NFFORPG - Konohagakure no Sato

Momotani Hideharu
Hideharu vzhlédl k Nozomi a vyslechl si co po něm chtěla. Vstal a zandal tu divnou knížečku do sumky. "Hai." Pravil a pohlédl na dvojici opodál. Byly poměrně daleko a oba vypadali, že závod začne každou vteřinou. Hideharu solžil tedy základní pečeť,aktivoval své tělo a rozplynul se v kouřový obláček. V další chvilce se objevil mezi Inarim a Adi, připraven vyběhnout a očima sledoval svou cestu. "Mám se k vám připojit v závodu. Jaký je stanoven cíl?" Informoval dvojici a dokonce se jich i optal, ale jinak jim nevěnoval nijakou zvláštní pozornost. Spíš na ně pohlédl jen, aby měl jistotu, že jsou seznámeni s tím, co jim právě řekl. Jeho výraz osaměle stojícího kamene dával na jevo absolutní nic. Hide jen plnil rozkaz.

Nozomi Okazaki
Sensei týmu 2
Severozápadní cvičiště
Nozomi hleděla na Hidehara se značnou skepsí. Ten kluk byl vážně chudák. Od malička vyrůstal s naprostým šílencem, který mu vtloukal do hlavy, že je zbraň. Chvilkami pochybovala, jestli ho takhle neměla nechat, jenže takhle by nemohl pracovat v týmu. Nevěděla, jestli jí má být líto toho, že takhle dopadl, nebo že je teď zmatený novým přístupem. Potřeboval psychologa, nebo tak něco.
„Hideharu,“ oslovila jej, „tohle bude tvé samostudium doma. Vypadá to, že Adi je už hotová. Slyšela jsem, že chtějí s Inarim závodit. Přidej se k nim a taky si zasoutěž. Ale nesmíš je v jejich běhu omezovat. Prostě jen vyběhni co nejrychleji nahoru.“

EDIT 27. 10. 2015:
Junna Sasaki
Tým 3
Dům rodiny Sasaki > Západní cvičiště
Shikamuro určil čas srazu na třetí hodinu ranní. Junna odhadla, že příprava s cestou jí bude trvat zhruba hodinu, takže se rozhodla jít spát v šest večer, což také udělala. Problém byl, že usnula o něco později. Hlavu í trápily různé nápady. Přemýšlela, jak by mohla zkombinovat svoje, Narukiny a Momo schopnosti. Bohužel o nich neměla dostatek informací, takže vždy skončila na nule. Bude muset myslet zítra během boje. Jinak to nepůjde.
Ráno rozespale vylezla z postele, spáchala to, co se po ránu většinou páchá, a vydala se na západní cvičiště. Vypadala malinko ospale, ale hlavně zamyšleně. Málem si ani nevšimla, že dorazila, dov nezakopla o špalek zarostlý v zemi.

Sarutobi Asajake
Tým 6
Při označení 'špunti' se Asajake zarazil, přeci jen to byl právě on, kdo byl v týmu nejvyšší a to docela s přehledem. Jako odpověď se Asaiovi dostalo pouze neurčité zabručení, ani ano ani ne.
To bylo ovšem jen navenek a i když následoval toho chibiho, rozhodně neměl v plánu se mu podvolit a už vůbec ne makat jako stroj, právě naopak, plánoval být asi tak stejně produktivní jako stará panda v bambusovém lese.
Ovšem hádání se s tím prťetem by bylo příliš náročné a tak ho jen mlčky následoval k řece, kde den sliboval příjemně strávené odpoledne u vody.

Suzume Adi
Tým 2
Cvičiště

Inari poněkud diskrétněji poodstoupil stranou a tak se Adi mohla plně soustředit, za což mu byla poměrně vděčná. Po jejím poměrně zdařilém saltu jí Inari dokonce projevil uznání zahvízdáním a slabým potleskem. Adi dokonce měla z tréninku natolik dobrou náladu, že po dopadu na zem se chlapci z legrace lehce teatrálně uklonila. Potom ovšem ihned pokračovala dál. Jako cíl tréningu si logicky zvolila vršek stromu.
Po pár pokusech si už připadala natolik jistá, že si vytáhla kunai, aby si mohla dělat zářezy, jak vysoko postoupila. S katanou si přeci jen ještě nebyla natolik jistá, nechtěla se svým vlastním přičiněním octnout nabodnutá na své vlastní zbrani. Další pokusy už nebyly natolik hvězdné až na jeden, kdy se dostala do takové výšky, že se jí povedlo salto udělat pozadu. Nicméně jako všechny tréninky založené na houževnatém opakování i tento začal pomalu přinášet své ovoce a zářezy byly výš a výš. Adi se už ani nemusela tak strašně moc koncentrovat na správné rozložení chakry v chodidlech, tak nějak se jí to "dostávalo do krve". Nepřestávala opakovat pokusy a záseky, až se jí nakonec konečně podařilo vyběhnout až k vršku stromu. To zkusila ještě několikrát. Je vidět, že jsem si doplnila dost podstatnou část schopností shinobi proběhlo jí hlavou vítězně. Ačkoliv se červenovlásce podařilo zvládnout běh nahoru, nechtěla přestávat ve zdokonalování se a tak si chvíli ještě procvičovala i odrazy pomocí chakry, které nesměla použít ani moc ani málo. A pak přišel zlatý hřeb jejího snažení, kdy se pokusila sejít za pomoci chakry dolů ze stromu, což bylo těžší jak fyzicky, tak psychicky. Navíc se musela pohybovat o něco pomalejším tempem, což jí zpočátku způsobilo několik zaškobrtnutí (popravdě řečeno si málem rozbila čumák). Chůzi dolů nevypilovala tak dobře, ale přeci jen v rámci možností.
Nakonec stanula vedle Inariho s šibalským úsměvem. "Tak! A teď je čas na závod!" Adi byla soutěživý typ a ačkoliv se používat takto chakru naučila teprve teď, chtěla už měřit svoje síly s chlapcem. Aspoň bude sranda, Inari vypadá docela fajn.

Asai Hachigoro
Tým 6

Chlapec bez většího zájmu čekal na odpovědi svých studentů. Asajakeho odpověď ho docela překvapila, ale zároveň také pobavila. Zasmál se.
"No uvidíme, chlapče." odpověděl nakonec. Poté odpověděl i Shinovi. Tentokrát však s vážným a chladným výrazem. Ten chlapec mu připadal velice zajímavý. Asai za svoji kariéru narazil jen na hrstku lidí, kteří by mu byli tolik podobní jako tenhle klučina. "Líbí se mi tvůj chlad a odměřenost." řekl a s hlavou nakloněnou na bok si ho změřil poněkud podezřívavým pohledem.
Asai zvedl hlavu k nebi. Podle slunce bylo teprve něco málo po poledni.
"Fajn, špunti, teď se přesuneme na nejbližší cvičiště." sdělil studeným tónem. "Je to jedno z těch menších u řeky, nemýlím-li se. Snad nám ale bude stačit. Dáme pro dnešek trochu jednodušší trénink, jelikož zítra budete makat jako stroje." pokračoval se svým typickým hlasem a výrazem bez náznaku vzrušení. "Ačkoliv když nad tím teď přemýšlím, tak pro vás bude zítřek oproti dnešku úplná brnkačka." Asai se lehce ušklíbl.
"Jdeme." rozhodl.

Itsumi Yamanaka
Před budovou Hokage

Itsumi se musela z prvotního šoku trošku probrat. Sensei, který na ně vyskočil odnikud, jí sebral vítr z plachet, tudíž nechala na potřebnou chvíli vše na Nao. Čekala, že sensei bude poněkud chladnější a více umíněný. Naopak byla příjemně překvapena tím, jak se na ně sensei usmíval, mluvil příjemným hlasem a koukal přímo na ně.
"Yosh! To bude super nápad. Zrovna je tady jedna kousek odtud, mají tam výborné ovocné čaje."
Zaradovala se Itsumi a trošku si povyskočila. S trochou štěstí by je mohl sensei i pozvat!
"Eto... Já bych jen měla dotaz. Jak to, že jsme jen dvě? Myslela jsem, že týmy jsou obyčejně po 3 členech?"
Nedokázala zkrotit svou zvědavost a rovnou vypálila dotaz po sensei. Koukla na Nao, která zatím ještě nic neřekla a rukou jí objala kolem ramen a s radostí čekala, co bude dále. Zubila se co to jen šlo.

Ikazuchi Sousuke
Tým 11
propadliště

Jasná oranžová záře na moment osvětlila celou jeskyni a Sousuke pocítil na kůži horkost natolik spalující, jako by stál příliš blízko rozžhavenému slunci.
V první chvíli neviděl téměř nic, než si jeho oči přivykly na náhlou změnu a dokázal rozeznat alespoň jakési rozmazané fleky, které mohly být prakticdky čímkoli. Netrvalo však dlouho, než se z nich vyloupla celá smečka něčeho, co se snad ani nedalo nazvat pořádně psy.
Psi obvykle se obvykle výškou v kohoutku nevyrovnávali lidem. A to ani adolescentům. Tváří v tvář bestiím se ztratila dokonce i trefná poznámka na účet Takuyovy inteligence, kterou měl připravenou pro dobu kdy černovlásek zjistí, že jej napálil.
Situaci samozřejmě ani trochu nepomáhal fakt, že ačkoli to mohly být je jeho nervy, zdálo se mu, že to co proti němu stálo bylo větší a nejspíše i o dost silnější, než zbytek smečky. V mysli mu zněl úzkostný hlas: 'Proč právě já?'
Sousuke si uvědomoval, že ani s oběma zdravýma rukama by to neměl jednoduché a poprvé po dlouhé době pocítil jak jej klid opouští a na jeho místo se vkrádá panika, která mu vnikala do myšlenek a zpomalovala reakce.
Ironicky to byl Takuyův hlas, který jej probral z šoku a navrátil mu zpět alespoň část sebekotroly. Chlapcova pozornost byla upřená na Onigiri, která jediným sekem zlikvidovala svého nepřítele. Sousuke zahlédl záblesk čepele pouze koutkem oka neboť celou jeho vizi vyplňoval jeho vlastní protivník.
Zdravou rukou pozvolna zabrouzdal k balíčku připomínajícím svitek upevněný na jeho zádech. Bylo to ve skutečnosti pouzdro, ve kterém Sousuke ukrýval svou nejlepší zbraň. Doposud ji nepoužil a doufal, že ani nebude muset, neboť nerad bojoval přímo. Teď ovšem neměl jinou možnost.
V mžiku se mu v rukou objevil trojzubec složení ze tří částí, které do sebe perfektně zapadaly. Sousuke uděla úkrok, zbraň sevřenou co nejpevněji v obou rukou zatímco ignoroval pichlavou bolest v ramenu při tom pohybu. Tři ostré břity trojzubce směřovaly lehce k zemi když jej namířil proti psovi s jediným úmyslem - přežít.
"Jestli máš chuť si kousnout, budeš se muset snažit." pusmál se navzdory všemu, spíše aby sobě dal víc odvahy, než nahnal strach psovi.
Doufal jen, že mu to k něčemu bude.

Azrilelka Safí, tým 5

Zoologická zahrada

Byla ráda, že Tsuki drží s ní a nejde na tygra s tamtou. Tu novou opravdu neměla ráda a nechápala, co má za problém. Azri jí ani nic neudělal, neřekla nic špatného, a aby jí ublížila nepřipadalo v úvahu. Věnovala Tsuki úsměv, dokud nezmínila bicepsy. Tahle podpásovka vzala sebou i část sebedůvěry hnědovlásky.
A-ale, já jím...přísahám." zvedla ruce na obranu, ale s nimi rychle čapla kapuci a stáhla si ji více do obličeje. Radši poslechla sensei. Vzala si jednu deku, načež se odebrala do kouta, dál od ostatních. Drcla si na zadek a přikryla se dekou, než zavřela oči, chvíli pozorovala Naoko, jakoby jí nedůvěřovala, že opravdu spí. Objala si nohy, položila na ně hlavu a zpod kapuce pozorovala své okolí. Sice vypadala jakoby spala, ale k tomu měla daleko. Potichoučku si začala prozpěvovat nějakou melodii, která pomalu slábla, nakonec ustala, jakmile dívka usnula.

Sarutobi Shin (Tým 6)

Následoval senseie, o stánky a jídlo se příliš nezajímal, jen s rukama v kapsách koukal, co všechno se to tam najde a poslouchal. Kladl si otázku, proč o nich vůbec chce tyhle věci vědět, ale nahlas nic neřekl.
"Budu se snažit, aby odpouštění chyb nebylo nutné," řekl celkem sebejistým, mírně odměřeným tónem.
Jejich nový sensei si prohlížel nějaké vějíře a nakonec si jeden vybral, Shina napadlo, že je možná trochu výstřední, když se při seznamování s novými žáky zabývá něčím takovým, ale konec konců to nebyl jeho problém, nakopl zatím nějaký kamínek a zpozorněl, až při otázce. Jeho odpovědí bylo krátké výrazné kývnutí, být ninjou nebylo o tom, vybírat si jestli věci fungovat budou nebo nebo ne, fungovat zkrátka musely, tak to Shin alespoň zatím viděl.
Jakmile však odpověděl jeho týmový kolega, mírně se zarazil a podíval nejdřív po něm, následně i po mladíkovi vedle. Byla pravda, že oproti Asajakemu vypadal poměrně malý, každopádně až do teď si toho příliš nevšímal, situace se začínala stávat zajímavou.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Yumichika Nagayama
Kancelária Hokage
Začal sa pozerať po kancelárii ale počúval aby zachytil každé slovo. Hneď ako mu bolo povedané do akého týmu bol priradení len letmo prikývol že rozumie a len veľmi malinko sa usmial. „Ďakujem veľmi pekne, dámy“ povedal a na chvíľu sa mierne uklonil. „Dovidenia“ povedal a vyšiel z kancelárie a vyrazil pred budovu.

Pred budovou Hokage
„Tým 16 pod velením Hanroshimu Noburiho“ zopakoval si to ešte niekoľkokrát než vyšiel z budovy Hokage. Zastavil sa a prezrel si okolie či nenájde ľudí čo by mohli byť jeho tým. Vykročil k skupinke ľudí a kráčal veľmi pomaly. „Prepáčte že Vás ruším ale ste Noburi Hanroshimu sensei týmu 16?“ opýtal sa a zostal svojím chladným pohľadom na jedinom dospelom v skupinke.

NOVÝ ARC! PŘEČÍST!

Volba nového hokageho

Tadakatsu Sanada – feudální pán Země ohně, Fumiko a Tsutomi – starší, Ryuusei Fujimoto – kandidát na post hokage, Koharu Sakakibara – Ryuuseiova pobočnice, Hiroko Satsuma, Yuhi Shinzare
Monument hokage, konferenční místnost

Hiroko Satsuma
Jedenáctá hokage
Yuhi Shinzare
Zástupkyně hokage
Radnice
„To snad není možné!“ zalamentovala Yuhi. „Co si to ten chlap vůbec dovoluje?!"
„Tak názor říct může,“ pokrčila rameny Hiroko. „Jen si na něj teď budeme muset dávat pozor. Ryuusei to určitě nenechá jen tak.“ Usadila se ve své nové pracovně a kritickým pohledem přejela hromadu papírů na stole. „Vypadá to, že diplomacie bude muset vyčkat. Nejdřív tohle svinstvo. Úplně jsem zapomněla, že ta práce obnáší také hromadu podepisování.“
„Omlouvám se, jsem si jistá, že jsem se těch papírů zbavila. Nevím, jak se tu mohly vzít nové,“ stekla Yuhi po čele kapka.
„V tom případě se nemusíš omlouvat. Prostě je sem někdo přinesl.“
Rozhovor obou žen přerušilo zaklepání a do kanceláře vešel dlouhovlasý chlapec, hledící do země.
„Zdravím,“ odvětila černovláska a rozhlédla se po stole. Netušila, co kde je. „Yuhi-san, mohla bys prosím tě…?“
Hnědovláska sebou trhla a přiskočila, aby vylovila složku s chlapcovým jménem. Hiroko si zapamatovala, odkud spis vytáhla, a vděčně jej přijala. Očima přelétla řádky a vzhlédla ke geninovi. „Byl jsi zařazen k týmu 16 pod velením Hanroshimu Noburiho. Jen teď nevím, kde se nachází…“
Yuhi mezitím přešla k oknu a zběžně se podívala ven. Trhla sebou. „Jsou přímo před radnicí,“ oznámila.
Hiroko povytáhla obočí a odložila složku. „No vidíš, můžeš jít.“

Yumichika Nagayama
Kancelária Hokage
Nebol schopný ani zaspať, tak bol zvedavý na to do akého týmu ho priradili. Premýšľal nad tým už čo skončil na akadémii. Sledoval čas a pripravoval si raňajky, bol vždy ranné vtáča ale len výnimočne kvôli niečomu nedokázal spať ako teraz. Ani sám nevedel čo bude robiť, veď času mal ešte veľmi. V pokoji sa najedol a pozrel sa koľko času ubehlo, od vtedy čo sa naň pozeral naposledy. Usmial sa a došiel sa prezliecť a do kúpeľne zviazať vlasy stužkou, aby mu nepadali do očí. Zobral si katanu ktorá patrila jeho rodine a strčil si ju k pásu. Pozrel sa na fotku svojej rodiny a zavrel oči. „Tak ja idem“ povedal a položil ruku na fotku. Spomínal na časy keď boli spolu šťastný. Stál tam ešte asi 15 minút pokým mal na čo spomínať. Nahodil svoj typický výraz bez nijakej viditeľnej emócie a rozišiel sa smerom k budove Hokage. Kráčal v rýchlom tempe aby tam bol čo najskôr, aj to bral tak že to robí hlavne pre seba. Zaklopal na dvere kancelárie a vyčkal pokým bol vyzvaný aby vstúpil. Hneď ako sa tak stalo vošiel dnu. „Dobrý deň“ povedal a pohľadom zostal pozerať na zem pred sebou. „Volám sa Yumichika Nagayama a dnes som mal prísť, aby som zistil do ktorého týmu som bol priradený“ povedal a zdvihol pohľad pred seba.

Sarutobi Asajake
Tým 6
Asajake pomalu vyrazil za svým senseiem. První co ho napadlo bylo to, zda-li takový prcek padal stejně dlouho jako někdo jiný a zda-li by byl po dopadu o něco delší než před ním.
To co říkal ten mrňous vůbec neposlouchal, jediné v čem ho napodobil bylo, že i on ochutnal ze stánku a taktéž vyjádřil pochvalu. Když v tom na něj ten Chibi ukázal a začal cosi valit. Asajake se jen nechápavě poškrabal na hlavě, a pak pokrčil rameny.
Na prťousovu narážku nereagoval a ani nejevil známky toho, že by se chystal mluvit o své minulosti. Pak zase něco mluvil na Shina a nakonec se zeptal na onu Otázku. Ano Otázku s velkým O.
Asajake si ho přeměřil zkoumavým pohledem a nakonec pronesl jedno jediné slovo jako odpověď na základní Otázku (života vesmíru a vůbec):
"Chibi!"

Noburi Hanroshimu
Před budovou Hokage
Evidentně je trochu vyplašil, ale to je přirozené. Byly mladé, nevěděly, co mají očekávat a Noburi je chápal. Bude se jim to snažit pokud možno co nejvíc zlehčit. Tedy, prozatím. Ať chtěl, nebo ne, život, který je čeká, nebude nejpříjemnější.
"Noburi Hanroshimu. Moc rád vás poznávám. Byla mi přidělena úloha senseie vašeho týmu, takže věřím, že si budeme rozumět. Co kdybychom někam zašli a seznámili se trochu lépe? Možná by byla vhodná nějaká čajovna, co říkáte?"
Mluvil klidně, vyrovnaně, dalo by se říci, že konejšivým hlasem. Plynule přejížděl pohledem z jedné na druhou žačku a udržoval tak průběžně oční kontakt s oběma.

Momotani Hideharu
Prapodivný tréning

"Ryokai!" Pravil Hideharu, jako přijmutí rozkazů a váhavě přijmul divné knížky. Opatrně si je prohlédl a schoval si je do pouzdra. Jednu si však nechal v ruce a ostražitě ji otevřel, jako by snad čekal výbušný lístek. Tuto metodu zabíjení také ovládal. *Žádné tresty?! Proč měnit fungující sistém?!* Probleeklo Hideharuovy v hlavě zmateně, ale dál to neřešil. Rozkaz zněl jasně. Musel si přečíst tyhle knihy, proto se usadil a začal. Otevřel knihu někde u začátku. Chvilku si v ní četl a některá slova jen přeletěl pohledem, protože je neznal. Mezi ně patřilo například slovo Etiketa. Po chvilcr se však zarazil se. "Co je to Přirozené chování?!" Předříkal si název kapitoly a nadzvedl jedno obočí. Hideharu si nebyl jist Nozominy rozkazy. Takové téma přece nepotřeboval, nebo snad ano?! Byl vycvičen jako zabiják, nebylo tohle náhodou zbitečné...ne! Tohle byl rozkaz, tak to muselo být důležité. Hide tedy četl dál. *Sousloví "Přirozené chování" lidé často chápou jako možnost, chovat se tak, jak považují za "přirozené", tedy spontálnně, neformálně, nechtějí regulovat své chování žádnými pravidly. Je to klam, protože to, co je přirozené pro jednoho, může být zcela nepřijatelné pro druhého. Někdo si bez předsudků sáhne prsty do společné mísi, aby si vyndal onigiri, jiný má v tu chvíli po chuti, někdo příjde v plážovém úboru do hotelové restaurace, jiný to vnímá jako hrubý nevkus...* Předčítal si tiše a vypadal u toho, jako zmatený študák, co prvně otevřel matematicko-fizikální a chemické tabulky.

Lei Takuki
Tým 27
skleníky

„Shamisen, okarina..vážně..?“ zeptala se Lei nahlas aniž by očekávala odpověď. „Tohle je těžkej folk..“ postěžovala si a zaujmula bojové postavení. Už chtěla vydat nějaké pokyny a sama zaútočit, ale snahu ji překazil její nový kolega a jeho zvířecí cirkus. To bylo něco pro Lei. Snažila se držet vážný obličej a zachovat si leadership auru, ale jasně bylo vidět jak jí cukají koutky. Ještěže Yamako byla při smyslech a vytáhla svou otázkou dívku od toho, aby naběhla mezi pandy a lvy a začala s nimi pařit.
„Hmm? Jo plán..noo využijeme trochu tohohle chaosu..“ její slova mizela v hluku hudebních nástrojů, ale na komunikaci s její kamarádkou stačila. Lei se houpala v bocích do rytmu a pokračovala.
„Oba jste nejspíš takový ty typy na dálku, co potřebujou trochu času. Takže já se pudu lehce zapotit, získat vám nějakej čas a zjistit co je sensei zač. Vy dělejte co musíte.“ usmála se na Yamako a nakročila směrem k párty tanečním krokem. Naštěstí si to po prvním kroku rozmyslela, zakroutila hlavou a pohledem našla Rena. Usmála se na něj se vztyčeným palcem a odstartovala sérii pečetí. Přitom ji došlo, že Ren její skvělej super plán nejspíš nepochopí pouze pohledem na její palec ale hodila to za hlavu. Byla v tom vedení přeci jen nová.
Z jejích rukou se zformovala elektrická panda v životní velikosti, která začala kličkovat mezi kapelníky a řítila se přímo na Schuichiho. Dívka byla připravená techniku po jejím konci ihned následovat.

Asai Hachigoro
Tým 6

"Ale, ale..." řekl chlapec a pomalu se otočil. "Na tebe jsem úplně zapomněl." odpověděl chlapci s mírným úšklebkem. "Za stručnost už tě ale chválit nebudu, pak by mé pochvaly nebyly tak vzácné." Znovu se otočil a už podruhé vykročil směrem dolů do vesnice. Ještě zvedl pravou ruku a pohybem prstů studentům naznačil, aby jej následovali. Poté zmizel na schodišti.
Pomalu kráčel ulicemi a prohlížel si malé obchůdky okolo. "Takže...k vašemu prvnímu úkolu..." Asai se zastavil u stánku s možností ochutnávky zdarma. "Zadání znělo ve stručnosti představit sebe a svoji minulost." pokračoval, ačkoliv mu nebylo moc dobře rozumět. Zrovna totiž žvýkal kousek šťavnatého masa. "Oba jste zvládli jen polovinu. Nečekejte, že vám před každým úkolem či misí budu oznamovat, že přichází. Už dávno nejste na akademii." zvednutím palce pochválil majiteli jeho kulinářské umění a pokračoval v procházce. Hned však zastavil a otočil se na patě čelem vzad. "A to mluvím hlavně o tobě, Asajake." řekl a ostře na chlapce ukázal prstem. Někoho by mohlo překvapit, že si pamatuje jména svých studentů vzhledem k jeho lhostejnému přístupu, ale Asai to bral za slušné a samozřejmé. Znovu se dal do pohybu. "Nemýlím-li se, tak Shin je poměrně čerstvý absolvent, a proto mu taky budu odpouštět více chyb." Zastavil se pro změnu u roztomilého obchůdku s vějíři. Jeden si vytáhl, prudkým švihem ho otevřel a začal se s ním ovívat. "To ale neznamená, že se budeš flákat! Naopak budeš makat o to víc." ujasnil mladšímu z žáků. "Tenhle bych si vzal, prosím." řekl nezvykle formálně starší paní za pultíkem a s mírným úklonem jí v obou rukách podal tmavě modrý vějíř. Zatímco prodavačka předmět balila, Asai se obrátil na chlapce. "Takže? Jak to zatím vidíte? Bude nám to fungovat?"

Sarutobi Asajake
Tým 6
"Na to jak je malej by při pádu mohl urazit velmi dlouhou vzdálenost." povzdechl si smutně Asajake a vstal. Když tak viděl jít před sebou toho prcka, měl sto chutí ho jen tak lehce šťouchnout přes okraj a být s tím hotov... jeho nástupce by se třeba taky nezajímal o to, co se stalo s předchůdcem.
Pro Asajakeho to byla hezká myšlenka, jen se trochu obával, že by letěl také, nebo ještě hůř, letěl sám. A tak, s hlavou skloněnou, vyrazil za Shinem a tím mrňousem, jemuž rozhodně hodlal setřít ten povýšený úšklebek z tváře.

Naruki Hyuuga
Tým 3
Zahrada>>Sídlo Hyuuga
Když byla zmínka o čaji trochu to s Naruki hrklo a ze zdvořilosti si upila z hrníčku. Senseiův uznalý pohled Naruki trochu potěšil. Jen počkej Takashi já všem ukážu pomyslela si dívka. Jejich sensei se zmínil o nějakém testu, znělo to trochu tajemně. Test?To mě nezastaví řekla si Naruki odhodlaně v mysli. Pohlédla na Junnu, která vypadala trochu vyděšeně zatím co Momo byla opaku ta si z toho nic nedělala a ještě byla plná vtipu. Obě Narukinny společnice z týmu po chvilce odešly. Naruki se ještě naposledy napila z hrníčku. "Když dovolíte půjdu domů"ukloní se senseiovi a Amio poté odejde ze zahrady a namíří si to do sídla Hyuuga.
Po chvilce bádání po vesnici a zastavení se u Ichiraku ramen dorazila domů. Sotva si vyzula boty narazila na otce"Tak co"řekl trochu svérázně a podíval se na svou dceru"Přeložili mě do týmu 3. Jsme tam samý holky až na senseie, který je z klanu Nara a dívku z klanu Inuzuka"řekla Naruki ve stručnosti svému otci a namířila si to do svého pokoje"Jo a zítra bude nějaký test kdo v něm neuspěje nebude moci zažádat už o tým"ještě se zmínila než zmizela ve svém pokoji kde si sedla na svou postel. Hmm takže zkouška jo...neúspěch nepřipadá v úvahu něco takového mě nezastaví od mého snu hluboce se zamyslela a přitom myslela i na svého kamaráda z vedlejší rodiny, který už není mezi námi. V tom se podívala z okna a jako by tam viděla Takashiho. Vyletěla rychle ven"Hmm to se mi jen zdálo"řekla si a podívala se na okolí kde právě byla. Vzpomněla si,že tu často trénovala s Takashim a tak si řekla, že si tu chvilku zatrénuje než půjde načerpat síly na zítřejší den. Po dvou hodinách trénování ninjutsu a svého Byakuganu si šla Naruki lehnout. Nastavila si budík přesně tak aby stihla být včas v západním lese kde se měla konat zkouška.

Shin Sarutobi (Tým 6)

Jakmile k nim ten člověk promluvil, bylo mu jasné, že dvakrát nadšený ze vzniklé situace není, což vlastně nejspíš nebyl ani Asajake. Shin nerozuměl, proč je tak moc proti tomu, šlo jen o změnu senseie. Nakonec je požádal, aby mu o sobě něco řekli. Shin se krátce zamyslel, o čem by tak měl mluvit, zatím co jeho týmový kolega vyjadřoval svůj názor. Jakmile sensei zamířil pryč, šel automaticky za ním.
"Já se jmenuju Shin Sarutobi. A asi tu není nic důležitého, co bych vám chtěl říct," pronesl pak s vědomím, že jestli ho zajímá něco konkrétního, tak se zeptá. Otočil se pak přes rameno mlčky na Asajakeho, protože předpokládal, že ještě možná neskončil a s novým senseiem se jen tak smířit nechce.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Minamino Schuichi
Tým 27 - sensei
U skleníku

Všímal si, jak po jeho slovech v očích všech projížděly různé pocity. ůži třímající v prstech svěsil podél těla a o něco pevněji semkl semínka sevřená v pěst.

Stoupl si tak, aby byl schopen vnímat všechny své studenty najednou, speciálně se soustředil na Lei, která se ujala vedení, což ocenil lehkým pousmáním. Z míry ho vyvedl až Ren. Začla hrát a najednou začalo působit laciné, i když zábavné genjutsu. Schuichi se zasmál a dal svým studentům, změnou postoje a viditelném uvolnění svalů, picit, že ztratil ostražitost. Opak byl pravdou. V této chvíli začal čekat nějakou pěknou podlost nebo první tah boje.

Vyčkával nyní co bude dál, dal jim možnost, kdy za snížené pozornosti mohou zaútočit a co s tím udělají je nyní na nich.

Asai Hachigoro
Tým 6

Chlapec se sklonil nad svého o několik centimetrů vyššího žáka a ztišil hlas. „Tak hele, faktem je, že jsem se sám nevyptával, proč tahle povinnost padla zrovna na mě. Takže i kdyby se mi chtělo, jakože se mi nechce, tak bych vám to nemohl vysvětlit. A jak už jsem řekl, jestli tě to tak zajímá, zjisti si to. Ber to jako trénink v získávání informací.“ Po poslední větě se lehce ušklíbl.
Znovu se napřímil, otočil se k chlapci zády a vykročil směrem dolů do vesnice. „Mimochodem těší mě. A souhlasit s tím nemusíš, klidně si najdi jiného senseie.“ řekl, aniž by se ohlédl. „Ale chválím tě za stručnost!“ zavolal a zasmál se. „Při delším projevu už bych začal usínat!“
Asai čekal, zda za ním jeho student půjde. Ne snad, že by nějak umíral zvědavostí, ale přirozeně by si rád odpověděl na otázku, jestli už se může vrhnout na vlastní věci, nebo zda se bude muset i nadále věnovat tomu skrčkovi.

Yamako Kami
Tým 27
U skleníku

Yamako jen při jeho proslovu nadzvedla obočí. Nehodlala to komentovat. Proti své vůli musela přiznat, že o semínka má zájem. Odfrkla si a stáhla se jak jim Lei nařídila. Když už je jednou panda-hime na vyšší pozici, nechá ji aby dělala svou práci. Docela ji zajímalo co bude dělat, jestliže se stáhnou a on prostě couvne. V duchu se ušklíbla. Uvažovala, co by vymyslel Ranmaru, kdyby s nimi samozřejmě byl. Ona věděla že by prostě nejradši využila možnosti toho že je blízko a přišpendlila by mu kunaiem zadek ke dveřím skleníku, aby jim ty semínka dal. Rozhodně by nikdo nevymyslel to co Ren.
"Co to sakra?!" Yamako překvapeně zírala na pandy a lvy. Zamrkala a koukla radši hned zpátky na senseie.
"Rene. Co to sakra děláš?!!" musela si připomenout že neví nic o tom jak funguje většina jejích technik, jinak by nedělal takovej kravál. Taky si musela připomenout, že ačkoliv je to jejich sensei, třeba se tím nechá rozptýlit a že Ren jen tak neplýtvá chakrou na hlouposti a není žádný důvod se nervovat. Sáhla na záda a vytáhla kunai.
"Tak co máš v plánu Lei-chwan?" Broukla na Lei.

Tokune Wakamuro
Tím 26
Senseiov Dom

Ten chlapec nam začal hovoriť o svojom osude. Vraj kôli nemu zomreli traja senseiovia, no nevyzeral, že by si z toho robil ťažkú hlavu. A čo viac, priali ho sem späť ako nukenina. On bol rozhodne niekto, na koho by som si mal dávať pozor. Potom povedal, že už by chcel nejakú akciu.
,,Čakáme ešte na jedného,'' odvetil som a to už sensei uvidel Shina. Sensei my šepol, že Shin je ten, ktorý neskončil na kúsky. Na to som len prikývol na znak súhlasu. Sensei potom niekam odbehol, so slovamy, že sa máme pozoznámovať. Všimol som si, že Shin bol viac-menej tiež na kašu. Prišiel som k nemu a nastavil ruku na pozdrav.
,,Rád ťa znova vidím, človeče,'' povedal som mu. Bol som rád, že prave Shin prežil, keďže posledná vec, ktorú si pamätám bola, že Shin mi zachránil život.

Inari Yamanaka Tím 2

Chápal, že Adi by asi nebola nadšená keby na ňu civel ako na zázrak počas tréning a tak sa decentne postavil bokom. Pozrel na jej snaženie len zopárkrát, išlo jej to celkom fajn, výraznejšiu asistenciu nepotrebovala. Inari skôr upieral svoj zrak do diaľky aby čo najskôr vedel, či sa blíži niekto z dvojice senseika-Hideharu. Už som paranoidný pomyslel si skľúčene. Aby zahnal túto skoro už pravdu obrátil sa späť ku kolegyni ktorá práve predviedla to úžasné salto. Inari pre istotu o krok ustúpil aby mala dosť miesta na dopad a potom obdivne pískol a slabo zatlieskal.
"Toto bolo pekné." povedal uznanlivo.

Kenta Sarutobi Tím 26

Neznámy Kagaku v ňom vzbudzoval čoraz väčšiu pozornosť.
"Pred pár týždňami by som možno uvítal účasť v takej štatistike, myslím čo sa týka tých senseiov." povedal otvorene a ani sám nevedel prečo. Jednoducho holý fakt vyslovený nahlas len tak.
"Nukenin? No to znie zaujímavo, určite mi o tom niečo porozprávaš keď bude viac času." Toto ho namotalo asi najviac. Ten chlapec vyzeral byť ako tvrdý oriešok, o to viac ale zaujímavý.
Obrátil sa k Tokunemu aby mu stručne vysvetlil čo sa stalo s jeho parťákmi keď si všimol ako k nim prichádza posledný článok tímu. Kenta mu prekvapivo energicky zakýval.
"Aha páni, tam v dialke! Zoznámte sa, Shin Mizukin!" zvolal a potom sa sprisahanecky naklonil k Tokunemu. "Však vieš... ten chalan čo neskončil ako sekaná." napriek tomuto čiernemu vtipu sa pobavene zasmial.
"No, chlapci, zoznámte sa a možme začať pracovať! Ja sa idem prezliecť do niečoho vhodnejšieho." zamrmlal a vkĺzol do domu. Trojicu nechal osamote.

Shin Mizukin
tým 26
Domov-různé motání po vesnici

Vrána pořád pokračovala v klepání na okno a dožadovala se krmení.Shin nakvašeně rozrazil okno a pustil ji dovnitř s dost vulgárním vyjádřením o velikosti ptačího mozku a o imbecilitě jeho sestry ,když si takovou věc naučila krmit.Za oknem bylo jiskřivé odpoledne a z Shinova domova byl hezký výhled na blízké dětské hřiště.Dříve by se usmál nad přitroublými vzpomínkami z dětství,jenže tak tomu už nebylo.Prvních pár dní po návratu nemohl Shin dělat vůbec nic.Díky pochroumané lebce,rozcárované kůži a otřesenému mozku jak dostal ránu od mlžného ninji a následně sebou prásknul o zem,strávil většinu času v posteli,kde střídavě spal,střídavě přijímal potravu,kterou ho krmili zbylí členové jeho rodiny,na které se musel spolehnout i když potřeboval potravu ze sebe dostat,což způsobovalo,že Shinova hlava plodila záchvaty zuřivosti a samovzteku.Předevčírem se už dokázal při troše dobré vůle pohybovat,ale tupá bolest a podivný hluchý zvuk nepřestával.Doktorka ho sice chtěla potěšit zprávou,že infekci a následnou sepsi nedostal ani do ramene ani do hlavy,ale velkého nadšení se nedočkala.
Sedl si na postel a mrštil po vráně zašpiněný obvaz z hlavy.Jeho sestra společně s jeho matkou a tetou byly na návštěvě u příbuzných,takže ten hloupý mrchožrout pokaždé žebral u Shina,který z toho nebyl zrovna nadšen.Nakonec opeřenec našel zálibu ve zbytkách jídla vedle postele a ztratil zájem o Shina.Chlapec se již po stopadesáté zahleděl na uboze naškrábaný portrét něčeho co mělo býti ninja,ale vypadalo to jako medvěď zkřížený s upírem."Renjiro.."Zamumlal Shin a pohledem propaloval obraz.Utápěl se v nenávisti a hloupé sebelítosti až příliš dlouho.Nejhorší bylo,že díky zranění nemohl kromě polehávání nic dělat,takže trénink ,do kterého se vždy uchyloval,když mu bylo těžko ,byl mimo hru a víra v dobro vesnice byla děravá jak cedník.Někdo zaklepal na dveře a po chvíli bez odpovědi vešel jeho otec,který se před nedávnem vrátil z cest,aby dával na syna pozor.Shin nechtěl ,aby ho někdo viděl jako trosku,takže toto bylo ještě horší.

Kagaku Aragi

Monolog jeho nového senseie byl dokonce i zajímavý a tak si většinu času dokázal udržet svou pozornost. Spojoval je společný osud, tam kde byli, lidé umírali a oni dva vždycky zůstávali.
"Mí první tři senseiové jsou po smrti, vždy nepřímo mým přičiněním..." vznesl vůči němu.
"Nikomu to však nevadilo, dokonce mě jako nukenina přijali zpátky" zasmál se, ale toto tlachání už ho pomalu přestávalo bavit, chtěl akci, chtěl něco dělat, byl sice ještě v lehké rekonvalescenci, nicméně musel začít makat.
"Přestal bych tlachat a začal bych pracovat" řekl vůči senseiovi, protože jeho další týmový spolupracovník už jej totiž moc nezajímal.

Ren Kurogami
Konoha, skleník > Prostranství za skleníkem
Nad Yamačiným návrhem Ren pookřál.
„Na pikniku jsem ještě nebyl a lva jsem taky ještě neviděl~!“ řekl nadšeně se zatnutýma pěstičkama u prsou a zazubil se nad vidinou své představy pikniku na hřebetu obrovského lva, kolem kterého pobíhají lvíčata, z nichž se mu jedno houpe zakouslé na ocase.
Když se poté ujal řeči Shuichi a rozmluvil se o jejich kladech a záporech, Ren ho s neurčitým výrazem ve tváři poslouchal, při čemž ho následoval na prostranství za skleníkem, a když pak na konci Shuichi slíbil, že je vezme na piknik, za předpokladu, že mu ta semínka dovedou sebrat, mladík se znovu rozzářil jako sluníčko.
„Waah~ Vážně?“ upřel na Shuichiho pomyslně se třpytící očka se sepjatými dlaněmi.
Dnešek byl zatím vážně super! Tolik nových zajímavých věcí! Dobře, o některých se zatím jen mluvilo... ale stejně!
Když Lei od Shuichiho odskočila a zavelela, Ren po ní zvědavě koukl, ohlédl se zpět na Shuichiho, načež se mu do tváře vloudilo něco jako odhodlaný výraz a on následoval příkladu své spolužačky a odskočil od Shuichiho podobně daleko, na druhou stranu než Lei.
„Kdo nejvíc kazil týmovou spolupráci pozve ostatní,“ zazněla Renovi v hlavě znovu slova jeho senseie a on se lehce zamračil, což u něho jeden jen tak neviděl.
„Yosh...“ sáhl si hnědovlásek za záda, upíraje svůj pohled na Shuichiho, jako by přemýšlel, co na něho vytáhne jako první... a zvolil svůj shamisen.
„Ikimashou!(Pojďme na to!)“ prohlásil Ren teatrálně a hrábl svým bachi(speciální trsátko, kterým se na shamisen hraje) do strun, jednorázově a krátce, načež se chvilku nic nedělo, ale jakmile se Ren pustil do plynulé hry, tak to začalo.
Jakoby z trávy najednou vyskočila šestice podivně oblečených zvířat, z nichž čtyři třímala další hudební nástroje a dvě pompony. Byla to skupinka tří lvů a tří pand.
První panda byla poněkud objemnější, měla na sobě tmavomodré sako a v tureckém sedu bubnovala tlapami na bubínek před sebou, druhá panda doprovázela Rena na basovou kytaru, mající na sobě fešné, červené kimono s dračím vzorem, a třetí panda měla střapatou minisukni, spoustu šminků, blonďatou paruku a mávala kolem sebe pompony. Trojice lvů na tom byla podobně. První lev se tvářil značně soustředěně a majestátně, během čehož hrál na elektrické piáno, druhý lev měl na sobě jen a pouze fundoshi, foukal do saxofonu, u čehož se zvláštně kroutil, jak kdyby měl větry, a třetí lev byl podobně oháknutý a nalíčený jako poslední panda, rovněž třímal pompony, a spolu s černobílým medvědem tvořili asi nejbizarnější dvojici z celé Renovi kapely, která se pustila do své prapodivné produkce.
„Chī-mu-wā-ku! Vyprášíme Vám fra-ku! Lei-senpai, Yamako-senpai! Chīmuwākuuuu!“ hulákal jako nějaká roztleskávačka zapáleně Ren, brnkající na shamisen, během čehož každou slabiku doprovázeli lev a panda v šatičkách podivnými tanečky a máváním pompony.

Takuya Riko
Past pod laboratoří
„Heh!“ zazubil se černovlásek pyšně, když okolí ozářily plameny jeho techniky, které cosi pohltily... ale onbaa to nebyl. Byl to nějaký přerostlý pes. Takuyovi se nadšení z jeho výkonu vytratilo ze tváře.
„CO TO SAKRA JE!? OI! SHIROYAROU! TYS MI KECAL! ŽÁDNEJ ONBAA TU NENI! TO SEM JAKO PRÁVĚ POUŽIL SVOJÍ HUSŤÁRNU NA NĚJAKÝHO VOŘECHA-!?“ rozeřval se Takuya dopáleně na Sousukeho, ale zarazil se, když si všiml jejich situace.
Ti psi, co na ně útočili, nebyli zrovna jen tak ledajací psi. Tihle byli pořádně velcí, jako kdyby snad utekli z Lesa Smrti. A jeden z nich se právě vrhl po Onigiri.
„Onigiri!“ vykřikl Takuya, ale neměl čas starat se o svou kamarádku, protože i po něm šla jedna z bestií.
„Gh!“ otočil se černovlásek se zatnutými zuby a zamračeným výrazem po psovi, který se mu rozhodl skočit po nohách, a zatnul pěsti.
„Omoi Atemi!“ zvolal vzápětí, když se pravačkou ohnal psovi po hlavě, jako když se kovář ožene kladivem proti rozžhavenému železu na kovadlině, kterou měla v tuto chvíli nahradit kamenná podlaha.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Momo Inuzuka
Tým 3
Zahrádka
Momo se začala na židli podivně převalovat stále víc a víc. Nebyla zvyklá takhle dlouho sedět na dřevěné židli, nezvykla si na to na akademii a nejspíš si na to ani nikdy nezvykne. Nechápala, jak to ostatní mohou tak lehce vydržet, ale snažila se tvářit přirozeně. Doktoři o ní přeci jen vždycky říkali, že je hyper-něco, tak co naplat. Pomalu se začínala nudit a tak si pro jistotu začala hrát s Mihim. Nastal totiž dlouhatánský rozhovor, které Momo nesnášela možná jen o ždibec víc než dlouhé sezení na židlích. A to nesnášela opravdu hodně. Připadala si nesvá, tak nějak spoutaná od okolního světa. Pro jistotu ale ještě naposledy upila z hrníčku a snažila se soustředit na konverzaci. Nechtěla totiž přeslechnout něco důležitého jako třeba, že by je nový sensei pozval na grilování, či tak.
Vyslechla si příběh dívčiny z klanu Hyuuga a pohlédla na hnědovláska. Pořád tak nějak úplně nevěděla, co si o něm má myslet. Chvilku působí pozitivně, chvilku znuděně a chvilku zase negativně. Alespoň tak působil na mladou Inuzuku. Když však promluvil o zkoušce, hned to všechno rázem začalo nabírat váhu. Momo absolutně milovala výzvy, ať už to bylo cokoliv a tak se nemohla dočkat.
Jakmile se brýlatá dívenka rozloučila a odešla, Momo okamžitě vyskočila ze židle až z toho Mihi vyletěl do vzduchu.
"Momo mizí ze scény!" Zvolala a rozeběhla se směrem pryč s psíkem v zádech. Většina lidí by nejspíš právě byla nervózní z toho co slyšeli, ale Momo ne. Věřila ve své schopnosti a věřila ve schopnosti Mihiho. Koho zajímá, jestli jí ten podivín zakáže být shinobi, i kdyby měla být nadále kunoichi na vlastní pěst, za žádnou cenu se nevzdá. Protože když se něčí sny začnou plnit byť jen malinko, nikdo je poté nenechá jen tak odejít.

Suzume Adi
Tým 2
Cvičiště

Adi došla společně s Inarim až ke stromu, který chlapec zřejmě zvolil jako nejvhodnější k tréninku. Inari se nejprve nervózně ohlížel k dvojici zůstavší za nimi, vypadal opravdu nervózně. Opravdu se uvolnil teprve v bezpečné vzdálenosti. A Adi popsal co má dělat. He... No... to je hezký. Teorii snad ještě taky znám. Ale určitě se tady rozflákám a ztrapním se před členem nového týmu. Nasadila tedy odhodlaný výraz a poodstoupila si kus od stromu. "Dobře, vyzkouším to. Ale prosím, nesměj se mi, pokud spadnu." Teda spíš až spadnu... doplnila Adi svou výpověď chmurnou myšlenkou. Potom se pokusila úplně zapomenout na chlapce vedle sebe a chakru soustředit do chodidel nohou. Cítila, že něco se jí povedlo, ale těžko říct, jak dopadne až se pokusí "přilepit" na trom. Přišla chvilka pravdy, Adi se lehce rozeběhla a potom položila chodidlo na strom. Podařilo se jí udělat asi dva kroky, ale viděla jak se jí pod nohama tvoří krátery a odlupuje se kůra. Takže moc chakry... proběhlo červenovlásce hlavou a následně se odrazila a dopadla na zem. Její poslední stopa ve stromě ze které se odrážela byla opravdu znepokojivě hluboká. Červenovláska se pokusila trochu ubrat na intenzitě a poslat do chodidel o něco méně chakry. Na kmen také vyběhla o něco více na straně, aby se vyhnula pozůstatkům po svém minulém pokusu. Tentokrát se jí podařilo množství chakry odhadnout lépe a dostala se tedy o něco výš. Ale jen o trošku. Poté opět pocítila jak na ní útočí gravitace a tak se odrazila a dopadla na zem.
Při třetím pokusu se jí již nepodařilo vrátit natolik elegantně a po dopadu na zem musela vyrovnat rovnováhu kotoulem dozadu. Vstala a ofoukla si uvolněný červený pramen z čela. Na Inariho se raději příliš nedívala. Čtvrtý pokus byl opět o něco úspěšnější, čím déle se Adi snažila, tím více se jí dařilo odhadnout správné množství chakry v nohou. Nyní se jí podařilo dostat natolik vysoko, že na zem se navrátila za pomocí poměrně vyvedeného salta s odrazem z kmenu. Dívka přistála jen kousek od Inariho a tak se konečně odhodlala na člena týmu podívat. Třeba jí poskytne nějaké další rady. Ačkoliv Adi připadalo, že si nevede zas tak špatně. Zas tak...