後ろの - ep.08 - Orochimarův deník

Ani nevěděla, proč se hned po návratu domů z mise vydala zase ven z Konohy. Možná nechtěla nikde narazit na Nejiho s jeho nynější dívkou. Nebo se jí hnusilo dívat se na TaiTai s Kamikotem, kteří si nedokázali přestat projevovat náklonnost ani v její přítomnosi. Rvalo jí srdce vidět tolik lidí šťastných... když ona sama si to upřela.
Jak tak běžela lesem, napadlo jí, že by se mohla třeba vrátit k Itachimu. Přeci jen už pro něj dělá špeha... a tehdy, za těch časů, kdy hloupě věřila, že ho má ráda, na ni byl skutečně velmi hodný, choval se k ní pozorně... možná by se to dalo vrátit.
Stát se právoplatnou členkou Akatsuki, je tohle nakonec ta odpověď, kterou od Aranovy smrti stále hledá?
Vzdát se života tam, kde to pro ni sice je domov, ale každá ulička, každý kamínek na cestě, vedoucí po vesnici, jí připomíná ty krásné chvíle, které sama sobě odepřela... je to snad to, co se od ní očekává?
Je snad jejím osudem být zrádkyní?
Jak moc si náhle přála, aby se tu v lese objevil chápavý Kazekage! Chtěla se někomu svěřit, poprosit o radu, nechat se utěšit...
Ptal se jí, jestli po životě, jaký teď žije, po životě v skrytu, skutečně toužila...
...ne. Nikdy si nepřála nic takového. Nechtěla, aby to došlo až sem... aby už zase pochybovala o správnosti svých rozhodnutí, aby měla znovu ten neodkladný pocit, že musí prchnout... pryč od těch, na kterých jí nejvíce záleží. Pryč k nebezpečnému zabijákovi, který ji stejně jako tehdy z nevysvětlitelných důvodů přitahuje, jehož rudé oči na ni mají ten magický vliv... proč? Proč tomu ale tak je? Co je v jejím mozku špatně, že při pohledu do Itachiho sharinganskývh očí ztrácí pojem o tom, kým je, její hodnoty pozbývají významu a smyslu...?

Na chvíli se zastavila. Zjistila, že už skoro ani nedýchá, jak se pokoušela prchnout co nejdál od vlastných myšlenek. Ale co nejrychleji se uklidnila a pokračovala dál. Nevěděla, kam běží, a přesto se náhle tak hrozně bála zastavit.

Ocitla se daleko od Konohy. Před ní se rozprostíralo nějaké rozbořené sídlo. A poblíž zvláštní hromada kamenů...
...Orochimarův improvizovaný hrob.
"Promiňte," poklekla dívka vedle místa, kde její někdejší opatrovník odpočíval, "že vás vyrušuji z klidu... ale netuším, kam jinam bych šla."
Z úcty, nebo snad touhy, aby ji poznal, sundala svou masku a nechala ji ležet v trávě.
Seděla na místě, kam myslela, že už se nikdy nevrátí.
Seděla a snažila se na nic nemyslet.
Ale na mysl jí stále přichází Neji... a Itachi. A ikdyž se opravdu snaží, nedokáže to zastavit.

Po chvíli se zvedla. Procházela mezi sutí místa, které kdysi bývalo úkrytem jednoho ze tří legendárních sanninů.
Mezi kameny náhle uviděla ležet malou, hnědou knížku. Ze zvědavosti ji zvedla. Žádný titul, žádný autor... takže se jedná o sešit? Co v něm asi je?
Opatrně listovala jednotlivými stránkami. Hledala snad něco konkrétního? Nevěděla... jen si byla jistá, že právě do tohoto sešitu si Orochimaru kdysi zaznamenával důležité zážitky svého života... držela v ruce jeho deník.

"Dnes jsem zachránil malou holku před smrtí. Vůbec netuším, co to do mě vjelo. Ale když ona vypadala tak smutně, tak bezbranně, jak tam seděla a plakala mezi tolika mrtvými těly, která nejspíš patřila jejím nejbližším. Dívala se na mě očima plnýma strachu a já si uvědomil, že v žádném případě nechci, aby mě měla za zloducha, co jí tohle všechno způsobil. A tak jsem ji vzal sem.
Ošetřil jsem její rány, ale stejně mi pomalu umírala před očima. A to jsem nedokázal přijmout. Jako by snad její smrt nebyla ani jedna z možných alternativ! Proto jsem jí provedl to, za co se budu celý život nenávidět. A ona mě nejspíše taky. Když nic jiného, tak žije. A nikdy jí nebude dělat problém se ubránit..."

Zápisky o jejím životě. Tak, jak to vnímal on.
Naděje, touhy, radosti, zklamání... to všechno teď držela v ruce. Maličko se styděla, že mu i po smrti šťourá v soukromí, ale přesto nedokázala přestat číst. Všechny ty dny, kdy spolu trénovali ninjutsu, jako by se jí tím vracely. Všechna ta radost, kterou jí přinášelo se učit nové věci... to, co ve svém nynějším životě tolik postrádala. Lidská láska a milá slova.
Její oči se pak zarazily na jedné stránce. Zápisek ze dne, kdy přivedl Sasukeho Uchihu...

"...a jakmile se pohledy těch dvou dětí setkaly, aktivoval, nejspíš z obezřetnosti, Sharingan. A tak jsem přišel na to, co je slabostí Midoriganu. Co dokáže zbavit Neko rozumného uvažování a vlastní vůle. Ve své domýšlivosti jsem na tuhle možnost ani nepomyslel! Sharingan... síla klanu Uchiha, předávaná z generace na generaci. Nikdy nebude schopná jí uniknout. A ačkoliv to nebude z její vůle, jeho vlastníky poslechne. Až se děsím té možnosti, že by na to třeba přišli Akatsuki... pak by byla náhle jen pouhou loutkou pod jejich velením... Musím se nějak pokusit tuhle její slabost zmírnit, jinak moje malá holčička bude ve velkém nebezpečí!..."

Takže to nebyla náklonnost, co jí poutá k Itachimu, zděsila se dívka. Je to slabé místo její jinak neporazitelné schopnosti! Odchylka, s níž hadí muž nepočítal...
...ale jak se tomu bránit?
Hledala v deníku dál, ale odpověď na tuto otázku stále nenalézala. Najednou ji vyrušil nějaký zvuk. Blížící se kroky.
"Takže tady jsi," zaslechla za sebou známý hlas, "už jsem si myslel, že tě nenajdu."
Pomalu se otočila k příchozímu. Kráčel k ní pomalými kroky, na rtech mírný úsměv... a upíral na ni své rudé, sharinganské oči.
"Itachi..." vydechla.
Snažila se mu do těch očí nedívat. Ale vděla, že to nevydrží věčně. Jako by ji její slabost volala, lákala do sladké sítě Uchihovské kekkei genkai...
...konečně se jejich pohledy setkaly.
A Neko si uvědomila, jak pošetilá dosud byla. Všechny ty myšlenky, emoce, naděje a obavy, co na ní celý den doléhaly, konečně explodovaly.
Padla černovlasému kolem krku a překryla jeho rty těmi svými.