Akatsuki se nevzdávají 01 - Akatsuki mají návštěvu

Od rána se ze skrýše Akatsuki ozýval příšerný hluk, který nakonec vzbudil i Peina. Šel se podívat směrem ke kuchyni odkud vycházel, tam spatřil Kisameho pobýhajícího z jednoho místa na druhé kolem stolu a upravujícího zářivě růžový ubrus s modrými mráčky, který mu byl nepříjemně povědomý. Nevěřícně zatřásl hlavou a protřel si oči – nic. Vůbec to nepomohlo, potřeštěný Kisame tam byl stále.
„Co to tu kur*a provádíš?“ obořil se na něj Pein.
„Jééé! Zdravíčko šéfe, dnes k nám přijde na oběd někdo moc důležitý z mé rodiny, tetička totiž.... “
„Sklapni!“ umlčel ho a znovu přejel očima po stole, který do interiéru absolutně nezapadal.
„Úplně si zníčil dojem naprostého chaosu v naší domácnosti.“ pokračoval otráveně.
„Musíme jí tu jak se patří přivítat, bude tu nějakou chvilku bydlet a uvidíte, že na tom neproděláme.“ řekl Kisame šibalsky a opřel se i se Samehadou o mírně chatrný stůl, který se následně skácel. Pein si jen z hluboka povzdychl.
„To by mě tedy vážně zajímalo, proč jede tvoje tetička právě k nám na oběd?“ zeptal se s ne příliš velkým nadšením. Zatím Kisame posbíral ze země jak Samehadu a stůl tak i sebe a pokoušel se vrátit ho do původního stavu, nebo alespoň do takového, aby znovu stál.
„Oběd? Kdeeee?!“ vystrčil Zetsu hlavu z kredence, kde si dnes v noci ustlal, jelikož tam číhal na pavouka.
Kolem právě procházel Sasuke, který mířil od ledničky se snídaní do svého pokoje. Mírně pootočil hlavu, když spatřil podivně vyhlížející trojici, obzvlášť jej zaujal zápas Kisame versus stůl, který ryba očividně prohrávala. V tom dostal ďábelský plán, chvíli mu sice bylo líto, obětovat na něm poslední sušenku kterou držel, ale pak se otočil ke kredenci.
„Zetsu postřeh!“ vykřikl a vyhodil ji do vzduchu přímo nad Kisameho hlavou.
Nenažraná kytka se dala do pochodu a vrhla se po ní.
„Nééééé!“ zaječel nepříliš mužně Kisame, když dal konečně stůl do původního stavu. Za pár vteřin už oba dva leželi na hromadě a Zetsu spokojeně přežvykoval. Po chvíli se z pod něj vynořila Samehada a dala mu ránu po hlavě.
„Táhni si zase zakořenit o kus dál!“ řekl naštvaně Kisame.
Sasuke se bavil jako nikdy a s poťouchlým smíchem odcházel, dokud nenarazil hlavou do zdi.

Když byl stůl konečně opravený, svolal Pein poradu.
„Ehm... takže tedy, po nepřízni minulých dní... ..tedy možná spíše týdnů... ..totiž... ..dalo by se říct měsíců... No prostě po té co jste to už tolikrát zvorali, máte dnes možnost to napravit, budeme mít návštěvu, tak koukejte všichni začít uklízet!“ nařídil Pein a sám si kecnul do křesla.
„Zničím si letní kozačky!“ namýtl dotčeně Deidara.
„Kde jsou Kakuzu a Sasuke?“ zeptal se po chvíli přemýšlení Pein, když pochopil, že snazší než se hádat s Deidarou bude, přidělit jeho úkol někomu jinému.
„Přetrhla se šňůra na prádlo a já ti právě vyprala, kam to mám pověsit?“ vtrhla mu náhle do myšlenek Konan.
„Ježkovy voči! Nevidíš, že tu něco řešíme? Je mi jedno, kam to pověsíš, ale dej mi teď pokoj!“ rozkřikl se.
„Jak myslíš.“ odpověděla mu zcela klidně Konan, popadla koš, jehož většina byly černorudé pláště a zmizela za rohem.
Pein si oddychl, když v tom ho začal kdosi tahat za nohu. Pomalu sklopil zrak k Tobimu plazícímu se po čtyřech po zemi.
„Co chceš? Vlastně jak se to sakra chováš?! Je ti pět?“ začínal být velitel rozčílený k nepříčetnosti.
„Tobi něco slyšel ze Sasukeho pokoje.“ odpověděl maskovaný.
„Co?“ zeptal se aniž by očekával, že z něj konečně dostane něco inteligentního.
„Tobi slyšel rány a podivné zvuky.“ odpověděl a konečně pustil nohu která mu nepatřila.
„Za mnou!“ zavelel Pein a všichni se vrhli z místnosti rovnou na chodbu.
Zatvářili se ještě překvapenějí než předtím. Všude viseli pláště a Peinovy spodky.
„Konan, co to tu sakra... ?“ nedokončil velitel větu, když spatřil ženu věšet vše po chodbě a panicky se vrhl ke šňůře se svým spodním prádlem.
„Říkal si kam chci a mě se to chtělo věšet právě sem.“ odsekla. Pein pochopil, že mu to udělala schválně, když v tom se za ním ozval Hidan.
„Šéf nosí růžový bikiny?“ prohlížel si udiveně prádlo.
„To je moje idio*e, pracky pryč!“ vytrhl mu je Deidara a přitiskl k hrudníku, jako by choval nemluvně.
„Jak jsem řekl, za mnou!“ zavelel znovu Pein, aby odpoutal pozornost od svého oblečení a vedl je dál k Sasukeho pokoji.

Když dorazili, z pokoje se skutečně ozývaly šílené rány.
„Ještě! Ještě kousek!“ zaslechli Sasukeho křik.
Jednotlivý členové na chvíli odlepili uši ode dveří a zmateně se po sobě podívali.
„No tak se trochu snaž přece! Už to skoro máme!“ ozvalo se znovu.
Z čehož Pein pomalu dostal tik.
„To snad nemyslí vážně!“ řekl, když sotva popadl dech.
Všichni se znovu namáčkli na dveře a poslouchlali. Když se k nim však přidal i Tobi, který doposud přešlapoval o kousek vedle, dveře vyvalili a v čele s Peinem vpadli do pokoje kde seděl Sasuke. Pein se opatrně vyhrabal z hromady svých nohsledů, oklepal ze sebe prach a narovnal se.
„Takže co se tady děje?“ zeptal se, jako by nic, když se na něj konečně Sasuke otočil.
„Kromě toho, že mi právě vpadlo do pokoje asi sedm lidí, kteří zdemolovali mé nově natřené dveře a přerušili mi sledování nejzajímavějšího fotbalového zápasu v sezóně?“ odpověděl mu otázkou.
„Nic nezvyklýho jsem nezpozoroval.“ řekl a mrsknul po televizi lahev, která se roztříštila, přičemž vydala zvuk jaký slyšeli za dveřmi.
„Šéfe to nevysvětluje kde je Kakuzu!“ oznámil Sasori, jako by to byla přísně střežená informace. Pein jen protočil oči v sloup a odporoučel bandu budižkničemů zpět do přízemí.

Když Akatsuki zasedli, Konan rozložila na stůl vidličky, nože a podobné vymoženosti.
„Nevadí, Kakuzu se jistě najde. Tak si ten oběd pěkně nacvičíme.“ oznámil velitel, když mu pohled utkvěl na Zetsuovi ocumlávajícím ubrus.
„Je to nutné?“ zabrblal Deidara, když v tom mu kolem hlavy prosvištěl nůž.
„Za co?“ rozčílil se pan manekýna a upravil si vlasy.
„Nemáš do mě kopat kreté*e!“ obořil se na něj Hidan.
„Nekopl jsem, možná jsem se ošil, když mi Tobi sahal na kalhoty!“ bránil se tvrdě Deidara.
„Tobi má ruce na stole.“ zvedl trochu dotčeně hlavu černovlasý.
„Tak kdo mi na ně sahal?“ sklonil se Deidara se zděšeným výrazem pod stůl, když v tom dostal pěstí mezi oči, od někoho kdo tam už byl. Když oba zvedli hlavy zase nad stůl Sasori se na něj rozkřikl.
„Kde jsou mí zlatý hodinky mizero?!“ spražil Deidaru očima.
Pein zatím prudce zblednul, nože létající kolem, Zetsu slintající ubrus, o jehož původu měl stále jisté pochybnosti, nadávající Hidan – ne moment, na to už byl zvyklý. Pein prudce praštil rukou do stolu, protože cítil, že jinak to sekne s ním.
„Myslíte, že když se budete chovat jako zvěř, dá nám jeho tetička nějaké peníze?“ zařval, když v tom se stůl prudce otřásl a s příšerným hlukem se z pod něj vyplazil Kakuzu.
„Peníze? Kdeeeeee?“ zajiskřili mu oči a v tom se mu z pláště vysypaly nejen Sasoriho hodinky, ale i zbytek obsahu plášťů Akatsuki. Na šéfovo varování zareagovali osobytým způsobem, vrhli se na zem, pošlapali zloděje a začali se o majetek rvát navzájem mezi sebou.

Peinovi trvalo dalších třicet minut, než se mu podařilo, aby se znovu usadili.
Tentokrát začal Zetsu olizovat Sasukeho ruku.
„Přestaň pleveli.“ dal mu pěstí po hlavě, až se Zetsuovi na bouli od Samehady udělala další boule.
„Jo, vem si alespoň vydličku sakra!“ mrskl po něm jednu Deidara, ta přistála přímo Sasukemu na klíně, v tu chvíli Deidara pochopil, že to nejspíš nebyl až tak dobrý nápad, ale už bylo pozdě. Sasuke mu dal pěstí do zubů, tedy Deidarův obličej dostával pomalu, ale jistě rovnoměrně modrou barvu.
„Jestli se hodláte dál rvát...“ Pein neměl šanci pokračovat.
„Podívejte co jsem si koupil ve výprodeji!“ přeřval ho Deidara, když vyhodil na stůl neoholené nohy v rudých lodičkách, které si bůh ví kdy přezul a znechutil tím minimálně polovinu osazenstva u stolu.
„Sedm... osm... devět.. “ vrtěl se Tobi zamotaný pod pláštěm. Ostatní to v domění, že si hraje na babu ignorovali.
„Došly židle.“ ozvalo se od pošlapanáho Kakuzu, když se konečně zvedl ze země.
Hidan spustil na Deidaru jistou spršku nadávek, aby se té odpornosti na stole zbavil.
„Tak si Tobi sedne Deidarovi na klín!“ nařídil Pein.
„Dva.. tři...“ ozvala se od Tobiho odpověď, když se konečně vymotal z vlastního pláště a přilepil na Deidarův.
„Ani náhodou, to by třeba taky Konan mohla stát, ne?“ rozkřikl se Deidara.
„Lepší nápady?“ přimhouřil Pein vražedě oči.
„Pět... šest...“ konstatoval Tobi a konečně se zdálo, že na chvíli sklapne.
„Tobi, co to stále proboha počítáš?!“ rozzuřil se Kisame, který se snažil odtrhnout nenažranou kytku od nově vyrobeného ubrusu.
Pein se na látku znovu zaměřil.
„Přísahal bych, že jsem to už někde viděl.“ pomyslel si, ale víc už tomu nevěnoval pozornost.
„Proč má Deidara-sempai víc mráčků než já?“ naklonil Tobi nechápavě hlavu.
„Má víc mráčků?“ zeptal se hladový Zetsu, když konečně přestal slintat ubrus.
„Na něj!“ zařval Hidan a už se chtěl rvát.
„Moment!“ stopl ho Zetsu.
„Z logického hlediska, by bylo praktičtější, kdybych mu ty přebývající, snědl.“ olýzl se mlsně a chytil od Deidary takovou, že si málem překousl jazyk.

„Dost, vždyť si tu připadám jako v ústavu!“ Stoupl si rázně Pein a včas je zastavil, než se zase začali rvát.
„No svým zbůsobem... ..máme tu Tobiho a Zetsua, možná jsme tak trochu ústav.“ Tvářil se Hidan strašně zamyšleně.
„No dovolte, já se jen starám o své přirozené potřeby. Deidara chodí na podpadcích a v koupelně tráví víc času než ženská! Musím tam na umyvadlo stát frontu, když je venku sucho.“ rozčiloval se Zetsu.
„Deidara je ženská.“ konstatoval Sasori. Až doposud to Deidara ignoroval, jelikož si dělal manikůru, ale tohle ho naštvalo.
„Za to hrát si na loutkové divadlo je naprosto v pořádku!“ ohradil se.
„Myslím, že to bude nejmenší problém, já alespoň nejsem kleptoman.“ řekl Sasori.
„To se řadí mezi přirozené potřeby!“ ozval se Kakuzu.
„Vážně? Stačí před tebou říct prasátko...“ prohodil Sasori.
„Ruce pryč od mého prasátka!“ škubl sebou Kakuzu, když ho to slovo probudilo z počítání úspor.
„Dobrá, shodneme se tedy, že se na ničem neshodneme, nevadí, až Kisameho tetička přijede, možná by to chtělo krátký proslov.“ přerušila je Konan dřív, než se stihli dostat k Sasukeho potížím při koupání s kachničkou.
Hidan se prudce postavil, v tom mu Konan rukou zacpala pusu.
„Jen slušně!“ napomenula ho.
Hidan si dotčeně sedl a hned jak ho putila sklidila vlnu jistých necenzurovatelných nadávek.
„Proslov vynecháme. Co dál.“ podepřel si Pein zoufale bradu.
„Napadlo někoho, že u oběda se obvykle, ehm, obědvá?“ zeptal se Sasuke, jako by o nic nešlo.
Tím pádem u Akatsuki vyvstávaly hned dva problémy. Za prvé tedy, že něměli co jíst a za druhé, že více jak polovina jich neuměla použít příbor.
„S tím si poradím.“ zazubil se Kisame a poodešel.
Vypadalo to, že Pein chce začít řešit problém s příbory, když v tom se začaly ozývat děsivé rány.
„Bum, řach!“ znělo od vedle. Zetsuovi to nedalo a musel se podívat. Kisame stál na chodbě a mlátil Samehadou do zdi, ze které osvory vybíhala kde jaká havěť.
„Myyyyyššš!“ zapištěl Deidara a vyskočil na svých rudých podpadcích na stůl.
Sasuke to chvíli pozoroval, nejprve praštil do stolu ze zoufalství hlavou a potom Deidarovi při jeho tanečku podtrhl pod nohama ubrus. Jak tak vylétl do vzduchu, špatně rozstříhaná a ještě hůř sešitá látka Peinovi rozsvítila.
Nejprve se podíval k prázdnému oknu a pak přivolal pochodující makrelu.
„Udělal si ubrus z jediných závěsů, které jsme v celém domě měli?“ zeptal se ho natolik důrazně, aby bylo jasné, že jak bude muset položit otázku ještě jednou, bude k obědu Kisame.
Od odpovědi ho zachránil zvonek.
„Tetička je tu!“ usmál se a rozběhl ke dveřím.
Akatsuki znovu zasedli k téměř zbouranému stolu. Kisame do dveří nejprve narazil, pak praštil, Pein dostal už po druhé tik.
„Řach!“ ozvala se rána Samehadou.
„Použij pro boha kliku!“ zakřičel vůdce na tupou rybu. Konečně se Kisame dostal ven, kde stál kupodivu pošťák.

Od vedle se ozývalo štrachání a plížení. Pein pomalu zvedl hlavu od stolu a zahleděl se na zeď oddělující dříve chodbu od venku nyní silně poškozenou Samehadou. Musel se kousek naklonit, aby viděl za roh a zároveň nespadl ze židle. Nejprve měl dojem, že se musí přestat dívat na televizi, když se mu zdálo, že ze zdi po čtyřech vylézá Samara, když se osoba víc jak polovinou těla proplazila dovnitř a sepla si vlasy čelenkou, konečně v ní poznal Itachiho.
„U všech zkaženejch ančoviček můžeš mi vysvětlit, proč se tu plazíš po čtyřech a nejdeš dveřmi, dokud je ještě máme?“ ohlédl se Pein na silně pochroumaný vchod.
„Pšššt!“ zasoptil Itachi a otřel se. Cosi z něj teklo a Pein byl šťastný, že neví co to je. Vzápětí mu došlo, o co tomu blb*vi jde.
„Ale Sasuke ví kde bydlíš, už týden tu na tebe čeká, půjčili jsme mu pokoj.“ oznámil stroze. To už se musel se židlí naklonit i Sasuke, jenže na tolik neopatrně, že pod ním praskla a on se po hlavě zřítil na zem.
„Aha.“ zašeptal Itachi, když rachot lámajícího se dřeva a jeho padajícího bratra utichl, z neznámého důvodu se opět na čtyřech otočil a předstírajíc, že tam vůbec nebyl se začal znovu plazit ven.
Na to už ani velitel neměl sílu. Jen si z hluboka povzdechl a čekal na příchod Kisameho.
Po chvíli rozhovorů s pošťákem vstoupil Kisame s balíkem zpět dovnitř a na stole ho rozbalil. Uvnitř plavala malá zlatá rybka.
„Jen ještě nevíme kde budeš spát tetičko.“ oznámil líbezným hláskem směrem k pytlíku.
„Myslím, že už to vím.“ řekl škodolibě Pein, když mu došlo, že jde o rybu.
„V akváriu být nemůže, nesnese se s pradědečkem.“ řekl lítostivě Kisame.
„Měl jsem namysli tvou postel, protože jestli se nám před minutou neztratíš z dohledu, bude dnes prázdná.“ odpověděl mu vraženě Pein a vstal.
Kisame prchal, až se za ním prášilo a Akatsuki měli za sebou další fiasko.