z obličeje rukou a slízala ji. Teprve pak jsem zaslechla ten ohlušující řev, který se nesl místností. Udiveně jsem se zahleděla na Ulízancovu hlavu ležící u dveří. I přes svůj stav stále měla dost energie na křik a nadávky.
Ignorovala jsem ji a rozhlédla se kolem sebe, načež mě polilo horko. Všude se válel prach, suť a kusy skály. Podél stropu se táhla předlouhá puklina, z níž se ještě valily kamínky. Ale hlavně všechno pokrývala vrstva tmavé krve. Byla vážně všude - na zdech na zemi, na skoro nedotčeném nábytku. Ten pohled mě těšil i děsil zároveň, protože to budu já, kdo to pak bude muset uklidit.
Povzdechla jsem si a začala od podlahy. Zadívala jsem se na krvavou hromadu ostatků a přemýšlela, co s nimi. Za mnou se stále ozýval křik. Otráveně jsem pohlédla na Ulízancovu hlavu. Pak jsem popadla do rukou beztvarý zbytek jeho těla a rozhlédla se, kam bych ho mohla prozatím odložit. I s hlavou skončil v rohu, přičemž jsem si zbylé končetiny položila stranou, abych se k nim pak mohla ještě vrátit.
Nejdřív jsem se vydala do kuchyně pro několik hadrů a kýbl s vodou. Byla studená, takže jsem trochu pochybovala, jestli s ní půjde něco vydrhnout. Za ustavičného jekotu Ulízancovy hlavy jsem se pak snažila odstranit krev ze skalnatých zdí a podlahy. Šlo to velmi zhurta, už jenom kvůli tomu, že mi v uších neustále pískal ten protivný, klející hlas. Jak to jenom dělal?!
O několik hodin později - netušila jsem přesně kolik - jsem konečně skončila. Z tmavých krvavých skvrn zbyly už jen fleky neidentifikovatelné barvy, všechny hadry byly odrbané a voda narudlá. Vytřela jsem prach, který v dosti silné vrstvě pokrýval všechno možné, ale z pukliny ve stropě se stále valil další, takže to nemělo smysl.
„Héééj!!! Je v tomhle po**lanym sídle vůbec někdo?!!! Jestli jo, tak sem koukejte naklusat a rozbijte tý k**vě dr*ku!!! Héééééj!!!“
Rozzuřeně jsem zaťala čelisti. „Copak nemůžeš být aspoň pět minut zticha jako každá jiná odseknutá hlava?!!!“ houkla jsem na něj.
„Ne!“ zařval. „Protože já nejsem jako každá jiná odseknutá hlava! Nezavřu hubu, dokud nebudu zase vcelku, abych tě pak mohl rozsekat na kostky! Tááádydááádydááááá!!!“
Zoufale jsem zavyla, oči mi zrudly. Rázně jsem k němu vykročila, pár metrů od něj pak zrychlila a nakonec jsem tu uřvanou hlavu nakopla jako míč. Za doprovodného řevu letěla k východu z obýváku, ovšem nezmizela v tmavé chodbě jak jsem čekala - někdo ji totiž chytil.
Blonďák se překvapeně podíval na věc ve svých rukou. Když mu potom došlo, že to byl Hidan - nebo spíš jedna jeho část, s výkřikem ji odhodil.
„Do p***le! Co jsou todle za způsoby?! Trochu úcty, ne? K**va!“ hulákala hlava, zatímco se kutálela na druhou stranu místnosti.
Vydechla jsem úlevou. „Deidaro! Tebe mi posílá snad samo nebe. Potřebuju pomoc.“
Překvapeně se na mě podíval. „Co to -“
Přerušila jsem ho a ukázala na strop.
Jakmile zahlédl tu obrovskou puklinu, trhl sebou. „U sta výbuchů! Co se tu stalo?!“
„To je na dlouho. Teď mi musíš pomoct tu díru zamaskovat, než ji uvidí Pein, jinak je po mně!“
„J-jasně...,“ zamumlal, zatímco si s úžasem v očích prohlížel mé dílo zkázy. Poté sáhl pod svůj plášť, načež vytáhl malého světlého ptáčka z hlíny. Položil ho na zem a provedl pečeť. Ozvala se rána, celou místnost zavalil hustý dým. Trhla jsem sebou, ale zachovala jsem klid. Když poté dým ustoupil, spatřila jsem místo malého ptáčka mnohem většího jílového ptáka. Překvapeně jsem zamrkala.
„Naskoč,“ pronesl s úsměvem Deidara a vyšplhal se ptákovi na záda.
Odrazila jsem se, skočila a ladně dosedla přímo za něj.
Neudržel svůj výraz a maličko vykulil oči. Pak se pousmál. „Až takhle jsem to nemyslel, ale budiž.“
Koutek rtů se mi povytáhl. Pták najednou roztáhl křídla, načež jsme se bleskově vznesli do vzduchu. Ani ne po vteřině jsme spočinuli těsně u stropu.
„Páni,“ uniklo mi ze rtů. Užasle jsem se rozhlédla, abych se ujistila, že se mi to nezdálo.
Deidara se uchechtl, opět sáhl pod svůj plášť a s jílem v ruce začal vyplňovat puklinu. Chvíli jsem ho sledovala, načež jsem se ho chtěla zeptat, jestli nepotřebuje pomoc. Jenže pak se zezdola ozvalo nečekané odkašlání.
Leknutím jsem sebou trhla. Divoce jsem zašermovala rukama ve vzduchu, ale rovnováhu se mi udržet nepodařilo. Vmžiku jsem sklouzla ptáku ze zad a už se střemhlav řítila k zemi.