Uzumaki no monogatari – část 22 – Příběh o sázce, šílenství a nenaplněném slibu

Všude okolo byla tma, taková tma, že nebylo vidět ani na krok a přesto zde byly dvě osoby. Nejspíše stály proti sobě a snad se o něčem dohadovali. Ale jejich rozhovor nedával žádný smysl, jako by si oba dva povídali sami pro sebe. Nikdo jiný, kromě jich samotných je neviděl a oni zase neviděli jeden druhého, ale přesto cítili přítomnost něčeho strašného. Strašnou přítomnost toho druhého. Oba dva se vymykali běžný pravidlům platným pro všechny smrtelníky, oba dva už dávno smrtelní nebyli. Najednou se jeden z nich začal strašlivě smát, ten pronikavý nechutný smích třásl všemi lidmi, ale zde jej nikdo neslyšel.
„Kdo si myslíš, že vyhraje?“ Zeptal se jeden.
„Tak jako vždy,“ na to druhý.
Ale i když to vypadalo, že se baví mezi sebou, tak se bavili každý zvlášť a přitom ne.
„Vždyť? Tohle se stalo jenom jednou, vzpomínáš?“ Pochyboval první, který začal rozhovor.
Druhý se odmlčel, nyní nepotřeboval slova a jenom se strašně šklebil na prvního, ale ten neměl šanci v té temnotě zahlédnout ani tak šílený úšklebek.
„A rozhodně se nedalo mluvit o nějaké výhře nebo prohře.“ Pokračoval první z nich.
„Ne? Ale co pak mělo znamenat moje vítězství?!“ Okřikl ho druhý.
„Vítězství? Jenom jsme odložili nevyhnutelné! Navíc, kdyby si vyhrál, tak tady teď se mou nejsi,“ řekl s klidem v hlase první.
Tam, kde se nacházela ta druhá osoba, tak z toho místa se začaly ozývat zuřivé polozvířecí křiky. První jenom litoval svého společníka v temnotě.
„Jak moc se musel za tu dobu, co tady jsme jenom zbláznit?“ Ptal se sám sebe první z postav.
„OPOVAŽ SE MĚ LITOVAT!!! ZA TO, že jsme tady, MŮŽEŠ JENOM TY!“ Křičel druhý.
První z dvojice mlčel a stále se mu nechtělo věřit, že kdysi dávno udělal tak něco moc šíleného, že se ocitl tady na tomto místě. Opravdu to zde bylo živoucí noční můra, která nikdy nekončila a trestala všechny lidi, kteří se jenom, kdy pokusili vzepřít. Vzepřít něčemu, čemu ani sami nemohli pořádně rozumět.
„JÁ jsem byl bůh! A tys byl stejně silný jako JÁ! Tak proč si mi nechtěl rozumět?! Proč si nechtěl vládnout lidem jako já?!“ Křičel stále ten šílenější z dvojice.
„Kvůli tomu, že jsem to neviděl dříve. Že jsem nebyl silnější než ty, tak proto jsme oba skončili zde. Ale proč si nechtěl TY vidět svět mýma očima?!“ Zvýšil konečně hlas první.
„Aaaggrrr! Tohle nikam nevede! Arrgg! Stejně teď už je to jedno! Ten člověk vyhraje a já odtud vypadnu. Ale neboj se, určitě tu dlouho nebudeš sám!“ Smál se druhý.
„Opravdu tak moc sázíš, na toho, co ti je podobný? Člověk, který dokázal to samé, co já a ještě daleko rychleji než já, je jeho nepřítel,“ řekl první.
„Takže mi tím tady říkáš, že sázíš na to děcko? Nebuď směšný!“ Křičel druhý.
„Možná je ten člověk opravdu mladý, ale prožil si utrpení daleko větší než ty nebo já nebo i ten člověk na, kterého sázíš svůj pobyt tady,“ vysvětlil první z dvojice postav.
„Tak se vsaďme,“ ozval se třetí hlas ještě strašnější, než měla druhá postava.
Oba dva uvězněnci v temnotě se tím směrem okamžitě otočili a čekali, co se bude dít dál. Měli určitě strach z té třetí osoby, co se zde právě objevila, bylo však velice odvážné nazývat třetí postavu osobou. Opravdu toto stvoření mělo do osoby daleko. Možná ještě více než však nějaké náhodné stvoření by se mu mělo říkat Bůh, Bůh Smrti.
„Jak vidím, tak oba dva se chcete vsadit na vlastního kandidáta v boji, ke kterému se nenávratně schyluje. Chcete si vsadit na jeho výhru. Tak se tedy vsadíme. Ten, jehož kandidát vyhraje, bude odtud propuštěn zpět do světa živých. Ale já vsázím proti vám oběma. Říkám, že nevyhraje nikdo, jako minule a oba dva skončí zde,“ řekl Bůh Smrti.
Ti dva, co zde byli uvězněni v temnotě, nemohli nic namítat. Prostě museli jenom souhlasit s touto sázkou a vsadit si na jednoho člověka, kterému věřili, že může vyhrát. Bůh Smrti byl nadšen, protože historie se musí vždy opakovat. Sázka byla uzavřena a všichni tři se nemohli dočkat, až se rozhodne, kdo vyhrál.

Byl na spoustě míst zraněný. Utíkal před tím, co jej nejvíce strašilo, utíkal před svou vlastní minulostí, před stíny těch, které nechal zabít. Kolik jenom smrtí během svého snad až příliš dlouhého života nechal nařídit? Sám to nevěděl a teď před tím vším utíkal, ale nakonec v tom zase neviděl nic špatného a věděl moc dobře, že to právě ON je ten jediný v právu, že ON je ten jediný, kdo může a mohl mít kdy pravdu. Nepřestával důvěřovat sám sobě ani svým vlastním cílům.
„Já jenom teď, jsem prostě neměl štěstí. Ano, ano přesně tak. Všichni se proti mně spikli, JÁ jim to však vrátím. Vyhladím všechny ty zrádce. ANO, celou Listovou a pak ji znovu vybuduji jenom s věrnými,“ říkal si sám pro sebe starý šílený muž, který nikdy nemohl dosáhnout tvého snu.
Utíkal místy, o kterých ani nevěděl, že vůbec mohou existovat. Vše mu přidalo jako v nějakém zvráceném snu, vše zde bylo příliš temné, na to aby zde člověk něco viděl. Nějaký predátor byl přímo za ním a chystal se ukončit jeho snad příliš smutný život.
„Konečně jsem tě našel!“ Křikl šílený stařík.
„Ah… To jsi ty Danzou? Copak tě sem přivádí?“ Zeptal se ten, co měl ještě před nepatrným okamžikem zabijácký úmysl.
„Dej mi sílu Orochimaru, zničím pro tebe Listovou,“ žadonil žalostný Danzou.
Orochimaru se mu začal jenom vysmívat, copak mohl takový zbídačený člověk chtít po Orochimarovi vůbec nějakou sílu. Orochimarovi bylo jasné, že Danzou se nehodí už ani na jeho experimenty, ale taky dobře věděl, že Danzou býval dosti silným.
„Možná, kdybych mu té síly trochu dal, tak by mohl něco doopravdy udělat. Minimálně by mohl vystrašit Listovou, nebo dokonce porazit i Jiraiyu, který bude asi největší problém. Tak bych Danzoua mohl dobře využít,“ neobtěžoval se Orochimaru ani přemýšlet potichu a všechno pěkně nahlas říkal před Danzouem.
Danzou byl ovšem tak moc zničený, že to, co slyšel, mu bylo naprosto jedno. Chtěl jenom sílu, kterou by mohl zničit a znovu vybudovat Listovou. Přesně tohle bylo jeho jediným přáním, i když jeho mysl byla natolik zatemněné a šílená, že ani on sám nemohl říct, co byla doopravdy pravda. Danzou byl nyní ztracen sám ve svém vlastním světě, kde nebylo místa pro příčetnost nebo nějakou naději. On se jenom utápěl ve svých vlastních nereálných představách, které však chtěl dostat do reality. Vlastně ani sám nevěděl, kolik času uplynulo od doby, co byl naposledy v Listové. Byl opravdu naprosto mimo celou realitu. Jemu se však zdálo, že to právě on je středem všeho dění, že po něm někdo neustále jde, někdo z Listové. Ne, že celá Listová jsou jenom lidé, co jej zradili, když ON myslel jenom na jejich dobro.
„Tak dobře, vidím ti to na očích, jak moc nějakou sílu potřebuješ, abys mohl udělat, co chceš,“ řekl Orochimaru a Danzouovi se znovu rozhořely plamenem jeho snad už mrtvé oči.
Nyní mohl udělat vše to, co jenom mohl chtít. Nevěděl však, co má první s tou nově nabytou silou dělat, cítil se úplně jako znovuzrozený. Orochimaru to na něm viděl a divil se, jak může člověk v tak hrozném stavu mít takovou vůli, protože Orochimaru mu ještě žádnou sílu nepředal a Danzou už byl téměř schopen dělat zázraky.
„Až tak moc ses zbláznil Danzou? Jak jenom hluboko můžeš ještě klesnout?“ Odkopl Orochimaru se na něj natahujícího se Danzoua a opět si nedělal starost s tím, že jej Danzou slyší.

Naruto seděl sám vysoko na skále mimo svoji vesnici a přemýšlel nad tím, co všechno se stalo. Pořád nechtěl věřit tomu, co od všech slyšel. Mizuki byla opravdu pryč, ale on si to nechtěl přiznávat.
„Tak, to jsem byl pryč celou tu dobu jenom kvůli tomu, abych sám přežil? Copak jsem se nesnažil tady být pro ostatní? Tak proč musela Mizuki…“ Dál už pro něj bylo obtížné uvažovat.
Naruto chtěl od toho všeho najednou pryč, ale nemohl. Konečně se dostal domů, kam vždy patřil. Po celých těch dlouhých letech byl konečně doma, ale bylo to pro něj smutné, protože mu tam chyběla drahocenná osoba.
„Vypadá to Mizuki, že to budu opravdu já, kdo poruší ten náš hloupý dětinský slib, co?“ Řekl tak to větru Naruto a vytasil svoji katanu.
Chvíli váhal, proč ji vlastně vytáhl, ale pak se jednoznačně a nenávratně rozhodl. Pevně ji uchopil a usekl si s ní své dlouhé vlasy, znamení jeho slibu s Mizuki. Jejich slibu věčného přátelství.