NFFORPG - Konohagakure no Sato

Onigiri Ueda
Tým 11
Podzemí
Ať medvídek reagoval na dotaz, nebo se jeho myšlenky ubíraly stejným směrem, jedno bylo jisté. Jeden ze psů se blížil přímo k ní. Dívce přejel ledový mráz po zádech a málem se znovu roztřásla. 'Ne,' řekla si v duchu rázně a dle instrukcí zklidnila svůj dech. Vždyť přeci sama chtěla, aby ji navigoval. „Odkud?“
Takuya použil svou ohnivou techniku a tmavovláska dostala odpověď. Děsivá psovitá šelma na ni cenila zuby a Onigiri nemusela být žádný etolog, aby jí došlo, že bude zvíře útočit.
„Ueda Youshiki,“ hlesla s vyschlým hrdlem. Do krve se jí vlil adrenalin a ona stabilně ukročila v zad. Pravačka, jako už tolikrát, sama našla jílec a levačka pochvu. Bestie mezi nimi skokem zkrátila vzdálenost a dívka proti ní sekla rovnou při tasení. "Hayanuki!"

Tokune Wakamuro
Tím 26
Senseiov dom

Ten za nami opäť prehovoril. Nový prírastok do už i tak dosť rozbitého tímu? Naviac ten chlapec znel povýšenecky. To už by stačilo aby sem dorazil Shin... A čo je vlastne s Shinom? Od tej misíe som nevidel ani Daikiho ani Shina... Vraj jedneho rozsekali na sr*čky.Na lútosť však nebol čas. Sensei pomali strácal rozum, jeden je mrtvý, stav druheho je neznámy a k tomu nam pridelia nového? Koľko parťákov som za posledný rok vystriedal? Tento bude, ak dobre počítam, po Naitakim... Bakutovi? Na meno toho druhého si nespomínam... Ozaj, mohol by som ho navštivit v base... Aj keď radešj nie... Potom je tu Shin, alebo Daiki, záleži od toho, kto je mrtvý... A teraz tento... Stav v Konohe bol fakt asslarmujuci.
,,Bolo mi nesmiernou cťou,'' s jemnou, ale badatelnou ironiou v hlase som odpovedal Kagakovi. Potom som sa obrátil na senseia.
,,Niekto by mal zohnať toho tretieho... Ktorého to rozsekali?''

Kenta Sarutobi Tím 26

Už sa chcel pustiť s Tokunem do ďalšej polemiky a patriotizme keď ho poznámka toho druhého chalana zarazila a umlčala. Pomaly sa otočil k nemu a na chvíľu sa naňho pozeral, akoby sa chcel uistiť či dobre počul.
"Nová posila do tímu?" spýtal sa potichu a oprel sa o zárubňu dverí na dome. "Toto..." nadýchol sa a zdvihol ukazovák akoby chcel niečo zdôrazniť s pohľadom upretým niekam do diale. "Je skutočne tragické." dokončil a tvár sa mu skrivila do úškľabku. Pomaly sa začal chichotať až napokon prešiel do naozaj hlasného rehotu, z polovice pobaveného, z polovice ironického.
"Konoha, choď do čerta." vyhlásil keď nabral dych a utrel si z očí slzy smiechu. "Verili by ste tomu? Pred rokom som sem prišiel z podmienkou. Poliši sa mi vyhrážali, ANBU sa mi vyhrážali, dokonca starý Daichi Nara sa mi vyhrážal... že jeden zlý krok a skončím s kunaiom v krku. Potom mi z nepochopiteľných príčin dali tím. Potom jeden šašo z toho tímu zdrhol. Potom ma vyslali na misiu kde jedného rozsekali na kúsky a ostatných prizabili. Mierne povedané. A tí... tí... hlupáčikovia mi pošlú darček. Ďalší prírastok." kývol ku Kagakovi, no pohľad stále upieral na nejaký neznámy bod.
"Bože, jeden chlapík natiahne kopytá a všetko je hneď prepáčené a sme hneď zase kamoši. Toto. Je. Možné. Len. V. Konohe." pokrútil hlavou.
"Čo s vami dvomi?" spýtal sa po pár sekundách a konečne mu bolo v očiach vidno náznak záujmu a rozumu.

Tým 11 a Doktor Smrt

Mezi tím, co se Takuya chvástal a než použil svoji techniku, medvídek na Onigiřiných zádech zpozorněl, jeho pozornost upoutalo něco jiného, než chlapcův pokus.
"Děvče, řekl jí do ucha. Musíš teď být silná. Jeden z nich se blíží k tobě...Připrav se. Dostaneš ho jediným..přesným..sekem. Dýchej." Řekl jí do ucha medvídek uklidňujícím hlasem.
Takuya vypustil svoji ohnivou techniku, která ozářila kruhovou místnost se třemi východy v podobě temných tunelů. Původně byly čtyři, ale jeden byl zasypán po explozi výbušného lístku.
Onigiri před sebou spatřila obrovského psa, nebo spíše bestii, protože byl v kohoutku stejně velký jako ona. Zvíře vycenilo zuby a skočilo ve snaze dívku povalit a prokousnout jí hrdlo.
Takuya zasáhl jednu z bestií. Její zakňučení trvalo jen okamžik.
Zároveň ale na sebe svým proslovem nalákal dalšího ze psů, který byl nyní nebezpečně blízko a chňapl mu po nohách.
Třetí pes stál před Sousukem a měřil si ho pohledem. Jeho vrčení bylo mnohem hlubší, než ostatních. Byl i o něco mohutnější než ostatní. Jednoznačný vůdce smečky.

Nozomi Okazaki
Sensei týmu 2
Severozápadní cvičiště
Nozomi na něj celou dobu zírala s neskrývanou skepsí. 'Tohle je za trest...,' konstatovala v duchu. Hideharu domluvil a žena se zhluboka nadechla. „Jsem tvoje sensei, tak mi tak říkej. Ani paní, ani madam,“ řekla nejprve a rychle dodala: „Nepočítám to jako pochybení, netrestej se. A vůbec, jakékoliv trestání sebe sama máš odteď zakázané. Teď k věci.“ Až přijde domů, dá si horkou čokoládu. Hodně čokoládovou horkou čokoládu. „Doporučuju ti přečíst si domovní řád. Ber ho jako rozkaz ode mě a laskavě se jím v prostorách svého bytu řiď. Tady ve vesnici na tebe nikdo nemůže, takže pasti nejsou potřeba. Co se týče tvého tréninku, provozuj ho na cvičišti, ne v bytě. Ono fakt není moc příjemný, když tě po půlnoci budí rány jako z děla. V noci máš spát...“ Zalovila v taštičce a vyndala několik malých knížek. „Tohle si přečti a zkus se podle toho chovat. Ber to jako takový trénink.“

Junna Sasaki
Tým 3
Zahrádka > Dům rodiny Sasaki
Junna zvedla pohled a zamrkala. 'O čem to Momo-san mluví?' Vzpomněla si, že Amio přinesla čaj i pro ni a tak rychle popadla hrníček a usrkla. Její tvářičky zčervenaly. „Mňam,“ pípla překvapeně.
Naruki se na rozdíl od Momo představila. Junna po ní loupla očkem. Bělovláska byla o tři roky starší. Možná byla daleko zkušenější než ona. Její sen byl hezký.
Nakonec se rozpovídal i Shikamuro a hnědovláska znatelně zbledla. Řekl, že pokud neuspějí v jeho testu, nebudou se už nikdy moci stát ninjou.
Vždyť už byla na misi, kde mohla klidně zemřít! Hokage je poslal na území Kirigakure, aby obsadili sokolovnu, což se jim nakonec povedlo. Po tomhle všem, kdy se musela naučit ubližovat druhým a sama se vyhýbat ostřím, která jí chtěla vzít život, měla skončit na nule a už nikdy nemít šanci se napravit?
Chtěla křičet. Chtěla tomu chlápkovi říct, co si o tom jeho testu myslí, ale neudělala to. Neměla dostatek odvahy a navíc, velící byl velící.
Junně padl stín do obličeje a lesk brýlí jí zakryl oči. Tiše odložila hrníček s čajem a seskočila ze židle. „Hai... Ahoj zítra,“ řekla tiše a dala se k odchodu. Momentálně nechtěla, aby ji kdokoliv z týmu stíhal, protože měla slzy v očích. Proto se po východu na ulici odrazila pomocí chakry a zmizela někde mezi střechami.
Doma padla na postel a zahleděla se do stropu. Co to do ní vjelo? Tohle se jí přeci vůbec nepodobalo. Cítila vztek. Ale proč? Protože už něco dokázala a byla... Ano, byla na sebe hrdá. Měla radost, že na tom místě plném strachu nezešílela, že se ovládla, že dokázala bojovat a chránit Ayano. Jenže pokud to zítra zpacká, vše se sesype jako domeček z karet. Už se nebude moci vrátit. A co jí pak řekne táta? Ne... Co by ona řekla sama sobě?
Prudce se posadila a zamračila se v odhodlaném výrazu. Šlo tu o ni a o její budoucnost. Ona tohle chtěla dělat. Chtěla chránit lidi, chtěla chránit svou vesnici. Protože přese všechno, co se jí kdy přihodilo, měla svůj domov ráda.
Zítra žádné vyhazování nebude. Projdou. Ona, Momo i Naruki.

Nao Nakanawa
Budova Hokage
Nastalo ticho, které v mírném rytmu přerušovalo dopadání podrážek na prašnou cestu. Nebylo to tak, že by spolu dívky nechtěly mluvit, ale nepříliš velký výběr společných témat a částečná stydlivost pravděpodobně braly slova z úst dvou mladých genninek. Jestli někdy v životě Nao nastala takováhle dlouhatáncká chvíle, tak si to už ani nepamatovala. Přála si něco, nějaký záblesk něčeho, či nějakou dobrou duši, která by opět zažehla plameny konverzace.
Zatímco Nao přemýšlela, šlo lehce zachytit spěchající osobu, která se stále přibližovala blíž a blíž. Při dostatečné vzdálenosti kroky dotyčné osoby utichly a proměnily se v milý hlas, který k nim promluvil. Růžovovláska se opatrně otočila a prohrábla si vlasy. Do té doby neznámá osoba se rázem proměnila na pohled v pohledného muže, nejspíše ještě dosti mladého a nejspíš i dosti milého a laskavého. Vzhled je však mnohdy pěkný lhář, kterému neradno věřit, jelikož o svém vlastníkovi může roznášet nepěkné drby. Muž je oslovil jmény, alespoň se tedy domníval, že jména patří jim, jelikož je jimi oslovil, ale spíše s tázavým tónem. Působil velice zdvořile a formálně.
Itsumi během chvíle zareagovala a potvrdila muži jeho závěr.
"Jsme to my, ale kdo jste vy?" Optala se Nao mile a nervózně na muže zamrkala. Všimla si, že si Itsumi opakovaně prohlíží fotku, kterou jim hokageho sekretářka dala. Tak moment, fotka? Rozvzpomněla se a šejdrem pohlédla na fotografii v rukou blondýnky.
"Ah, vy jste Noburi-sensei?" Vyhrkla najednou a ukázala směrem na černovláska. Na sto procent to on byl, ale i kdyby ne, Nao byla ráda, že někdo konečně probodl to mrtvolné ticho.

Lei Takuki
Tým 27
skleníky

Lei si vyslechla senseiův proslov a v hlavě s ním musela, alespoň co se její části týče souhlasit. Mluvení o lvech ji vykouzlilo úsměv na rtech protože by se samozřejmě s nějakým tím lvem ráda pomazlila. Navíc si představila Linga a jeho strachy naježenou srst v konfrontaci s pořádným lvem.
„Tak tedy bitva.“ projelo dívce hlavou. Byl to její první souboj od té doby, co přišla o půlku týmu. Ztěžka polkla a odskočila od jejich senseie dobré tři metry zpět. Úkolem bylo získat semínka. Výhrou bylo zadarmo se najíst. ZADARMO SE NAJÍST! Tentokrát se dívka nehrnula ihned do střemhlavé akce. Cítila, že má teď za své parťáky větší zodpovědnost než kdy dřív. O schopnostech Yamako něco věděla, ale chlapec pro ní byl úplnou neznámou.
„Stáhněme se.“ snažila se dívka v pandím velet a přitom si prohlížela Schuichiho rituál s růží, který se jí moc nezdál.

Shikamuro Nara, Amio Nara
Sensei týmu 3
Zahrádka

Shikamuro se na děvčata usmál a podrbal se na temeni. "Vůbec nevadí, jestli o tom nechceš mluvit Junno." Pravil mile a přejel pohledem na Momo. "V tom čaji opravdu brokolice není..eh..Momo?! Je to tak?" Nakonec pohled zastavil na Naruki a iznale přikývl. "Tomu říkám plán do budoucna. Tak to abychom se moc neflákali což?! Dobrá tedy. Prvně, ale musíte obstát v jisté zkoušce, abych měl jistotu, že v mém týmu nejste omylem. Ti kteří neuspějí, nebudou moci znovu zažádat o tým a jejich kariéra Shinoby zkončí. Zejtra ve tři hodiny ráno je sraz v západním lese. Připravte si své trumfy. Budete je potřebovat. No, to je asi všechno co jsem chtěl říci na přivýtanou." Shikamuro mluvil celou dobu vážně, ale nakonec se přecijen usmál, aby nedělal špatný dojem. Ruka mu sjela do kapsičky a vytáhl krabičku s cigaretamy. Otevřel ji a ozvalo se varovné zakašlání od Amio, která Shikamura probodávala varovným pohledem. "Eh..eh..já vlastně přestávám..." Zasmál se nervózně a schoval cigarety zpět.

Naruki Hyuuga
Tým 3
Zahrada
Po chvilce Amio-san vyšla z domku s tácem,na kterém byla jedna konvička a tři šálky z malovaného porcelánu.Tak kde je sensei.pomyslela si Naruki nedočkavě.Hned na to vyšel z domku i nějaký mladík.Vypadá jako by se právě probudil.prolítne dívce hlavou.Na pozdrav dívka přikývla a na vyjádření lítosti jejího rozpadlého týmu též přikývla.
Jejich sensei se kloudně představil a poté začala Junna.V duchu se musela pousmát jak její kolegině v týmu je stydlivá."Teď sem na řadě asi já co"ukázala na sebe bílovláska."Já jsem Naruki Hyuuga a je mi patnáct let"začala se dívka představovat."Mám ráda tréninky a můj cil.."nadechla se Naruki"Mím cílem je se co nejdřív dostat do čela hlavní větve klanu Hyuuga ze které jsem a tak zařídít mír a pořádek mezi hlavní a vedlejší větví klanu už jen kvůli...."zarazí se"Kvůli komu není důležitý"dokončím svoje představení.

Ensui Taiko & Okami
Tým 19
Když Odoroki udělala krůček zpět místo kupředu, Okami se otočila a zahleděla se na svoji svěřenkyni. Pak najednou odskočila a zaujala bojový postoj. Okami se tedy zastavila a otočila k dívce s hlavou nakloněnou na stranu.
"Copak se děje, Odoroki-chan? Vidíš něco?" zeptala se a zmínila její byakugan, jehož pohled nebylo možno sledovat a špatně z toho usoudila, že se v okolí děje něco špatného, sama však bojový postoj nezaujala.
Taiko mezitím vrátil klobouk slepci, aniž by bral ohledy na jeho stav, prostě mu ho hodil zpět.
"Zase někoho trápíš svými 'tréninky'?" dloubl si Taiko do Tobiho, ale více méně mu nevěnoval pozornost, jeho pohled totiž spočinul na Yuki a Hiroshim.
"Stále tou svou plecí,
pleteš se do cizích věcí?
Tvrdohlavější než mezek,
samý sval a žádný mozek!" odpověděl Tobi typicky veršovaně a narazil si klobou zpět na hlavu.
"Možná, ale ty se máš vrátit do Konohy, stalo se pár věcí, které jsi prošvihl, zatímco jsi se tu ulíval na venkově." pokrčil Taiko rameny a poprvé promluvil směrem ke svým novým svěřencům.
"Kvůli nečekaným událostem, které vám vysvětlím později prozatím přebírám já a moje žena zodpovědnost za váš výcvik, to platí až do odvolání."
Tobi poté přikývl, s úsměvem zamával svým studentům a vyrazil pryč. Ne proto, že by si nechal od Taika poroučet, ale proto, že dokázal dobře poznat i potlačované emoce a v Taikovi jich našel víc než dost na to, aby si udělal hrubý obrázek o situaci.
"Pojďte se posadit, ať se můžeme navzájem představit." vyzval Taiko své svěřence a sedl si na zem hned vedle kruhové stěny, kterou předtím udělala Yuki a opřel se o ni zády.

Sarutobi Asajake
Tým 6
Asajake se na vyzvání posadil. Jelikož ta osoba neodpověděla, nečekal, že by dostal svou dopověď dřív než bude třeba. Navíc Asajake nebyl zrovna nejaktivnější člověk v Konoze a když mohl jen tak sedět a nedělat nic, nehodlal si stěžovat. Asi jsem vstřebal něco od Keiji-senseie, pomyslel si Asajake když tam tak čekal. Po chvilce, ani nedokázal říct jak dlouhé, se dostavil i Shin, kterého pozdravil kývnutím hlavy. Hned nato se ten muž/chlapec rozhovořil, což indikovalo, že jsou všichni.
To co říkal se Asajakemu vůbec nelíbilo a jeho pohled vyjadřoval nelibost stále víc a víc. Na druhou stranu musel Asajake smeknout před jeho pragmatičností. Žádné zdlouhavé úvody, rovnou k věci.
"Hmm, Sarutobi Asajake," představil se jako první. "a vůbec se mi to nelíbí. Jen tak si sem přijdeš, začneš se prohlašovat za našeho senseie a ani nepodáš vysvětlení proč by tomu tak mělo být. Opravdu čekáš, že s tím budu jen tak souhlasit?" zeptal se neústupně a položil ruce na stehna. V těch slovech nebyla hrozba ani nepřátelství, tedy ne otevřeně a osobně, prostě jen položil, z Asajakeho pohledu, celkem logickou otázku a čekal odpověď. A právě tohle nejvíc provokovalo učitele na Akademii víc než drzost.

Itsumi Yamanaka
Budova Hokage

S fotografií neustále v ruce jen šla s Nao po boku. Nevěděla, jestli se o něčem ještě chce bavit, tak raději jen tak šoupala nohama a koukala kolem, jestli nespatří známou tvář.
V tom je někdo oslovil a ona málem vyskočila z kůže. Šíleně sebou trhla, bylo nemožné to zahrát do outů, i tak se o to pokusila a dělala, že se nic nestalo. Osoba, která je oslovila byla velmi povědomá.
Itsumi pomalu pozvedla fotografii a koukala. Na obrázek, pak na chlapíka. Na obrázek, pak na chlapíka. Inu... Byl to on!
Itsumi najednou vyschlo v krku a netušila co dělat. Nebylo to kvůli tomu, že by byl muž nepříjemný či tak, jen byla opravdu zaskočena.
"Etoo... Ehm... Ano! Já jsem Itsumi."
Odvětila rázně, bylo to díky využití všech sil, které v sobě v daný okamžik našla.
Trošku zděšeně koukla na Nao, jelikož netušila, co dělat, třeba ona s něčím vyrukuje, kéž by.

Kagaku Aragi
Tým 26

Pozoroval toto dojemné drama mezi nimi. V duchu se tomu všemu strašně smál, protože takové věci neměl rád a opovrhoval jimi. Starý Q by se jim vysmál přímo, on si však své poznatky nechával pro sebe a tak jen mlčky pozoroval. Nakonec se konverzace po několika minutých srdceryvných procesů přesunula i k němu. Sláva.
"Ne, nejsem jeho kamarád" řekl trochu podrážděněji, protože zatím na vše stále jen čekal.
"Jsem přidělen do tohoto týmu, abych ho trochu povznesl" dodal trochu své egoičnosti.
"Kagaku Aragi... gennin" dodal z dramatickou pauzou a jeho novému senseiovi věnoval přímý pohled. Tentokrát se rozhodl, že mu peklo dělat nebude... alespoň zatím.

Minamino Schuichi
Tým 27 - sensei
Skleník

'Hmmm, s nima bude ještě práce Schuichi, užij si to. Chtěls předat své vědění dva, tak se starej.' Vysmál se v duchu sám sobě a usmál se.
"Takže. Lei, u tebe zapracujem na tom, aby se z tebe vůdčí typ stal. Nechceš snad být jen loutka, které se řekne a ona to prostě udělá. Takových shinobi už máme dost. Jsi děvče s čistou duší a optimistickým pohledem na svět. Rozvíjej ty vlastnosti a jednou z tebe bude skvělá kunoichi.
Rene, jak vidím, jsi stále ještě hodně rozvířený a nedovedeš se soustředit. To by ti jednou mohlo být osudným. Zapracujeme na tvé pozornosti a schopnosti soustředit se na důležité věci a ne na to, jak se mi dostat do skleníku. Dobře jsem si všiml, jak po něm pořád těkáš. KDyž to zvládneš, vemu tě tam.
Nakonec ty, Yamako, piknik je dobrý nápad, navečer si na něj můžem zajít. Každopádně, co jsem si všiml u tebe, jsi panaovačná a nezdravě sebevědomá. Zkus se nad sebou zamyslet a hlavně nad významem slova pokora.
Chceš si utvořit pouto se lvy. Víš o nich vůbec něco? Lev je majestátné a dominantní stvoření. Je to král, s přístupem jaký nyní máš se ti to nepovede. Lev je pyšný a majestátní. Pokud se k němu budeš chovat povýšenecky, oplatí ti stejnou měrou. Zapracuj na pokoře a slibuji, že ti pomůžu."
Teď hovořil vážněji a usmíval se mnohem méně, přesto pořád používal laskavý tón. Pomalu přešel kousek dál za skleník, kde se necházel krásný volný prostor.
"Nyní k tomu boji. Nevezmu vás na misi, než vás poznám a svého soupeře poznáš jen skrze boj. Chci vidět, jak jste sehraní a jakým způsobem dokážete spolupracovat." Vytáhl tři fluerskující semínka. "Pokud mi dokážete ta semínka sebrat, zaplatím vám piknik, pokud ne, tak ten, kdo nejvíc kazil týmovou spolupráci pozve ostatní. Hodně štěstí."
Usmál se, vytáhl ze záhybu jeho oblečení sušenou růži a přišichl k ní. V levé ruce zavřené v pěst drží semínka.

Yamanaka Yoi
Tým 14

Chlapec si nebyl moc jistý, jak si má vyložit to, že jeho sensei říká, že věří, že nebude příliš zdržovat. A proč by měl zdržovat? Vypadá snad jako někdo, kdo je vždy všude poslední a přítěž skupiny? Yoi se však rozhodl, že nechá tuto poznámku plavat. Proto když mu Nendo ukázal strom, u kterého měl cvičit, je přikývl. Neměl by to pro něj být problém. Trénink začal.
Blonďák poodstoupil několik kroků od kmene a s rukama v bok si změřil celý strom od shora až dolů. "Hmm..." zamručel. Neměl v plánu pouštět se do toho hned. Nejdřív si chtěl trochu popřemýšlet. Pár minut tam jen tak stál a hleděl na svého protivníka. Poté vytáhl kunai a opět na několik minut zamrzl. Po dohromady asi sedmi minutách se mu kolem chodil začal tvořit modrý oblak čakry. Yoi mezitím pořád přemýšlel s jednou rukou v bok a s kunaiem v té druhé. Ještě asi dvacet deset vteřin hleděl na kmen. Pak vyrazil. V okamžiku se rozběhl, jak nejrychleji mohl a pŕímo proti stromu. Přilepil na strom nejdřív jednu nohu a poté i tu druhou. Udělal několik kroků pak zářez, pravou nohou se odrazil od stromu a pevně dopadl na zem. Podíval se, jak vysoko jeho první zářez byl. Yoi byl sám překvapený, kam až se dostal. Šrám byl skoro v polovině stromu. Chlapec se proto trochu uvolnil a začal se připravovat na druhý pokus.
Opět chvíli jen tak stál a poté se mu začal kolem chodidel tvořit ten samý modrý oblak jako poprvé. Rozběhl se. 'Raz, dva, tři, čtyři...' počítal v duchu kroky. Zářez a seskočil zpět na zem. Druhá jizva od kunaie byla ještě o něco výš než ta první. Yoi si byl jistý, že jeho úspěch pramení ze soustředění před každým pokusem.
Následoval třetí pokus. Minuta ticha, čakra, start. Běžel a běžel, jak nejvýše dokázal. Odrazil se dopadl už potřetí. Znovu pohlédl na výšku zářezu. Byl opět nad tím předchozím. Yoi se malinko ušklíbl. Začínal být až moc sebevědomý a uvolněný. Čtvrtý pokus už proto bral s větší lehkostí a ledabylostí. Nesoustředil se ani z poloviny tak dlouho jako u předchozích třech pokusů a celkově to bylo nějaké odfláknuté.
Vyběhl. 'Raz, dva, tři, čtyři, pět...?!' něco bylo špatně. Chlapec doskočil na zem a podíval se na kmen. Jeho poslední pokud byl o dobrý metr níže než ten první. Yoi překvapeně a také malinko naštvaně povytáhl obočí. Bez soustředění se pokusil ještě jednou nashromáždit čakru, ale modrý oblak se po pár vteřinách úplně rozplynul. po spolknutí veškeré své hrdosti, Yoi usoudil, že je čas si na chvíli odpočinout.

Ikazuchi Sousuke
Tým 11
Důlní šachta

Sousuke by medvědovi velice rád někdy ukázal, jak se medvědům zavírá čumák, ale v tu chvíli na to skutečně nebyl čas. A to ani ve chvíli, kdy chlupaté stvoření svým naprosto nulovým pochopením málem zhatilo celý jeho plán.
A to sice vyprovokovat Takuyu k tomu, aby taky pro jednou přispěl něčím opravdu užitečným.
Ani neočekával, že by se mu náhodně hozeným kunaiem -ještě k tomu rukou, kterou nebyl zvyklý háze- podařilo udělat nějakou škodu. Nicméně alespoň nehrozilo, že by vyletěli do vzduchu ještě předtím, než by se k nim skutečné nebezpečí mělo možnost přiblížit.
Taková smrt mu připadala naprosto úrážlivá.
Naštěstí Onigiri se alesapoň trochu chytla, ať už to bylo náhodou nebo skutečně odhadla o co Sousukemu jde. Na tom nezáleželo.
Jediná důležitá věc byla, že se vše podařilo a Takuya se šikovně nechal vmanévrovat tam, kde jej chtěli mít.
Alespoň pro jednou tedy Sousuke chlapce poslechl a raději se spěšně postavil za Takuyu, od kterého se za okamžik vyvalila vlna oslepujících plamenů.
V duchu doufal, že to k něčemu bude. Kdyby totiž ne... to raději ani nechtěl domyslet.

Hyuuga Hiroshi
Tým 19
Ohrada krav
Kde se vzal, tu se vzal, výbuch kouř vyvolal. A že se výbuch šířil a šířil, prach kolem dvou genninů se zvířil, až znemožnil jim pohled na jejich senseie.
Hiroshi stál na místě nehnutě jako špalek a neměl sebemenší tušení, co se děje kolem. Po pár vteřinách už toho však měl dost a tak aktivoval Byakugan, který oblakem prachu prohlédl. Yuki stále držela svoji pozici a sensei zdá se taky. Jediná změna oproti předchozí situaci byla jistá osoba, která stála na ohradě a v rukou dřímala slepcův klobouk.
"Tak moment, co se nám pleteš do tréninku?" Zvolal nabručeně na maskovanou osobu. Dle vzhledu nemohl plně soudit, jestli se jedná o ženu, či muže, avšak hlas dotyčné osoby byl víc než přesvědčující. Byl to muž. Klobouk Tobimu sebral jako nic, takže byl nejspíše i na stejné, ba možná i na vyšší úrovni než jejich blonďatý sensei.
"Ach bože..." Zabědoval si a posadil se na zem do tureckého sedu. Oblak prachu postupně ulehl a jemu se naskytl pohled na... Vlastně na nic, jelikož byl dotyčný muž úplně zahalený. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale možné scénáře byly dva. Buď je to součástí tréninku, což byla ta méně pravděpodobná možnost. Nebo druhak se něco stalo, což byl důvod příchodu onoho muže. Jejich mise byla označená jako C, tedy možnost, že by muž patřil k nepříteli, či k banditům byla plně vyloučena. Neviděli ho ani přicházet, ani nejevil žádné jiné známky přítomnosti před svým vystoupením. Byl to jistojistě zkušený jounin podle čelenky z Konohy.
Znavený černovlasý Hyuuga si jen opřel hlavu o ruku a vyčkával na rozuzlení situace.

Momo Inuzuka
Tým 3
Domek na severním okraji vesnice
"Hm... Není to snad jasné? Myslím tím, že je náš sensei nejspíš pěkný..." Nakousla, ale nestihla to doříct. To už totiž z domu vylezl na pohled sešlý, pomačkaný, ale přesto muž s jistým šarmem. Nejedna žena by ho nazvala dokonalým a ani Junna nejspíš nebyla výjimkou, jelikož se jí na tváři tvořily nemalé červánky.
"Copak Junno-chan? Vypadáš, jako by jsi snědla brokolici. Jo, přesně tak vypadáš. Neříkej mi, že v tom čaji je brokolice!" Zvolala a vystrašeně přičichla k čaji. Necítila však žádnou neobvyklou vůni, takže se všechno zdálo býti v pohodě. Jedním hmatem ruky zdvihla ze země malé huňaté psisko, které si poté posadila na klín.
Bylo trochu naštvaná, že na ně jejich sensei zapomněl, ale to si na druhou stranu vynahrazovala nadšením z jeho hledání, takže ve výsledku byla vcelku spokojená. Díky tomu nenašla jediný důvod, proč by měla vtipkovat na hnědovláskův účet a tak jen tiše seděla a upíjela čaj.
A legendy vypráví, že pokud v tom čaji skutečně nebyla brokolice, tak ho dopijí dodnes.

Inari Yamanaka Tím 2

Nervozita stále pomaly ale isto narastala a Inari začal premýšlať, že si možno únikovú cestu bude musieť vydupať sám. Našťastie v hodine dvanástej zasiahla senseika. Keď vyslovila svoju požiadavku, Inari sa kŕčovito narovnal akoby ním prešiel elektrický prúd a s kamennou tvárou energicky vykročil vpred.
"Ideme." zvolal na Adi rázne ale vystrašene a ešte pridal ku kroku. Celú cestu sa na Adine skúsenosti sústredil len sporadicky, keď dohovorila, jediná čo si potichu zamrmlal bolo: "To je pekné, ale rýchlo poďme odtiaľ." Možno to započula, možno nie.
Zaviedol ju až k okrajovej časti cvičiska, čo najďalej od Hideho a Nozomi. Inari zastavil, zbežne skontroloval či za nimy niekto z tej dvojice nešiel a potom si potichučky vydýchol. Razom jeho tvár uvoľnila a držanie tela sa z kŕčovitého zmenilo na normálne. Opätoval Adi priateľský úsmev.
"Tak teda ešte raz vitaj. Nečakal som že ti budem musieť niečo vysvetlovať, tak preto mi odpusť môj nedostatok pedagogických skúseností." zasmial sa postavil k jednému zo silnejších stromov.
"Chodenie po takýchto povrchoch je základ. Aj napriek tomu že to vyzerá zložito, tak je to veľmi jednoduché. Presun chakry po tele by si mala mať teoreticky zvládnutý, teraz ho už len správne použiť. Koncentruj chakru do chodidiel, vykroč k stromu a polož chodidlo na kmeň. Potom druhú nohu a keď to urobíš správne, tak by si sa mala udržať. Problémom môže byť pomer chakry, ak to prepískneš, noha ti rozrazí kôru a ty sa zrúbeš dole. Ak primálo, tak sa tiež zrúbeš dole." povedal zamyslene. Bolo vidno že to nehovorí ako nejakú poučku, len predáva ďalej vlastné skúsenosti.
"Tak snáď môžeš začať. Daj si čas, odpočiň si, zamedituj si ak ti to pomôže a potom pomaličky skúšaj."

Hideharu sledoval Adi a jeho grimasa se neměnila. *odhad nebyl asi zcela správný. Nevadí. Suzume Adi, čtrnáct let, nováček. Jistě bude stejně špatná jako Yamanaka Inari. Budu je muset chránit oba. Chtánit ty dva a ještě plnit mise nebude dobré. Budu muset zabíjet na jednu ránu.* Jeho myšlenky přerušila Nozomi, která s Hideharuem poodešla stranou. Nozomi zmínila zrzku, se kterou měl na podobné téma konverzaci. Ano. I jí vadili pasti a zvláštní postavení nábytku v Hidaharuově bytě. "Vysvětlení?! Snažím se to místo co nejvíce uzpůsobit k tomu, abych tam mohl bydlet. Pastí je uvnitř celkem šest. Ty divné zvuky mohou být snad z tréningu. Paní, teda..Madam! Stejné vysvětlení jsem dal i Tachibaně Suzume." *Na oslovení paní, reagujou ženy dost zvláštním způsobem, jako by to byla urážka. Musím se tomu slovu vyhýbat.*

Suzume Adi
Tým 2
Severozápadní cvičiště

Poté co Adi pronesla posměšnou poznámku, na Hideharuově obličeji se chvíli vznášel nic neříkající výraz, načež jí snad ještě hůře odpověděl. Adi se však v novém týmu nechtěla nechat vyvést z míry. "Pokud myslíš, že je čtrnáct let stáří..." Ušklíbla se. Navenek na sobě tedy nedala nic znát, ale ve skutečnosti se jí v hlavě honily zmatené myšlenky. Chová se tenhle kluk vážně takhle strašně? To by mu ale sensei netolerovala, ne? Tváří se úplně divně... Neni prostě jenom úplně mimo...? Naštěstí její pozornost znovu upoutala sensei, která jí odpověděla na její prvotní otázku. Naštěstí jí jako společníka zvolila toho druhého z chlapců. Tichý Yamanaka, z červenovlásčina pohledu zatím vypadal docela v pohodě, ačkoliv z jeho pohledů usoudila, že ho Hideharuovo chování značně vyvádí z míry. Ona sama nasadila odhodlaný výraz a kývla na sensei. Prostě si toho divnýho týpka zatim nebudu všímat... Stejně má privátní trénink se sensei.
Navíc červenovláska značně pociťovala, že je poněkud pozadu, vzhledem k tomu, že ještě ani neumí používat chakru k lezení na stromy. "Bude mi potěšením se od tebe přiučit... Měla jsem v minulém týmu trochu hektickou minulost. Takže jsem se ještě nenaučila ani takovéhle základy. Je mi to trochu trapné." Narozdíl od Hideharua Inarimu věnovala normální přátelský úsměv.

Takuya Riko
Past pod laboratoří
„Hej!“ zanadával Takuya, když mu Sousuke vytrhl výbušný lístek z ruky, plácl ho na kunai a hodil ho pryč. Následovala exploze, otřesy, a vlna prachu.
„Oi-! Kuck! Co-Co to sakra-kuck-děláš, kuroyarou-!? Kuck!“ osopil se kašlající černovlásek na svého kamaráda, který mu zhatil jeho geniální a praktický nápad jak udělat alespoň na chvilku malinké světýlko.
Sousuke se s ním ale nemínil teď handrkovat a místo toho Takuyu upozornil, že v tom mihotavém světle zahlédl něco víc, než jen psy. Onbu!
„Huh!?“ zarazil se Takuya a znepokojeně se zašklebil. Jejich souboj s tou bestií měl doteď v živé paměti. Medvídek sice protestoval, ale Takuya moc dobře věděl, že tyhle bestie rozhodně existují! Dyť s nima na vlastní železo bojoval!
Onigiri se poté rovněž přidala s naléháním a Takuya chvilku těkal pohledem ze tmy do tmy, podle toho kde koho slyšel, tvářící se zmateně a nerozhodně.
Předtím nedostal šanci se se svou novou technikou vytáhnout a sundat tu onbu jednou ranou sám. Jediný, co po něm chtěli, bylo spálit nějaký blbý krávy a hrát si na pochodeň!
Ale jestli tu byl onbaa…!
„Heh…!“ uculil se Takuya se zavřenýma očima a s frajersky zamyšleným výrazem se podrbal na bradě.
„Todle je fakt velkej průser, co!? A ty tři sou z toho uplně vedle, heh! To sem asi jedinej co nás může z týdle pece dostat, že jo!? Hehé!“ honilo se mu hlavou, zatímco se mu ve tváři roztahoval širší a širší úsměv.
„Yosh!“ narovnal se nakonec s pravačkou zatnutou v pěst a druhou rukou v bok, „ničeho se nebojte lidi! Máte tu mě, budoucí živoucí legendu z Konohy, Takuyu Rika! Já se vo to postarám, hehé!“ zakřenil se zapáleně černovlásek a natočil se směrem, kterým si zhruba pamatoval, že by ten onbaa měl být.
„A TEĎ SI DRŽTE ČELENKY AŤ VÁM JE MOJE NOVÁ HUSŤÁCKÁ FINTA NEVODFOUKNE!“ zaburácel bojovně mladík a poskládal šestici pečetí, a to sice bez chyby!
„Katon:…!“ nasál Takuya pořádné množství vzduchu do plic, když dokončil poslední pečeť, „GOUKAKYUU NO JUTSU!“ zvolal, přiložil si dva prsty k ústům, jak se to u téhle techniky dělalo, a vydechl na prostor před sebe pořádnou vlnu spalujících plamenů.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Onigiri Ueda
Tým 11
Podzemí
„O-omlouvám se,“ pípla dívka a nakrčila se, když medvídek komentoval její nápad. Následně si zapsala za uši, že do příští mise musí sehnat světlici. A sklenici medu. Vypadalo to, že Kumarův plyšový kamarád by ji potřeboval na nervy. A ona taky.
„T-takuyo! U všech kage!“ Vyhrkla a couvla. Začala vážně přemýšlet, jestli by černovlásek neměl dostat nějaký papír, který by mu zakazoval výbušné lístky vůbec mít.
Zasvištěl kunai a plamínek se velice rychle vzdálil kamsi od nich, kde vybouchl. Otřásání chodby umocnila ještě Sousukeho otázka. Onigiri poměrně zbledla a polkla. „Onbaa?“ hlesla.
Trochu sebou trhla a málem by vykřikla, kdyby se medvídek neozval. „Eeh, jistě,“ hekla a trochu se nahrbila, aby se s novým nákladem nepřevrátila vzad. „A-ale onbové existujou. Teda... Jednoho jsme viděli a sensei ho zabil!“ dušovala se a rozhlédla se. „Takuyo! Mohl bys prosím použít tu tvojí husťáckou techniku? Jinak nás ty potvory sežerou za živa! Prosím!“ Nebyla si jistá, jestli tady někde bylo to, na co upozorňoval bělovlásek. Psi bohatě stačili. Chtěla vidět. Tak zatraceně moc chtěla vidět aspoň obrysy. Kdyby měla lepší sluch... „Pane medvídku? Jak moc dobře slyšíte?“

Junna Sasaki
Tým 3
Zahrádka
Junna si složila ruce do klína a těkala očima z místa na místo. Ticho přerušila Momo s velmi zvláštním prohlášením a ještě zvláštnějším výrazem. Trochu vystrašeně si přitáhla šálu blíž k ústům. „C-co tím myslíš, Momo-san?“ dotázala se a v duchu si představila prase divoké, jak balí nějakou babičku do krabice a stříhá stuhu na ozdobení. „Divočák?“
Amio se vrátila i se šálky a dívka se jala prohlížet malování na porcelánu. Všimla si totiž toho hezkého muže, který ji následoval, a zrozpačitěla. Po očku se na něj podívala, když vyjádřil lítost nad rozpadem Junnina týmu, ale víc neřekla.
Pak se představil a vyzval je, ať udělají to samé. Junna měla pocit, že se na ni upírají pohledy. To měla jít první? „J-já,“ vypískla roztržitě, načež se zase shrbila a chovala hlavu mezi ramena. „J-já jsem Junna... Sasaki Junna a... je mi dvanáct.“ Začala si hrát s rukama a zírat do země. „Baví... Baví mě... číst... a co bych chtěla dokázat...“ Chtěla, aby na ni otec mohl být hrdý, aby se na ni usmál, aby ji pochválil. Jenže se o tom styděla mluvit. Kdo byl takový nešika, aby ho tatínek nikdy nepochválil? „Omlouvám se... Nechci... to říkat,“ pípla a uhnula pohledem.

Nozomi Okazaki
Sensei týmu 2
Severozápadní cvičiště
Její výraz se změnil v nevěřícný. Ta Adi byla očividně dost od rány a Hideharu... jako obvykle naprosto mimo. Pochybovala, že by ji urazil schválně. Zachytila i Inariho zděšenou grimasu a s povzdychnutím mu položila ruku na rameno. „Neboj, to bude dobré,“ oznámila a v duchu dodala: 'A dlouhé...'
Hlasitě si odkašlala, aby pozornost přesměrovala na sebe. „Ano, mám. Prý ještě neovládáš lezení na strom pomocí chakry, takže tady Inari ti vysvětlí, jak na to. Já s Hideharem zatím probereme něco jiného.“
Naznačila mladému lukostřelci, aby s ní poodešel stranou. „Hideharu, jek to jen... eh... Jedna kamarádka se mi stěžovala, že z bytu vedle ní se občas ozývají děsné zvuky a už dvakrát našla pod rohožkou past... Shodou okolností to je byt, který ti policie přiřadila, takže... Máš prosím tě nějaké vysvětlení?“

Noburi Hanroshimu
Budova Kazekage
Běhal po chodbách jako pomatený. V ruce držel svitek se základními informacemi o jeho nových a navíc prvních studentkách. A on je za světový mír nemohl najít.
Bylo mu oznámeno, že je v kanceláři už prošvihl a tak se rázným krokem vyřítil na ulici, kde ho do očí okamžitě uhodily blonďaté vlasy dívky, která se velmi nápadně podobala té na fotce. A vedle ní hned druhá.
Došel k nim a opatrně se jich zeptal, "Hezký den přeji. Neráčíte vy náhodou být Nao a Itsumi?"
Podíval se na každou zvlášť, jak vyslovil jejich jména a pořád udržoval oční kontakt, ze zdvořilostních důvodů. Mluvil příjemným, poslouchavým hlasem.
Doufal, že když už se konečně zastavil, je to ta správná zastávka.

Tokune Wakamuro
Tím 26
Dom Senseia

Sensei, teda neviem, či by som ho už tak mal nazývať, si niekam odbehol. Vrátil sa v župane. Začal tam rozprávať, hlasom, ktorý som u neho nikdy nepočul. Ten znak naštvanosti tam bol, aj keď sa ho snažil potlačiť, ale niet sa mu čo čudovať. Hovoril, že by som sa mal zpakovať z tejto pokryteckej dediny a začať farmárčiť, alebo si nájsť ženu, mať deti a tak ďalej.
,,Keď je to tak pokrytecka dedina, prečo ste stále tu? Spýtal som sa navonok kľudne, ale mal som v sebe zmiešane pocity, hnev, strach...
,,Nieste jediný, ktorý má byť na túto dedinu prečo naštvaný, kôli Konohe nemám rodinu, neviem, či to bola naozaj ich vina, alebo nie, ale na tom nezáleží... Dôležité je, že som tu... Že som tu ja, neviem prečo som tu, asi som príliš veľký srab aby som zdrhol ako náš kamoš Naitaki, neviem čo ma tu drží... Neviem čo tu drží vás, ale to je tiež jedno, pretože ste tu... Ale ja nebudem farmár, neodidem... Mám svoj cieľ, neviem ako vy, ale to mi je jedno... Schopte sa... To je moja odpoveď, aká je vaša?''dokončil som a potom som si aj ja všimol noveho príjazdníka. Na senseiovu otázku ohľadne toho príjazdnika som zareagoval myknutím hlavou na znak nesúhlasu.

Tým 11 a Doktor Smrt

"Víš jak se loví medvědi?! Pošle se na ně smečka psů!" Obořil se Medvídek na Onigiri. Za chvíli měl hned další důvod nadávat.
"Taková základní věc a vy ji nemáte?! Jste k ničemu!"
Najednou se nad nimi rozsvítilo chabé světlo. Takuyův výbušný lístek.
Medvídek už neměl co říct, už se totiž loučil se životem.
Naštěstí zasáhl Sousuke.
Kunai s výbušným lístkem odletěl někam do kouta, odrazil se od zdi a jak už to tak u výbušných lístků bývá, vybuchl.
Vše kolem nich se začalo otřásat, všude začaly padat kameny a suť, navíc se zvedla vlna prachu, která všechny začala dusit.
"Eh..eh..bravo géniové!...Eh...eh...Shoďte na nás celý důl! Vy dva budete na stejné inteligenční výši!"
Pak Sousuke zmínil Onbu.
"Nic takovýho už neexistuje pitomče! Jsou tu jen psi!"
Hrdelní vrčení se dál ozývalo ze tmy. Problém byl v tom, že to bylo čím dál blíž. Navíc všude kolem nich.
Medvídek si přičichl k Onigiri, ujistil se, že je to opravdu ona a vylezl jí na záda.
"V klidu, to jsem já. V bezpečí budu asi jen s tebou ti dva jsou idioti!"

Kenta Sarutobi Tím 26

Už toho začínal mať plné zuby. Tokuneho naivný postoj iba prilieval olej do oňha. Kenta zanadával, nahodil na seba župan, pevne ho uviazal, zobral barlu a prekvapivo energicky vykročil k dverám. Keď ich otvoril a trošku si privykol na denné svetlo, pozrel sa na Tokuneho na jednej strane skleným, no inak odmeraným pohľadom plným depresie a znechutenie.
"Poviem ti čo by si ma robiť podľa mňa, chlapče." precedil pomedzi zuby. Hlas mal trochu mimo zvyčajnej výšky, ale rozumieť sa mu dalo.
"Choď a kúp si pole. Buď farmár. Všetko svoje veci spáľ a odsťahuj sa čo najďalej od tejto mizernej pokryteckej špinavej diery menom Konohagakure no Sato! Alebo ešte lepšie... choď študovať. Nájdi si prácu, peknú ženu, spravte si pár deciek a možno, len možno na pár vecí z tvojho doteraz mizerného bytia zabudneš. Tak vidím situáciu ja." Potom si všimol postavu stojacu opodial.
"Shin?" zamračil sa, no skôr než stihol aj jemu dať poučenie uvedomil si že to nie je jeho druhý študent.
"Tokune, ty si si priniesol kamoša?!" zavrčal Kenta.

Inari Yamanaka Tím 2

Toto snáď nie pomyslel si s absolútnym zdesením keď si vypočul minivýmenu názorov medzi Adi a Hideharom. On stále nerozozná iróniu od vážnej poznámky a ona si ešte neuvedomila s akým cvokom skončila v tíme. Toto bude zlé, veľmi zlé. Cíti to hlboko v kostiach,
K celej tejto absurdnej situácii nemal čo povedať. Roztvoril teda zápisník a začal si písať hrubú fyzickú charakteristiku Adi, ktorú doplnil vlastnosťami ako energická, pritateľská a nebojí sa veci povedať otvorene. Pri tom všetkom sa snažil tváriť že tam nie je a z očí sa mu dalo jasne vyčítať, že sa cíti maximálne nekomfortne a niekto by mal situáciu urýchlene uviesť na pravú mieru.

Yamako Kami
Tým 27
Před skleníkem

Yamy si povzdechla. Misí už měla dost a na rvačky neměla chuť. Doufala že rozhodování nezůstane na ní, ovšem koukla na své kolegy. Lei to bylo fuk, Ren se nemohl rohodnout.
"Jsem spíš pro souboj, misí už mám na nějakou tu chvíli dost." Chvilku se zamyslela.
"A co kdybychom zkusili třeba jen trénovat, nebo pro změnu zašli někam na piknik? Lei by mohla přivolat úchyl-totiž Linga a třeba bychom mohli zkusit nějaký týmový kombo nebo tak něco... já bych si mohla malovat..." Zkusila se jen tak zběžně zeptat. Nedoufala moc v úspěch svého návrhu. Pak si vzpomněla na něco co ji alespoň trošku zajímalo.
"A nebo bychom mi mohli obstarat to lvíče." Mrkla směrem k Suichimu s alespoň troškou zájmu.

Ren Kurogami
Konoha, skleník
Ren se nadále usmíval jako blažené sluníčko, když se pokračovalo v představování. Yamako si během toho prohlédl pomalu stejně důkladně jako Lei, během čehož její okaríně věnoval zvláštní pozornost, načež se obrátil zpátky na Shuichiho.
„Hoooo?“ rozzářil se hnědovlásek zaujatě, když jim toho Shuichi o sobě tolik řekl. Většina z toho byla tuctová nuda, ale těch pár perliček to Renovi bohatě vynahradilo.
„Mou…(Chjo…)“ povzdechl si hned na to zklamaně, když mu Shuichi zdůraznil, že k němu do skleníku nesmí.
Poté ale přišel zajímavý dotaz, co dál.
„Hmm? Etó… Máme si vybrat? Oboje zní zajímavě… Na akademii sme se už prali, ale na mise nás nikdy nikdo nevzal,“ zaujal Ren přemýšlivý postoj detektiva s jednou rukou žmoulající si bradu a s druhou podpírající tu první.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Lei Takuki
Tým 27
skleníky

„Jooo pandy jsou boží můžu tě s jednou seznámit, ale i když ta je..no..trochu divná, ale panda to je!“ rozzářil se dívčin obličej když našla dalšího pandího milovníka v podobě Rena. Takhle nadšeně se netvářila už několik dní. Pracovní den se začínal vyplácet a ani nevadilo, že pak začal chlapec plácat nějaké nesmysli. Lei si ihned oblíbila i vlasy jejího senseie a samozřejmě také to, že měl stejně jako chlapec rád pandy a celkově přírodu. To že se znal s Yamako ji trochu překvapilo, ale otázky pokládat nechtěla.
„Byla jsem povýšena nedávno a nejsem zrovna moc vůdčí typ, takže jsem tady s vámi.“ odpověděla na otázku ohledně jejího chuninství a poslouchala dál.
Řeči o skleníku ji zajímaly a vzbudily v ní jasnou touhu podívat se dovnitř. Kousla se do rtu a přísahala si, že tam někdy musí nakouknout.
Prvních soubojů pandí milovnice prošla už několik a tak z té možnosti nebyla nijak nadšená. Na druhou stranu by bylo dobré poznat Rena a senseie i v nějaké menší bitvě a trochu se po tom válení doma rozhýbat. Jediné co Lei dělala bylo, že trénovala techniku bambusového lesa, ale u toho v podstatě jen házela svitek.
„Mě je to jedno sensei.“ pokrčila rameny dívka a nechala rozhodnout mladší spolužáky. Jak říkala, nebyla zrovna moc vůdčí typ.

Po chvilce vyšla z domu Amio se zářivým úsměvem a tácem, na kterém byla jedna konvička a tři šalky z malovaného porculánu. Položila ho doprostřed stolu a zářivě se na dívky pousmála. Chvilku za Amio vyšel i mládenec. Jeho hnědě vlasy byli rozcuchané a celkově vypadal, jako by se právě vzbudil. Na hlavě měl zvláštní sluchátka a brýle měl nasazené na čele. Pomalu přišel k děvčatům a pousmál se na ně. "Ahoj.." Pravil mile promnul si pravé rameno. "Gratuluji k úspěšnému splnění akademie a..je mi líto, že se vám rozpadl tým." Pohlédl na Naruki a Momo a v poslední řadě na Junnu. "Tak co kdybychom se nejprve představili? Můžete i říct něco o sobě, třeba..co vás baví, co byste v životě chtěli dokázat a tak podobně. Já se jmenuji Shikamuro Nara, je mi jedna dvacet let a zabívám se vynálezy." Pokusil se nějak začít a pohlédl je konci na Amio. Ta se na jěho jen usmála a pokývla.

Hideharu hleděl na Adi svým nic neříkajícím pohledem a přemýšlel, co ta zmatená slova od Adi znamenají. *Tvářim se jako hromana hnoje? Hnůj přece nemá mimikry, tak se nemůže nijak tvářit, nebo myslela nějaký skrytý eufémismus?! Lest! Určitě to bude nějaká lstivá otázka, na ktrou musím nějak správně zareagovat. Určitě! Ale jak..hnojem se obohacuje úrodnost půdy...takže něco se zemědělskou tématikou.* Hodeharu se zamyslel a nakonec i odpověděl. "Vypadáš jako stará kráva." Pravil Hideharu a doufal, že odpověděl správně. Dále však čekal na rozkazy Nozomi a další jeho myšlenky vedly k tomu, aby přišel na vhodný způsob oslovení, když "majitelka" nebyla vhodná.

Ikazuchi Sousuke
Tým 11
Podzemí

Zatímco se ostatní tři dohadovali, Sousuke si kolem nosu a úst uvázal stříbřitý šátek, Který normálně nosil kolem krku. Zápach to zmírnilo jen velice málo, ale bylo to lepší než nic. Zamaskoval ale úplně povzdechnutí, které si neodpustil na adresu druhého, kterému jejich zhoršující se situace stále ještě zjevně nedocházela.
Jeho mysl zatím horečně přemýšlela, jak z toho ven. Nejlépe zabitím dvou much jednou ranou.
Kromě medvědů, který tu byl jen jeden, se totiž psi bojí krom jiného i ohně, kterýžto vrhal také světlo a pokud už nezačínal mít halucinace, měl pocit že z neproniknutelné tmy slyší hrdelní vrčení, které nasvědčovalo tomu, že zvířata by v kohoutku mohla mít minimálně polovinu jejich vlastní výšky. Na to bylamsvětlicce zbytečná, i kdyby nakrásně byla součástí jejich vybavení, jak podotkla Onigiri.
Avšak katon alespoň k dispozici měli. Teď akorát přijít na to, jak donutit Takuyu jej použít.
Než to ale mohl domyslet, několik kroků od něj se něco červeně rozzářilo. Doprovázel to hlas černovlasého chlapce a ještě než ten dozněl, Sousuke si uvědomil, že držel v ruce zapálený výbušný lístek.
V hlavě měl jen jednu jedinou myšlenku v té chvíli: Jesli to bouchne, jsou mrtví. Psi nebo ne.
Jeho tělo jako by reagovalo instinktivně, když si během vteřiny přehodil kunai z jedné ruky do druhé a vykročil k Takuyovi s úmyslem sebrat mu lístek dřív, než je všechny odpálí. Ramenem mu proběhla palčivá bolest tak silná, že znovu zasténal, avšak jeho prsty se sevřely kolem lístku ve stejné chvíli, kdy udělal další krok dopředu a započatým obloukem jej ledabyle připevnil ke kunaii.
Slovy neplýtval, místo toho použil zdravou ruku k tomu, aby zbraň vrhl směrem, kterým v plápolavém světle zahlédl něco, co považoval za směr, kterým se k nim blížilo nebezpečí. Jeho muška nebyla sice tak přesná, ale snad bude stačit.
Hořící lístek letěl tak, že se jeho světlo na okamžik odrazilo od stěn dolu a vytvořilo znetvořené stíny. A to bylo to, co Sousukemu vnuklo nápad.
Cukl sebou. "Viděli jste to?" vydal ze sebe jak nejroztřeseněji dokázal. Nutno podotknout, že jeho herecký výkon byl z větší části vesměs skutečný.
"Nevím jak vy, ale musím se přiznat, že jsem ještě neviděl psa, který má dva a půl metru."
Na potvrzení svých slov rychle chňapl po něčem, co doufal, že je Takuya. "Ačkoli bych ti teď velice rád dal najevo jak velká konina to byla, držet v ruce zapálený výbušný lístek, jestli se k nám ten Onbaa dostane, už to nebude třeba!"
Samozřejmě že tam žádný onbaa nebyl, to ale Takuya už zjišťovat nebude. Alespoň ne do té doby, než bude po všem. Teď akorát kdyby Onigiri pochopila a podpořila Takuyovo ego svým dívčím šarmem slečny v nesnázích.