NFFORPG - Konohagakure no Sato

Odoroki Hyuuga
Tým 19
Střecha

Odoroki se nevěřícně koukla na oba dva.
"Eh, já nikam nejdu, to nepřipadá v úvahu!" vrtěla rázně hlavou na znamení nesouhlasu.
"Byla bych blázen kdybych se hned vracela k těm obstarožním vykopávkám. Vše co potřebuju mám u sebe. Jdeme! Teda, jenom počkejte než si upravím vlasy." byla okamžitě na nohou připravená vyrazit. Rychle rozpletla svůj účes a rozpustila si vlasy. Ve vzduchu zavoněly třešňové květy když pohodila hlavou. Zapletla si vlasy do dlouhého copu.
"Můžem."

Ensui Taiko & Okami
Tým 19
Okami vrhla na Odoroki rychlý pohled říkající "Můj!" a pak už se zase usmívala.
"My se máme docela dobře, že drahý?" pronesla s jistotou bělovláska a Taikovi nezbylo nic než poslušně přikývnout. "Určitě líp než ty."
"Na tvoji otázku nevím, původně jsme tě šli vyzvednout ze svatby, ale tam jsi nebyla, našli jsme tě kus odtamtud v lese, seděla jsi tam sama a byla... mimo." zahlásil Taiko ze svého místa, aniž by se obrátil.
"Jsem ráda, že máš většinu potřebných věcí u sebe, půjdeme totiž na výlet. Přesněji řečeno, půjdeme za zbytkem tvého nového týmu, který jakousi náhodou budeme mít já a Taiko pod našimi křídly." prohlásila Okami zvesela, postavila se a nabídla pomocnou ruku Odoroki.
"Myslíš, že by ses mohla vrátit domů pro nějaký další věci? Asi se totiž nedokážeme vrátit včas na večeři."

Odoroki Hyuuga
Tým 19
Střecha

"Díky."
Odoroki přijala kapesník a utřela si slzy. Pak se koukla na Ensui a jemně se usmála a zachytila pohled Taika.
"Pane vy jste kus." překvapeně zamrkala a řekla co si myslela. Pak okamžitě zrudla.
"Etooo, já teda ehm, máte se?" Pomyslná kapka na čele a nervózní výraz říkaly svoje. Omluvně se koukla na Ensui.
"No, ehm, proč vlastně nehejbá nějaký slizák mým tělem ve prospěch toho rudovlasýho skrčka a jeho šílený babičky?" se zájmem se zeptala, vyšvihla na nohy a začala se soukat z kimona.
"Kráme jeden!" zanadávala, když se konečně zbavila všech serepetiček. Pod kimonem měla své oblečení i s výzbrojí a botama. Protáhla se a čekala na jejich odpověď.

Ensui Taiko & Okami
Tým 19
Když Odoroki zakřičela, Okami se usmála, protože to bylo znamení, že se probírá. Jelikož ji nechtěla vyděsit, trošku se odtáhla a posadila se před ni, zatímco Taiko zůstal na hřebenu střechy a pozorně sledoval okolí.
Když se Odoroki trochu vzpamatovala a dostala ze sebe první smysluplnou větu po křiku, odpovědí jí byl jen úsměv a nabídnutý kapesník.
"Já jsem Ensui Okami a ten hezoun za mnou je Taiko." řekla a mlčky seděla naproti zmatené dívce. Normálně by jí toho řekla mnohem víc, ale teď spíš čekala na otázky od dívky, jelikož jich určitě ještě pár měla a kdyby začala mluvit ona, tak by mohlo dojít k omylu.
Taiko mezitím na chviličku spustil oči z okolí a podíval se na Odoroki tak, aby se jejich pohledy střetly. Když na sebe na okamžik hleděli, povzbudivě se na ni usmál, že to i přes jeho masku bylo jasné.

Odoroki Hyuuga
Tým 19
Střecha

Odoroki otupěle a pomalu zvedla oči na ženu, která stála uprostřed temnoty. Chvíli pomalu mrkala, načež jí žena příkazala ať vstane. Přišlo jí to směšné.
"Vždyť máte jiné co to můžou udělat místo mě, ne?" Tiše zašeptala, ale to už žena zmizela. Místnost se začala znovu dávat dohromady. Odoroki pomalu vstala a zakymácela se. Pomalu se vydala k líně se zavírající stěně před sebou. Střípky stěny se začaly stavět rychleji. Odoroki se rozutíkala a stěží se vyšvihla na zmenšující se díru ve zdi. Vydechla a skočila do prázdna. Ozvalo se lupnutí a Odoroki zírala na svou ruku ve steně.
"Ite." Překvapeně vydechla. Ozvalo se další lupnutí a překvapeně koukala na pahýl své paže.
"Kyaaaa!" S výkřikem, který ustal stejně rychle jako začal, se probudila na střeše. Vytryskly jí slzy. Nevzlykala, jen jí stekly po tvářích. Opatrně se koukla na svou ruku. Byla tam.
"Kdo jste?" zašeptala svou otázku a zacvičila s prsty aby si byla jistá, že tqm opravdu jsou.

Lei Takuki
Tým 27
doma - skleníky

„Mmm ahoj, já jsem Lei..“ odpověděla trochu zaraženě na pozdrav mladšímu chlapci, jehož jméno bylo až moc blízké tomu Ranmarovu. Bylo to tady. Právě se nejspíš sešla s náhradou za Ranmara a za pár vteřin ji dveře od skleníku otevřel muž z fotografie, náhrada za Kouheie. Nikdy si nemyslela že neuvidí nikoho zemřít, ale rozhodně nečekala, že se s tím bude muset vyrovnávat takhle brzo. Než se stačila pořádně rozkoukat a přijmout fakt, že tihle dva budou její nový tým, tak se na místě objevila i Yamako. Dívky si vyměnily pozdravy. Lei ji trochu záviděla, že musela strávit pár dní v nemocnici kde měla víceméně svůj klid, který narušovali jen doktoři a návštěvy. Lei musela hned po příchodu absolvovat řadu výslechů, podat hlášení, přijmout další nešťastnou informaci o smrti Hokageho a vůbec tak nějak fungovat i když by byla nejradši doma a zalezlá pod peřinou. Dokonce ji i povýšili. Dívka však měla pocit, že si nic takového nezaslouží poté co nedokázala ochránit své kolegy. Teď však o to víc cítila větší zodpovědnost. Její život už nebyla jen dětská hra na shinobi a kunoichi.
Podívala se na Schuichiho trochu unaveně když na ní měl zase někdo nějaké otázky. ƒ„Jsem Lei Takuki, chunnin z Konohy. Mám ráda jídlo a pandy, ne však dohromady.“ řekla stroze a čekala co ostatní.

Ensui Taiko & Okami
Tým 19
Taiko z Odoroki sundal ruku a zmateně do ní šťouchl. Nic se nestalo.
"Tak tohle bude trošku horší. Dokážeš s tím něco udělat Oki?"
"Možná, zkusíme něco trochu jiného." prohlásila a posadila se naproti Odoroki. Poté jí přímo před očima poskládala pečetě a kývla na Taika, který uchopil Odoroki za ruku a navedl ji na Okamin obličej, jako by ji chtěl tou rukou udeřit, ale ruka se těsně před jejím obličejem sama zastavila.
Nezáleželo na tom, zda-li to Odoroki vnímala nebo ne, její tělo reagovalo podle jejího vědomí a její vědomí teď vnímalo obrazy, které tam Okami podstrčila. A jelikož Odoroki, byť nevědomky, splnila všechny předpoklady pro spuštění iluze, genjutsu začalo působit na "realitu" kterou ona vnímala. Jelikož realita, kterou si sama v sobě vytvořila byla betonová hradba kolem ní, byla to právě tato zeď kterou viděla popraskat. Jako by někdo obřím kladivem udeřil do okolí a to se začalo sypat jako rozbité sklo. Normálně by za tímto "sklem" nebylo nic jen vířící prázdnota,a le tentokrát tam uprostřed nicoty stála bělovlasá žena.
"Vstávej!" poručila ji přísně, byť ne nelaskavě a dala si ruce v bok. Chviličku tak setrvala a poté zmizela společně s celým genjutsu, jelikož ho pravá Okami zrušila zvenčí pomocí rozrušení chakry.

Odoroki Hyuuga
Tým 19
Střecha

Yamanaka v jejím těle už nebyl, ovšem Odoroki taky ne. Rolničky na její noze tiše cinkaly když ji žena nesla. Pevnost, teď spíš vypadající jako cela kterou okolo sebe její vědomí budovalo, nabírala děsivých rozměrů. Nezvládla to. Nemohla nic dělat. Nemohla rozhodovat sama za sebe. Nechá to na jiných. Skelný pohled stále víc vyhasínal. Někdo s ní hýbal. Tělem jí projelo něco cizího, ale ona to neřešila. Zvuk k ní doléhal jako šum špatně naladěného rádia a nakonec utichl. Když mohli hýbat jejím tělem za ni, nemusela tu ani být.
Její tělo bezvládně leželo tam kde ji položili.

Konoha Keimu Butai

Koshino Mira
"V tom případě musíme nějak zmenšit okruh pátrání!" prohlásila rezolutně a nasadila přemýšlivý výraz. Ovšem asi po minutě si povzdechla a povídala se na Ashiho a Ginmara.
"Nějaké nápady? Já totiž nemám tušení, tohle je trošku mimo mně, abych se přiznala... Ehm, tohle je můj první větší případ, většinou mám na starosi jen drobné zločiny..." přiznala se a trošku se začervenala, když byla přinucena přiznat, že vlastně vůbec neví co a jak a svoji jistotu hrála.

Ensui Taiko & Okami
Tým 19 - Wedding crash!
"Je to tady." pronesl Taiko sklesle a podíval se na velké dveře, před kterými stál.
"Nezapomeň drahý, musíme to udělat rychle, věcně a hlavně se tvářit, že je to zcela normální... a také se připravit na útok svatebčanů. Připraven?" Okami se plácla do tváři a s hlasitým výdechem nasadila rozhodný výraz.
Je to tu, pomyslela si a s kývnutím na Taika zatlačila na velké dveře před sebou, dveře kostela.
"Námitka!" zakřičel Taiko jako v nějakém filmu a rychle se prosmýkl vedle Okami dovnitř kostela.
"Vůbec si nás nevšímejte, tohle je zcela normální!" přidala se k němu Okami a vyrazil rychlým krokem k oltáři, zatímco kolem sebe vrhala zářivé úsměvy, které odzbrojovaly každého muže v sále.
"Ano ano, tohle je perfektně normální součást svatby! Únos nevěsty! Takže kde ji..." navázal okamžitě Taiko, ale v půli se zastavil.
"Kde je nevěsta?" otočil se zmateně Taiko na svoji ženu.
"Nevím, měla tu být..."
"Ehm, to byla jen sranda! Vůbec jsme ji nechtěli někam odvádět!" hlásil rychle Taiko, zatímco oba manželé couvali zpět ke dveřím pronásledování mnoha nelibými pohledy, avšak, kupodivu obou ninjů, nikdo se nehnul.
Než se však stihli překvapení účastníci svatby vzpamatovat, už za oběma práskly dveře a dvojce byla ta tam.
"Co teď?" zeptal se Taiko, ale jeho žena jen zavrtěla hlavou, aby ji nerušil. Po chvilce soustředění otevřela oči a ukázala jedním směrem kudy vyrazili a po pár set metrech našli nevěstu mezi stromy.
I když nejevila žádné známky fyzického zranění, z nějakého důvodu byla mimo a když se k ní Okami sklonila a trošku do ní drbla, aby ji probrala, vůbec nereagovala. Poté co Okami zkušeně rychle zkontrolovala její stav, přehodila si ji přes rameno a všichni tři se přesunuli o kus dál.
Zastavili se až o kus dál na střeše jednoho domu, kde Okami opřela Odoroki o komín.
"Co je s ní?" zeptal se se zájmem Taiko a Odoroki se nad dívkou sklonila.
"Je jen mimo. Mohl bys?" zeptala se Okami svého manžela a ustoupila, zatímco on se nad dívkou sklonil a položil ji svoji ruku na rameno. Chviličku se nic nedělo a pak Odoroki projel slabší elektrický šok, asi jako když člověk strčí prst do zásuvky, který ji probral.
"Jak se cítíš?" zeptala se pak a vrhla na ni oslnivý úsměv. "Promiň, že teď nemáme čas, ale měli bychom rychle opustit Konohu. Myslíš, že by se ti povedlo dojít si pro věci?" zeptala se jí Okami, zatímco Taiko se postavil na komín a držel stráž.

Minamino Schuichi
Tým 27 - sensei
Skleník

'Já se těch brouků snad nezbavím. Koho já to znám v Aburame?' Byly první myšlenky, které Schuichimu procházely hlavou, když se rejpal v jednom ze svojich záhonků. 'Co vymyslet nějakou techniku. Něco jako obrácený kuchyose. Brouci pryč jutsu nebo tak něco.' Nakonec se zasmál tomu, kam jeho myšlenky nabíraly směr. 'Dám si cigáro a ono se to nějak vyvrbí.'
Vyrazil ke dveřím a zrovna, když sahal na kliku ozvalo se mlácení do dveří takové, že mu tam málem praskla tabule skla. Prudce otevřel a zatvářil se 'zle' "Chcete mi to tu rozflákat nebo co?" Následně se zarazil s mírným úšklebkem. "Hele, ty budeš Lei, co?" Pokývl k dívce hlavou. Trochu se tvářil, že neví,co říct.
Poškrábal se na hlavě a pokračoval. "Slyšel jsem něco o tom, že mi má být přidělen tým, dokonce jsem vám četl složky. Ono je to už dneska? " I když vypadal roztřeseně, pořád si dával bedlivý pozor, aby za něj nebylo moc vidět a nohou přibouchl za sebou dveře.
Co se vzhledu týče, na to, že měl každou půlku hlavy jinak barevnou, byl až nesmyslně pohledný a trochu zženštilý. Velmi štíhlý a ten tenounký, vrstvený úbor ze stříbrně zbarvené látky mu na mužnosti taky moc nepřidal. Jen podle hlasu bylo pořádně jisté, že to je chlap.
Než mu dívka stačila cokoli říct, přicupital tam jakýsi klučina. Matně si vybavil, že je to Ren. Ten měl oči jen pro Lei, tak ho mlčky nechal se nabažit a přitom se usmíval jak měsíček na hnoji.
Poslední se blížila Yami. Té už z dálky zamával jako staré známé a počkal, až se všichni sejdou.
'Proč já to vlastně...Jo, cigáro jsem chtěl' Vytáhl si cigaretu a v klidu zapálil. "Tak děcka, odteď jsme tým, co? Tak co si o sobě něco pěkného říct než vůbec začneme?"

Yamako Kami
Tým 27
U skleníku

Yamy otevřela oči a jediné na co se zmohla bylo je zase nezavřít. Vstala brzy. Moc brzy.
Po chvíli se posadila a chvíli seděla se svěšenou hlavou a rukama v klíně aby vyrovnala tlak v hlavě. Přejela prsty po obvazu na zápěstí a sevřela ruku v pěst.
"Plevel jeden protivnej." Vypustila nadávku a vylezla z postele. Rozlámaně se doploužila do koupelny a dala si sprchu. Pak se oblékla, natáhla výzbroj na záda a na ruku okarínu a vzala obálku jakou měl i Ren a Lei. Sebrala i nachystané květiny a vyrazila na hřbitov. Měla to po cestě k jejich novému sensei. Práskla do dveří aby se otevřely.
"Do háje s tím." Řekla si jen tak pro sebe a vyrazila. Nevěděla, jak by měla reagovat na nového člena týmu a senseie. Nevěděla co říct Lei. Dorazila ke skleníku jako poslední, zdržela ji úprava přítelova hrobu a taky uvažování, jak má reagovat a co říct Lei.
"Ahoj." Řekla tiše a kývla na Lei.

Takuya Riko
Laboratoř na dně opuštěného dolu > Past
Takuya se už viděl, jak tomu brejlounovi ty jeho brýle rozmlátí, ale Kumaru ho zastavil, akorát včas, aby chlapce těsně minul vržený senbon kýmsi ze stínu.
„Co to sak-!?“ chtěl začít černovlásek nadávat, ale zarazil se, když spatřil tu tmavovlasou ženu. Měla podobnou barvu vlasů jako Onigiri, toho si Takuya všiml, ale její útok, který ho minul, ani pořádně nezaregistroval.
„Ženská?“ zašklebil se v duchu černovlásek. Ten její pohled byl tak chladný, úplně jiný, než jaký u holek znal, až z toho měl husí kůži.
Když se ti dva znovu rozpovídali, mladík se zašklebil už i navenek.
„Co je to sakra za cáklouše!?“
Jejich rozhovor byl… zvláštní… a také celkem děsivý. Kumaru se postavil před trojici, a když to konečně vypadalo, že se začne něco dít, hodila mu ta žena nějaké brýle.
Takuya netušil, co to gesto mělo znamenat, ale na Kumara zabralo. Na chvilku zbělal jako stěna, načež jeho zděšení vystřídal hněv, který u něho černovlásek snad ještě nikdy předtím neviděl.
Pak už se to semlelo ráz na ráz a oni najednou neměli na čem stát.
„Co-… K-KUSOOOO!“ stihl Takuya jen vytřeštěně pohlédnout pod sebe, jak mu podlaha doslova uhýbala pod nohama, a pak už jen ječet, jak se začal spolu se Souskem, Onigiri, a méďou propadat do tmy.
„Khuh!“ hekl, když dopadl, „KHUH!“ hekl znovu, když na něm přistála Onigiri.
„T… To je v dobrý, Oni-chan…“ zahuhlal černovlásek s krapet vyraženým dechem a naraženými žebry, načež se sebral a zvedl.
„Co to sakra bylo!? A kde to sakra sme!? Kde je ten brejloun a ta ženská!? A kde je Kumaru-sensei!?“ hulákal dopáleně kolem sebe, snažící se zaostřit, ale kolem nebylo vidět vůbec nic.
„To sbe v nějaký dřebárně debo co!?“ rozčiloval se dál Takuya, když párkrát o něco zavadil nohou a něco i s křupnutím rozšlápl, držící se za nos kvůli tomu smradu všude kolem.
„Oi, chlupáči, dostaň nás vocaď ať mužu tomu brejlounovi rozmlátit frňák!“ vztekal se černovlásek.

Ren Kurogami
Tým 27
Renův domov > Ulice Konohy > Skleník
Konoha se probouzela a spolu s ní i mladý hnědovlasý klučina. Do jeho pokoje mu svítilo slunko a nutilo ho vstávat.
Jaký dnešek asi bude? Bude něco nového?
Ren semkl pevně víčka v jakémsi odhodlání je poté konečně otevřít, a povedlo se. Jeho zrak mu padl na strop, tak jako každý den. Zatím nic moc.
Nicméně něčím dnešek výjimečný přece jen byl. Měl si dojít pro přidělení do týmu!
To chlapce vzbudilo kompletně, on se prudce posadil, načež kopl peřinu stranou a vyskočil po ninjovsku z leže přímo do stoje.
„Ya-taaa~!“ zajásal s rukama nad hlavou a běžel se rychle obléct, umýt, a tak dále. Hlavně aby to měl už za sebou a mohl vyrazit!
„Strýčku! Dneska začnu pracovat na našem snu!“ pomyslel si odhodlaně hnědovlásek, když cválal ke dveřím, se svým shamisenem pohupujícím se mu na zádech, a slamákem zavěšeným na šňůrce za krk.
„Ren-kun! Podívej se ještě do kaslíku!“ zaznělo mu za zády volání jeho matky a on se zarazil přímo ve dveřích, jako by ho někdo trefil sněhovou koulí do zátylku.
„Hái, kaasan…“ zavolal chlapec trošku otráveně zpět a jal se vybrat poštu. V kaslíku bylo ale jen jedno psaní. Pro něho.
Ren překvapeně zamrkal a dobře si dopis prohlédl. Byl z kanceláře hokageho. Mladík nakrčil podezřívavě čelo a otevřel ho. Čím víc se toho dočítal, tím víc se jeho čelo krčilo.
„Moooo… Dopis sem už dostal…“ bručel zklamaně hnědovlásek na cestě do skleníku, kam ho dopis, přidělující ho do týmu 27 pod velením Shuichiho Minamina, posílal.
Proč se Ren tak šklebil? Dopis už jednou dostal, v kanceláři hokageho ale ještě nebyl…
Když ale hnědovlásek dorazil na místo, znovu pookřál.
Kontrast černobílého hřbitova se skleníkem, plným barev, bylo něco, co Ren viděl poprvé! A to si myslel, že má celou Konohu prozkoumanou skrz na skrz.
A aby toho nebylo málo, spatřil před skleníkem ještě nějakou dívku v pandí mikině.
„Ohayou gozaimasu~!“ přicupital k ní Ren horlivě, celou si ji přeměřil zvídavým pohledem od hlavy až k patě a zpět, načež ji párkrát obešel, aby nic nepřehlédl.
„Já jsem Ren Kurogami, moc mě těší!“ zazubil se na Lei hnědovlásek.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Lei Takuki
Tým 27
doma - skleníky

Sotva usnula a už ji zvonil budík. Spánek byl pro ní v těchto dnech něco vzácného. Většinou jen ležela a koukala prázdným pohledem do stropu, přičemž si znovu v hlavě přehrávala ten nešťastný den. Hledala ve svém postupu momenty které by mohla udělat jinak. Momenty které by mohla změnit a zachránit tak svého rudovlasého kamaráda a jejich senseie. Po tváři ji stekla slza když se unaveně vyhrabávala z pod peřiny a pro ní neobvykle líným krokem začala provádět ranní rituály. Když byla v přijatelném stavu na to, aby mohla opustit svůj pokoj, tak se přesunula do kuchyně, kde na ní čekala snídaně a dva lístečky. První byl od rodičů, kteří už byli dávno v práci a tak ji alespoň takhle popřáli štěstí a duševní klid do nového dne. Druhý lísteček byl důležitějšího rázu. Lei čekala že tenhle den, kdy ona a Yamako budou přiřazeni do jiného týmu brzy přijde a nadšeně ho uvítala. Práce ji určitě pomůže zahnat smutné myšlenky. Rychle do sebe naházela snídani.
Posbírala svou bojovou výbavu a vyrazila ke hřbitovu. Hledat skleník u hřbitova nebylo nic těžkého a tak brzy stála před skleněnými dveřmi na které hlasitě zabouchala. Z kapsy ještě vytáhla fotku jejího nového senseie. Znovu si ho pořádně prohlédla a fotku vrátila do kapsy.

Zoologická zahrada

Azrilelka Safí, tým 5

Při svém nimrání v jídle poslouchala sensei. Bylo jí jasné, co si vybere dámička a taky se tak stalo...tygr. Opravdu jí neměla ráda, ale chtěla, aby se stali kamarádkami, což bude nadlidský výkon. Azri si všimla pohledu Naoko. Kdyby nebyla srab, vybrala by si taky tygra, ale tohle pro ní nebylo. Odfrkla si a podívala se na sensei.
"Já bych šla asi na výslech. Pro mě to bude jistější."[/b] pravila, přičemž podávala zbytek své porce Tsuki. Propálila dívku s kočičí maskou pohledem. "Počkej, až se naučím lépe zvládat genjutsu...uvidí se. Problesko ji hlavou, na tváři se jí při tom objevil veselejší úsměv.

Naomi Al Tai-ko, tým 14

Lehce nepochopila jeho první větu...proč oslabuje? Vrtalo jí hlavou. Přeci mu dává určité zorné pole kamsi do dály. Nad tím pouze pokrčila rameny. Počkala, až dokončí všechny své myšlenky. Nad poslední se zahihňala, přišlo jí to roztomilý, jak se Hitsugaya začervenal.
"Prosím tě, v poho. Kdyby jsi mi neřekl to s tou čakrovou rukou, tak by mě to ani nenapadlo. No, je pravda, že mě toho moc nenapadne." dala ruce do kapes a lehce kopla do země. Pohlédla na sensie, který je evidentně nespatřil. Protáhla si ruce a došla k meči, před který si drcla. Poklepala na místo vedle sebe a usmála se na Hitsugayu, pak už jen pozorovala nováčka.

Suzume Adi
Tým 2
Severozápadní cvičiště

Po dívce se jí představili i jeden z chlapců a sensei, která představila druhého z hochů. Jakoby se nedokázal představit sám. .. Ačkoliv když Adi pohlédla na chlapcův prapodivný úšklebek, usoudila, že bůhví, jestli by to vážně dokázal. Alespoň nějak normálně. Nicméně hlavní kdo na červenovlásku zapůsobil byla sensei. Adi byla překvapená nad její podivně malou výškou, podařilo se jí však udržet na uzdě a nijak na ní nenarážet. Cítila, že by to její nové sensei nemuselo být příjemné. Obrátila se tedy nazpět k Hideharuově příšerné grimase a nadzvedla obočí. "Vypadáš jak kdybys vdechnul hromadu hnoje. Nechceš nějak pomoct?" nadhodila laškovně. Druhý chlapec vypadal přeci jen o něco normálněji, ačkoliv ani jeho výraz se nezdál být duševně vyrovnaný. Aby tedy Adi alespoň trochu zachránila navyklou atmosféru normálního týmu, aspoň v rámci možností, mířila další slova k sensei. "Máte v plánu nějaký konkrétní trénink, sensei?"

Shin Sarutobi (Tým 6)
doma --> monument Hokage

Jakmile se ráno vzbudil, chtěl si jít ven dát malou rozcvičku, když se však oblékl a vyšel ven, našel za dveřmi na rohožce vzkaz. Krátce ho přejel pohledem a povzdechl si.
Znělo to dost stručně a naléhavě, snad je nečeká nějaká mise. Nebo jde možná spíš o nějaký trénink.
Měl ještě trochu času, ale i tak musel plánovanou rozcvičku zkrátit, aby včas vyrazil.
Jakmile doběhl k monumentu, v dálce už viděl Asajakeho a nějakého dalšího mladíka kterého neznal. Mlčky přišel až k nim a pozdravil.
"Takže o co tu jde?" Zeptal se pak s očekáváním, že mu to někdo vysvětlí.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Junna Sasaki
Tým 3
Ulice Konohagakure
„U-un,“ kývla dívenka na Naruki a následovala své dvě nové kolegyně. Zastavily se až před domem jejich údajného senseie. Tedy, Naruki a Junna se zastavily. Momo prý zachytila vůni ramenu, a kdyby dveře byly z papíru, tým tři by měl první kolektivní průšvih.
Junna se Momo lekla a schovala hlavu mezi ramena. Dívka z klanu Inuzuka začala mluvit něco o smrti a pohřbu a hnědovláska polkla. „T-to ne, Momo-san, vydrž...,“ pípla.
Ze strany zaslechla kroky a hned tím směrem trhla očima. Přicházela k nim nádherná žena, pro stydlivou a bojácnou Junnu něco jako ztělesnění míru a bezpečí. Měla pocit, že jí připomíná maminku, kterou moc často nevídala.
Na dívčině tváři se objevil nepatrný úsměv. Usadila se na lavičce a začala si hrát s cípem šály. „J-já si nic nedám,“ řekla zdvořile a tiše, načež vzhlédla a zbledla. Amio najednou vypadala jako bohyně pomsty.

Nozomi Okazaki
Sensei týmu 2
Severozápadní cvičiště
„Neříkej mi majitelko,“ zabrblala tiše a vzhlédla. Od vchodu na cvičiště k nim skoro naběhla rudovlasá dívka, která pozdravila a rovnou se i představila. Nevypadala nijak nervně, což se Nozomi líbilo. To, co se jí nelíbilo, byl Hideharův výraz. V duchu si poznamenala, že příště mu musí říct „směj se“, nikoliv „zkus se malinko pousmát“.
Chudák Inari se kolegy lekl a zatvářil se obdobně. 'No výborně. Co si o nás ta holka musí myslet?'
Blonďatý chlapec domluvil, Nozomi seskočila ze špalku a odkašlala si. „Já jsem Okazaki Nozomi. Tvoje nová sensei. A tenhle lukostřelec tady je Momotani Hideharu. Bát se ho fakt nemusíš, takhle se šklebí na všechny.“

Inari Yamanaka Tím 2

Prišla nečakaná správa o tom, že dostanú posilu. Inari si za tú chvíločku nevedel uvedomiť, či sa teší že príde niekto určite normálnejší než Hide, alebo že sa bojí, ako práve Hide zareaguje. Takmer hneď nato ale zaregistroval príchod nejakého dievčaťa. Nasadil prívetivý úsmev ale urobil fatálnu chybu... očkom hodil po Hideharovi. Keď zabadal tú jeho vraždiacu grimasu, slabo si uchechtol a predtým celkom úprimný úsmev vystriedala kyslá a silená maska. Oči mu prezrádzali nervozitu.
"Hej, teší ma. Ja som Inari. Inari Yamanaka." zamrmlal ale podvedome si už vytiahol zápisník.

Ashi Inuzuka

Srdce mu trošku poskočilo keď Mira povedala že tiež má rovnaké podozrenie. Potom však prišla tá prekvapivá požiadavka. Ashi otvoril ústa aby niečo povedal, ale hneď ich zase zavrel a trošku ustarostene pozrel späť na dom.
"Netuším." povedal po chvíli rezignovane. "Smrdí to ako stádo tchorov, ale drží sa to len v dome. Navyše je to s nejakým časovým rozmedzím. Môžeme to skúsiť... ale na 100% si istý určite nebude. Naozaj ma to mrzí." povedal s možno až príliš smutným výrazom Mire.

Tokune Wakamuro
Tím 26
Rodinné Sídlo

Sedel som na gauči vo svojom rodinnom sídle. V poslednom čase som tam strávil viac času než v mojom trvalom bydlisku, teda v hoteli. Teda od misie som tam strávil celý čas. Nechcel som sa tam vracať. Sídlo mi viac pripomínalo to, čo som spravil... Presnejšie to, čo som nedokázal. Ochrániť rodinu... Tím... Dedinu... Mohlo mi dôjsť, že misia nebude bez strát... Ale ja som ich nedokázal ochrániť... A žijem... Aký má zmysel žiť, keď som ich nedokázal ochrániť? Aký to má zmysel, keď sa nemôžem radovať s žitia s ľuďmi, ktorých mám rád? Bol som tak zúfalý, čudoval som sa, že mi od toho stresu nezačali vypadávať vlasy. V obývačke my z lustra dokonca vysel povraz... Ale neurobil som to. Neviem, či som na to bol až príliš veľký srab, alebo či som nechcel aby moja smrť bola bezcenná a trapná. Ale čo som chodil von, celá dedina bola tak trochu utiahnutá. Moc ninjov som nestretával, ale bežní občania. Kedysi som vídal deti hrajúce sa von, s rodičmy rozprávajúcimi sa medzi sebou. Ale teraz? Sem-tam niekto vybehol do obchoďáku. Možno to bolo len tým, že vonku som už nestrávil toľko času. Len vtedy, keď sa mi ozval žalúdok. Keď som nad tým tak rozmýšľal, budem potrebovať aj ostrihať. Vlasy som už mal v očiach. Tejto myšlienky som sa ihneď chopil a išiel som do kúpelne. Nebol to svižný krok, akým sa zvyknem pohybovať stále. Bol to pohyb akoby som bol pod vplyvom nejakého rituálu. Je to pravda, menil som sa sám sebe pred očami. Jak fyzicky tak psychicky. Len málo toho, čo vo mne je teraz stále verí tomu, že nádej existuje a že najdôležitejšie je ochraňovať a mať niekoho rád. Je pravda, že som sa vinil za smrť ľudí, a práve preto myšlienka, že láska je dôležitá vo mne ubúdala. Na čím menej ľudí sa naviažem, tým menej mi budú chýbať. Nakoniec som dorazil do tej kúpelne. Vzal som nožnice a začal som si strihať vlasy. Vlasy padali do umyvadla jeden za druhým, až kým som nedosiahol svoj starý účes. Teda vlasy som si nechal trochu dlhšie. Teraz, keď už moje vlasy boli kratšie, bola vidieť tá diera, ktorá kedysi bývala mojim uchom. To "ucho" som si už ani nevšímal, teda prvé dni som počul pískanie, ale človek si zvykne, a naviac, už to prestalo. Vzal som dezinfekciu a naniesol ju tam. Trochu to zaštípalo a vymenil som obväz. Bol čas znovu začať existovať. Ichuraku Ramen som nenavštívil ani nepamätám. Od misie som tam nebol. A ani pred ňou som tam už dosť dlho nebol. Moje biele tričko som vymenil za čiernu košeľu, pod ňu som si nič nedával, zapol som si ju až ku krku. Potom som vyrazil z domu, že si niekde kúpim niečo na jedenie. Ako som tak išiel, zbadal som jeden dom. Videl som tam cez okno známu osobu. Kenta-Sensei. Nevyzeral o nič lepšie než ja. Nevidel som o ho už dlho. Ani som nevedel, či je to stále môj sensei. Vykročil som k domu. Nečakal som, že to bude nejaké srdcevrúce uvítanie po dlhej dobe. Ale bolo na čase začať riešiť veci a byť na novej ceste. Prišiel som až domov a zaklopal som.

Onigiri Ueda
Tým 11
Podzemí
Onigiri nechápala, jak může být Sousuke takhle klidný. Než však dokončila myšlenku, zaslechla svist a ve vzduchu se něco zalesklo. Dívka polkla. Kdyby Kumaru nezakročil, Takuya by byl... Cukla pohledem po nově se zjevivší. 'Jediným útokem. Je schopná zabít člověka jediným útokem.' Nevěřícně sledovala slovní ping pong a reakce všech tří dospělých. Nejvíce ji děsil Kumaru. Právě zjistil, že tahle ženská nejspíše zabila někoho jemu blízkého.
Schylovalo se k boji a tmavovláska se ani nestihla začít znovu bát. Náhle pod jejich nohama zmizela podlaha a zanedlouho je pohltila tma.
„Kyáááá!“ zaječela dívka, dokud ji nepřerušil pád, kupodivu ne až tak tvrdý. Dívka zaryla nos do něčeho měkkého a překvapeně nasála. Mezi zatuchlou vlhkostí poznla i vůni smažené rýže a rozpáleného železa. "T-takuyo!" vyhrkla a posadila se. Vůbec nic neviděla, ale chlapce dokázala poznat už jen kvůli čichu. "G-gomen nasai!" odskočila a otočila se po medvídkově hlase. „Kde to jsme? To vy jste nás dostal pryč?“ optala se a zamrkala. „Cítíte psy?“ zopakovala a udělala krok vzad, přičemž se dostavila závrať ze tmy a dívka se zapotácela. Pod nohou jí něco zakřupalo. Překvapeně shlédla, ačkoliv neměla šanci nic zahlédnout. Souvislosti jí ale došly docela rychle. „T-to jsou...?“

Tým 3

Amio Nara
Najít domek nového senseie nebylo zrovna složité, neboť oblast tvořilo pár obrovských skleníků, jeden byl dokonce tak velký, že by se tam dali pěstovat i stromy, a jeden osamělý domek. Pravda, nebyl zrovna největších rozměrů, ale zato měl překrásnou a velkou zahradu. Co bylo zvláštní, zahrada vypadala, jako by žila vlastním životem při předepsaných qvótácha pravidlech, jak má vypadat. Dívky si mohli také všimnout, že na zahradě posedává velmi mladá žena, od pohledu vypadala na osmnáct, a popíjejíc čaj, vyhřívala se pod slunečníkem. Jen co je zahlédla, vstala, vyšla jim naproti a zvesela na ně zamávala. Sice se trochu zarazila, když Momo narazila do dveří, ale byla zvyklá na ledacos, tak to moc neřešila. "Ale to jsou k nám hosté! Vítejte. Já se jmenuji Nara Amio. Pojďte prosím, vy určitě hledáte mého muže, posaďte se zatím." Amio se roztomile usmívala a bylo poznat, že je z náštěvy celá nadšená. Snad proto dívky zavedla k venkovnímu posezení, které přímo vybízelo k relaxaci. "Dáte si čaj? Sušenky? Možná bych tu našla i nějaké to kakao! Cokoliv si budete přát. Já mezitím skočím Shikamurovy vysvětlit, co znamená ten uzlík na jeho prstu." Amio si prokřupala klouby, v té chviličce vypadala trochu děsivě, po chvilce, kdy si dívky mohly objednat, nebo odmítnout, zmizela v domku.

Tým 11 a Doktor Smrt

Kumaru (tým 11)
Podzemní laboratoř
Doktor se pobaveně usmál, když se Sousuke vynořil ze stínů.
"Ah, pan málomluvný. Musíš být neskutečně nudný parťák. Skoro lituji tvé kolegy. Skoro."
Takuyova horká hlava už to nevydržela a ten se vrhl vpřed, protože nic jiného ani neuměl.
Kumaru si všiml nepatrného pohybu v rohu místnosti a chytl Takuyu za rameno a zastavil jej. Chlapci malý kousek od obličeje ve výšce očí proletěl senbon který se s cinknutím odrazil od kachličkované zdi a spadl na zem.
"Tenhle není nikdy sám." Řekl Kumaru. Teď vážně nebyla chvíle na sebevražedné útoky vpřed. Navíc když tu byla ona.
K Doktorově společnosti se přidala jeho neteř, která se jakoby zjevila u levé stěny místnosti.
Byla to vysoká žena středního věku s tmavě fialovými vlasy, oblečená též v bílém plášti. Od té doby co ji viděl Kumaru naposledy se přeci jen změnila. Levý rukáv jejího pláště byl prázdný. Musela přijít o ruku.
Co se rozhodně nezměnilo byl pohled jejích jasně modrých očí. Její pohled člověka přímo propaloval. Jakoby viděla člověku do duše. Rozhodně měla se strýčkem hodně společného.
Doktor začal teatrálně tleskat.
"Bravo! Vskutku...na takového hromotluka máš dost dobré reakce Kumaru-san. S Mojí drahou neteří už se též znáš..."
"Strýčku, mohu si nechat toho snědého? Líbí se mi jeho charakter. Vůbec se nebojí, jako by si ještě neuvědomoval co může ztratit. Že může vůbec něco ztratit. Děti jsou tak zajímavý výzkumný materiál. A lámat jejich duši je radost." Projevila se poprvé Doktorova neteř.
"Ach Drahá, pořád jen samá zábava. Víš moc dobře, že bude dělat problémy. Pokud ale přežije, tak si s ním můžeš dělat co chceš." Odpověděl Doktor.
Během jejich debaty Kumaru pomalu odsunul Takuyu zpátky za sebe a naznačil druhou rukou dětem, že musí okamžitě vypadnout.
"A ty víš moc dobře, že když projdu přes ni, tak ti utrhnu hlavu znovu. A já projdu." Přerušil konverzaci Kumaru výhružně.
"O tom dost pochybuji." Prohlásila žena sebevědomě.
Sáhla rukou do kapsy svého pláště a hodila Kumarovi jakýsi černý předmět. Byly to prasklé optické brýle. Na sklíčku a obroučkách byla vidět zaschlá krev. Kumaru zbledl snad ještě více a následně zrudnul jak v něm začal vřít hněv. Poznával je. Byly to brýle Aoby Shimury. Jeho nejlepšího přítele. Vysvětlovalo to její chybějící ruku. Aoba šel léta po téhle mrše a on po Doktorovi. Aoba se do vesnice na rozdíl od Kumara nevrátil. Předpokládalo se, že svou misi ještě nedokončil. A teď byl...ne! Nemohl být!
"Blafuješ! On byl vždycky ten lepší a..."
"A je mrtvý. Zaplatila jsem dost velkou cenu, ale je od toho potížisty navždy pokoj. Byl stejně neúnavný lovec jako ty. A ty ho teď budeš následovat." Doplnila Kumara s úsměvem na rtech. Bolest druhých ji velmi těšila.
"Zabiju vás tu oba." Zavrčel jounin.
"A opět se mýlíš." Dodal Doktor a jeho neteř stiskla ukryté tlačítko co měla za sebou.
Podlaha pod geniny se rozevřela. Děcka s medvídkem spadla do tmy a podlaha, nyní pro ně stropem, se zavřela.
Padali zhruba čtyři metry, než dopadli na tvrdý povrch posypaný něčím neidentifikovatelným, protože kolem nich byla absolutní tma.
"Všichni v pořádku?!" Zeptal se z těžka zvedající se medvídek. Mrtvolný zápach byl teď o dost citelnější. "Vypadá to, že jsme se dostali do pořádného průs*ru." Dodal klidněji, než ve skutečnosti byl. "Cítím...psy?"

Naruki Hyuuga
Tým 3
Ulice Konohagakure
Šly dívky ulicí, až se na Naruki obrátila Junna a vysvětlila, že teď momentálně se Naruki byakugan nehodí.,,No asi pravda Junna-chan jen jsem to chtěla ulehčit",pousmála se na kolegyni.Když Junna ukázal směr tak hned jak to šlo zatočily k sídlu Inuzuka klanu.,,Za to se omlouvat nemusíš myslím, že nikomu to nevadí,"dodala Naruki na uklidnění Junny.
Dívky se blížily k sídlu Inuzuka klanu.Když už byli dostatečně blízko Momo zničeho nic zrychlila.Proč tak najednou zrychlila krok?prolítlo Naruki hlavou a též přidala do kroku.Není moc ráda když je pozadu.Dívky došly k menšímu baráčku.Momo hned aktivoval jednu z technik z klanu ze kterého pochází a přitiskla se na ten baráček.Ach bóže zajímalo by mě jestli tuto holku někdy pochopím. pomyslela si Naruki.
,,Co takhle nejdřív najít senseie a potom jídlo", řekla Naruki, ale to už se Momo rozhodla, že tam prostě musejí jít.Když se Momo odrazila od dveří nechápavě se dívka podívala na Junnu.
Skrčila se nad Momo,,Nechci nic říkat,ale co takhle prostě vejít dveřmi",pověděla Naruki své ležící kolegyni na zemi ,,Jsi v pohodě?",potom se optala a nátáhla k ní ruku na znamení, že jí pomůže se zvednout.

Momo Inuzuka
Tým 3
Ulice Konohagakure
Jak tak kráčela v čele skupinky, cítila se jako pravý vůdce. Bělovláska navrhla, že by mohla použít její Byakugan. To nebylo něco, na co by se Momo zrovna chtěla spoléhat, ale ona se občas nemohla spolehnout ani sama na sebe. Ta hnědovlasá Junna to však bělovlásce vymluvila, i když Momo tak nějak nepochopila většinu z toho co řekla. Ukázala jí však směr, takže teď alespoň přibližně tušila kudy se vydat. Znepokojující na tom však bylo, že mířila směrem domů.
To čeho se bála nejvíc bylo, kdyby jí otec viděl s jejím novým týmem. Dokonce by je nejspíš pozval všechny i na čaj! Té představy se chtěla zbavit a tak přidala do kroku. Nejrychlejší tempo však nasadila právě v blízkosti sídla klanu Inuzuka. Naštěstí vše proběhlo v pohodě a oni prošli kolem. Naneštěstí nedostali čaj.
Došli až k menšímu podezřelému baráčku, kde se údajně měl podle popisu schovávat jejich sensei. Momo nacupitala až ke dveřím na které se připlácla obličejem a aktivovala techniku Shikyaku no Jutsu. Tím získala napůl zvířecí podobu spolu s lepšími smysly a pokoušela se podle čichu zjistit, jestli je někdo uvnitř. Po pár vteřinách však techniku zrušila s šokujícím výrazem v očích.
"Tohle... Tohle je... Jo, není o tom pochyb, tohle musí být... Miso rámen!" Zajásala s nadšením a otočila se na skupinku dvou děvčat za ní.
"Fajn, jdeme dovnitř!" Zvolala a rozeběhla se proti dveřím s úmyslem je vyrazit. Skočila přímo proti nim, ale jen se o ně mrtvolně narazila a s prázdným výrazem ve tváři dopadla na zem.
"Áááá... Jsem mrtvá. Pohřběte mě s úctou."

Junna Sasaki
Tým 3
Kancelář hokage
Junna by možná nové přidělení rozdýchala. Možná by se jí dokonce podařilo se uklidnit. Možná by se i usmála. Kdyby k ní dívenka z klanu Inuzuka nepřiskočila a nezačala ji plácat po hlavě. Hnědovláska splašeně couvla a přetáhla si šálu přes nos. „P-přestaň, prosím,“ pípla s červenými tvářemi, zatímco její očka roztřeseně bloudila po místnosti.
Netušila, jestli ji Momo nechala v reakci na žádost, anebo prostě protože chtěla. Přesto byla Junna moc ráda, že už se jí nikdo nedotýká.
Tiše se rozešla za svými novými kolegyněmi. Malá Inuzuka neměla žádný plán, ale Naruki přišla s nápadem. Brýlatá dívka zatlačila stud do pozadí a zamyslela se. Z knížek si pamatovala, že byakugan je velmi nápomocný během pátracích a stopovacích misí, protože vidí skrze věci. „N-naruki-san,“ ozvala se, na ni docela hlasitě. „Tvůj byakugan by se samozřejmě hodil, to ano, ale my tak trochu nevíme, jak Shikamuro-san vypadá. Navíc, Yuhi-san nám přeci dala adresu, takže hledat nemusíme. Jdeme na konkrétní místo. Bydlí poblíž Inuzuka klanu, takže musíme jít tudy.“ Zdrženlivě ukázala vlevo, načež se zase stáhla a schovala hlavu mezi ramena. „O-omlouvám se, jestli na vás chytračím...“

Naruki Hyuuga
Tým 3
Budova Kage ---> Ulice Konohagakure
"Těší mě Junno," řekla Naruki, když se poslední dívka z týmu představila. Nějaká horkokrevná. Vsadím se, že nejdřív něco udělá a až potom přemýšlí, pomyslela si dívka, když šla za Momo a Junnou. "Jasně můžeme vyrazit," přikývla Naruki a šla za oběma dívkami. Vyšly z budovy kage a šly po ulici Konohagakure. "Nechci nic říkat, ale myslím že bychom ho našli dřív, kdybych použila byakugan," řekla Naruki při cestě po ulici. Ale na to by se mě jinak nikdo nezeptal, pomyslela si dívka, na chvilku vzhlédla k obloze a potom zase zpět, aby do někoho nevrazila. Sem zvědavá, jaký bude sensei. Mám v úmyslu co nejvíc zesílit, přemýšlela Naruki dále při cestě s týmem.

Ikazuchi Sousuke
Tým 11
Podzemní laboratoř

Takuyův projev se dal očekávat, proto Sousuke nespěchal.
"Samozřejmě. Byl bych zklamaný, kdyby tomu bylo jinak." zazněl jeho klidný hlas v absolutním kontrastu kdesi za zády jeho týmu a chlapec se vynořil ze své skrýše.
V mysli si nadával do idiotů, že ho nenapadlo, že samozřejmě prostor mohl být monitorován, nicméně nad tím nějak neuvažoval ani nikdo jiný, takže alespoň drobná útěcha. Na tváři mu ovšem hrál benevolentní úsměv, který nějak nedosahoval do jantarových očí se zájmem se rozhlížejících kolem.
"Nicméně slova dokáží být mocnou zbraní, " pokračoval a jeho pohled se zastavil na Doktorově. "Nerad jimi plýtvám."
S rukama v kapsách, v jedné stále kunai, Sousuke zůstal stát těsně vedle Onigiri tak. že jeho rameno se dotákalo jejího.

Takuya Riko
Laboratoř na dně opuštěného dolu
Takuya na muže před nimi dál naštvaně koukal a na čele mu při tom pulzovala pomyslná žilka.
Co si o sobě ten chlap sakra myslel!? Oproti Kumarovi byl sotva poloviční, zuby a drápy jako ten onbaa taky neměl, ba i Takuyův táta měl větší svaly než tenhle blonďák!
Když se nad ně začal ten chlap povyšovat, měl toho černovlásek už právě dost.
Řeči na něho nikdy moc nepůsobily, pokud ho člověk tedy nechtěl vytočit, a jestli něco nesnášel, tak to byly přesně takový kecy, jako vedl ten blonďatej mizera.
„SI PIŠ ŽE TI JEDNU FLÁKNU KONO KUSOMEGANE! (ty zas*anej čtyřvočko!)“ převedl si Takuya doktorovu výzvu do své vlastní řeči a už už se měl k tomu vykonat co slíbil.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tanová normílní rodinka

Hideharu sledoval Nozomi-sensei svým výrazem chápajícího kamene a podal ji ruku, na kterém měl provizorně zafačovaný prst. Ten mu jeho Sensei desinfikovala a sterilnější metodou ošetřila. "Hai!" Pravil na daný rozkaz. Dále navázala Nozomi na příchod třetí osoby do týmu a požádala Hideharua, aby se choval slušně a trochu se pousmál. "Pousmál?!" Otázal se trochu nechápavě. *Třetí členka. Takže žena. Zvláštní pozornost na svádění, vylučovací ústrojí a podlost. Mám to.* "Ryokai majitelko!" Zasalutoval Hide a jeho úžasně chápavý pohled se nezměnil. Přibíhající dívku zmerčil již z velké dálky. Byla rozjívená a pravděpodobně flustrovaná. Hideharu sice nevěděl, co to slovo znamená, ale přišlo mu záhodno, přiřadit to právě k tomuto faktu. Věnoval jí jen jediný pohled s dost děsivým šklebem, který spíše vypadal jako výraz znechucení, než úsměv. Naštěstí to trvalo jen chviličku, než změnil svůj "úsměv" na svůj klasický výraz a pohlédl na Nozomi.

Momo Inuzuka
Tým 3
Budova Kage ---> Ulice Konohagakure
"Jaká to roztomilá a stydlivá dívka. Není rozkošná Mihi?" Zvolala na svého malého psího společníka, zatímco poplácávala Junnu po hlavě. Hned toho však zase nechala, protože sama nesnášela, když jí někdo něco takového dělal a tak to musela respektovat. Přeci jen... Co kdyby to někdy udělala ona jí? Té situaci se chtěla za každou cenu vyhnout a tak radši od brýlaté hnědovlásky odkročila.
"Takžééé! Generále Mihi! Naše pozice je budova Kage. Potřebujeme se dostat na severní stranu vesnice. Kudy se vydáme?" Zeptala se pejska a jako odpověď se ozvalo jen tišší štěknutí, kterému asi jako jediná v blízkosti rozuměla Momo.
"Ah, na sever? Chápu, to zní rozumně! Dobrá práce Mihi!" Zajásala mladá dívenka z klanu Inuzuka a na její tváři se objevil spokojený úšklebek.
"Ok, tak jdeme! Za mnou šneci! Doplazíme si to až přímo k tomu baráčku!"
Neváhala ani vteřinu a začala spokojeně pochodovat přímo do rušných ulic Konohy. Tak moment, od kdy je tu Mihi ten chytřejší? Zamyslela se znepokojivě zatímco kráčela ulicí.