Uzumaki no monogatari – část 21 – Zpět

Bylo zde krásně opravdu krásně, žádné rušení způsobení lidskou činností a po lidech široko daleko, ani vidu ani slechu. Přes ten všechen klid zde však uprostřed louky seděl jeden člověk, ale možná už přestal dávno být člověkem, protože jinak nebylo možné, aby zde byl takový klid. Možná kvůli tomu, že zde na tomto místě seděl už několik dní bez sebemenší známky pohybu. Proto i ptáci uznali, že jeho hlava by mohla být dobrým hnízdem a už, už se chystali se uhnízdit, ale ten, snad ještě člověk neslyšně vstal a zamířil si to ke zdejším obyvatelům do vesnice, aby se s nimi mohl po několika měsících zde strávených rozloučit. Konečně nadešel jeho čas vrátit se domů.
Jakmile Naruto vstal, tak se vydal pro své věci do žabí vesnice, kde si i za tu chvíli našel přátele. Místní byli hodně zadobře s obyvateli Listové a proto s nimi Naruto často mluvil o domově. Sám v Listové dlouho nepobyl a proto chtěl znát, co nejvíce jenom mohl, než se tam vrátí.
„Takže se už vracíš domů, Naruto-chan?“ Zeptal se žabí děda Fukasaku.
Naruto mu na to přikývl a svazoval si svoje, až na zem dlouhé vlasy. Fukasaku se s ním nerad loučil, protože Naruto byl opravdu skvělý student a ještě lepší člověk. Navíc na Naruta mohl být opravdu hrdý, protože dokázal to, co před ním jenom jeden člověk. Naruto se stal Mudrcem šesti cest, proto na něj byl Fukasaku neuvěřitelně hrdý. Navíc se sám od Naruta něco přiučil. Když byl Naruto připraven vyrazit, tak se, se všemi rozloučil a pak začal scházet dolů z hory Myobokuzan. Rozloučit se všemi přáteli, které si za dobu strávenou na hoře našel, nebylo jednoduché, ale domů se těšil snad ještě daleko více, přece jenom už to bylo přes dva roky, co viděl svoji matku. Chtěl se vrátit okamžitě, jenom, co by ukončil svůj trénink, ale stále tušil, že musí ještě něco udělat, jít někam jinam, než se vrátí do domů do Listové.
„Ha… Opravdu se mi tam chce jít… No, mám to skoro po cestě,“ uvažoval Naruto a volným krokem směřoval do Oblačně, která pro něj taky kdysi byla domovem, měl na tu dobu pěkné vzpomínky.
Několik dní mu zabrala cesta a on se snažil vyhýbat lidem tak moc, jak to jenom šlo. Nechtěl, aby se jej báli, protože oči, kterými se nyní díval na svět, se neviděly každý den a obyčejní lidé by se jich možná mohli. Navíc člověk jeho vzrůstu se taktéž neviděl každý den. Naruto byl vysoký něco málo pod dva metry, takže byl téměř stejně velký jako Jiraiya. Postupně, jak Naruto získával sílu přírody na svoji stranu, tak dorůstal do výšky, kterou by měl, kdyby mu jeho chakra nestravovala tělo.
Naruto se přibližoval k Oblačné a už ji měl dokonce na dohled. Ten, pohled, který se mu naskytnul, mu vracel vzpomínky i ty, které nebyly dvakrát příjemné. On se tím však nijak netrápil, protože život šel dál a on před sebou měl určitě zajímavou budoucnost. Naruto nešel do Oblačné hlavní cestou, ale použil cestu, kterou znal jenom on a ještě další dva lidé z Oblačné. Ta cesta vedla přes místo, kde trénoval s Yugito a Beem. A oba dva je na jejich tréninkovém místě taky našel, jak spolu trénují. Naruta nenapadlo nic lepšího než ty dva trochu poškádlit a rozhodnul se, že je přepadne. Naneštěstí pro ně Naruta prostě poznat nemohli.
Naruto se zapojil do jejich cvičného boje a Bee i Yugito, to okamžitě začali brát vážně. Dokonale uhýbal jejich útoků, tak jako by snad viděl do budoucnosti, jeho smysly byly ve skutečnosti jenom mnohem bystřejší než obyčejného člověka. Proto se to jenom tak jevilo, jako by viděl do budoucnosti. Naruto se však pro jistotu halil pláštěm, aby jej pak nikdo nemohl identifikovat.
„Co po nás chceš?!“ Už nemohla vydržet Yugito a křikla na útočníka.
Naruto jenom mlčel, ale pod rouškou se usmíval, tak aby jeho úsměv nikdo nespatřil, to jediné mohlo odhalit jeho pravou identitu. Svým jedním mečem dokonale vykryl všechny Beeho útoky jeho sedmi mečovým stylem. Oba dva jinchuuriki z Oblačné věděli, že takto to dlouho nepůjde, že takhle vyhrát nemůžou. Jejich těla obalil plášť démona a oba šli na maskovaného útočníka plnou silou. Ten se však jenom smál a nadále se vyhýbal jejich útokům. Naruto však věděl, že takto to dlouho nepůjde, protože oba dva ještě přitvrdí a on už bude muset jejich útoky vykrývat. Nejdříve Yugito a hned po ní i Bee přešli do podoby jejich démona a chystali se společně na Naruta použít Bijuudamu – bombu démona, aby to s útočníkem konečně skoncovali. Jejich nejsilnější útok se však před pro ně zatím neznámým útočníkem rozplynul a celým účinkem bylo jenom rozvíření prachu všude okolo. Yugito i Bee by pokračovali v útoku, kdyby se útočník neodmaskoval a neusmál se na ně. Ani jeden z nich nechtěl věřit vlastním očím, ale Nakonec musel uznat, že tak nějak ten člověk vypadá jako Naruto.
„Dlouho jsme se neviděli, co?“ Nahodil Naruto a jim došlo, že toto je opravdu Naruto.
Yugito i Bee se vrátili do svojí lidské podoby a spěchali k Narutovi. Sami pořád nevěřili svým očím, jak moc se ten Naruto, kterého před dvěma lety znali, změnil. Byl to snad úplně jiný člověk, ale jeho vlasy jej prozradily. Nikdo jiný na světě je neměl, tak žluté a tak moc dlouhé jako Naruto. Minimálně Yugito si tím byl naprosto jistá.
„Naruto… Změnil ses, jsi… Jsi vyšší,“ řekla Yugito.
Bee s ní mohl jenom souhlasit.
„Za to vy jste se nezměnili vůbec,“ řekl Naruto a stále se usmíval.
Pak se všichni tři zapojili do veselého rozhovoru. Bee a Yugito byli hlavně zvědaví, co Naruto celou tu dobu jenom dělal, kde byl a jaká zajímavá místa navštívil. Něčemu, co jim říkal, nechtěli ani věřit, tak moc neuvěřitelné jim to přišlo. Naruto se však vždy vymluvil tak, že mu nakonec uvěřit museli. Bee a Yugito před Narutem však něco tajili, ale jim nepříslušelo mu to říct. Čas jim utíkal opravdu hodně rychle, takže si málem ani nevšimli, že už se stmívá. Naruto se rozhodl, že přenocuje ve svém bývalém pokoji, který měl u Yugito v bytě. Když k ní přišel, tak ho to překvapilo, že ani na tomto místě se nic nezměnilo, dokonce i jeho bývalý pokoj zůstal ve stavu, v jakém jej opouštěl. Naruto si uvědomil, jak nelehké to asi muselo pro Yugito být, když ho nechávala v Listové.
„Naruto, opravdu jsi to ty. Ale až nyní poprvé v životě se na tebe dívám, jako na člověka, který je schopný ochránit, co je mu drahé a ne jako na dítě, které je nutno chránit,“ řekla jenom tak Narutovi Yugito.
„Co tím myslíš Yugito.?“ Zeptal se nechápavě Naruto.
Yugito mlčela a jenom stále znovu a znovu si Naruto přeměřovala pohledem, jak moc vypadá jako muž. Yugito nakonec ze svých vlastních fantazií začala rudnout v obličeji.
„Že teď v tobě vidím muže,“ řekla Yugito něco, čeho by snad mohla i litovat.
Nyní mírně zrudnul i Naruto, sice pořádně nerozuměl, co tím Yuugito myslí, ale nějak jej to, co řekla, přivádělo do rozpaků. Ani pro to neznal důvod, proč se červenal, ale zároveň to, co slyšel, jej jistým způsobem potěšilo. Nakonec byl Naruto rád, že zde mohl zůstat přes noc, ale nemohl usnout, myslel jenom na to, až se vrátí domů do Listové. Chtěl opravdu strašně moc vidět, jak se jeho přátelé v Listové změnili, ale spíše než na to, tak se těšil, až je pořádně pozná. Když si lehal, tak se nemohl vejít na postel, byla mu opravdu malá. Navíc všude okolo byly jeho dlouhé blond vlasy.
Když se Yugito ráno probudila a šla se podívat na Naruta, tak uviděla ten jeho obličej, jeho nevinný výraz ve tváři a vzpomenula si, jak Naruto kdysi vypadal. Byla si jistá tím, že Narutův obličej vypadá pořád stejně. Yugito nemohla odolat a vlezla si k Narutovi do postele, Naruta naštěstí nijak neprobudila a za chvíli sama znovu usnula.
„Uhm… Yugito? Mohla bys mě pustit?“ Ptal se marně Naruto.
Yugito se ho držela jako klíště a ne a ne se pustit. I když se ji Naruto snažil násilím odstrčit, tak se k němu zase přitisknula. Snažil se ji odstrčit, protože mu to způsobovalo zvýšenou srdeční aktivitu, ani sám nevěděl proč. Yugito jej ve spánku objímala a Narutovi to bylo tak příjemné, až mu to bylo nepříjemné.
„Ahm… Naruto…“ Řekla Yugito ze spaní.
Naruto na to okamžitě reagoval, protože si myslel, že se Yugito už probrala, ale hned si uvědomil, jak moc se pletl. Jeho největší chybou bylo, že se otočil hlavou čelem k snící Yugito. Velmi rychle Naruto přišel o svůj první polibek. Hned na to vyskočil z postele a vyděšenýma očima s kruhovým vzorem zíral na Yugito, která se konečně probírala.
„Co! Co! Co-TO! COt… Co to by… ByLO!“ Koktal Naruto neschopen pořádně mluvit.
Yugito na něj nechápavě zírala, protože když se stalo, co se stalo, tak byla uprostřed svého snu o Narutovi. Myslela si o sobě, že je hrozná, protože to co se jí zdálo, nebylo ani zdaleka jenom o jedné puse s Narutem, v jejím snu se její vlastní fantazie opravdu hodně odpoutala. Pak se lekla, že to, co se jí zdálo nebyl jenom sen a nebo, že mluvila ze spaní a Naruta tím tak moc vylekala, že se krčil v koutě a klepal se strachy.
„Nebylo to, co si myslíš!“ Nenapadlo říct Yugito nic lepšího.
„Takže to nebyla moje první pusa?“ Stále se ptal vyděšený Naruto.
Yugito neměla nejmenší tušení, co mohla jenom Narutovi provádět, když spala. Ale doufala, že to nebylo nic z toho, co se jí zdálo. Její mozek pracoval na plné obrátky a snažil se vymyslet nějaké vysvětlení celé situace, ale to se dalo opravdu těžko, protože Yugito neměla žádnou představu, co Naruta tak moc vyplašilo.
„Vždyť jsme spíš jako rodina! NE?!“ Vymyslela Yugito spásný nápad.
Vypadalo to, že její hodně improvizovaný plán, který ani nebyl plánem, funguje lépe než má, protože Naruto se začal uklidňovat.
„Ah. Máš pravdu, takže to nebyl ani opravdový polibek,“ řekl Naruto a konečně byl schopný postavit se zpět na nohy, už se vůbec netřásl.
Yugito byla rovněž ráda, že Naruto nepřišel k žádné psychické újmě. Na druhou stranu jí začínalo docházet, že asi lituje svojí výmluvy. Ještě nějakou chvíli se bavili a když zjistili, kolik je hodin, tak se raději rychle nasnídali a Naruto se okamžitě na to vydal do Listové.
„Myslíš, že je v pořádku, že jsme ho neinformovali o Mizuki?“ Zeptal se Bee, když byl Naruto už daleko z jejich dohledu.
„Od toho má jiné lidi, aby mu nabídli rameno, když potřebuje,“ řekla poněkud smutně Yugito.
Naruto svým vlastním tempem směřoval do Listové, kde jej mělo čekat dosti nemilé překvapení. Poté, co se Bee i Yugito už dost dlouho dívali a co jim Naruto zmizel z dohledu, tak se vydali informovat Raikageho, že je Uzumaki Naruto přišel navštívit a že míří rovnou do Listové.

Uběhlo několik dní možná týden od doby, co Naruto zašel na návštěvu do Oblačné a už se blížil k Listové. Konečně už bude doma se všemi, které má rád a kterých mu záleží. Konečně se bude moct setkat se svojí mámou a Mizuki. Naruto vcházel hlavní bránou a byl okamžitě zastaven výjimečně nelelkujícíma strážnými.
„Kdo jste?“ Zeptali se pro ně podezřelé osoby.
„Uzumaki Naruto se vrátil do Listové,“ řekl s nadšením.
Strážní tomu ani nechtěli věřit. Sice sami v životě Naruta neviděli, ale jak by to mohl být někdo takto vysoký. Podle popisu měl být Naruto malého vzrůstu s rudými vlasy. Ale tohle byl obři blonďák, proto to prostě nemohl být Naruto.
„Víte, trochu jsem za ty dva roky vyrostl,“ řekl Naruto a i bez svolení pokračoval dále do Listové.
Bylo mu jedno, jestli někdo okolo něho ztropí skandál, ale on už chtěl být doma a všechny zase vidět. Opravdu se na to těšil, ale čím více uvažoval nad tím, koho všechno uvidí, tak nějak váhal, když si vzpomínal na Mizuki. Když se nad tím zamyslel, tak nikde necítil její přítomnost. Nikde v Listové nikde ve světě, jako by byla natrvalo pryč. Naruto se toho lek a okamžitě spěchal domů.
Když se dostal k bytu své mámy, tak prudce zaklepal na dveře a netrpělivě čekal, až mu někdo otevře. Doufal, že mu otevře Mizuki, protože ona přece tady taky bydlela. Za pár okamžiků mu otevřela jeho máma. Naruto nevěděl, jestli se má radovat nebo ne, protože mu tady prostě něco chybělo.
„Mami, co se stalo s Mizuki?“ Zeptal se s obavami Naruto.
Jeho máma se však divila, kdo to stojí ve dveřích, ten člověk jí samozřejmě přišel povědomý, ale i když ji oslovoval mami, tak si nepřipadala, že toto je Naruto. Naruto to poznal a byl si jistý, že bude vše muset pořádně vysvětlit, než se dozví, co se stalo s Mizuki. Kushina jej však nakonec pustila dále do bytu a Naruto se dal do vysvětlování toho, co poslední dva roky dělal a proč se tak moc změnil.
„Díky tomu, že je moje tělo povzbuzované silou přírody, tak dokáže přijmout mé množství chakry. A chakra už více nestravuje moje tělo, proto jsem tak narostl,“ vysvětloval Naruto.
„A co barva tvých vlasů?“ Zeptala se Kurama, která zde taky nyní oficiálně bydlela společně s Youko.
„Ty byly rudé jenom díky Kyuubiho chakře takže, když vyprchala, tak se jim vrátila původní barva,“ pokračoval ve vysvětlování Naruto.
Najednou z nějakého neznámého důvodu všichni ztichli a nevěděli, co mají dál říct. Naruto tušil něco špatného a obával se, že to bude nejspíše o Mizuki. Pořád si však dával naděje, že to nemusí být ta nejhorší možnost. Ale z toho, jak nikdo nechtěl mluvit, postupně o svoji naději přicházel. Nyní mu bylo naprosto jasné, proč nemůže vycítit Mizuki.
„Co a kdy se stalo Mizuki?“ Zeptal se Naruto a s obavami čekal na odpověď.
Nyní to už konečně doopravdy poznal, protože jeho mámu to velice trápilo. Naruto si mohl být naprosto jistý, že Mizuki musela umřít, protože tak bledý pohled si nedokázal na svojí mámě představit ani v tom nejhorším snu.
„Před dvěma lety umřela,“ odvážila se Kurama.
Naruto z toho až nyní byl opravdu smutný, protože nyní slyšel, to co nikdy slyšet nechtěl, ale co s tím mohl dělat. Vlastně on něco dělat mohl a okamžitě se rozhodl to udělat. Musel však odejít z bytu pryč, tak aby jej nikdo nerušil. Jenom pro jistotu šel ještě mimo Listovou. Naruto se začal soustředit na silnou techniku, kterou získal díky svému tréninku.
Objevil se na neznámém místě. Všude okolo byla vlhko a chlad, žádný zápach necítil, ale ani tak toto místo pro něj nebylo příjemné, nebylo pro nikoho příjemné.
„CO? To už je tady další, kdo má tyhle oči?“ Ozval se strašlivý hlas odnikud.
„Ano, jdu si pro svoji kamarádku, která umřela,“ odpověděl Naruto.
„Opravdu? Tak jak si k těm očím přišel?“ Zeptal se ho hlas.
„Prošel jsem šest míst, kde jsem se učil, jak splynout s přírodou a jak od ní získat sílu,“ řekl Naruto.
„Hm. Takže si druhý člověk, který to kdy dokázal. Dobrá řekni mi jméno té tvojí kamarádky a taky dobu, kdy umřela,“ rozhodl se hlas.
„Mizuki přibližně před dvěma lety,“ řekl Naruto.
„Dva roky? Mizuki ti nevydám, ledaže by si zaujal její místo,“ řekl Narutovi hlas a byla na něm poznat jistá radost.
„ALE?!“ Snažil se namítat Naruto.
„Je to dva roky, ani ty na to nemáš dost chakry, leda, že bys ji použil všechnu, ale to by si pak sám umřel,“ odpověděl mu hlas a Naruto se opět ocitl ve svém normálním světě.
Narutovi se pomalu začínal hroutit svět. Ani s tím, co se všechno naučil a čím si kvůli tomu prošel, nemohl zachránit osobu, která mu byla blízká. Tak moc chtěl vrátit Mizuki do života, že na chvíli jej napadlo, že si s ní místo opravdu vymění, ale tuto možnost rychle zavrhl. Naruto se nechtěl vzdát ani Mizuki, ani svého života o který tak dlouho a tvrdě bojoval. Byl si jistý tím, že musí najít nějakou třetí možnost. Zatím však nevěděl, jak by to mohl udělat. Poté se Naruto vracel do Listové a po cestě si uvědomil, že ostatní, kteří při nejmenším Mizuki znali, tak si museli projít něčím podobným, ne-li ještě horším, protože nikdo z nich nemohl ani uvažovat nad tím, že by ji vrátil do života. Naruto se rozhodl, že dokáže to, co i Bůh Smrti pokládal za nemožné.