Ve spárech smrti 26: Nápad

Chvíli mi trvalo, než jsem si to všechno uvědomila. Na vteřinku mě zachvátila panika, ale obrnila jsem se a donutila se ke klidu. Rychle jsem se proměnila, plně zaklonila hlavu a novýma očima pak zhodnotila situaci. Od země mě oddělovalo pouhých pět metrů. Prudce jsem trhla celým svým tělem a převrátila se - o vteřinku později jsem dopadla nohama na zem, čelem ke vchodu do místnosti, načež jsem okamžitě vzhlédla.
Čekala jsem Peina. Čekala jsem ten jeho zuřivý obličej, spirály v očích... Proto mě pak velice překvapilo, když jsem namísto jasně zrzavých vlasů spatřila černé a místo rozzuřeného pohledu klidný výraz.
Proměnila jsem se zase zpátky. I v lidské podobě jsem však byla lehce přikrčená, napjatá. Připravená bojovat. Nebo snad utéct?
„Není ti nic?“ zavolal na mě seshora Deidara.
„V pořádku,“ zamumlala jsem nepřítomně. Pak jsem si se zarudlými tvářemi odkašlala. „Ehm, potřebuješ něco... Itachi?“
Pár minut na mě civěl, poté krátce střelil pohledem nahoru ke stropu, k Ulízancově hlavě - která mlela tak hlasitě a neúnavně, že jsem ji už vůbec nevnímala - a nakonec zase zabodl svůj pohled do mě. Maličko jsem se při tom zachvěla. Jeho oči mě v té chvíli znervózňovaly daleko víc než ty Peinovy.
„Ne,“ pronesl tak tiše, že jsem ho určitě slyšela jenom já. Poté se mlčky vydal kolem mě, načež zmizel v chodbě vedoucí k našim pokojům.
Musela jsem si oddechnout. Zvedla jsem hlavu a zadívala se nahoru na Deidaru. Vypadalo to, že celou tu dobu neustále pracoval, ale podle tlukotu jeho srdce jsem poznala, že jen přidal na tempu, aby to tak vypadalo.
„Mám ti pomoct?“
„To je dobrý, už to skoro bude,“ zamumlal a naplnil puklinu dalším jílem.
„Dobře.“ Otočila jsem se, popadla do rukou kýbl s vodou a cáry hadrů. „Hned jsem zpátky,“ pronesla jsem a vykročila k tmavé chodbě. Po chvíli jsem dorazila do koupelny. Rozsvítila jsem si, vylila špinavou vodu do odpadu a cáry hodila do koše, stejně už k ničemu nebyly. Když jsem se narovnávala, zavadila jsem pohledem o zrcadlo, přičemž jsem se musela zastavit. Po chvíli překvapeného civění mi z úst uniklo zasténání. Už jsem totiž zase vypadala jako... jako... Upřímně, pro tohle neexistoval dost vystihující výraz. Tričko i kalhoty samá díra a krev, stejně jako můj obličej, paže, zbytek těla...
S klením jsem se svlékla a hodila zničené oblečení do umyvadla. Náhradní jsem totiž měla ve svém pokoji, který byl momentálně docela daleko. Pak jsem si rychle vlezla do sprchy, abych ze sebe smyla zaschlou krev. Jelikož byla voda studená, šlo to hladce, ačkoli mě potom nesnesitelně bolela hlava a zuby mi hlasitě drkotaly o sebe.
Nikde po ruce nebyl ručník, takže jsem musela zůstat tak, jak jsem byla. Po celou tu dobu, co jsem máchala a drhla oblečení v umyvadle, jsem se zoufale modlila, aby nikdo nepotřeboval na záchod nebo do sprchy.
Už jsem byla téměř hotová, zbývalo jen šaty pořádně vyždímat, když vtom cvakla klika a dveře se otevřely. S výkřikem jsem upustila mokrou látku a otočila se. Vteřinku nato jsem si přála zemřít. Přímo přede mnou stál Itachi, očividně stejně překvapený jako já. Prohlédl si mě zvláštním pohledem, při kterém jsem prudce zrudla. Rukama jsem se pokusila zakrýt jistá choulostivá místa, ale při doteku jsem ucítila něco zvláštního... Nevěřícně jsem sklopila oči. Od hrudi až po stehna mé tělo pokrývala tolik známá hnědočervená srst. Vyjukaně jsem na sebe zírala. Proměnila jsem se asi vlivem emocí, jelikož jsem to vědomě vůbec nepostřehla.
Zvedla jsem oči, do tváří se mi zase nahrnula krev. Itachi na mě mlčky hleděl. Pak mi v hlavě přecvaklo. „O-omlouvám se, už jsem skoro hotová,“ zablekotala jsem, rychle se otočila k umyvadlu a zuřivě začala ždímat mokré oblečení. Poté jsem se do něj nasoukala, ignorujíc, že z něj ještě kapala voda. Se skloněnou hlavou jsem pomalu prošla kolem Itachiho, který mě sledoval nicneříkajícím pohledem.
Jakmile jsem byla na chodbě, dveře se s cvaknutím zavřely. Vteřinku jsem jen tak stála, načež jsem se vyřítila po chodbě jako blesk. Těsně před obývákem jsem se zastavila. Bylo mi tak trapně, že jsem cítila, jak ze mě - respektive z mokrého oblečení - vlivem do ruda rozpálené kůže stoupala pára. Když jsem se pak jakž takž uklidnila, proměna ustoupila. Stále se mi však klepaly ruce. Celou tu scénu jsem si znovu přehrála v hlavě, po čemž jsem opět zrudla. V duchu jsem se okřikla a přinutila se na to nemyslet.
Po pár okamžicích ze mě nervozita začala opadávat. Natáhla jsem ruce před sebe a zpozorovala, že už se tolik neklepaly. Skvělé, takhle Deidara nic nepozná. Ještě jsem si zkusila pár hlubokých nádechů a výdechů, načež jsem s klidnou tváří vstoupila do místnosti.
Blonďák seděl na jedné z židlí a povídal si s Hidanovou hlavou. Neustále se chechtal, zatímco hlava pěnila vzteky. Jakmile mě zahlédl, zmlknul, načež se s rudými tvářemi odvrátil a odkašlal si. Nechápavě jsem se prohlédla. V jeden okamžik jsem pak zbledla a začervenala se. Jak se na mě totiž za běhu nalepilo oblečení, tak teď hezky centimetr po centimetru opisovalo křivky mého těla. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a v klidu od sebe odlepila stále ještě mokré tričko i kalhoty.
Deidara si znovu odkašlal. „No, tak ten strop už je hotovej. Ale furt je tu jeden problém, s kterým si nevím rady...“
„A to?“ opáčila jsem udiveně.
Blonďák výmluvně pohlédl na zuřící hlavu a krvavé zbytky v rohu. Vzdychla jsem a pak se zamyslela. Hidanovo tělo jsem zřídila takovým způsobem, že mi přišlo nemožné ho znovu dát dohromady. Muselo by se to dělat po milimetrech a i když jsem Kakuza moc důvěrně neznala, věřila jsem, že na tohle by neměl nervy. Ten by nad tím ani nepřemýšlel, natož aby to zkusil. A pochybovala jsem, že tu byla ještě nějaká další šikovná sešívačka. Já to totiž dělat nehodlám.
Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Tak to bude hlava Hidan, no. Myslím že před ním všichni nepřátelé utečou, jen co ho uvidí. Anebo si s ním naopak hezky začutaj...“
Deidara zaklonil hlavu a z plných plic se rozesmál. Hlava se naopak pustila do dalšího řevu. S překvapením jsem zjistila, že už ztratila svůj předchozí elán.
Pohlédla jsem do rohu a chvíli zamyšleně pozorovala zbytky. Poté jsem k nim pomalu přistoupila a prohlédla si je zblízka. Nebyly v zas tak špatném stavu... A vtom mi hlavou probleskl ďábelský nápad.
„Deidaro? Už vím, co bychom s tím tělem mohli provést.“
Blonďák na mě nechápavě pohlédl.
Otočila jsem se na něj a podle se ušklíbla. „Budeme na to ale potřebovat kunaie. Jo a taky kuráž... Spoustu kuráže...“