Akatsuki se nevzdávají 09 - Honem pryč s Deidarou

Ráno bylo kruté, Pein evidentně celou noc nespal, což bylo zvláštní, protože Konan ano. Opatrně se dobelhal k židli. U stolu už seděli Sasori, Hidan, Zetsu a Sasuke.
„Tam bych si teda nesedal.“ oznámil Sasori.
Pein se na něj zmateně podíval.
„No tam totiž obvykle sedí Tobi a Deidara od něj dnes dostal bonboniéru, takže asi víte co myslím...“ objasnil po chvilce.
Pein neměl nejmenší ponětí co tím myslí, ale pochopil to, když se nakonec rozhodl posadit.
Židle se pod ním zbortila a on přistál na zemi, při čemž rovnou zjistil, že při ukrývání důkazů, konkrétně pilky nebyl pachatel příliš vynalézavý a nechal ji nenápadně pod stolem.
„Řekněte vražda!“ rozzářil se Sasori a vyfotil Peina.
„Tak ty s tím nepřestaneš?“ podíval se na něj Pein vztekle.
„Deidaro!!!“ ozvalo se celým domem.
„Já toho ma*ora zabiju!“ soptil Pein a lapal po dechu.
„Pomozte mi někdo vstát!“ rozčiloval se.
„Tak fajn, ale kur*a nikdo se toho nedotýkejte, ten koláč je můj!“ ukazoval Hidan na svůj kytičkovaný talířek.
Podal Peinovi ruku a když už ho skoro zvedl, ohlédl se.
„Zetsu!!“ pustil Peina na zem.
„Ty mrňavej zmr*e, kterýmu slovu si nerozuměl ve větě: Ten koláč je můj!?“
„O talíři si nemluvil.“ odvětil Zetsu a mrsknul po něm jídlo, které mu přistálo na hlavě.
V tom přišel do místnosti Deidara.
„Jéé šéfe, co se tu tak válíte a tváříte se jako vrah?“
„Vražda!“ vykřikl Pein směrem k němu, jedním slovem, aby z toho zase nemohl udělat žádost o ruku, nebo něco podobného.
„To jste měl říct před deseti minutami, tváříte se na té fotce vážně hrozně!“ komentoval to Sasori.
„Co se pořád divíte, jak se tvářím Konan místo, aby se odstěhovala k vám, mě nechala spát na parapetu! Nemluvě o tom, že s tímhle magorem se musí do blázince a ještě dneska!“ vrhl zlostný pohled na Deidaru a v pořadí už třetí rozbitou židli.
„Kdo mi tam s nim pomůže?“
Všichni se najednou tvářili, že mají moc práce. Deidara okamžitě využil příležitosti chopit se slova.
„To dá rozum, domy nikdo jíst nemůže,“ řekl s úsměvem „ale jestli máte opravdu hlad, mám tu bonboniéru.“
Pein přemýšlel jak ho zabít, aby si to nemohl vyložit jinak.
„Fajn, tak se tu o něj starejte! Já tam s nim sám nepojedu, už tak mám dost chatrný zdravý.“ řekl vztekle a začal se škrábat po stole na nohy.
„Sasu-chan nedáš si?“ natáhl k němu Deidara bonboniéru.
„Jdu objednat taxi!“ vykřikl Sasuke a upaloval k telefonu.
„Šéfe, co se týče tý vaší Konan, něco vám poradim, dejte jí tu nejhezčí kytku, jakou nikdo nemá.“
navrhl Sasori. Pein se celý pomlácený opřel o stůj a zapřemýšlel.
„Tak nejhezčí kytku říkáš?“

O něco později už klepal na dveře vlastní ložnice.
„Co je?“ ozvalo se zevnitř nepříjemným tónem.
„To jsem já broučku.“
„Tak vypadni beruško.“ dostalo se mu roztomilé odpovědi a rány, jejíž původ raději nechtěl znát.
„Přinesl jsem ti dáreček, no tak“ Konan, alespoň se podívej, máš přece ráda květiny? Určitě neodoláš!“
Chvíli se ozývaly kroky a pak se pootevřeli dveře.
„Co je?“ zeptala se Konan nabroušeně.
„Mám, tu pro tebe úžasný dárek.“ odpověděl s nadšením Pein.
O poznání menší nadšení se objevilo ve tváři Konan, když vylezla na chodbu.
„Dáváš mi Zetsua?“ zeptala se a zmateně si protřela oči. Pak se její výraz změnil na téměř vražedný, jelikož myslela, že si z ní Pein střílí.
„Ehm, né! To né... ..dávám ti... ..to vodítko!“ podal jí ho nervózně do ruky a Zetsua odvázal.
„Ale leader-sama říkal jste, že když vyjdu ty schody dobrovolně, Konan mě bude denně krmit!“ protestovalo Aloe.
„Sklapni!“ procedil Pein mezi zuby a znovu se křečovitě usmál na Konan.
„Měl bys vědět, jak moc nesnáším kytky!“ vyjela na něj.
„Ale tak se přece uklidnil, to mi poradil Sasori!“ bránil se Pein.
„Sem si mohla myslet, zmetek jeden! Ale ty! Ty bys měl stejně vědět, že je nesnáším.“
„Měl vědět, měl vědět... ..nechceš náhodou taky abych si pamatoval tvoje datum narození?!“ začal se vztekat velitel.
„Chceš tím snad říct, že si ho nepamatuješ?!“
„Jasně že né...“ začal si honem nenápadně svlékat plášť, jelikož věděl co přijde a hledat po rukou.
Konan byla u vytržení, když viděla po dlouhé době jeho tělo za světla a zjišťovala, že je barevnější než papoušek, měl na sobě zhruba osm různých druhý propisek a fixů.
„Počkej, výročí svatby, Itachiho značka laku na vlasy, vánoce... “ Konan na něj jen tupě zírala.
„..kód ke Kakuzovu trezoru, rohlíky, máslo, kečup, smažení gekoni... “
„A to je jako co?“ zeptala se trochu nedůvěřivě.
„To je jen seznam na nákup z minulého týdne.“
„...á tady to mám, Konaniny narozeniny, 31.10.“ řekl, když se podíval na rameno.
„Ty i*iote, to je datum Halloweena!“ obořila se na něj Konan.
„No jo, máš pravdu, nějak se mi to rozmazalo.“ Konan už na jeho další hledání nečekala, bála se co má na zádech a tak radši praštila dveřmi.
„Honem šéfe! Podařilo se nám chytit Deidaru, ale nevíme jak dlouho vydrží provazy, musíme s ním rychle k doktorovi!“ ozvalo se od schodiště, kde stál Kisame.

Když Pein došel dolů, naskytl se mu pohled na zmítajícího se Deidaru, ovázaného známým fialovým lanem. Sasuke seděl na něm a snažil se umlčet všechny jeho dutiny ústní, které po něm neustále plivaly jíl.
Kolem pobíhal nadšený Sasori s fotoaparátem.
„Tobi, rychle dones nějaké tenoulinké provázky!“ dirigoval.
Pein se nemohl z úkazu vzpamatovat.
„Přestaň ty čuně!“ zlobil se Sasuke, urval si kus právě příchozího Zetsua a narval mu ho do pusy.
„Nenapravitelný, sem povídal, že nejsem modelína!“ zlobil se Kaktusák.
„Tobi makej, naaranžuj to tam, jako že je k nim připojenej! To bude liků!“ radoval se Sasori.
„Tak dost, na blázinec je ještě brzo, hezky všechno popořadě.“ řekl Pein a pomohl Sasukemu odvléct Deidaru.

„Co je mu?“ ptal se doktor, při pohledu na pochybnou existenci neurčitého pohlaví, válející se svázanou po zemi.
„Je hluchý, blbý a blondýna.“ vyjmenoval Pein všechny nedostatky svého kolegy.
„A úchyl.“ dodal Sasuke.
Pein se na něj podíval, jako že to přece nebudou vytahovat, ať je více diskrétní a nechal doktora pracovat.
„Tak se na to tedy podíváme, jak se cítíte?“ zeptal se a sundal mu roubík.
„Proč tak civim? Jsem tu poněkud nedobrovolně!“ začal ječet Deidara.
„Ne ptám se na váš zdravotní stav.“ usmál se doktor a Deidara si řekl, že je celkem pohledný, ale pak si všiml Saskeho a usmyslel si, že mu nebude nevěrný.
„Jak mám asi vědět kde vzniknul prvotní splav? Na to se zeptejte Kisameho, copak jsem na testu inteligence?!“
„Ten by byl v jeho případě naprosto zbytečný.“ povzdychl si Sasuke, Pein to raději ani nekomentoval.
„Takže problém už známe.“ řekl si pro sebe doktor.
„No ještě abyste nebyli rádi, že mě tu máte.“ začal se Deidara nakrucovat.
„Jak dlouho špatně slyšíte?“ otázal se ho lékař.
„Vy mě máte za netopýra?“
„Ne jen se ptám, jak dlouho to trvá.“ řekl zcela zřetelně.
„Co jak dlouho trvá?“
„Jak dlouho špatně slyšíte?“ zopakoval doktor otázku.
„No ptáte se, jak dlouho tady visim, ale já sedim na zemi, nevim co vám na to říct, možná bysme si měl dojít na oční.“
Pein začínal dostávat náznaky záchvatu smíchu, nejspíše z radosti, že se s ním tentokrát nemusí trápit on.
„Dobrá, tak se tedy uklidněte a já vám předepíšu lék.“
„Proč jste to neřekl hned? Kvůli tomu mě přece nemusíte svazovat, já bych se svlék rád!“ rozzářili se manekýnce oči.
„Jen to ne!“ vykřikl Sasuke a vystřelil ven s ordinace.
Za několik minut ho za doprovodu Deidarových výkřiků následoval ven i Pein.
„Jak to jde?“ zeptal se Sasuke, když ho přehlušil šílený řev.
„Néééé! Prosím, jen žádné želé!!!“
„Podle jeho planých výkřiků usuzuju, že doktor ho právě poslal alespoň na týden do postele.“ odvětil Pein.
„Neboj, přepral ho.“ dodal ještě.
Chvíli bylo ticho.
„Jen aby bylo jasno...“ začal Sasuke „..ten provaz už zpátky nechci, koupím si nový.“