Ahoj, já jsem Kyra! Část 12: Návrat do Konohy

Další den ráno se Kyra vzbudila velmi brzo. Nevěděla, čím to je, ale na chvíli zatoužila podívat se do zahrady. Tam dozadu na alej Sakur a za ní na to úžasné jezírko s rybami a starou vrbou. Je tam ještě vůbec?
Když minula Sakury, na tváři se jí rozlil úsměv. Bylo to přesně takové, jaké si to pamatovala. Od křišťálové hladiny se odrážely nesmělé sluneční paprsky, které teprve vylézaly z pod obzoru. A vrba, stará a napůl uschlá, se nahrbeně nakláněla nad hladinu. Některé její větve sahaly až pod hladinu, některé rostly skoro rovnoběžně s hladinou.
Kyra se usmála, došla k vrbě a opatrně vylezla na jednu z větví. Když se ujistila, že za ty léta ještě neseschla, vydala se sebevědomě po ní až skoro do půlky jezírka. Tam si sedla, spustila jednu nohu, takže se jí letmo dotýkala hladiny, a zadívala se na obzor, tam, kde by se každou chvíli měla objevit velká ohnivá koule.
„Neměla bys líst až tam,“ uslyšela od břehu jí dobře známý hlas. Usmála se. Bylo to stejný, jako tenkrát. „Sklouzne ti noha…“
„A ty, ani nebudeš vědět jak, se ocitneš ve vodě. A já abych tě pak vytahoval,“ dořekla za svého bratránka. „Ale mě už nejsou čtyři a plavat už umím, Kenichi,“ ohlídla se. Ten kluk před ní ani zdaleka nebyl ten sebevědomí zmetek, kterým se zdál, když ho dopravili do Konohy. Ne, tohle už byl zase její Kenichi. A přitom si byli ta vzdálení…
„Vždyť já vim,“ povzdechl si mladý Rzouna a rychle vylezl na větev vedle té její. „Můžu se na dnešní cestě zpátky do Konohy připojit k vám?“
„A co klan?“
„Gratuluju, úspěšně jsi ho zničila,“ zašklebil se na ní. „Mně do něj už nic není. Ať si otec sní to, co si nadrobil. Nebýt toho, já bych být vůdce nemohl.“
„Proč ne? Zkoušels to snad?“
„Jo, zkoušel,“ odfrkl si. „Orochimaru-sama mi párkrát svěřil nějaký mise. Vždycky jsem je královsky podělal. A pak přišel on a…“ na moment se odmlčel. „Gratuluju k zasnoubení,“ pohledem sklouznul k jejímu prsteníčku na levý ruce. Kyra si odfrkla.
„Gratulace nepřijímám,“ oznámila mu. „Leda tak soustrasti,“ dodala pak. Po pár vteřinách ticha se oba rozesmáli.
„Ale Sasuke není až tak hroznej,“ namítl pak brunet. Kyra se na něj tázavě podívala. „Teda, když zrovna nemá blbou náladu, takže je hnusnej na všechny kolem. A když si nesnaží hrát na ledovýho prince. A když se nesnaží se nad tebe povyšovat.“
„Fajn, a kdy jednu z tuhle věcí nedělá? Leda když spí,“ povzdychla si Kyra. „Ale jen ať si počká, hošan! Já si ho převychovám! Jako že se Kyra Hatake jmenuju!“
„No jo, to bude taky znít zajímavě,“ ušklíbl se Kenichi. „Kyra Uchiha. To je docela dobrý, no ne?“
„Kušuj, nebo přijdeš k úrazu!“ vyhrožovala mu Kyra, ale usmívala se. Jo, zní to dobře. Ale pojem Sasuke Uchiha-manžel se jí nelíbil.

„Můžeš mi říct, kde ses poflakovala?“ vyjel Kakashi hned, jak se vrátila do svýho pokoje. „Šel jsem tě vzbudit a ty nikde! Co jsem si o tom měl myslet!“
„Tati, nepřeháníš to s tou péčí už trochu?“ nadhodila otráveně Kyra. „Konec konců, jen co zavelíš můžeme jít. Já mám všechno sbalený.“
„Dobrá. Tak se pojďme aspoň nasnídat.“
„Jo, mimochodem, Kenichi půjde s náma.“
„A to řekl kdo?“
„On a já.“
„A já a Daichi-san jako co?“
„Zaprvý, Kenichi už je dospělý, takže si může jít kam chce a tím pádem i s náma. A zadruhé, oficiálně to je ještě furt člen Konohy, no ne? Mimochodem, co hodláš dělat s Leiko?“
„Včera jsme to probírali se Sasukem. Vezmeme jí s sebou do Konohy. Mohla by nám být dost platná a pokud přijme pravdu, bude to silná posila.“
„Dobré ráno,“ to už vstoupili do jídelny. Kenichi se na ně usmál, Sasuke jim věnoval jen jediný pohled. Kromě nich tam nebyl nikdo jiný.
„No to sice jo, ale mohla by se pokusit o útěk a mohla by být i nebezpečná,“ pokračovala dál Kyra v rozhovoru.“
„Mluvíte o Leiko?“ zapojil se do hovoru i Sasuke. „Nepokusí se o útěk. Nechala si to rozležet v hlavě a rozhodla se, že si ode mě poslechne celou verzi. A já jí řekl, že jí to řeknu, ale až v Konoze.“
„Výborně, tak není co řešit,“ rozhodl Kakashi.
„Vážně? A kdo mi to tady nedávno vyčítal, že jsem neopatrná,“ usmála se na svýho otce Kyra.
„Já něco takovýho řekl?“ zeptal se zdánlivě nechápavě.
„Ale jistě. Když jsem povolila Sasukemu obojek, což už se opakovat nebude,“ poznamenala a jenom sledovala, jak se dotyčný mračí čím dál tím víc, „tak jsi mi vynadal, že jsem neopatrná.“
„Jo tohle,“ pokýval hlavou, jako by si právě vzpomněl. „No to bylo ale pro to, že jsme všichni spali a tak bysme nebyli schopní se bránit,“ vysvětlil jí obratně.
„Vážně? Nebo ses spíš bál, že by zdrhl a ty by sis pak musel vyslechnout seřvání od Tsunade?“ Sasuke si nemohl pomoct a musel se ušklíbnout. Život s touhle holkou bude ještě zajímavý.

Cesta to byla relativně poklidná. V čele běžel Kakashi a v závěsu za ním Kyra s Kenichim. Trochu za skupinou běžela Leiko a Sasuke se držel někde mezi ní a těma ostatníma. Díky vysokýmu tempu a častýmu vyražení se do vesnice dostali už třetí den od odchodu z klanu. Cesta proběhla stejně tiše, jako cesta do klanu. Tentokrát však bylo to ticho značně uvolněnější.
Po doražení do Konohy všichni zamířili do kanceláře Tsunade.
„Výborně, už jste zpátky,“ přivítala je ona prsatá blondýna. „A koukám, že jste se nám opět rozrostli,“ povzdychla si.
„Tohle je Leiko, Tsunade-sama,“ oznámil jí Kakashi. „Jejím prostřednictvím Orochimaru útočil na klan. Porazili jí Kyra se Sasukem.“
„A táta jí omráčil,“ upřesnila Kyra. Tsunade si jí změřila podezíravým pohledem.
„Nepoužila to, že ne?“
„Er… ne-e?“ zkusila to Kyra s nevinným úsměve. Tsunade si povzdychla.
„No, jsem ráda, že žiješ. Že všichni žijete. Ještě něco, o čem bych měla vědět, než rozhodnu, co tady s naší návštěvnicí.“
„No, vlastně bych si s ní měl první promluvit já,“ vkročil do hovoru Sasuke.
„Jo? A proč, prosim tě?!“ zeptala se pochybovačně Tsunade.
„Není zcela správně informovaná,“ vysvětlil jí to Sasuke.
„Aha, a to mám jako pochopit jak?“ nikdo se neměl k odpovědi.
„Od malička jsem vyrůstala u Orochimara,“ ujala se tedy slova sama Leiko. „Totiž, on vždycky tvrdil, že je to můj otec. No a v boji…. Já nevim, proč s tím začali, ale Sasuke mi tam řekl, že Orochimaru není můj otec. Že prej si mě k sobě vzal až někdy v mých pěti letech a vymazal mi paměť jakýmsi jutsu a pak mi řekl, že jsem jeho dcera. A já… jak jsem ležela na tý… eh, marodce, něco se mi vybavilo. Teda, vybavil se mi jenom pocit. Strach. Měla jsem obrovský strach z Orochimara. A… já bych ráda věděla, proč jsem z něj měla strach,“ vysvětlila jim to. Tsunade jenom přikývla.
„Dobrá tedy. Ale samozřejmě tě tu nemůžu jenom tak nechat. Budeš pod stálým dozorem. A vy můžete jít.“
„Tsunade, jenom bych ještě něco potřeboval,“ Kyra zavřela oči a lehce naštvaně vydechla. Sasuke se obrátil zpátky na Tsunade s ledovým pohledem. „Mohli bychom si pronajmout kostel? Za měsíc by se to hodilo. A byla byste ochotná stát se oddavajícím?“
„Ale ale? O čem zase nevim.“
„Kyra se bude vdávat,“ prohlásil nadšeně Kakashi jako správný hrdý otec.
„Vážně? A za koho?“
„Tady za Sasukeho,“ oznámil jí Kakashi. Tsunade okamžitě pohledem sjela z Kyry na právě jmenovaného. Oba dva se dívali kamsi ven z okna a Kyra měla lehce zrudlé tváře. Sakra, to to musí takhle vyřvávat do světa?
„Páni, tak to je tedy novinka,“ pousmála se Tsunade. „A budete chtít svatbu v západním stylu? Nebo tradiční s kimonama? A jak jí budete chtít velkou? Bude stačit dvě stě lidí.“
„Prosím?!“ Kyra se šokovaně otočila na Tsunade. „Dvě stě lidí? Vždyť tolik ani neznáme!“
„Samozřejmě tam taky budou muset být významní hosté,“ pokračovala Tsunade. „Přece jenom se bude přijímat nový člen do klanu Uchiha.“
„Klan Uchiha? Jsou dva, jeden v zločinecké organizaci Akatsuki a ten druhej naprostej pitomec. Tomu se opravdu říká hvězdný klan,“ zaironizovala si Kyra.
„Klan Uchiha je velmi významný,“ vysvětlila jí Tsunade.
„Jo, to už jsem slyšela, ale jak to, že je tak významný, když jeho jediný člen přijatelný pro Konohu je patnáctiletý zmetek?!“
„Je mi šestnáct,“ poznamenal Sasuke.
„Patnáct, šestnáct! To už je jedno!“
„Za pár let to bude důležitém člen rady. A jsem ráda, že už je zajištěna budoucnost tohoto klanu.“
„Hej! O budoucnosti klanu nikdo nemluvil!“ ohradila se Kyra. Ta dohoda jí lezla na nervy čím dál tím víc.
„Mohla bys na chvíli laskavě držet tlamu?“ vyjel na ní Sasuke. „Rád bych si to poslechl celý.“
„Nemohla!“ odsekla mu snoubenka. „a já mam takovej pocit, že všechno ani vědět nechci,“ zabručela pro sebe.
„No, samozřejmě taky budeme muset napsat předmanželskou smlouvu,“ Kyra se ještě víc zamračila, ale už nic neřekla. „Bude tam o dětech, majetku a taky o společenských akcí. Předpokládám, že vy už si nebudete zakazovat,“ Kyra na ní jenom koukala. Společenské akce? Co se tím myslí?!
„Samozřejmě že nebudou,“ souhlasil Kakashi.
„Výborně. Bude vám vyhovovat jedenácté září?“